Česká filharmonie na Vltavě • Koncert pro Evropu


Česká filharmonie vystoupí na unikátní plovoucí scéně na hladině Vltavy při příležitosti českého předsednictví v Radě Evropské unie. Kromě Smetanovy Vltavy a Dvořákova Karnevalu zazní Janáčkova monumentální Glagolská mše, jedna z nejsilnějších duchovních skladeb vůbec.

Program

Antonín Dvořák
Karneval, koncertní předehra, op. 92

Bedřich Smetana
Vltava, symfonická báseň z cyklu Má vlast

Leoš Janáček
Glagolská mše, kantáta pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany

Účinkující

Evelina Dobračeva soprán
Lucie Hilscherová alt
Aleš Briscein tenor
Jan Martiník bas
Daniela Valtová Kosinová varhany

Pražský filharmonický sbor
Lukáš Vasilek sbormistr

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie na Vltavě Koncert pro Evropu

Slovanský ostrov — Plovoucí scéna na Vltavě


Informace ke vstupenkám a kontakty

Informace o vstupenkách je uvedena v detailu akce. Pro více informací prosím kontaktujte pořadatele koncertu.

Koncert pro Evropu uvádí Prague Sounds a koná se u příležitosti předsednictví ČR v Radě EU a za podpory hlavního města Prahy a Ministerstva kultury ČR.

Účinkující

Evelina Dobračeva  soprán
Evelina Dobračeva

Ruská zpěvačka Evelina Dobračeva (dramatický soprán) začala svou uměleckou dráhu studiem akordeonu, dirigování a pedagogiky ve své rodné Syzrani. Po promoci přesídlila do Berlína, kde studovala zpěv na Hochschule für Musik Hannse Eislera pod vedením Normy Sharp, Snežany Neny Brzaković a Júlie Váradyové. V roce 2006 získala německé státní stipendium a získala zvláštní cenu na Würzburg Mozart Competition.

Účinkovala ve věhlasných divadlech, jako jsou Bayerische Staatsoper (Chovanština), Cincinnati Opera (Piková dáma) a Theater St Gallen (Oněgin a Fidelio), koncertně se v poslední době představila s orchestrem Capella Cracoviensis (Očekávání), Londýnským filharmonickým orchestrem (Válečné requiem) ve vídeňském Musikverein i v Carnegie Hall, se Skotským orchestrem (Verdiho Requiem), s Accademia Nazionale di Santa Cecilia (The Bells) a s Maggio Musicale Fiorentino (Šostakovičova 14. symfonie).

Lucie Hilscherová  mezzosoprán
Lucie Hilscherová

Česká mezzosopranistka Lucie Hilscherová hostuje v Národním divadle v Praze, Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, Divadle J. K. Tyla v Plzni, Slezském divadle v Opavě, Státním divadle v Košicích a v Národním divadle v Mannheimu. Jako Háta v Prodané nevěstě se publiku představila také v Tokiu (2010, Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra, Suntory Hall, dir. Leoš Svárovský) a v Londýně (2011, BBC Symphony Orchestra, Barbican Hall, dir. Jiří Bělohlávek).

Patří mezi vyhledávané koncertní pěvkyně v oboru písňovém i oratorním, s oblibou se věnuje také interpretaci skladeb současných autorů. Spolupracovala s významnými orchestry i dirigenty; účinkovala na festivalech Musikfest Stuttgart, Beethovenfest Bonn, Grafenegg Musik-Sommer, Pražské jaro, Velikonoční festival duchovní hudby Brno, Smetanova Litomyšl, Svatováclavský hudební festival, MHF Petra Dvorského Jaroměřice ad.

Aleš Briscein  tenor
Aleš Briscein

Aleš Briscein studoval klarinet, saxofon a operní zpěv na Pražské konzervatoři. Za dobu své profesionální pěvecké kariéry vystoupil na prestižních světových festivalech (Edinburgh International Festival nebo Pražské jaro) a spolupracoval s význačnými orchestry i dirigenty, mezi které patří Christoph von Dohnányi, Valerij Gergijev, sir John Eliot Gardiner nebo Tomáš Netopil.

V poslední době nastudoval role v operách Bludný Holanďan (Praha), Vojna a mír (Ženeva), Věc Makropulos (Salcburský festival), Dalibor a Královské děti (Frankfurt), Mrtvé město (Berlín a Drážďany), Z mrtvého domu (Mnichov), Vojcek (Vídeň), Její pastorkyňa (Bologna), Così fan tutte a Mazeppa (Berlín), Lohengrin (Erl) a Dvě vdovy (Angers a Nantes). Mezi jeho koncertní repertoár patří mj. Mahlerova 8. symfonie, Beethovenova 9. symfonie a Missa solemnis, Dvořákovo Stabat mater, Janáčkova Glagolská mše nebo Stravinského Svatba.

Jan Martiník  bas
Jan Martiník

Mladý český basista Jan Martiník se narodil roku 1983 v Ostravě, kde studoval na Janáčkově konzervatoři a na Ostravské univerzitě u Elišky Pappové. V roce 2003 zvítězil v kategorii „Junior“ v mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech a získal druhou cenu v kategorii „Píseň“. Je laureátem Mezinárodní pěvecké soutěže Jeleny Obrazcovové v Moskvě, kde získal zvláštní cenu za interpretaci Čajkovského Romance. V roce 2007 byl finalistou pěvecké soutěže Placida Dominga „Operalia“ a roku 2009 zvítězil v písňové části mezinárodní pěvecké soutěže BBC Cardiff Singer of the World.

První angažmá získal ještě během svého studia na konzervatoři v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, kde ztvárnil například role Pistoly (Falstaff), Leporella (Don Giovanni) a Truffaldina (Ariadna na Naxu). Je stálým hostem Národního divadla v Praze, kde zazpíval role Larkense a José Castra v Pucciniho Děvčeti ze západu ana scéně Stavovského divadla vystoupil v Mozartově Donu Giovannim jako Masetto a Leporello.

V letech 2008–2011 byl členem souboru Komické opery v Berlíně, kde byl obsazen například do role Sarastra (Kouzelná flétna), Collina (La bohème), Surina (Piková dáma) a Nočního hlídače (Mistři pěvci norimberští). Ve vídeňské Volksoper vystupoval jako Betto (Gianni Schicchi), 1. nazaretský (Salome) a Zuniga (Carmen). V sezoně 2012/2013 se stal členem souboru Státní opery Unter den Linden v Berlíně, kde zpíval Collina (La bohème), Sarastra (Kouzelná flétna), Eremita (Čarostřelec) a otce Trulova (Život prostopášníka).

Koncertně vystupuje se známými orchestry jako je Česká filharmonie, Rotterdamská filharmonie, Staatskapelle Dresden, BBC Symphony Orchestra, Symfonický orchestr města Birminghamu, Skotský komorní orchestr, King’s Consort a Collegium 1704. V repertoáru má basové árie a roli Ježíše v Matoušových pašijích J. S. Bacha, Mozartovo, Dvořákovo i Verdiho Requiem, Beethovenovu 9. symfonii či Haydnovo Stvoření. Jan Martiník je též znám svou ryzí interpretací Schubertovy Zimní cesty a Dvořákových Biblických písní.

Krása jeho hlasu se snoubí s brilantní technikou a komickým talentem, což z něj činí jednoho z předních pěvců mladé generace.

Daniela Valtová Kosinová  varhany
Daniela Valtová Kosinová

Daniela Valtová Kosinová je absolventkou Konzervatoře v Pardubicích a AMU v Praze; držitelkou 3. ceny a titulu laureáta Mezinárodní varhanní soutěže v Brně 2002. Je sólovarhanicí Symfonického orchestru FOK v Praze. Koncertuje po celé Evropě; v Čechách je zvána na přední hudební festivaly (Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj atd.). Spolupracuje s významnými sólisty a ansámbly.

Jako sólistka se v Glagolské mši představila mnohokrát s orchestrem FOK, v roce 2015 s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem ve vídeňském Musikvereinu, v roce 2018 s Vlámským symfonickým orchestrem na turné po Belgii a letos s Českou filharmonií v Praze a na turné po Evropě (Vídeň, Hamburk, Londýn). Spolu s mezzosopranistkou Jarmilou Kosinovou a hercem Janem Potměšilem vytvořili koncertní program Hudba mezi slovy, který úspěšně prezentují po celé ČR.

Zabývá se také kompozicí, její skladby jsou hrány na četných koncertech doma i v zahraničí; v roce 2010 vydala také autorské jazzové album Meeting Point.

Pražský filharmonický sbor  sborový zpěv
Pražský filharmonický sbor

Pražský filharmonický sbor (PFS) je nejvýznamnější a nejstarší profesionální smíšený pěvecký sbor v Česku. Během dlouhé historie se v jeho čele vystřídali nejvýznamnější čeští sbormistři; od roku 2007 je hlavním sbormistrem Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem je aktuálně Lukáš Kozubík.

Doménou PFS je především oratorní a kantátový repertoár, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská a Petrohradská filharmonie, Staatskapelle Dresden, Vídeňští symfonikové) pod vedením významných dirigentů (mj. sir Simon Rattle, Daniel Barenboim, Zubin Mehta, Fabio Luisi, Semjon Byčkov, Jiří Bělohlávek nebo Jakub Hrůša. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

PFS realizuje řadu vlastních projektů. Od roku 2011 pořádá v Praze cyklus samostatných sborových koncertů, jejichž dramaturgie je zaměřena hlavně na náročná a méně známá díla sborového repertoáru. Nedílnou součástí aktivit sboru je i péče o hudební vzdělávání mládeže. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.

Lukáš Vasilek  sbormistr
Lukáš Vasilek

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky vzbudily mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason.

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Semjon Byčkov slaví svou pátou sezonu ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie a zároveň 70. narozeniny, které si připomene třemi pražskými koncerty na přelomu listopadu a prosince s Beethovenovu Pátou a Šostakovičovou Pátou. Tato sezona byla otevřena v Praze oficiálním koncertem k předsednictví České republiky v Radě Evropské unie a koncertními provedeními Dvořákovy Rusalky v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Rusalku uvede Byčkov následně také v Royal Opera House, Covent Garden.

Byčkovovo šéfdirigentské působení u České filharmonie začalo na podzim roku 2018 koncerty Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu, které připoměly 100. výročí nezávislosti Československa. Poté, co v roce 2019 završili Projekt Čajkovskij, se Byčkov a orchestr zaměřili na Mahlera. V roce 2022 vydal Pentatone už první dvě CD z realizovaného kompletního cyklu symfonií – Čtvrtou a Pátou.

Byčkovův repertoár zahrnuje skladby čtyř století. V jeho umění se propojila vrozená muzikalita a preciznost ruské pedagogiky, což zaručuje vřelé přijetí každého jeho vystoupení. Kromě hostování u významných orchestrů se objevuje v předních operních domech v Evropě i Spojených státech amerických. Zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje na festivalu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, která mu nedávno udělila čestný doktorát. V roce 2015 získal v mezinárodní soutěži International Opera Awards titul Dirigent roku.

Na začátku Byčkovovy nahrávací kariéry stojí rozsáhlé projekty pro společnost Philips s Berlínskou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. Následovala řada významných nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem včetně kompletních Brahmsových symfonií, děl Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala v roce 2020 doporučenou nahrávkou serveru Radia BBC 3 „Building a Library“. Byčkovovo provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskou filharmonií pro společnost Sony se stala v témž časopise v roce 2018 Nahrávkou měsíce.

Stejně jako Česká filharmonie je Byčkov rozkročen mezi kulturou východu a západu. Byčkov se narodil v roce 1952 v Leningradu, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Coby student hry na klavír získal místo na Glinkově škole sborového zpěvu, kde také jako třináctiletý absolvoval první hodinu dirigování. V 17 letech byl přijat na leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel.
V roce 1989 se vrátil na pozici hlavního hostujícího dirigenta Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris. V roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a rok nato šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Skladby

Antonín Dvořák
Karneval, koncertní předehra, op. 92

Když Antonínu Dvořákovi bylo padesát let, stál před nelehkým rozhodnutím, zda přerušit slibně rozběhlou kariéru uznávaného evropského skladatele, kterým se po letech úsilí konečně stal, opustit čerstvě získané profesorské místo na Pražské konzervatoři a vydat se přes Atlantik vstříc nové výzvě. Muži středního věku však výzvy potřebují, a proto se Dvořák po půl roce zvažování rozhodl, že nabízené místo ředitele newyorské konzervatoře přijme. Našel tak zdroj nové inspirace, která mu v následujících třech letech umožnila zkomponovat ta nejslavnější díla – vždyť kdo by neznal jeho devátou symfonii „Z Nového světa“, dvanáctý smyčcový kvartet „Americký“, Biblické písně, Humoresky nebo Koncert pro violoncello h moll.

Nepředbíhejme ale. Zatímco se v Praze 8. září 1891 konaly oslavy Dvořákových padesátin, skladatel dlel v ústraní na Vysoké u Příbrami, přemýšlel, zda má odjet do Ameriky, a komponoval. Dokončoval cyklus tří koncertních předeher. Ty pak poprvé zazněly 28. dubna 1892 v Rudolfinu na koncertě v rámci turné na rozloučenou, které Dvořák uspořádal před svým odjezdem do Nového světa. Na premiéře byly uvedeny ještě pod názvy Příroda, Život a Láska – přírodní tematika byla jejich stmelujícím myšlenkovým programem. Své konečné názvy získaly o dva roky později při vydání tiskem. Druhá z nich byla přejmenována na Karneval, kterým Dvořák nemyslel divoký rej masek, jako spíše podobenství „karnevalu života“, což se dobře hodí i pro silvestrovský a novoroční čas. Karneval je značně kontrastní k oběma dalším předehrám (V přírodě, op. 91 a Othello, op. 93) – je jásavý, energický, zvukově opojný, přesto však ve své prostřední části také meditativní, snový. Charakteru hodně napomáhá efektní instrumentace, která využívá žestě a bicí včetně pro Dvořáka neobvyklé tamburíny.

Bedřich Smetana
Vltava, symfonická báseň z cyklu „Má vlast“
Leoš Janáček
Glagolská mše, kantáta pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany

Leoš Janáček je mezi tvůrčími osobnostmi pozoruhodný tím, že čím byl starší, tím „mladší“, svébytnější a modernější hudbu psal. Možná právě proto, že vše ztratil. Osudem krutě osvobozen od vazeb a ohledů na rodiče i na potomky, mohl skutečně najít sám sebe. Odhodil konvence, snažil se dobrat podstaty.

Janáčkova Glagolská mše patří k nejsilnějším duchovním skladbám hudebních dějin vůbec. Dvaasedmdesátiletý autor ji napsal na staroslověnský text v roce 1926 ve svých oblíbených lázních Luhačovice. „Lije; lije déšť luhačovický. Z okna se díváš do zachmuřené hory Komoně. Mraky se převalují; vichr je trhá, rozmetává. […] Smráká se hustěji a hustěji. Už do tmavé noci se díváš; blesky ji stříhají.“ Tak popsal Janáček srpnovou atmosféru, ve které začal Glagolskou mši psát. Bylo to rychlé rozhodnutí. Přestože se o mši na staroslověnský text zajímal již několik let předtím a měl i několik náčrtků, hudba, kterou nakonec začal v Luhačovicích skládat, neměla s těmito skicami nic společného. Začátek nového díla byl u Janáčka hodně emotivní. Myšlenky musely uzrát, ale jakmile se dostal do tvůrčího zápalu, komponoval rychle. Celou mši načrtl během tří týdnů! Skladbu dokončoval do října 1926. Další dost podstatné změny učinil po premiéře, která se konala 5. prosince 1927 v Brně. Janáček dovedl škrtat, nikdy není upovídaný, je přesný.

Například v části „Věruju“ zkrátil orchestrální mezihru, která obsahovala velmi silnou pasáž navozující atmosféru před tím, než sbor začne zpívat o Kristově ukřižování. Drsné místo Janáček původně svěřil třem (!) tympánovým soupravám a spojil je s expresivní hudbou žesťů a varhan. V dopise Kamile Stösslové napsal: „…tak trochu znázorňuji pověst, že když Kristus na kříži byl rozpjat, roztrhla se nebesa. No, rachot dělám i blesky…“ Manželka Zdena mu však prý říkala: „Leoši, to nejde, ty tam tomu Pánubohu nadáváš.“ A Janáček po čase přišel: „Tak už jsem tam těch tympánů odebral…“

Ačkoli se u Glagolské mše jedná o zhudebnění liturgického textu, nemá skladba konfesionální charakter. Často citovanou Janáčkovu odpověď na Kunderovu recenzi, v níž ho označil za pevně věřícího starce –, „Žaden stařec, žaden věřici, mladiku“, musíme brát s rezervou. Janáček byl nesporně duchovní člověk. Byl vychováván v církevním prostředí, ve starobrněnském benediktinském klášteře. Praktikujícím katolíkem ale nebyl, víme jenom, že svoje děti k víře a k modlitbě vedl. Ke katolické církvi měl evidentní distanci, proto ho tak oslovilo napsat sice mši, ale na staroslověnský, respektive církevně slovanský text.

To nejlepší z Rudolfina


5x do roka přímo do vašeho e-mailu.
Přidejte se k 9500+ čtenářů.

Váš e-mail je u nás v bezpečí. Odhlášení na jeden klik.

Zavřít
Tak copak vás zajímá?