Český spolek pro komorní hudbu • Filharmonický komorní orchestr

Wolfgang Amadeus Mozart zasáhl svou kompoziční činností snad do všech žánrů, včetně odlehčených skladeb zábavného charakteru, které patří od jeho raných opusů k té nejlepší „užitkové“ hudbě. Divertimenta, serenády či kasace směřovaly k oslavám salcburského arcibiskupa i sestry Nannerl, do šlechtických i měšťanských kruhů. Jedna zajímavá série, respektive trojice těchto děl se váže k roku 1772, kdy Mozart dovršil šestnáct let a spolu s otcem se v prosinci roku 1771 vrátil z druhé ze svých tří cest do Itálie. Tato země ho lákala nejen svým bohatým hudebním, především operním životem, ale i svým jazykem, který ovládal a od mládí v něm rád a často komponoval. Po příjezdu do Salcburku je čekala zpráva o smrti knížete-arcibiskupa Schrattenbacha, který mladého Mozarta podporoval a i s otcem angažoval do své kapely. Mozartové se měli do Itálie ještě vrátit, ale vzhledem k okolnostem zůstali v Salcburku až do října roku 1772 a Wolfgang komponoval: vedle církevních a symfonických skladeb také několik tzv. divertimenti. Uplatnil v nich některé prvky, s nimiž přišel do styku při předchozích italských pobytech, kde se seznámil jak s pozdně barokní italskou symfonií, jak ji psali Sammartini nebo Boccherini, tak – a to především – už roku 1770 s Josefem Myslivečkem, jehož hudba a osobnost mu učarovaly. Myslivečkovy „italské“ ohlasy se promítly do celé řady Mozartových skladeb, mj. do symfonií z počátku 70. let. A nezapřou se ani v divertimentech K 136, K 137 a K 138.

Divertimento B Dur, K 137, vychází z tradice italské triové sonáty, všechny tři věty jsou v sonátové formě a v tónině B dur. Z trojice zmíněných divertiment směřuje nejzřetelněji ke komornímu obsazení. Zajímavá není jen trojdílnost a absence menuetu – u divertimenta nemyslitelná, ale také tempo první věty – Andante, které jakoby navazovalo na závěrečné Presto předchozího Divertimenta K 136. Zamýšlel snad Mozart díla jako propojený cyklus, v němž se tempa víceméně pravidelně střídají? Všechna divertimenta jsou třívětá, nad harmonickými violami a basy dominují houslové hlasy. Proto není zcela jasné, pro jaké obsazení Mozart tato díla vlastně zamýšlel: vše ale nasvědčuje tomu, že se jedná původně o smyčcová kvarteta a název „divertimento“ nepochází od autora.

Carl Ditters se narodil ve Vídni do dobře situované rodiny, studoval ve Vídni u jezuitů a v sedmi letech se začal učit hrát na housle u Josepha Zieglera. Díky svému mimořádnému hudebnímu nadání rychle pokračoval nejen v houslové hře, ale i v kompozičních pokusech. Jako dvanáctiletý zaujal generála Friedricha Wilhelma, prince von Sachsen-Hildburghausen, který se ho ujal a nejprve jako páže ho zařadil mezi svůj dvorní personál. Zároveň mu poskytl mnohostranné (mj. jazykové a společenské) vzdělání, které bylo zapotřebí ve dvorské Vídni. V hudební oblasti byl Dittersovým druhým učitelem houslista Francesco Trani a po něm císařský kapelník Giuseppe Bono, významný operní skladatel a jeden z představitelů neapolské kompoziční školy. Ditters hrával nejen jako sólista, ale i v komorních sestavách s dalšími princovými hudebníky, měl možnost se setkávat s umělci a význačnými osobnostmi té doby. Brzy proslul nejen jako skvělý houslista a skladatel, ale také jako vzdělaný, společensky uhlazený a vtipný společník, který se časem mohl dostat k osobnostem nejvyšších šlechtických a panovnických kruhů. U prince Ditters strávil celkem deset let, do roku 1761, kdy se princ přesunul na své venkovské panství a rozpustil vídeňskou kapelu. Ditters se pak už jako člen vídeňského dvorního orchestru setkal s Gluckem a spolu s ním odejel do Itálie, kde zaujal svými virtuózními houslovými vystoupeními. Ke koncertnímu žánru silně tíhnul a není náhodou, že mezi jeho skladbami (čtyřicet oper a singspielů, oratoria, kantáty, víc jak stovka symfonií, divertimenta, serenády, sonáty, smyčcové kvartety a kvintety aj.) tvoří nezanedbatelný počet právě koncerty. Celkem téměř čtyřicet výsostně technicky náročných opusů je věnováno nejen skladatelovým houslím, ale i v sólové oblasti méně obvyklým nástrojům – viole, violoncellu, kontrabasu, hoboji apod. Většina vznikla v době Dittersova působení v kapele biskupa Adama Patačiče ve Velkém Varadíně (1765–1769) a následně ve službách vratislavského knížete-biskupa von Schaffgotsche v Javorníku, kde působil jako hudebník a dvořan a roku 1770 pak oficiálně obdržel funkci knížecího lesmistra. V Javorníku, na zámku Jánský vrch, strávil 29 let; díky svému chlebodárci získal nejen papežský řád rytíře zlaté ostruhy, ale roku 1773 i šlechtický titul a vybudoval tu svou vlastní kapelu, podobně jako před tím ve Varadíně. Už do varadínského ansámblu se mu podařilo získat vynikající hudebníky, což je patrné na kompozicích té doby. Ve svém životopisu mj. uvádí: „V našem orchestru je dvanáct koncertních hráčů a čtyři zpěváci“.

Do varadínského období patří i dnes uváděná Koncertantní symfonie pro violu, kontrabas a orchestr D dur. Kontrabasový part hrál nejspíše „dobrý Pichelberg“, jak se o ve Vídni angažovaném muzikantovi zmiňuje Ditters, na violu pak možná sám autor (i když ve vyhlášeném smyčcovém kvartetu Ditters-Haydn-Mozart-Vaňhal zastával pult prvních houslí). Závěr života strávil Ditters u barona Stillfrieda na panství Červená Lhota, a v blízké Deštné je také pochován.

Josef Suk podobně jako jeho otec sedával od dětství za varhanami doma v Křečovicích v kostele sv. Lukáše; jako všestranný muzikant ale od malička hrával i na housle a klavír a ještě před vstupem na konzervatoř roku 1885 začínal také komponovat. I proto byl tento rozený muzikant ve svých 18 letech schopen napsat takový skvost, jakým je Serenáda pro smyčce, nesoucí sice opusové číslo 6, ale předznamenaná ještě dvěma desítkami nečíslovaných skladeb. Ty byly vesměs drobnějšího formátu (s výjimkou Tria c moll, op. 2, nebo Dramatické ouvertury a moll, op. 4, se kterou Suk absolvoval Pražskou konzervatoř v kompoziční třídě Antonína Dvořáka), ale mladý Suk měl snad všechny možnost slyšet, nebo si je sám zahrát se svými kolegy. V duchu obecných uměleckých nálad ovládajících blížící se konec století byly vesměs v mollových tóninách – takže tradovaný Dvořákův výrok „Suku, teď je léto – tak udělejte něco radostného, aby to nebyly stále ty velkoleposti do moll“ bude zřejmě autentický! Jednalo se o léto roku 1892, kdy Suk jako čerstvý absolvent konzervatoře měl před sebou velké možnosti nejen jako sólista a kvartetní hráč nedávno zrozeného Českého kvarteta, ale také jako skladatel. Úkoly ho také pověřoval Dvořák, který mu při jeho letních pobytech na Vysoké – kam Suka opětovně zval – zadal vypracování klavírních výtahů svých skladeb.

Suk kromě toho stihl zkomponovat klavírní Fantasii-polonaisu, op. 5, a Serenádu Es dur pro smyčcový orchestr, op. 6. Dokončil je doma v Křečovicích; na Vysoké měl jiné úkoly i zájmy. Už tehdy se mu líbila Dvořákova dcera Otilie… Obojí se však nejspíše promítlo do nové kompozice – vliv Dvořákův je zde patrný (především ve zvolené formě), optimistická radost ze života rovněž. První tři části Serenády napsal Suk najednou, se čtvrtou – v sonátové formě – měl prý trochu starosti. Na dítěti šťastných tvůrčích chvil, jakým tato výsostně česky cítěná Serenáda je, to však není poznat ani v nejmenším. Dílo je věnováno hudebnímu publicistovi a organizátorovi Emanuelu Chválovi a k prvnímu kompletnímu provedení došlo 25. února 1894.