Carl Ditters von Dittersdorf
Koncertantní symfonie pro violu, kontrabas a orchestr
Carl Ditters se narodil ve Vídni do dobře situované rodiny, studoval ve Vídni u jezuitů a v sedmi letech se začal učit hrát na housle u Josepha Zieglera. Díky svému mimořádnému hudebnímu nadání rychle pokračoval nejen v houslové hře, ale i v kompozičních pokusech. Jako dvanáctiletý zaujal generála Friedricha Wilhelma, prince von Sachsen-Hildburghausen, který se ho ujal a nejprve jako páže ho zařadil mezi svůj dvorní personál. Zároveň mu poskytl mnohostranné (mj. jazykové a společenské) vzdělání, které bylo zapotřebí ve dvorské Vídni. V hudební oblasti byl Dittersovým druhým učitelem houslista Francesco Trani a po něm císařský kapelník Giuseppe Bono, významný operní skladatel a jeden z představitelů neapolské kompoziční školy. Ditters hrával nejen jako sólista, ale i v komorních sestavách s dalšími princovými hudebníky, měl možnost se setkávat s umělci a význačnými osobnostmi té doby. Brzy proslul nejen jako skvělý houslista a skladatel, ale také jako vzdělaný, společensky uhlazený a vtipný společník, který se časem mohl dostat k osobnostem nejvyšších šlechtických a panovnických kruhů. U prince Ditters strávil celkem deset let, do roku 1761, kdy se princ přesunul na své venkovské panství a rozpustil vídeňskou kapelu. Ditters se pak už jako člen vídeňského dvorního orchestru setkal s Gluckem a spolu s ním odejel do Itálie, kde zaujal svými virtuózními houslovými vystoupeními. Ke koncertnímu žánru silně tíhnul a není náhodou, že mezi jeho skladbami (čtyřicet oper a singspielů, oratoria, kantáty, víc jak stovka symfonií, divertimenta, serenády, sonáty, smyčcové kvartety a kvintety aj.) tvoří nezanedbatelný počet právě koncerty. Celkem téměř čtyřicet výsostně technicky náročných opusů je věnováno nejen skladatelovým houslím, ale i v sólové oblasti méně obvyklým nástrojům – viole, violoncellu, kontrabasu, hoboji apod. Většina vznikla v době Dittersova působení v kapele biskupa Adama Patačiče ve Velkém Varadíně (1765–1769) a následně ve službách vratislavského knížete-biskupa von Schaffgotsche v Javorníku, kde působil jako hudebník a dvořan a roku 1770 pak oficiálně obdržel funkci knížecího lesmistra. V Javorníku, na zámku Jánský vrch, strávil 29 let; díky svému chlebodárci získal nejen papežský řád rytíře zlaté ostruhy, ale roku 1773 i šlechtický titul a vybudoval tu svou vlastní kapelu, podobně jako před tím ve Varadíně. Už do varadínského ansámblu se mu podařilo získat vynikající hudebníky, což je patrné na kompozicích té doby. Ve svém životopisu mj. uvádí: „V našem orchestru je dvanáct koncertních hráčů a čtyři zpěváci“.
Do varadínského období patří i dnes uváděná Koncertantní symfonie pro violu, kontrabas a orchestr D dur. Kontrabasový part hrál nejspíše „dobrý Pichelberg“, jak se o ve Vídni angažovaném muzikantovi zmiňuje Ditters, na violu pak možná sám autor (i když ve vyhlášeném smyčcovém kvartetu Ditters-Haydn-Mozart-Vaňhal zastával pult prvních houslí). Závěr života strávil Ditters u barona Stillfrieda na panství Červená Lhota, a v blízké Deštné je také pochován.