Český spolek pro komorní hudbu • Graffovo kvarteto

Rakouský skladatel a dirigent Anton Webern patří k trojici nejznámějších představitelů tzv. druhé vídeňské školy (Arnold Schönberg – Anton Webern – Alban Berg), jež hudebnímu světu definovala zrovnoprávnění dvanácti tónů, negaci tonality, a právě díky Webernovi a jeho perfekcionismu i zásadní změnu v nahlížení na organizaci hudebního materiálu. U Schönberga začal Webern studovat na podzim 1904 a jeho jednodílná Langsamer Satz (Pomalá věta) pro smyčcové kvarteto vznikla několik měsíců poté, v létě 1905. Je velmi vzdálená modernistickému zaměření této kompoziční školy a spíš odkazuje na vliv Johannesa Brahmse nebo Gustava Mahlera, se kterým se Webern seznámil jako člen vídeňského akademického Wagnerova spolku (Wagnersverein) a kterému pak zasvětil značnou část své dirigentské kariéry.

Věta je psaná v základní tónině c moll, s bohatým využitím chromatiky, má sonátovou formu a tradiční sazbu smyčcového kvartetu. Je inspirována letním pobytem v Alpách v Dolním Rakousku, kam se mladý skladatel vydal na své oblíbené horské túry se svou sestřenicí a později manželkou Wilhelminou Mörtl. Hudba zrcadlí nadšení ze společných zážitků a zamilovanost vyjádřenou i v tehdejší korespondenci: „Kéž bych tak mohl kráčet jako nyní mezi květy, s mou nejdražší po boku, cítit propojení s Univerzem, bez obav, volný jako skřivan v oblacích nad námi… Jaká nádhera…“. 

Pomalá věta patří mezi nejdelší autorovy skladby, a přestože měla být součástí vícedílného smyčcového kvartetu, zůstala osamocena a bez opusového čísla. Po autorově předčasné tragické smrti byl rukopis společně s mnoha dalšími dokumenty odvezen do Spojených států amerických, díky skladatelově nejstarší dceři Amelii provdané Waller. Tam se stal součástí sbírky autografů, kterou založil Webernův žák Hans Moldenhauer a se kterou dnes disponuje několik prestižních institucí, včetně Kongresové knihovny a Harvardské Univerzity. Proto bylo dílo poprvé provedeno v Seattlu 27. května 1962 univerzitním komorním souborem (University of Washington String Quartet) a v roce 1965 vyšlo tiskem v New Yorku u Paula Fischera. Stejná firma publikovala po třiceti letech i úpravu pro smyčcový orchestr, kterou pořídil Gerard Schwarz.

Těžko bychom v této skladbě našli něco společného s pozdější Webernovou tvorbou. Potvrzují se tak slova Theodora Adorna o tom, že každý tvůrčí počin tohoto autora byl jedinečný, bez souvislosti s následujícím a vytvářel svůj vlastní svět.

Italský skladatel a muzikolog Ottorino Respighi reprezentuje umělecký směr první poloviny 20. století, pro nějž je typická synkreze historizujících kompozičních schémat s výdobytky pozdního romantizmu a moderních trendů. Po studiích doma i v zahraničí přesídlil do Říma, kde od roku 1913 vyučoval na Liceo Musicale di Santa Cecilia a mezi posluchači potkal svoji budoucí manželku, zpěvačku Elsu Olivieri-Sangiacomo (1894–1996). Jejich umělecké souznění se odrazilo ve vokálním díle skladatele i při jeho studiu gregoriánského chorálu, kterému se, podobně jako další hudbě předbarokních období, věnoval i jako editor.

Vokální poému Il tramonto (Západ slunce) pro sólový hlas a smyčcové kvarteto najdeme v soupisu Respighiho díla od Potita Pedara pod číslem P. 101, s datem 1914. Textovou předlohu, báseň The sunset napsal anglický romantický básník Percy Bysshe Shelley (1792–1822) v Bishopsgate na jaře roku 1816 a poprvé byla otištěna v posthumní sbírce básní v roce 1824. Vypráví o milencích sledujících večerní západ slunce, kdy mladý muž projeví touhu spatřit i ranní východ slunce. Namísto toho v noci umírá a jeho milenka Isabele prožívá zbytek života ve smutku, vzpomínkách a odevzdání. Respighi pracoval s italským překladem Roberta Ascoliho a skladbu v podtitulu označil „poemetto lirico“. Kompozici tvoří nepřerušený proud lyrických recitativů a arióz, jsou tu využívány uvolněné harmonické prostředky pozdního romantismu a chromatické postupy. Barvitá sonorita dává sólovému hlasu příležitost vyjádřit vzrušení i nejniternější záchvěvy lidské duše. Bohatý výrazový rejstřík je umocněn vhodným a citlivým instrumentálním doprovodem. Původní verzi poémy se smyčcovým kvartetem brzy doplnila i verze se smyčcovým orchestrem a v roce 1918 skladba vyšla v milánském nakladatelství G. Ricordi.

Dedikantkou opusu byla skladatelova přítelkyně, vynikající mezzosopranistka Chiarina Fino Savio, která jej premiérovala rok po jeho vzniku. V následujícím období se objevoval také na koncertech Elsy Respighi. Ta zavítala do Prahy vícekrát společně s manželem a jeho písňový cyklus La Senzitiva (ze stejného období opět s textem od Shelleye) přednesla s Českou filharmonií za řízení Václava Talicha 29. ledna 1922 jako předzvěst prvního filharmonického zájezdu do Itálie.

V závěrečné fázi tvorby Leoše Janáčka nacházíme několik titulů, k jejichž vzniku přispěl jeho obdivný, přátelský a láskyplný vztah ke Kamile Stösslové (1891 Putim – 1935 Písek). Potkali se Luhačovicích v létě 1917 a jejich kontakt se odehrával převážně na úrovni korespondence. Paní Kamila byla manželkou obchodníka se starožitnostmi, měla dvě děti a dlouho skladatelovu náklonnost přehlížela. Ke sblížení došlo až v létě 1927 a v lednu 1928 začal autor v dopisech komentovat svou práci na druhém smyčcovém kvartetu, který měl být zrcadlem jejich citů: „To bude náš život v tom. Bude se to jmenovat Milostné dopisy. Myslím, že to bude rozkošně znět.“ První věta kvartetu měla obsahovat „Ten dojem, jak jsem Tě poprvé uviděl!“ Třetí zachytila moment „Když se země chvěla.“ Poslední část zobrazuje osobnost Kamily: „Za každým tónem stojíš ty, živá, prudká, milostná.“ Najdeme tu i odpověď na případnou otázku, jestli byl poměr Janáčka a paní Stösslové skutečně milenecký: „Ale to vše je jen ještě toužené! Inu, je to předtucha jen. … po čem v díle touženo, vše i vyplněno.“

Ve svém posledním komorním díle Janáček využívá maximum technických a výrazových prostředků s důrazem na obsah. Počet hudebních motivů je střídmý, avšak práce s nimi je neobyčejně variabilní. Materiál je metricky i tempově zvlněný, harmonická stránka často využívá kvartové akordy, nezřídka se objevuje polyfonie. Úroveň zvuku a strategie dynamického průběhu jsou podporovány dlouhými trylky a figuracemi (tzv. sčasovky). Janáček věnoval zvýšenou pozornost barvě (sul ponticello). Bylo pro něj důležité do skladby zapojit violu dʼamour kvůli její nástrojové symbolice, což se již za jeho života nesetkalo s pozitivním přijetím. Hudební struktura jednotlivých částí se většinou blíží volnému rondu, není schematická, je však konzistentní díky skladatelově geniální intuici a vnitřnímu zaujetí. Ještě v červnu 1928 jednal autor s vídeňskou Universal Edition o případném vydání, partitura (a hlasy) byla nakonec vytištěna v Hudební matici Umělecké besedy v roce 1938.

Po dokončení byla kompozice přehrávána soukromě Moravským kvartetem v Janáčkově domku na Kounicově ulici v Brně ve dnech 18. a 25. května a 27. června 1928. Stejný soubor ji přednesl poprvé veřejně na pietním setkání, které se konalo po smrti skladatele v brněnském Besedním domě 7. září 1928.