Český spolek pro komorní hudbu • Graffovo kvarteto

Rakouský skladatel a dirigent Anton Webern patří k trojici nejznámějších představitelů tzv. druhé vídeňské školy (Arnold Schönberg – Anton Webern – Alban Berg), jež hudebnímu světu definovala zrovnoprávnění dvanácti tónů, negaci tonality, a právě díky Webernovi a jeho perfekcionismu i zásadní změnu v nahlížení na organizaci hudebního materiálu. U Schönberga začal Webern studovat na podzim 1904 a jeho jednodílná Langsamer Satz (Pomalá věta) pro smyčcové kvarteto vznikla několik měsíců poté, v létě 1905. Je velmi vzdálená modernistickému zaměření této kompoziční školy a spíš odkazuje na vliv Johannesa Brahmse nebo Gustava Mahlera, se kterým se Webern seznámil jako člen vídeňského akademického Wagnerova spolku (Wagnersverein) a kterému pak zasvětil značnou část své dirigentské kariéry.

Věta je psaná v základní tónině c moll, s bohatým využitím chromatiky, má sonátovou formu a tradiční sazbu smyčcového kvartetu. Je inspirována letním pobytem v Alpách v Dolním Rakousku, kam se mladý skladatel vydal na své oblíbené horské túry se svou sestřenicí a později manželkou Wilhelminou Mörtl. Hudba zrcadlí nadšení ze společných zážitků a zamilovanost vyjádřenou i v tehdejší korespondenci: „Kéž bych tak mohl kráčet jako nyní mezi květy, s mou nejdražší po boku, cítit propojení s Univerzem, bez obav, volný jako skřivan v oblacích nad námi… Jaká nádhera…“. 

Pomalá věta patří mezi nejdelší autorovy skladby, a přestože měla být součástí vícedílného smyčcového kvartetu, zůstala osamocena a bez opusového čísla. Po autorově předčasné tragické smrti byl rukopis společně s mnoha dalšími dokumenty odvezen do Spojených států amerických, díky skladatelově nejstarší dceři Amelii provdané Waller. Tam se stal součástí sbírky autografů, kterou založil Webernův žák Hans Moldenhauer a se kterou dnes disponuje několik prestižních institucí, včetně Kongresové knihovny a Harvardské Univerzity. Proto bylo dílo poprvé provedeno v Seattlu 27. května 1962 univerzitním komorním souborem (University of Washington String Quartet) a v roce 1965 vyšlo tiskem v New Yorku u Paula Fischera. Stejná firma publikovala po třiceti letech i úpravu pro smyčcový orchestr, kterou pořídil Gerard Schwarz.

Těžko bychom v této skladbě našli něco společného s pozdější Webernovou tvorbou. Potvrzují se tak slova Theodora Adorna o tom, že každý tvůrčí počin tohoto autora byl jedinečný, bez souvislosti s následujícím a vytvářel svůj vlastní svět.

Italský skladatel a muzikolog Ottorino Respighi reprezentuje umělecký směr první poloviny 20. století, pro nějž je typická synkreze historizujících kompozičních schémat s výdobytky pozdního romantizmu a moderních trendů. Po studiích doma i v zahraničí přesídlil do Říma, kde od roku 1913 vyučoval na Liceo Musicale di Santa Cecilia a mezi posluchači potkal svoji budoucí manželku, zpěvačku Elsu Olivieri-Sangiacomo (1894–1996). Jejich umělecké souznění se odrazilo ve vokálním díle skladatele i při jeho studiu gregoriánského chorálu, kterému se, podobně jako další hudbě předbarokních období, věnoval i jako editor.

Vokální poému Il tramonto (Západ slunce) pro sólový hlas a smyčcové kvarteto najdeme v soupisu Respighiho díla od Potita Pedara pod číslem P. 101, s datem 1914. Textovou předlohu, báseň The sunset napsal anglický romantický básník Percy Bysshe Shelley (1792–1822) v Bishopsgate na jaře roku 1816 a poprvé byla otištěna v posthumní sbírce básní v roce 1824. Vypráví o milencích sledujících večerní západ slunce, kdy mladý muž projeví touhu spatřit i ranní východ slunce. Namísto toho v noci umírá a jeho milenka Isabele prožívá zbytek života ve smutku, vzpomínkách a odevzdání. Respighi pracoval s italským překladem Roberta Ascoliho a skladbu v podtitulu označil „poemetto lirico“. Kompozici tvoří nepřerušený proud lyrických recitativů a arióz, jsou tu využívány uvolněné harmonické prostředky pozdního romantismu a chromatické postupy. Barvitá sonorita dává sólovému hlasu příležitost vyjádřit vzrušení i nejniternější záchvěvy lidské duše. Bohatý výrazový rejstřík je umocněn vhodným a citlivým instrumentálním doprovodem. Původní verzi poémy se smyčcovým kvartetem brzy doplnila i verze se smyčcovým orchestrem a v roce 1918 skladba vyšla v milánském nakladatelství G. Ricordi.

Dedikantkou opusu byla skladatelova přítelkyně, vynikající mezzosopranistka Chiarina Fino Savio, která jej premiérovala rok po jeho vzniku. V následujícím období se objevoval také na koncertech Elsy Respighi. Ta zavítala do Prahy vícekrát společně s manželem a jeho písňový cyklus La Senzitiva (ze stejného období opět s textem od Shelleye) přednesla s Českou filharmonií za řízení Václava Talicha 29. ledna 1922 jako předzvěst prvního filharmonického zájezdu do Itálie.

V závěrečné fázi tvorby Leoše Janáčka nacházíme několik titulů, k jejichž vzniku přispěl jeho obdivný, přátelský a láskyplný vztah ke Kamile Stösslové (1891 Putim – 1935 Písek). Potkali se Luhačovicích v létě 1917 a jejich kontakt se odehrával převážně na úrovni korespondence. Paní Kamila byla manželkou obchodníka se starožitnostmi, měla dvě děti a dlouho skladatelovu náklonnost přehlížela. Ke sblížení došlo až v létě 1927 a v lednu 1928 začal autor v dopisech komentovat svou práci na druhém smyčcovém kvartetu, který měl být zrcadlem jejich citů: „To bude náš život v tom. Bude se to jmenovat Milostné dopisy. Myslím, že to bude rozkošně znět.“ První věta kvartetu měla obsahovat „Ten dojem, jak jsem Tě poprvé uviděl!“ Třetí zachytila moment „Když se země chvěla.“ Poslední část zobrazuje osobnost Kamily: „Za každým tónem stojíš ty, živá, prudká, milostná.“ Najdeme tu i odpověď na případnou otázku, jestli byl poměr Janáčka a paní Stösslové skutečně milenecký: „Ale to vše je jen ještě toužené! Inu, je to předtucha jen. … po čem v díle touženo, vše i vyplněno.“

Ve svém posledním komorním díle Janáček využívá maximum technických a výrazových prostředků s důrazem na obsah. Počet hudebních motivů je střídmý, avšak práce s nimi je neobyčejně variabilní. Materiál je metricky i tempově zvlněný, harmonická stránka často využívá kvartové akordy, nezřídka se objevuje polyfonie. Úroveň zvuku a strategie dynamického průběhu jsou podporovány dlouhými trylky a figuracemi (tzv. sčasovky). Janáček věnoval zvýšenou pozornost barvě (sul ponticello). Bylo pro něj důležité do skladby zapojit violu dʼamour kvůli její nástrojové symbolice, což se již za jeho života nesetkalo s pozitivním přijetím. Hudební struktura jednotlivých částí se většinou blíží volnému rondu, není schematická, je však konzistentní díky skladatelově geniální intuici a vnitřnímu zaujetí. Ještě v červnu 1928 jednal autor s vídeňskou Universal Edition o případném vydání, partitura (a hlasy) byla nakonec vytištěna v Hudební matici Umělecké besedy v roce 1938.

Po dokončení byla kompozice přehrávána soukromě Moravským kvartetem v Janáčkově domku na Kounicově ulici v Brně ve dnech 18. a 25. května a 27. června 1928. Stejný soubor ji přednesl poprvé veřejně na pietním setkání, které se konalo po smrti skladatele v brněnském Besedním domě 7. září 1928.

Graffovo kvarteto patří mezi přední české soubory střední generace a navazuje na bohatou interpretační tradici české kvartetní školy. Soubor byl založen v roce 1997 a oceněn celou řadou laureátských titulů na mezinárodních soutěžích (Beethovenův Hradec, Mezinárodní soutěž komorních souborů ACT v Londýně, „Verfemte Musik“ v německém Schwerinu), za interpretaci kvartetů Leoše Janáčka pak obdržel dvakrát cenu Nadace Leoše Janáčka. V roce 2005 získalo kvarteto zvláštní cenu francouzské asociace „Forum Voix Étouffées“ a v roce 2008 Cenu Českého spolku pro komorní hudbu.

Na uměleckém růstu Graffova kvarteta se podíleli členové Janáčkova kvarteta (zvláště Adolf Sýkora), zásadním způsobem soubor umělecky ovlivnil Jerry Horner (člen slavného amerického Fine Arts Quartet), se kterým kvarteto spolupracovalo v letech 2006–2017. Kvarteto se rovněž opakovaně zúčastnilo řady mezinárodních kurzů komorní hudby, kde se mělo možnost rozvíjet pod vedením předních umělců. Byli to například Günter Pichler (Alban Berg Quartett, Vídeň), Norbert Brainin a Siegmund Nissel (Amadeus Quartet, Londýn), László Mező (Bartók Quartet, Budapešť) nebo Milan Škampa (Smetanovo kvarteto, Praha).

Graffovo kvarteto vystoupilo na stovkách koncertních pódií tří světadílů v rámci známých koncertních cyklů. Soubor se také představil na mnoha významných hudebních festivalech, zmiňme například Pražské jaro, Varna Summer International Music Festival, Bratislavské hudobné slávnosti, Moravský podzim, Janáček Brno, Concentus Moravie nebo Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka v Ostravě. Nahrávky souboru pořídily rozhlasové a televizní stanice nejen v Evropě, ale i v zámoří (Český, Slovenský, Chorvatský rozhlas, BBC, American Public Media, Česká televize, TV NOE atd.). Alba Graffova kvarteta opakovaně získala titul „Nahrávka měsíce“ na prestižním britském hudebním portálu MusicWeb International.

Repertoár Graffova kvarteta obsáhl za 25 let činnosti kolem 150 děl komorní literatury. Ve větších komorních obsazeních soubor spolupracoval s významnými umělci, jako jsou Michio Otaki, Grigorios Zamparas, Jitka Čechová, Igor Ardašev, Jan Jiraský, Josef Špaček, Jiří Bárta, Petr Nouzovský, James Campbell, Irvin Venyš, Pražákovo kvarteto ad. Na vzniku hudebně-dramatických pořadů uměleckého cyklu VOX IMAGINIS, který spolupořádá Moravská galerie v Brně, se kvarteto podílí i s předními českými herci (Jitka Molavcová, Alfred Strejček, Vladimír Krátký, Saša Rašilov, Otakar Brousek ml. a mnoho dalších).

Graffovo kvarteto uvedlo řadu světových premiér děl významných hudebních skladatelů a mnohé skladby byly souboru přímo věnovány. Prvního uvedení se v jejich podání dostalo dílům Bohuslava Martinů, André Previna, Wernera Schulze, Jiřího Pavlici, Milana Slimáčka, Miloše Štědroně a dalších.

Japonská sopranistka Michiyo Keiko absolvovala Chugoku Junior College a Hudební fakultu Akademie múzických umění v Praze a nyní dále prohlubuje své pěvecké dovednosti v Itálii a Německu. Je laureátkou Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech, kde navíc obdržela cenu za nejlepší interpretaci českého cyklu (Klement Slavický: Ej, srdénko moje) a české árie (výstup Jenůfy z Janáčkovy Její pastorkyně), a nositelkou ceny Masarykovy akademie umění.

Již během studia spolupracovala s libereckým Divadlem F. X. Šaldy a hostovala v opeře Národního divadla v Praze. S úspěchem se věnovala rolím italského kmenového repertoáru i stěžejním úlohám českých oper (Mařenka ze Smetanovy Prodané nevěsty nebo Lišák z Janáčkových Příhod Lišky Bystroušky aj.). Na koncertním repertoáru od klasicismu po 20. století spolupracovala s významnými orchestry, jako jsou například Philharmonie Köln, Orchestre national de Lyon, Ósaka Philharmonic Orchestra, Symfonický orchestr Českého rozhlasu nebo Pražská komorní filharmonie, a dirigenty Davidem Robertsonem, Jamesem Colonem, Františkem Vajnerem, Jiřím Bělohlávkem, Vladimírem Válkem ad.

Věnuje se také písňovému repertoáru, na němž od studentských let spolupracuje s klavíristou Jaroslavem Šarounem. Česká písňová tvorba zaplnila již několik jejích CD, například pro japonskou rozhlasovou a televizní společnost NHK, Český rozhlas, Českou televizi, nebo firmu Lotos. Jako lektorka pěveckých kurzů v Česku, Japonsku a Itálii se věnuje též pedagogické činnosti. V letech 2006–2013 vyučovala zpěv na Pardubické konzervatoři.