Český spolek pro komorní hudbu • Harmonie České filharmonie


Každoročně se jednoho z koncertů ujme Dechová harmonie ČF pod vedením dirigenta a hornisty Ondřeje Vrabce. Letos bude ansámbl rozšířený až do velikosti bandu, díky tomu lze do programu zařadit rozsáhlejší díla od Stravinského, Hindemitha a Coplanda. Mimořádným počinem je i zařazení skladeb japonského skladatele Toru Takemitsu.

  • Koncert z řady II
  • |
  • Délka programu 1 hod 20 min
  • |
  • Český spolek pro komorní hudbu

Program

Aaron Copland
Fanfare for The Common Man (4')

Igor Stravinskij
Koncert pro klavír a dechové nástroje (21')

— Přestávka —

Toru Takemitsu
Signals from Heaven – I. Day Signal (2')

Paul Hindemith | arr. pro dechový band G. Duker
Malíř Mathis (30')

Toru Takemitsu
Signals from Heaven – II. Night Signal (3')

Účinkující

Harmonie České filharmonie

Ondřej Vrabec dirigent

Kristina Marková Stepasjuková klavír

Fotografie ilustrujicí událost Český spolek pro komorní hudbu Harmonie České filharmonie

Rudolfinum — Dvořákova síň


Studentské vstupné


Cena od 100 do 350 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

Účinkující

Harmonie České filharmonie  

Původní Harmonie českých filharmoniků vznikla v České filharmonii v roce 1967 z iniciativy předních hráčů na dechové nástroje, pod patronací šéfdirigenta Karla Ančerla. Základem souboru bylo klasické okteto (dvojice hobojů, klarinetů, fagotů a lesních rohů), doplňované flétnami, popřípadě dalšími nástroji, převážně žesťovými. Název „Harmonie“ vystihuje právě takový typ souboru výhradně dechových nástrojů, který vznikl v období klasicismu jako samostatné těleso hrající dechový repertoár. Přeneseně se termín „dechová harmonie“ používá i k označení nástrojové sekce symfonického orchestru. Během své činnosti, kterou ukončila v roce 1995, Harmonie českých filharmoniků vydala u Supraphonu celou řadu desek, později CD s dechovým repertoárem od baroka po současnost, včetně mnoha premiér ze soudobé české tvorby. Diskografie souboru zahrnuje kompletní dílo pro dechové nástroje Ludwiga van Beethovena, serenády a divertimenta Wolfganga Amadea Mozarta, skladby Leoše Janáčka, Františka Vincence Kramáře-Krommera, Antonína Dvořáka, Karla Janečka, Ivo Jiráska, Jiřího Pauera, Jaroslava Rybáře a dalších. Za nahrávku Mozartových serenád a divertiment obdržel soubor v roce 1972 cenu „Wiener Flötenuhr“. Ansámbl byl také koncertně činný, a to v Rudolfinu i mimo něj. Vystupoval pravidelně na mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro, ale i na festivalech v Salcburku a v Lucernu.

Na tuto tradici navazuje obnovený soubor Harmonie České filharmonie, jehož členové jsou také výhradně hráči České filharmonie. Vznikl v sezoně 2018/2019 v rámci projektu Komorního orchestru České filharmonie jako jeho čistě dechová varianta.

Kristina Marková Stepasjuková  piano

Kristýna Stepasjuková vystudovala hru na klavír na Konzervatoři v Pardubicích (Inna Tolmačová) a HAMU (Ivan Klánský), kterou absolvovala s doktorským titulem (výzkum Čajkovského klavírního díla). Poté pokračovala ve studiu komorní hudby na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni (Avedis Kouyoumdjian) a účastnila se mnoha mistrovských kurzů (P. Jasmin, V. Ashkenazy, M. Perrahii ad.).

Je laureátkou řady soutěží doma (Prague Junior Note, Smetanovská klavírní soutěž v Plzni, Beethovenův Hradec) i v zahraničí (Mozart Wunderkind ve Vídni, Concorso Pianistico Internazionale Roma, Romantische Stern v Kasselu ad.); ocenění ji vynáší i komorní hudba, které se dlouhodobě věnuje (např. „ISA Challenge – Klavierkammermusik“).

Účinkovala na festivalech v Čechách, Rakousku, Německu, Japonsku a Rusku. V roce 2016 uvedla ve spolupráci s dirigentem Ondřejem Vrabcem a Orchestrální akademií České filharmonie světovou premiéru Klavírního koncertu č. 2 britského skladatele Petera Seaborneho.

V současné době působí na oddělení klavírní spolupráce na Pražské konzervatoři a HAMU.

Ondřej Vrabec  dirigent
Ondřej Vrabec

Ondřej Vrabec je díky své všestrannosti nevšední osobností české hudební scény. Již po více než dvě desetiletí úspěšně rozvíjí uměleckou dráhu jako oceňovaný dirigent, ostřílený sólohornista České filharmonie, vyhledávaný komorní hráč, respektovaný pedagog hlavního oboru na Akademii múzických umění v Praze a nově též jako šéfdirigent Karlovarského symfonického orchestru.

Je absolventem Pražské konzervatoře, AMU v Praze a četných mistrovských kurzů. Jako dirigent vystupuje s mnohými zahraničními i s většinou českých orchestrů, včetně České filharmonie, kde zastával funkci asistenta dirigenta a se kterou nahrál tři CD. Po mnoho let byl stálým členem mezinárodního týmu dirigentů světově oceňovaných festivalů soudobé tvorby – Ostrava Days a NODO. K jeho operním počinům patří světové premiéry oper Sezname, otevři se! Martina Smolky, Táhlý zvlněný pohyb podélného předmětu Petra Cíglera nebo Encounter Mojiao Wang.

Skladby

Aaron Copland
Fanfare for The Common Man

Americký skladatel, pedagog a dirigent Aaron Copland vyrůstal v hudebním prostředí Brooklynu, ale důkladné školení získal až u Nadii Boulangerové v Paříži. Stipendium Guggenheimovy nadace mu záhy nato umožnilo věnovat se výhradně skladbě, postupně se věnoval i organizátorské a pedagogické činnosti, předsedal Lize amerických skladatelů a americké sekci Společnosti pro soudobou hudbu. Jeho první skladby spojovaly prvky neoklasicismu a jazzu (Hudba pro divadlo, Koncert pro klavír a orchestr), po neúspěších u publika však svůj skladatelský jazyk zjednodušil a začal se spíše než hudbě symfonické věnovat hudbě filmové, skladbám pro mládež, baletům (Billy the Kid, Rodeo, Apalačské jaro) i opeře. Copland se stal jedním z nejvýznamnějších amerických meziválečných skladatelů.

Jasný a bezstarostný úvod Fanfare for The Common Man (Fanfára pro obyčejného člověka) dokončené v roce 1942 a premiérované v březnu 1943 Cincinatti Symphony Orchestra a jejím dirigentem Eugenem Goossensem později inspirovalo celou řadu dalších kompozic včetně filmové hudby. Goossens během první světové války žádal anglické skladatele o úvodní fanfáry k symfonickým koncertům, což mělo takový úspěch, že to následně zopakoval za druhé světové války u skladatelů amerických – z osmnácti fanfár se v repertoáru orchestrů udržela právě Coplandova, kterou skladatel reagoval na vstup USA do války.

Igor Stravinskij
Koncert pro klavír a dechové nástroje

Igor Stravinskij pocházel z Oranienbaumu nedaleko Petrohradu. Narodil se do hudební a aristokratické rodiny, jeho otec byl basistou Mariinského divadla v Petrohradu a přítel Petra Iljiče Čajkovského. Čtyři roky studoval práva a v roce 1907 se začal soukromě vzdělávat u Nikolaje Rimského-Korsakova. S prvními skladbami předstoupil na veřejnost v roce 1908 a o rok později si u něj objednal Sergej Ďagilev nový balet. Pařížské provedení Ptáka ohniváka (1910) mu otevřelo cestu do Evropy. Svoji pověst ještě upevnil následujícími balety Petruška (1911) a zejména Svěcením jara (1913). Hudební zobrazení archaických rituálů, živelného tance a agresivních rytmů vyvolalo při premiéře skandál. První skladatelské období ruských folklorních inspirací vystřídaly v meziválečné době skladby jazzové a neoklasické (Piano-Rag-Music; balet Pulcinella). V roce 1939 odešel Stravinskij z Evropy do USA, kde se na sklonku druhé světové války začal zajímat o nadosobní, biblické náměty a o předbarokní hudbu. V 50. letech pro sebe objevil seriální techniku, kterou využil v dalších dílech (Threni, Requiem canticles ad.).

Koncert pro klavír a dechové nástroje vznikl jako první Stravinského závažnější klavírní dílo v Paříži v letech 1923–1924, autor jej však ještě v roce 1950 revidoval. Ve Stravinského díle tvoří jednu ze skladeb, která signalizovala konec předchozího ruského folklorního období a otevřela cestu neoklasicismu a jazzu, stejně jako jeho Symfonie pro dechové nástroje (1920). Stravinskij byl dlouho rovněž jediným výlučným interpretem tohoto díla kombinujícího kontrastní klidné plochy s výraznými pohybovými prvky orchestru i klavíru. Klavír se v tomto koncertu robustním zvukem bezpečně odlišuje v jakémkoli kontextu a kromě virtuózních pasáží se uplatňuje i jako mimořádně pohyblivý bicí nástroj.

Toru Takemitsu
Signals from Heaven – I. Day Signal, II. Night Signal

Tōru Takemitsu byl jedním z nejúspěšnějších japonských skladatelů komponujících ve stylu tzv. západní vážné hudby, kterou kombinoval s prvky folkloru a tradiční melodiky za použití japonských nástrojů. První zkušenosti se západní hudbou získal při práci pro americké okupační jednotky na konci druhé světové války při poslechu amerického rozhlasu. K japonské tradiční hudbě měl už od mládí odpor a pod vlivem západní hudby začal jako samouk komponovat už v šestnácti letech. Postupně si však hudební vzdělání doplnil a v roce 1958 jej navíc silně ovlivnilo setkání s Igorem Stravinským, který Japonsko navštívil a slyšel zde i Takemitsuovu skladbu. Během 60. let se skladatel znovu obrátil k japonské hudbě a začal psát skladby kombinující západní a východní kulturu – v roce 1967 využil tyto kombinace ve skladbě November Steps pro biwu, šakuhači a orchestr, která byla objednána Newyorskou filharmonií k jejímu 125. výročí. Uplatněnou kulturní a hudební fúzi považoval Takemitsu za základ nového celosvětového proudu, k velkému sjednocení všech národů.

Dvě antifonní fanfáry Signals from Heaven (Nebeské signály) vznikly v roce 1987. První s nich – Day Signal (Denní signál) – byl objednán k oslavě desátého výročí Select Live Under the Sky Jazz Festival v Tokiu, druhý Night Signal (Noční signál) objednala Scottish National Orchestra Society pro festival soudobé hudby Musica Nova v Glasgow. Obě krátké skladby dnes rámují závažnější kompozici Paula Hidemitha – Day Signal funguje jako ranní probuzení, zatímco klidnější Night Signal (Noční signál) jako večerka.

Paul Hindemith
Malíř Mathis - arr. pro dechový band G. Drucker

Německý skladatel Paul Hindemith studoval hru na housle už od útlého mládí, později také společně se skladbou na frankfurtské konzervatoři. V roce 1915 se stal koncertním mistrem frankfurtské opery. Původní romantická východiska a inspirace Brahmsem a Regerem, která byla typická pro jeho skladatelské začátky, zaměnil Hindemith za ostré disonance. Jeho hudba začala využívat principu parodie a prvků jazzu a začala směřovat k „nové věcnosti“, estetickému programu hudební avantgardy po první světové válce, který odmítal romantickou citovost a slohově se orientoval na neoklasicismus. Hindemithovým cílem bylo šokovat tradicionalistické měšťanské publikum. To se mu povedlo jeho operami (např. Sancta Susanna, Nuš-Nuši) a komorní hudbou. Hindemith se stal violistou Amarova kvarteta, jež hrálo významnou roli v propagaci moderní hudby v Německu. Byl jedním z iniciátorů avantgardních festivalů komorní hudby v Donaueschingen, v letech 1927–1935 vyučoval skladbu na Vysoké hudební škole v Berlíně. Od 20. let patřil společně s Igorem Stravinským k hlavním představitelům neoklasicistických tendencí. Po nástupu nacistů byl donucen emigrovat, působil jako učitel v Ankaře, USA či v Curychu. Byl také autorem teoretických spisů. Hindemithova tvorba zahrnuje téměř všechny hudební žánry, od oper (Cardillac, Harmonie světa ad.), přes symfonie, hudbu komorní, oratoria, kantáty, až po hudbu filmovou.

Malíř Mathis je Hindemithova nejuváděnější opera napsaná na vlastní libreto, které zpracovává osud malíře Matthiase Grünewalda, významné osobnosti německého renesančního malířství. Vznikala jako skladatelova reakce na nástup nacismu v Německu ve 30. letech a je obhajobou práva umělce na svobodnou tvorbu. Před dokončením libreta stačil Hindemith složit tři symfonické věty, které se staly větami symfonie uvedené v březnu 1934 Wilhelmem Furchtwänglerem v Berlíně. Symfonii Malíř Mathis, jednu z nejúspěšnějších skladeb své doby, dnes večer uslyšíte v úpravě Guy M. Druckera pro dechový orchestr.

To nejlepší z Rudolfina


5x do roka přímo do vašeho e-mailu.
Přidejte se k 9500+ čtenářů.

Váš e-mail je u nás v bezpečí. Odhlášení na jeden klik.

Zavřít
Tak copak vás zajímá?