Jedna z nejznámějších skladeb celých dějin světové hudby – Pátá symfonie Ludwiga van Beethovena – začala vznikat kolem roku 1803, kdy se její autor vzpamatovával z otřesu způsobeného neopětovanou láskou k mladé vdově po hraběti Josephu Deymovi, k Josephině von Brunsvik, kterou učil hrát na klavír. Zároveň však měl za sebou jinou vážnou duševní krizi, jež souvisela s jeho sžíravým vnitřním bojem s postupující hluchotou. Ta mu později zabránila v aktivní i pasivní participaci na koncertním dění. Smysl svého života pak mohl hledat výhradně v kompoziční činnosti. Beethoven se v oné době intenzivně zabýval otázkami hrdinství a vysokými humánními myšlenkami o konečném spasení všehomíra, což se projevilo ve zvýšeném patosu jeho kompozic. Byl právě na vrcholu tvůrčích sil a vypouštěl do světa jedno kvalitní dílo za druhým, v té době však trpěl materiální nouzí.

Leitmotivem Symfonie č. 5 zvané Osudová je idea zápasu duševních sil s metafyzicky chápaným osudem plného životních krizí a bolesti, přičemž výsledkem tohoto klání je nalezení vnitřní harmonie a klidu. Na své první symfonii v mollové tónině pracoval Beethoven nezvykle dlouho; paralelně s kompozicí Šesté symfonie se ke své Páté často vracel, kdy leccos měnil, opravoval a zdokonaloval. S výsledkem byl spokojen až v roce 1808 a 22. prosince téhož roku obě nové symfonie poprvé zazněly před publikem v Divadle na Vídeňce.

Beethovenova Osudová začíná proslulým motivem sestávajícím ze tří osminových not na tónu g a následnou půlovou notou s fermatou o velkou tercii níže. O tomto v zásadě velmi prostém motivu, který nalezneme v několika Beethovenových dřívějších i pozdějších skladbách, se měl skladatel údajně vyjádřit slovy: „Tak osud buší na bránu.“ Motiv, pak Beethoven v následném energickém hudebním proudu nápaditě rozvíjí, přičemž se drží především jeho rytmické struktury. Pomalá druhá věta je založená na variacích dvou kontrastních témat – lyricky poklidného a fanfárově hrdinského. Scherzo třetí věty dává tušit, že vzdorování osudu ještě není u konce, což je podtrženo mj. opakováním rytmického vzorce úvodního motivu. Konečné vítězství oznámí optimisticky vyznívající finále ukotvené v durové tónině, jež na scherzo navazuje attaca, tedy bez pauzy. Je napsáno v sonátové formě a Beethoven se v něm do značné míry navrací k hudebním narativům vrcholného klasicismu.

Velikán sovětské hudby Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič zdědil hudební nadání po svých rodičích. První díla skládal již v devíti letech. V roce 1923 absolvoval hru na klavír na petrohradské konzervatoři a za dva roky úspěšně ukončil studium i ve třídě kompozice. Absolvoval svou První symfonií f moll. Uvedení tohoto díla leningradskou filharmonií (město se mezitím přejmenovalo) v roce 1926 zaznamenalo v odborných kruzích značný ohlas a dvacetiletý Šostakovič, který se dosud živil jako klavírista v kině, se stal doslova přes noc uznávaným skladatelem. Brzy přejal kompoziční postupy západoevropské moderny, které jsou patrné zejména v klavírních 24 preludiích a fugách, ve Čtvrté symfonii c moll, baletech Zlatý věk, Šroub či operách Nos nebo Lady Macbeth mcenského újezdu. Právě moskevská premiéra Lady Macbeth v roce 1936 znamenala zvrat v jeho tvorbě. Na prvním uvedení byl přítomen i Josif Vissarionovič Stalin, který poté nechal v deníku Pravda pod názvem Chaos místo hudby otisknout první kulturně-politický výpad proti skladateli. Další represi zaznamenal Šostakovič v roce 1948 po zveřejnění nechvalně známé kulturní doktríny Andreje Ždanova a následných čistkách proti sovětským skladatelům. Šostakovič pak z vnějších i vnitřních podnětů komponoval „k uspokojení potřeb sovětského lidu“ také vlastenecky laděná díla, za která byl tehdejší administrativou naopak vyzdvihován, chválen a vyznamenáván. K jeho angažovaným skladbám patří např. Sedmá symfonie C dur „Leningradská“, jež reaguje na blokádu Leningradu v roce 1941, kantáta Báseň o vlasti (1947), nebo oratorium Píseň o lesích (1949), které oslavuje koncepci soudobé politiky lesního hospodářství. Napsal celkem patnáct symfonií, stejný počet smyčcových kvartetů, šest instrumentálních koncertů a řadu dalších skladeb. Specifickou složku jeho tvorby představuje scénická hudba pro velké množství sovětských filmů.

V roce 1937 vrcholilo v Sovětském svazu období zvané „velký teror“, jež bylo nastoleno o tři roky dříve. Strach a nejistota tehdy dopadly na všechny vrstvy sovětské společnosti. Paranoidní Josif Stalin se totiž rozhodl, že zlikviduje všechny reálné i domnělé nepřátele panujícího politického zřízení. Zatýkání, posílání do GULAGů, masové popravy a mizení lidí beze stopy byly na denním pořádku, a dokonce ani vrcholní exponenti režimu si nemohli být jisti, zda dalšími obětmi těchto zvěrstev nebudou zrovna oni. Dmitrij Šostakovič sice právě dostal oficiální nabídku učitelského místa na leningradské konzervatoři, byl však ještě právem vystrašen loňskou zničující kritikou svého posledního operního díla. Bál se také veřejně uvést avantgardně laděnou Čtvrtou symfonii, která svým zcela moderním, až experimentálním vyzněním rozhodně neodpovídala estetickým ideám socialistického realismu, jež se stal v Sovětském svazu povinným uměleckým směrem. Místo toho přistoupil ke kompozici Páté symfonie d moll op. 47. Oproti svému předchozímu symfonickému dílu zvolil tradičnější a srozumitelnější hudební jazyk. Rozhodně se však neuchýlil k banalitám a vytvořil neobyčejně působivou skladbu velmi závažného a hlubokého obsahu. Šostakovičovy obavy z přijetí Páté symfonie se ukázaly jako bezpředmětné. Premiéra díla se konala 21. listopadu 1937 v rámci oslav dvaceti let od Velké říjnové socialistické revoluce. Leningradskou filharmonii řídil skladatelův důvěrný přítel Jevgenij Mravinskij, dílo zaznamenalo neobyčejně kladný ohlas u veřejnosti i stranické kritiky a bylo dáváno za vzor sovětského symfonismu. Další výpady režimu vůči Šostakovičovi tak o sobě daly vědět až v následujícím desetiletí.