V polovině devadesátých let Antonín Dvořák (1841–1904), v té době už celosvětově uznávaný skladatel takzvané „absolutní“ hudby, překvapil náhlým obratem k programnímu žánru. Ještě větším překvapením byla pro mnohé volba námětů, chmurných balad ze sbírky Kytice Karla Jaromíra Erbena. Dvořák byl Erbenem zaujat mnoho let, už roku 1884 vytvořil kantátu na baladu Svatební košile, nyní však zvolil čtyři další básně pro ryze orchestrální skladby. První tři symfonické básně na Erbena (Vodník, Polednice a Zlatý kolovrat) napsal v první polovině roku 1896 a všechny měly oficiální premiéry během října a listopadu téhož roku v Londýně, právě v době, kdy komponoval čtvrtou symfonickou báseň Holoubek, o ženě travičce. Celá skladba vychází z jednoho motivu, jenž se proměňuje podle nálady jednotlivých částí – smutečního pochodu, setkání s mladíkem a svatebního veselí, až k tragickému konci; výčitky svědomí, symbolizované lkavým vrkáním holoubka nad hrobem otráveného manžela, doženou ženu k sebevraždě. Premiéra Holoubka se uskutečnila 20. března 1898 v Brně v provedení České kapely za řízení Leoše Janáčka a 3. prosince 1899 zazněl v provedení Vídeňských filharmoniků za řízení Gustava Mahlera ve Vídni.

Roku 1859 vyšla tiskem sbírka Večerní písně Vítězslava Hálka (1835–1874), která obsahovala přes šedesát básní inspirovaných milostným vztahem k básníkově příští manželce. Prostá lyrika, charakterem odpovídající lidové poezii, zcela vyhovovala založení Antonína Dvořáka. Jako datum kompozice jeho Večerních písní se obvykle uvádí rok 1876, některé však mohly vzniknout již dříve. Vyšly postupně u tří různých vydavatelů a nesou proto různá opusová čísla, op. 3 vydalo nakladatelství Hoffmeister v Lipsku (1880), op. 9 téhož roku nakladatelství Schlesinger v Berlíně a op. 31 vyšel roku 1883 v nakladatelství F. A. Urbánka v Praze. Písně „Mně zdálo se“ a „Já jsem ten rytíř“ upravil Dvořák s doprovodem orchestru a poprvé je provedl barytonista Josef Lev 6. prosince 1882 s orchestrem Národního divadla za řízení dirigenta Adolfa Čecha. Orchestrální úpravu ostatních písní vytvořil skladatel Jiří Gemrot (nar. 1957).

V roce 1862 vydal básník Gustav Pfleger Moravský (1833–1875) básnickou sbírku s názvem Cypřiše, která Dvořáka inspirovala k jeho prvnímu písňovému cyklu vůbec. Dvořák měl k těmto písním zvláštní intimní vztah, nikdy se nepokusil o jejich veřejné provedení ani o vydání jako celek (takto vyšly Cypřiše tiskem až roku 2013), ale neustále se k nim vracel. Nálada Pflegerových básní bývá srovnávána s verši Wilhelma Müllera, jehož verše zhudebňoval Franz Schubert, či Heinricha Heineho, jenž inspiroval Roberta Schumanna. Z Dvořákova zhudebnění je patrné, že mu oba skladatelé sloužili jako vzor. Čtyři přepracované písně z původních Cypřišů, z nichž jsou dvě na dnešním programu, vyšly roku 1882 jako Písně, op. 2 v pražském nakladatelství Emanuela Starého.

Básník Christian Morgenstern (1871–1914) proslul především skurilními verši a nonsensy sbírky Galgenlieder (Šibeniční písně), která vyšla poprvé roku 1905. Hans Krása (1899–1944) nezvolil Morgensternovy verše ke zhudebnění náhodou. V řadě jeho děl se objevuje sklon k grotesce a ironii, i v nejtěžších životních chvílích rasového pronásledování, které násilně ukončilo jeho život. Krásovo zhudebnění bylo poprvé uvedeno 4. května 1921 v rámci filharmonických koncertů Nového německého divadla se zpěvákem Maxem Kleinem za řízení Alexandra Zemlinského. „Prvotina Hanse Krásy je Orchestrální písně na verše Christiana Morgensterna nazvána neprávem, neboť nejsou ničím méně než orchestrálními písněmi v obvyklém smyslu, a pokud se vysílají na plavbu pod falešnou vlajkou, vyvolávají v publiku představy, které skladatel vyvolat nechtěl,“ psal po premiéře kritik Ernst Rychnovsky. „Svou povahou jsou tyto písně orchestrálními groteskami s doprovodem zpěvního hlasu. Zdůrazníme-li slovo ‚groteska‘, pak také vznikne správný odstup mezi dílem a jeho účinkem na publikum, leccos z toho, nad čím se při mylném vnímání potřásalo hlavou, se stane srozumitelnějším a pochopitelnějším.“

Krásovy krátké motivky odpovídají úsečnosti Morgensternových veršů, charakteru parodie dosahuje skladatel kontrasty tónových výšek, glissandy, sordinovanými tóny, zvukomalbou, a také například letmou, avšak zřetelnou narážkou na Debussyho v písni „Koza a slepýš“ nebo na duet „Věrné milování“ z Prodané nevěsty v písni „Ne!“. Skladatel nabídl partituru k vydání vídeňskému nakladatelství Universal Edition – snad na základě posudku Ernsta Rychnovského s titulem Čtyři orchestrální grotesky – avšak k tisku nedošlo. Teprve 16. prosince 1991 znovuobjevené dílo zaznělo v interpretaci RIAS Jugendorchestr, se sólistkou Simonou Alex a dirigentem Israelem Yinonem v Berlíně.

Roku 1929 napsal básník Emanuel Harusi (vlastním jménem Emmanuel Novogrebelski, 1903–1979) pod dojmem zprávy, že se mu narodil syn, text ukolébavky „Sch’chaw b’ni“. Harusi pocházel z ruského Nikolajeva. Ve městě se silnou židovskou komunitou se uchytily myšlenky Theodora Herzla a mladého básníka ovlivnily. Přesídlil do Palestiny a melodie, kterou znal z dětství jako „nigun Shaloma Charitonova“ (jako její autor se uvádí také Charitonův bratr Ahron) mu poskytla inspiraci. O popularitě písně svědčí také Ukolébavka Gideona Kleina (1919–1945), datovaná 6. únorem 1943 v Terezíně. Harusiho slova podložil Klein vlastní hudbou. Autograf, který je uložen v Židovském muzeu v Praze, tvoří dvě stránky zápisu hlasu a klavírního doprovodu perem, text (v trakskripci do latinky) je vepsán tužkou. Kleinovo zhudebnění polarizuje mezi mollovým a durovým tónorodem, vyjadřuje útěchu, hořkost, smutek, touhu i beznaděj tak výmluvně, že nepotřebuje slova. Instrumentace, v níž zazní Ukolébavka dnes, je dílem Jiřího Gemrota.

Rapsodie pro orchestr Taras Bulba Leoše Janáčka (1854–1928) náleží k dílům, jež jsou projevem skladatelova rusofilství. Od dětství se hlásil ke slovanským tradicím a myšlence všeslovanství, která se stala politickým impulsem 19. století a v jeho závěru ji posílilo nebezpečí hrozící z bismarckovského Německa; odvěké spory mezi Slovany samotnými se přehlížely. Janáček byl od roku 1897 předsedou brněnského Ruského kroužku a ruská tématika se v jeho díle objevila vícekrát. Ke kompozici symfonické rapsodie podle povídky Nikolaje Vasiljeviče Gogola Taras Bulba přikročil roku 1915. Toho roku byl Ruský kroužek zakázán, neboť Rusko bylo pro válčící rakousko-uherskou monarchii nepřátelskou mocností. Není tedy náhoda, že právě tehdy Janáček sáhl k hrdinskému ruskému námětu. Do tří částí skladby jsou hudebně vtěleny tři postavy Gogolovy povídky – kozácký ataman Taras a jeho synové Andrij a Ostap. V kontextu vývoje ruské literatury byla Gogolova povídka (poprvé vydaná roku 1835) vykládána jako výraz „národně osvobozeneckých idejí“, „živý obraz minulé slávy a velikosti“. Janáčkova rapsodie se soustřeďuje na tři soukromé osudy, což znamená oproti Gogolovi výkladový posun. Andrij je zabit rukou vlastního otce, protože zradil vlastní národ pro lásku k polské šlechtičně. Ostap umírá umučen před Tarasovýma očima a nakonec je zajat sám Taras a hyne na hranici (v povídce jsou Andrijova i Ostapova smrt pouhými epizodami). V první části vytušíme v rozsáhlé lyrické pasáži s hobojovou melodií Andrijovu lásku a Tarasovu mstu, charakterizovanou nárazy trombónů. Ostapovo utrpení ilustrují v druhé části tremolo smyčců, trubky a klarinet, ve třetí části rozpoznáme rytmus polského lidového tance krakowiaku (symbol vítězných Poláků před hranicí, na níž je Taras upálen). Varhany a žestě jsou apoteózou podivného hrdiny Tarase, jenž se – jako mnoho jiných – stal z bojechtivého nájezdníka národním symbolem. Skladba byla dokončena roku 1918, premiéra se uskutečnila 9. října 1921 v provedení orchestru Národního divadla v Brně za řízení Františka Neumanna. Při pražské premiéře 9. listopadu 1924 řídil Českou filharmonii Václav Talich.