Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Česká filharmonie • Koncert pro svobodu a demokracii


Koncerty pro svobodu a demokracii mají připomenout demokratické hodnoty naší civilizace a přinést program, který tyto myšlenky podpoří. Rezidenční umělci sezony pro tuto příležitost vybrali písně Maurice Ravela a Bély Bartóka a poslední symfonii Gustava Mahlera – hymnus oslavující život a lidství.

Délka programu 1 hod 55 min

Program

Maurice Ravel
Pět řeckých lidových písní (8')

Béla Bartók
Pět maďarských lidových písní, Sz 101 BB 108 (6')

— Přestávka —

Gustav Mahler
Symfonie č. 9 D dur (81')

Účinkující

Magdalena Kožená mezzosoprán

Simon Rattle dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Koncert pro svobodu a demokracii

Rudolfinum — Dvořákova síň

Studentské vstupné


Událost již proběhla
Událost již proběhla

Normální vstupné


Událost již proběhla
Událost již proběhla
Cena od 300 do 1900 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

„Nestává se mi často, že bych se zamiloval do orchestru a taky většina mých vztahů s orchestry je staršího data. Když jsem však poprvé dirigoval Českou filharmonii, hned mě napadlo, v jaké hudbě bych chtěl tento orchestr slyšet. Dokázal si totiž uchovat svůj vlastní typický zvuk, který je právě pro Mahlera jako stvořený. Jedním z mých dávných mentorů byl Berthold Goldschmidt, který mimo jiné řídil britskou premiéru Mahlerovy Třetí symfonie. Z mnoha skvělých věcí, které mi pověděl o Mahlerově Deváté, mi utkvělo tohle: Pamatuj si, že do prvního scherza Mahler vložil všechno, co nenáviděl na Rakousku a do toho druhého vše, co nenáviděl na Vídni. Když na to budeš myslet, nikdy se moc nespleteš,“ vzpomíná sir Simon Rattle.

Účinkující

Magdalena Kožená  mezzosoprán

Magdalena Kožená

Mezzosopranistka Magdalena Kožená patří mezi světově nejvyhledávanější pěvkyně současnosti. Tuto její pozici dokládá řada domácích i zahraničních ocenění i úspěšné nahrávky pořízené pro společnosti Deutsche Grammophon Gesellschaft, EMI Classics, Linn Records či Pentatone.

Zpěv studovala na konzervatoři v rodném Brně a poté u Evy Blahové na VŠMU v Bratislavě. Z jejich četných domácích i zahraničních soutěžních úspěchů je nejvýznamnější absolutní vítězství v 6. mezinárodní soutěži W. A. Mozarta v Salcburku v roce 1995. Za své nahrávky získala pěvkyně prakticky všechna významnější ocenění udělovaná hudebními časopisy včetně prestižních Gramophone Awards v několika kategoriích. Unikátní swingové album Cole Porter vydala Magdalena na svém vlastním labelu Brnofon. Nejnovějšími sólovými nahrávkami je trojice úspěšných CD pro label Pentatone: barokní Il giardino dei sospiri, komorní Soirée a nejnovější CD Nostalgia natočené se slavným klavíristou Yefimem Bronfmanem.

Magdalena Kožená je pravidelným hostem předních světových koncertních podií a renomovaných festivalů. Svůj vyhlášený cit pro interpretaci staré hudby nabízí za doprovodu vynikajících souborů dobových nástrojů. Je rovněž respektovanou operní pěvkyní, které aplaudují operní domy celého světa, londýnskou Covent Garden či newyorskou Met nevyjímaje.

Tuto sezonu ji čekají dvě recitálová turné: nejprve s Yefimem Bronfmanem od Edinburghu, přes Helsinky až do Německa, poté s Mitsuko Uchidou od Antverp, přes Dortmund a Budapešť až na Pražské jaro. S händelovským repertoárem a Benátským barokním orchestrem bude cestovat po Jižní Americe; s Londýnským symfonickým orchestrem se bude podílet na koncertním provedení Káti Kabanové (Varvara) a na Mozartwoche Salzburg na poloscénickém provedení Dona Giovanniho. V operních rolích ji uvidíme jako Idamanteho (Idomeneo) v Německé státní opeře v Berlíně a Ottavii (Korunovace Poppey) v Gran Teatro del Liceu. Jako Alcina se představí na západoevropském turné s Les Musiciens du Louvre.

Magdalena je Rytířem řádu umění a literatury Francouzské republiky, převzala Cenu ministra zahraničních věcí Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky a Zlatou medaili za zásluhy na poli umění od Mezinárodního výboru washingtonského Kennedyho centra pro umění. Tyto dvě pocty doplnila respektovaná cena G. F. Händela, kterou uděluje rodiště slavného německého skladatele, město Halle, za mimořádnou interpretaci díla svého slavného rodáka. Těší se také z Ceny Brna, svého rodného města, v letošním roce převzala společně se Sirem Simonem Rattlem čestný doktorát brněnské JAMU. Magdalena je neúnavnou propagátorkou české hudby a české kultury, stala se patronkou MHF 13 měst Concentus Moraviae, své jméno spojila s Rokem české hudby 2014 a převzala také záštitu nad celoevropským hudebním projektem České sny.

Soustavně se věnuje aktivitám svého Nadačního fondu, který založila na podporu českých základních uměleckých škol a jehož hlavním projektem je úspěšný celorepublikový festival ZUŠ Open.

Simon Rattle  dirigent

Simon Rattle

Sira Simona Rattla vídáme v Rudolfinu poslední roky vcelku často. Do Prahy přijíždí zpravidla se svou ženou, Magdalenou Koženou, která je mu partnerkou i na koncertním pódiu (v posledních letech např. v Mahlerově Písni o zemi nebo v Pěti písních na slova F. Rückerta). 

Sir Rattle se narodil v Liverpoolu a studoval na Royal Academy of Music. V letech 1980–1998 byl šéfdirigentem Birminganského symfonického orchestru (od r. 1990 dokonce jeho hudebním ředitelem), poté následovalo šestnáct let s Berlínskými filharmoniky (2002–2018; umělecký ředitel a šéfdirigent). Od r. 2017 je uměleckým ředitelem Londýnského symfonického orchestru, u kterého plánuje zůstat až do sezony 2023/2024, kdy jako šéfdirigent přesídlí k Symfonickému orchestru Bavorského rozhlasu. Vede také Orchestra of the Age of Enlightenment a je zakladatelem Birmingham Contemporary Music Group.

Nahrál více než 70 titulů pro EMI (nyní Warner Classics) a získal řadu prestižních mezinárodních ocenění za své nahrávky pro mnohé společnosti. Pravidelně koncertuje po Evropě a Asii a dlouhodobě udržuje vztah s předními světovými orchestry a operními domy. V letošní sezoně se představí kromě České filharmonie s Londýnským symfonickým orchestrem (kromě domovského podia i na turné po Japonsku, Jižní Koreji a Austrálii), Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Berlínskou Staatskapelle a Berlínskými filharmoniky. V Německé státní opeře v Berlíně znovu oživí Mozartova Idomenea a v létě 2023 na festivalu v Aix en Provence provede spolu s Londýnským symfonickým orchestrem Vojcka Gerarda McBurneyho.

Velkou důležitost přikládá Sir Rattle i hudebnímu vzdělání. Jeho partnerství s Berlínskou filharmonií přineslo nový vzdělávací program „Zukunft@Bphil“, který byl oceněn Komenského cenou, Zvláštní Schillerovou cenou města Mannheim, cenou Golden Camera a Urania Medal; v roce 2004 byli společně s Berlínskou filharmonií jako první umělecký soubor jmenováni Mezinárodními velvyslanci UNICEF. S Londýnským symfonickým orchestrem se podílel na vzniku LSO East London Academy, která od roku 2019 hledá a bezplatně rozvíjí potenciál mladých talentovaných hudebníků z východního Londýna bez ohledu na jejich původ a finanční situaci. Sir Simon Rattle získal také několik cenných osobních vyznamenání, mezi něž patří například rytířský titul (1994), Řád za zásluhy, který mu udělila anglická královna v roce 2014, Řád za zásluhy města Berlín (2018) a nejnověji listinu Freedom of the City of London (2019).

Skladby

Maurice Ravel
Pět řeckých lidových písní

Jeden z předních představitelů hudebního impresionismu, autor slavného Bolera, La valse nebo baletu Daphnis a Chloé. Ve 20. a 30. letech minulého století znal už Maurice Ravela celý svět, ovšem jeho ranou tvorbu málokdo. V úplném závěru 19. století studoval na pařížské konzervatoři, kterou hned dvakrát opustil. Poté se pětkrát neúspěšně ucházel o prestižní skladatelskou Římskou cenu spojenou s finanční odměnou a studijním pobytem v Itálii. Ravel byl rebelem, dokonce o sobě prohlašoval, že je anarchista. Ve svých pětadvaceti letech se stal členem levicově radikální umělecké skupiny Les Apaches (Apačové, někdy se překládá jako Chuligáni), spolu se skladatelem Manuelem de Fallou nebo s řecko-francouzským hudebním kritikem Michelem-Dimitrim Calvocoressim, který Ravela přivedl k zájmu o exotické hudební vlivy. Předložil mu také lidové písně z ostrova Chios, jejichž texty sám převedl do francouzštiny, a vybídl skladatele, aby je zpracoval. Ravel tak mezi lety 1904 a 1906 zkomponoval celkem osm písní pro zpěv a klavír, které zazněly v premiéře na Calvocoressiho přednášce. Pro vydání tiskem Ravel vybral pět z nich a tato pětice od té doby tvoří celek jak v klavírní, tak v orchestrální podobě. K té došlo mnohem později, ve 30. letech, kdy už byl skladatel nemocný. Proto je také autorem jen dvou orchestrací (č. 1 a 5), zbylé tři písně instrumentoval jeho žák, francouzský dirigent a skladatel Manuel Rosenthal (1904–2003). Soubor písní s doprovodem orchestru vyšel tiskem v roce 1935, dva roky před Ravelovou smrtí.

Jadrné lidové texty, částečně rozverné a částečně lyrické Ravel zhudebnil jako drobné útvary jdoucí bezprostředně po sobě. V první písni muž žádá svou nastávající nevěstu, aby vstala a užila si s ním ráno, v závěru navrhuje, že by se mohli vzít. Hudba má mírné tempo a je v g moll, i když Ravel často vynechává tercii a slyšíme pouze otevřenou kvintu. Následuje klidná zbožná píseň v gis moll, zato ve třetí, dynamické v G dur, se oslavuje mužnost, ale i vyznání lásky. Píseň sběračů lentišku (keř, z něhož se dobývá léčivá pryskyřice mastix) je opět pomalá, oslavná. Cyklus uzavírá rychlá, radostná taneční melodie, končící bezstarostným „tra la la“. Struktuře cyklu odpovídá i sled tónin v úzkém tónovém rozpětí: g moll – gis moll – G dur – A dur – As dur.

Béla Bartók
Pět maďarských lidových písní, Sz 101, BB 108

Maďarský skladatel Béla Bartók věnoval velkou část svého profesního života sběru a úpravám lidové hudby – jednak pro její uchování, ale také jako inspiraci pro vlastní tvorbu. Spolu s kolegou Zoltánem Kodálym zahájil v roce 1905 sběr lidových písní po maďarském venkově, svoji činnost postupně rozšířil i na písně slovenské, rumunské, ale i arabské, turecké, ukrajinské, valašské a jiné. Stal se v tomto oboru světově uznávanou autoritou, přednášel o významu lidové hudby a jejím vlivu na moderní skladbu a jeho studie vyšly v řadě zemí. V roce 1929 vydal svoji poslední sbírku písní, originálně adaptujících lidové nápěvy. Dvacet maďarských lidových písní pro hlas a klavír premiérovala Maria Basilides spolu s Bartókem u klavíru v Budapešti v lednu 1930. O pár let později Bartók vybral ze sbírky pět písní různého charakteru a jejich doprovod instrumentoval pro orchestr, na objednávku Budapešťské filharmonie, která v roce 1933 slavila 80. výročí založení. Vznikl tak dodatečný cyklus Pět maďarských lidových písní se zvukově barevným, nápaditým orchestrálním doprovodem, oproti syrovému klavíru vřelejším a jakoby slavnostnějším. Jeho prvního provedení se neujal nikdo jiný než Maria Basilides.

Cyklus uvozuje nejdelší a také výrazově nejtemnější z písní, A tömlöcben (Ve vězení). Zpívá o strastech, které snáší vězeň, o jeho modlitbách za manželku a dítě a o jeho naději na propuštění. Doprovod v krajních částech je spíše jednoduchý, záměrně monotónní a ponurý, čerpající ze samotného lidového materiálu, střední část je kontrastně vzrušená, závěr se vrací k ponuré melancholii. Následující Régi kerseves (Stará smuteční píseň) vypráví o osamělosti a nešťastném životě, ze kterého vysvobodí jen smrt. Opět smutek, podtržený prostým, empatickým doprovodem orchestru, ale už ne zoufalství jako v písni první.

Dvě Serenády pro námluvy přinášejí daleko veselejší náladu – první je svatební, s nápaditou orchestrací, která vykresluje jízdu dvořícího se páru na koni krajinou. Zvuky připomínající zvonky na koňských postrojích a další efekty se doplňují s veselou vokální linkou vytvářejí roztomilou náladu. Druhá serenáda vypráví žertovnou historku o žábě, která se peče v sídle Viragových, a o těch, kdo dostali porce pochybného pokrmu. Doprovod této svérázné písně je rozverný a zvukově barevný, zpěvní linka obsahuje groteskní figury pracující s rytmem, pauzami, tempovými zvraty a zvukomalebnými popěvky. Mezi serenády Bartók vložil kontrastní píseň Panasz (Žalostná), v pomalém, houpavém, téměř bluesovém tempu. Zpěvní part vyjadřuje obavy o nemocnou ženu a touhu sejmout její utrpení na sebe.

Gustav Mahler
Symfonie č. 9 D dur

Od roku 1908 žil Gustav Mahler v New Yorku – byl šéfdirigentem Metropolitní opery, později i nově založeného orchestru Newyorských filharmoniků. Skutečně doma se však stále cítil v Rakousku. Nedaleko tyrolské vesnice Toblach měl na samotě pronajatý dům, kde během tří letních měsíců roku 1909 vytvořil koncepci své Deváté symfonie. Tedy její souvislý náčrt, instrumentaci pak dokončil v prosinci opět v New Yorku. Ani on, tak jako Beethoven, Bruckner nebo Dvořák, nepřekročil „zakletý“ počet devíti symfonií, ač se o to pokoušel tím, že předchozí Píseň o zemi pro jistotu za symfonii nepovažoval a nečísloval ji.

Těžce nemocnému Mahlerovi nebylo dopřáno svoji Devátou ani slyšet. Její premiéry se ujali Vídeňští filharmonikové za řízení Bruna Waltera rok po skladatelově smrti, 26. června 1912 ve Velkém sále vídeňského Musikvereinu. Příslušníci vídeňské avantgardy dílu okamžitě porozuměli. Alban Berg ji označil za to nejnádhernější, co kdy Mahler napsal, Arnold Schönberg ji považoval za dílo transcendence. „Téměř to vypadá tak, jako by toto dílo mělo ještě jednoho skrytého autora, který Mahlera zvolil za svého mluvčího. Přináší takříkajíc objektivní konstatování, téměř oproštěné vášně, a takové krásy, že je postřehne pouze ten, kdo se dovede vzdát živočišného tepla a kdo se cítí dobře v duchovním chladu. [...] Zdá se, že Devátá je hranicí. Kdo ji chce překročit, musí odejít. Vypadá to, jako kdyby nám Desátou měli sdělit cosi, co ještě nemáme vědět, pro co ještě nejsme zralí. Ti, kdož napsali Devátou, stáli blízko onoho světa. Možná by se hádanky tohoto světa rozluštily, kdyby někdo z těch, kdo rozluštění znají, svou Desátou napsal. To však asi nemá být,“ řekl Schönberg ve své pražské přednášce o Mahlerovi v roce 1912. V Praze symfonii premiérovala 6. listopadu 1918 Česká filharmonie za řízení Otakara Ostrčila, oddaného tlumočníka Mahlerova odkazu. Tím byl i Alexander Zemlinsky, který dílo provedl 14. ledna 1923 s orchestrem Nového německého divadla a ve třicátých letech několikrát s Českou filharmonií jako host.

Devátá symfonie využívá – na rozdíl od předchozí OsméPísně o zemi – čistě instrumentální obsazení pro velký orchestr s početnou sekcí dechových a bicích nástrojů. Její čtyři věty mají s klasickou formou pramálo společného, včetně kuriózního tóninového sledu (D dur, C dur, a moll, Des dur). Rozsáhlé krajní věty v pomalém tempu tvoří ideové a filozofické těžiště, do něhož vnitřní dvojice vět svou záměrnou obhroublostí a groteskností vnáší maximální myslitelný kontrast. Scherzo „v tempu pohodlného ländleru“ (s poznámkou „poněkud nemotorně a velmi drsně“) je připodobňováno k tanci smrti. Burleskní rondo třetí věty („velmi vzdorovitě“) věnoval skladatel „bratřím ve znamení Apollona“; její veselí je veselím nad propastí. Skladatelovo pověstné instrumentační umění zde slaví pravé hody, nicméně meditativní vyústění celého osmdesátiminutového kolosu je příznačně svěřeno pouze niternému zvuku smyčců v nejnižší dynamice, vytrácí se do prázdna a přetrhává všechny svazky s pozemským životem.

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.