Česká filharmonie • Koncert pro svobodu a demokracii


Koncerty pro svobodu a demokracii mají připomenout demokratické hodnoty naší civilizace a přinést program, který tyto myšlenky podpoří. Rezidenční umělci sezony pro tuto příležitost vybrali písně Clauda Debussyho a Maurice Ravela a poslední symfonii Gustava Mahlera – hymnus oslavující život a lidství.

Program

Maurice Ravel
Pět řeckých lidových písní

Béla Bartók
Pět maďarských lidových písní, Sz 33, BB 97

Gustav Mahler
Symfonie č. 9 D dur

Účinkující

Magdalena Kožená mezzosoprán

Simon Rattle dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Koncert pro svobodu a demokracii

Rudolfinum — Dvořákova síň


Cena od 300 do 1900 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

„Nestává se mi často, že bych se zamiloval do orchestru a taky většina mých vztahů s orchestry je staršího data. Když jsem však poprvé dirigoval Českou filharmonii, hned mě napadlo, v jaké hudbě bych chtěl tento orchestr slyšet. Dokázal si totiž uchovat svůj vlastní typický zvuk, který je právě pro Mahlera jako stvořený. Jedním z mých dávných mentorů byl Berthold Goldschmidt, který mimo jiné řídil britskou premiéru Mahlerovy Třetí symfonie. Z mnoha skvělých věcí, které mi pověděl o Mahlerově Deváté, mi utkvělo tohle: Pamatuj si, že do prvního scherza Mahler vložil všechno, co nenáviděl na Rakousku a do toho druhého vše, co nenáviděl na Vídni. Když na to budeš myslet, nikdy se moc nespleteš,“ vzpomíná sir Simon Rattle.

Účinkující

Magdalena Kožená  mezzosoprán
Magdalena Kožená

Mezzosopranistka Magdalena Kožená patří mezi světově nejvyhledávanější pěvkyně současnosti. Tuto její pozici dokládá řada domácích i zahraničních ocenění i úspěšné nahrávky pořízené pro společnosti Deutsche Grammophon Gesellschaft, EMI Classics, Linn Records či Pentatone.

Zpěv studovala na konzervatoři v rodném Brně a poté u Evy Blahové na VŠMU v Bratislavě. Z jejich četných domácích i zahraničních soutěžních úspěchů je nejvýznamnější absolutní vítězství v 6. mezinárodní soutěži W. A. Mozarta v Salcburku v roce 1995. Za své nahrávky získala pěvkyně prakticky všechna významnější ocenění udělovaná hudebními časopisy včetně prestižních Gramophone Awards v několika kategoriích. Unikátní swingové album Cole Porter vydala Magdalena na svém vlastním labelu Brnofon. Nejnovějšími sólovými nahrávkami je trojice úspěšných CD pro label Pentatone: barokní Il giardino dei sospiri, komorní Soirée a nejnovější CD Nostalgia natočené se slavným klavíristou Yefimem Bronfmanem.

Magdalena Kožená je pravidelným hostem předních světových koncertních podií a renomovaných festivalů. Svůj vyhlášený cit pro interpretaci staré hudby nabízí za doprovodu vynikajících souborů dobových nástrojů. Je rovněž respektovanou operní pěvkyní, které aplaudují operní domy celého světa, londýnskou Covent Garden či newyorskou Met nevyjímaje.

Tuto sezonu ji čekají dvě recitálová turné: nejprve s Yefimem Bronfmanem od Edinburghu, přes Helsinky až do Německa, poté s Mitsuko Uchidou od Antverp, přes Dortmund a Budapešť až na Pražské jaro. S händelovským repertoárem a Benátským barokním orchestrem bude cestovat po Jižní Americe; s Londýnským symfonickým orchestrem se bude podílet na koncertním provedení Káti Kabanové (Varvara) a na Mozartwoche Salzburg na poloscénickém provedení Dona Giovanniho. V operních rolích ji uvidíme jako Idamanteho (Idomeneo) v Německé státní opeře v Berlíně a Ottavii (Korunovace Poppey) v Gran Teatro del Liceu. Jako Alcina se představí na západoevropském turné s Les Musiciens du Louvre.

Magdalena je Rytířem řádu umění a literatury Francouzské republiky, převzala Cenu ministra zahraničních věcí Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky a Zlatou medaili za zásluhy na poli umění od Mezinárodního výboru washingtonského Kennedyho centra pro umění. Tyto dvě pocty doplnila respektovaná cena G. F. Händela, kterou uděluje rodiště slavného německého skladatele, město Halle, za mimořádnou interpretaci díla svého slavného rodáka. Těší se také z Ceny Brna, svého rodného města, v letošním roce převzala společně se Sirem Simonem Rattlem čestný doktorát brněnské JAMU. Magdalena je neúnavnou propagátorkou české hudby a české kultury, stala se patronkou MHF 13 měst Concentus Moraviae, své jméno spojila s Rokem české hudby 2014 a převzala také záštitu nad celoevropským hudebním projektem České sny.
Soustavně se věnuje aktivitám svého Nadačního fondu, který založila na podporu českých základních uměleckých škol a jehož hlavním projektem je úspěšný celorepublikový festival ZUŠ Open.

Sir Simon Rattle  dirigent
Sir Simon Rattle

Simon Rattle se narodil v Liverpoolu a studoval na Royal Academy of Music v Londýně. V letech 1980–1998 byl šéfdirigentem a uměleckým ředitelem City of Birmingham Symphony Orchestra. V roce 2002 se přestěhoval do Berlína a od té doby až do loňského roku byl šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Berlínské filharmonie. V roce 2017 se stal hudebním ředitelem London Symphony Orchestra, a svůj čas tak v sezoně 2017/2018 dělil mezi obě tělesa.

Nahrál více než 70 titulů pro EMI (nyní Warner Classics) a získal řadu prestižních mezinárodních ocenění za své nahrávky pro různé společnosti. Z CD pro EMI zmiňme alespoň Stravinského Žalmovou symfonii (za kterou získal cenu Grammy), Berliozovu Fantastickou symfonii, Ravelovu operu Dítě a kouzla, Čajkovského suitu z baletu Louskáček, Mahlerovu Druhou symfonii a Stravinského Svěcení jara. Od roku 2014 budoval portfolio nahrávek pro nový label Berliner Philharmoniker Recordings; s Berlínskou filharmonií nahrál mj. Beethovenovy, Schumannovy a Sibeliovy symfonie. Nejnovější nahrávky pořídil sir Simon Rattle s London Symphony Orchestra – Debussyho operu Pelleas a Melisanda, skladbu Remembering Marka-Anthonyho Turnaga a program z děl francouzských skladatelů Ravela, Dutilleuxe a Delageho.

Hudební výchově přikládá sir Simon Rattle nejvyšší důležitost a jeho partnerství s Berlínskou filharmonií přineslo nový vzdělávací program „Zukunft(zavinac)Bphil“, který byl oceněn Komenského cenou, Zvláštní Schillerovou cenou města Mannheim, cenou Golden Camera a Urania Medal. V roce 2004 byli společně s Berlínskou filharmonií jako první umělecký soubor jmenováni Mezinárodními velvyslanci UNICEF. Sir Simon Rattle získal také několik prestižních osobních vyznamenání, mezi něž patří například rytířský titul (1994), Řád za zásluhy, který mu udělila anglická královna v roce 2014 a nejnověji v roce 2018 listinu Freedom of the City of London.

Od roku 2013 se sir Simon Rattle stal rezidenčním umělcem Velikonočního festivalu v Baden-Badenu, kde v první sezoně provedl Mozartovu Kouzelnou flétnu a sérii koncertů s Berlínskou filharmonií. V dalších letech zde řídil Pucciniho Manon Lescaut, Janovy pašije J. S. Bacha, Straussova Růžového kavalíra, Faustovo prokletí H. Berlioze, Wagnerova Tristana a Isoldu a nejnověji v roce 2018 Parsifala. Pro Velikonoční festival v Salcburku připravil inscenace Fidelia, Così fan tutte, Petera Grimese, Pellea a Melisandy, Salome, Carmen, koncertní provedení Idomenea a mnoho dalších koncertních programů. Berlínská filharmonie pod jeho taktovkou provedla operní tetralogii Prsten Nibelungův R. Wagnera na festivalech v Aix-en-Provence, Salcburku a nejnověji v Berlínské a Vídeňské opeře. Z dalších nedávných Rattleových operních produkcí uveďme Pellea a Mellisandu a Dialogy karmelitek v Královské opeře v Covent Garden, L’étoile, Z mrtvého domu, Káťu Kabanovou a Faustovo prokletí v Berlínské státní opeře a Trip to the Moon mladého amerického skladatele Andrewa Normana v londýnském Barbicanu.

Sir Simon Rattle má dlouhodobé vazby s předními orchestry v Londýně, Evropě a Spojených státech amerických; úzce spolupracoval s Los Angeles Philharmonic, Boston Symphony Orchestra a nedávno s Philadelphia Orchestra. Pravidelně hostuje u Vídeňských filharmoniků, s nimiž nahrává komplet Beethovenových symfonií a klavírních koncertů (s Alfredem Brendelem). Vede také Orchestra of the Age of Enlightenment a je zakladatelem Birmingham Contemporary Music Group.

V sezoně 2018/2019 čeká sira Simona Rattlea s London Symphony Orchestra turné po Japonsku, Jižní Koreji a Evropě. Poprvé diriguje Českou filharmonii, s níž provede Mahlerovu Píseň o zemi. Vrátí se do Berlínské státní opery, kde bude řídit Rameauovu operu Hippolyte et Aricie, k Symfonickému orchestru Bavorského rozhlasu, se kterým provede Valkýru a k Berlínské filharmonii, se kterou zahrají Pucciniho Manon Lescaut. V březnu 2019 znovu oživí inscenaci Janových pašijí v režii Petera Sellarse s Berlínskou filharmonií i s Orchestra of the Age of Enlightenment.

 

Skladby

Maurice Ravel
Pět řeckých lidových písní
Béla Bartók
Pět maďarských lidových písní, Sz 33, BB 97
Gustav Mahler
Symfonie č. 9 D dur

Andante comodo
Im Tempo eines gemächlichen Ländlers
Rondo. Burleske. Allegro assai. Sehr trotzig
Adagio. Sehr langsam und noch zurückhaltend

Po monumentální Osmé symfonii – takzvané „symfonii tisíců“ s pěveckými sóly a sbory –, a po vokální symfonii Píseň o zemi, jíž dal skladatel údajně programní název z fatalistické obavy před číslem devět (devátou symfonií se uzavřela symfonická tvorba Beethovenova, Brucknerova i Antonína Dvořáka), je následující Devátá symfonie Gustava Mahlera skromnější. Ať už strach před devítkou odpovídal pravdě nebo je pouhou legendou, kterou podporovala Alma Mahlerová, skladatel osud neobelstil. Devátá symfonie se skutečně stala jeho poslední, desátá zůstala jako nedokončené, překrásné torzo. 

Mahlerovo symfonické dílo je pozoruhodný komplex. Za hudební strukturou vždy zůstává tajemství, které skladatel nesdělil. Ke vzniku Deváté symfonie navíc scházejí na rozdíl od ostatních bližší podrobnosti o procesu jejího vzniku. Z korespondence se mnoho nedozvíme, příliš nelze vyčíst ani z dochovaných náčrtků, z nichž první snad pocházejí z léta 1908. Soustředěně se práci na symfonii Mahler věnoval o letních prázdninách roku 1909 v Altschluderbachu v jižním Tyrolsku. Tehdy psal dirigentu Brunu Walterovi: „Dobře jste uhodl důvod mého mlčení. Byl jsem velmi pilný a dokončil jsem novou symfonii (devátou). Bohužel se blíží konec prázdnin a já jsem v hloupé situaci – jako vždycky, tak i tentokrát –, že se musím ještě celý zadýchaný přestěhovat od papíru do města a k práci. Asi je mi to souzeno. Dílo samo (pokud ho ještě znám, protože jsem doteď psal jako oblouzený a nyní, když začínám instrumentovat poslední větu, tu první už si nepamatuju) je velmi příznivým obohacením mé malé rodiny. Říká se v něm cosi, co už jsem měl delší dobu na jazyku – možná bych ho (jako celek) nejspíš postavil vedle Čtvrté symfonie (ale je úplně jiné). Partitura je napsaná ve strašném spěchu, ledabyle, pro cizí oči je určitě nečitelná. Moc bych si přál, aby se mi letos v zimě podařilo udělat čistopis.“ Srovnání se Čtvrtou symfonií z roku 1900 se může zdát zvláštní. Mahler v ní v poslední větě uplatnil vokální hlas, zhudebnění textu ze sbírky Chlapcův kouzelný roh jako půvabný obrázek nebeských radostí. Píseň o zemi, která Deváté symfonii předcházela, je loučením se životem a chceme-li, tvoří mezi Mahlerem zmiňovanou čtvrtou a devátou pomyslnou spojnici; rovněž čistě instrumentální Devátá symfonie je loučením, ne však tragickým, nýbrž usmířeným, vyrovnaným. Podobnost se Čtvrtou symfonií nalezneme také v zařazení pomalé věty na závěr.

Instrumentaci Deváté symfonie dokončoval Mahler v prosinci 1909 v New Yorku, kde na podzim toho roku převzal vedení Newyorských filharmoniků. Už mu však nebylo dopřáno dílo slyšet. Přesto se mýlil, když v červnu 1909 psal manželce Almě, že „lidská díla jsou prchavá a smrtelná, ale zůstává to, čím se člověk stane neúnavným úsilím. [...] Co po sobě zůstavíme, ať je to cokoliv, je jen kůže, skořápka...“ Dílo velkých osobností je trvalé, a Mahler to věděl, vždyť v jiné souvislosti také napsal: „Moje doba přijde.“

Posmrtná premiéra Deváté symfonie se uskutečnila v provedení Vídeňských filharmoniků za řízení Bruna Waltera 26. června 1912 ve Velkém sále vídeňského Hudebního spolku. Příslušníci vídeňské avantgardy dílu okamžitě porozuměli. Alban Berg ji označil za to nejnádhernější, co kdy Mahler napsal, Arnold Schönberg ji považoval za dílo transcendence: „Téměř to vypadá tak, jako by toto dílo mělo ještě jednoho skrytého autora, který Mahlera zvolil za svého mluvčího. Přináší takříkajíc objektivní konstatování, téměř oproštěné vášně, a takové krásy, že je postřehne pouze ten, kdo se dovede vzdát živočišného tepla a kdo se cítí dobře v duchovním chladu. [...] Zdá se, že Devátá je hranicí. Kdo ji chce překročit, musí odejít. Vypadá to, jako kdyby nám Desátou měli sdělit cosi, co ještě nemáme vědět, pro co ještě nejsme zralí. Ti, kdož napsali Devátou, stáli blízko onoho světa. Možná by se hádanky tohoto světa rozluštily, kdyby někdo z těch, kdo rozluštění znají, svou Desátou napsal. To však asi nemá být,“ řekl Schönberg ve své památné pražské přednášce o Mahlerovi v roce premiéry symfonie. Její česká premiéra se uskutečnila 6. listopadu 1918 s Českou filharmonií za řízení Otakara Ostrčila, oddaného tlumočníka Mahlerova odkazu. Tím byl i Alexander Zemlinsky, který Devátou symfonii provedl 14. ledna 1923 s orchestrem Nového německého divadla a ve třicátých letech několikrát s Českou filharmonií jako host.

Mahlerova Devátá je na hony vzdálená klasickému formovému typu. Nejsou v ní žádné jednoznačně definovatelné tonální vztahy, obě krajní věty jsou v pomalém tempu. Umění polyfonního vedení hlasů je v ní spojeno s novátorskou harmonií. V první větě je zavržena tradiční tematická práce a zároveň jakoby k ní skladatel hledal cestu zpět. Scherzo „v tempu pohodlného ländleru“ (s poznámkou „poněkud nemotorně a velmi drsně“) je připodobňováno k tanci smrti. Burleskní rondo třetí věty („velmi vzdorovitě“) věnoval skladatel „bratřím ve znamení Apollona“; její veselí je veselím nad propastí. A závěrečné Adagio se vytrácí do prázdna a přetrhává všechny svazky s pozemským životem.

To nejlepší z Rudolfina


5x do roka přímo do vašeho e-mailu.
Přidejte se k 9500+ čtenářů.

Váš e-mail je u nás v bezpečí. Odhlášení na jeden klik.

Zavřít
Tak copak vás zajímá?