Česká filharmonie • Open Air koncert

Držitelka Ceny Jiřího Bělohlávka za rok 2024 Anna Paulová sklízí mnohá ocenění z mezinárodních soutěží již od raného věku. Laureátka soutěže Pražského jara, Vienna International Music Competition, Manhattan International Music Competition či Rising Stars v Berlíně studovala na Pražské konzervatoři u Milana Poláka a Ludmily Peterkové, Akademii múzických umění v Praze u Jiřího Hlaváče a Vlastimila Mareše (zakončeno doktorským titulem) a Musikhochschule Lübeck u Sabine Meyer a Reinera Wehle. Své dovednosti si dále rozšířila na Royal Conservatoire Antwerp u Annelien van Wauwe, Accademia di Santa Cecilia v Římě pod vedením Maestra Alessandra Carbonareho a na množství mistrovských kurzů.

Jako sólistka debutovala v patnácti letech s Prague Philarmonia, následovala spolupráce s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem a dalšími českými i zahraničními orchestry. Věnuje se také komorní hře a spolupracuje s řadou vynikajících instrumentalistů, jako jsou Charles Neidich, Ludmila Peterková či Ivo Kahánek, s nímž také v roce 2023 nahrála své debutové album s díly Karla Husy a Bohuslava Martinů. Právě hudba 20. a 21. století je jí velice blízká; zabývá se však rovněž interpretací Mozartova klarinetového koncertu v originální verzi na basetový klarinet.

Dalia Stasevska, nyní šéfdirigentka Symfonického orchestru finského města Lahti, umělecká ředitelka Mezinárodního festivalu Jeana Sibelia a hlavní hostující dirigentka Symfonického orchestru BBC, měla cestu k hudbě předurčenou rodiči už od útlého věku. Intenzivně se věnovala hře na housle, pak ale ve třinácti letech poprvé slyšela symfonický orchestr, jehož zvuk ji uchvátil. Brzy začala pročítat partitury a spolu s nahrávkami hrála houslové party – toužila být součástí orchestru. Fascinovala ji také opera, o které se nezdráhala mluvit ani ve škole: „Kamarádi poslouchali Spice Girls a Backstreet Boys, ale já jsem chtěla jen operu. Občas na mě bučeli, když jsem o ní mluvila, ale já jsem vždy odvětila: ,Ne! Jen si poslechněte tuhle úžasnou hudbu!‘ Věděla jsem, že je výjimečná, a proto mi nevadilo, že jsem jiná.”

Další významná událost v jejím hudebním vývoji se odehrála ve dvaceti letech – poprvé totiž viděla dirigovat ženu. Do té doby ji ani nenapadlo, že by se kromě houslí a kompozice mohla vydat i touto cestou. Přihlásila se na dirigentský mistrovský kurz Jormy Panuly a od té doby, jak říká, „už nikdy nepustila taktovku z ruky“. Po konzervatoři ve finském Tampere vystudovala housle, violu a dirigování na Sibeliově Akademii v Helsinkách. Nyní je známá nejen v severských zemích (narodila se sice na Ukrajině, od pěti let však žije ve Finsku), ale po celé Evropě i v USA. Pravidelně spolupracuje například s Newyorskou nebo Losangeleskou filharmonií, Sanfranciským symfonickým orchestrem, Nizozemským rozhlasovým orchestrem či Německým symfonickým orchestrem Berlín. Se Symfonickým orchestrem BBC podnikla na podzim 2022 turné do Japonska a už dvakrát se představila na zahajovacím koncertě BBC Proms. Nedávno také vyšlo jejich společné debutové album „Dalia’s Mixtape“, které odhaluje dirigentčinu fascinaci soudobou hudbou. 

Té se věnuje velice intenzivně, a to hlavně se „svým“ Symfonickým orchestrem Lahti. Běžně uvádí díla autorů, jako jsou Missy Mazzoli, Thomas Adès, Kaija Saariaho či Outi Tarkiainen. Minulou sezonu u České filharmonie zaskočila za dirigenta Franze Welsera-Mösta a s velkým úspěchem uvedla díla mj. Jeana Sibelia. Dnešním Open Air koncertem naváže na svou nabitou sezonu, kterou strávila mj. s Orchestre de Paris, L’Orchestra dellʼAccademia Nazionale di Santa Cecilia, Filharmonií Oslo, Symfonickým orchestrem Švédského rozhlasu či Sanfranciským symfonickým orchestrem.

Česká filharmonie již tradičně nabízí k zakončení koncertní sezony výběr ze skladeb, které jsou posluchačsky přívětivé, oblíbené nebo k jejich volbě existuje zvláštní dramaturgický důvod. V letošním Open Air koncertu se tímto důvodem stává vystoupení držitelky Ceny Jiřího Bělohlávka za rok 2024, klarinetistky Anny Paulové, ve světové premiéře skladby pro klarinet a orchestr Pauliana od Jiřího Gemrota. Ostatní uváděný repertoár by se dal stručně charakterizovat slovy „český a moravský folklor, Francie, Španělsko“.

Rodák z Poličky na Vysočině, skladatel Bohuslav Martinů (1890–1959), měl vřelý vztah k domácímu folkloru i k Francii. Roku 1923 přišel do Paříže nikoliv „hledat Debussyho“, jak se sám vyjádřil, ani Ravela, který již byl živou minulostí, ale kvůli výuce u Alberta Roussela a s cílem rozvinout svůj talent. Díky mnoha podnětům od meziválečné hudební avantgardy si vypracoval nezaměnitelný styl, který je v patrný také v Předehře pro orchestr, H 345. Skladba vznikla až v roce 1953 pro Sdružení rodičů a přátel při newyorské škole Mannes College of Music, kde Martinů v období 1948–1956 vyučoval. Je založena na principu concerta grossa – protikladu orchestrálního tutti a menší skupiny nástrojů – a hlásí se ke skladatelově staršímu období neoklasicismu, respektive neobaroka. 

Přímo v názvu odkazují na folklor Lašské tance, op. 2 od Leoše Janáčka (1854–1928). Zájem o lidové umění i nářečí z moravskoslezského regionu provázely Janáčka po celý jeho tvůrčí život. Lašské tance (původně Valašské) zkomponoval na přelomu osmdesátých a devadesátých let 19. století, část motivického materiálu pak zpracoval v baletu Rákos Rákoczy (1891). Jediný tanec, který do baletu nepoužil, je právě Starodávný II, s motivem lidové písně „A já zarmucena“. Kontrast k tomuto pomalému, široce rozezpívanému tanci tvoří následující Čeladenský, jehož hlavní myšlenku poznal Janáček v Čeladné jako nápěv písně „Ztratil žebrak kabelu“. Na jejím základě vytvořil krátkou temperamentní skladbu plnou vtipu a virtuozity. Lašské tance v pozdější autorově úpravě známe jako šestidílný cyklus s finální datací 1924 a takto byly téhož roku poprvé provedeny v brněnském Národním divadle.

Maurice Ravel (1875–1937), skladatel švýcarsko-baskického původu, žil a tvořil většinou ve Francii. Právem bývá spojován s impresionismem, ale nelze opomenout ani jeho zájem o novější hudební směry, například neoklasicismus; mistrovsky ovládal instrumentaci i jemné, prchavé odstíny nálad a – slovy Bohuslava Martinů – jeho hudba působila při zachování vybroušené formy téměř rafinovaně. Pavana za mrtvou infantku z roku 1899, jedna z nejznámějších Ravelových skladeb vůbec, je prostoupena španělskými inspiracemi. Už jen volba pavany, pomalého ceremoniálního tance španělsko-italského původu, nebo osoba neznámé infantky – mladé korunní princezny z Pyrenejského ostrova – mluví za vše. Souhra atmosféry fin de siècle na jedné straně a smutku i tajemného (a možná jen hypotetického) podtextu Pavany na straně druhé jistě k úspěchu této původně klavírní skladby přispěla. Sám Ravel byl však k dílu kritický, i když ho později instrumentoval a roku 1910 vydal v orchestrální verzi.

Český skladatel, hudební režisér, producent a pedagog Jiří Gemrot (*1957) formoval svůj osobitý styl mimo jiné i studiem klasiků (Prokofjev, Martinů, Dvořák, Janáček, Britten). Těžiště Gemrotovy tvorby spočívá v komorní hudbě. Velkou pozornost věnuje práci s tématy a s tektonikou, ale také komunikaci mezi skladatelem a posluchačem. Tento aspekt se do Skladby pro klarinet a orchestr promítá v inspiraci jazzovým swingováním, ostatně spojovat minulost a současnost je trvalým autorovým záměrem, stejně jako klást prostřednictvím hudby filozofické a obecnější umělecké otázky. Efektní Paulianu zahajují témata, která jsou v intimní podobě připomínána sólovým klarinetem a před závěrem přenesena do exponovaných žesťů. 

Francouzská představitelka impresionismu Lili Boulanger (1893–1918), celým jménem Marie-Juliette Olga Boulanger, projevila během svého krátkého a nemocemi poznamenaného života výjimečné hudební nadání. Byla první ženou-skladatelkou, která získala Římskou cenu (Prix de Rome), a to roku 1913, v pouhých devatenácti letech. „Vnesla do hudby bystrou a úžasně lidskou citlivost“, napsal o ní později hudební skladatel a kritik Louis Vuillemin, „celou škálu odstínů vrozeného talentu od ladnosti, barev, půvabu a jemnosti až po lyričnost a zřetelnou sílu, klidnou a hlubokou.“ D’un matin de printemps (Za jarního rána) z let 1917–1918 náleží k jejím posledním pracím a existuje ve třech verzích: pro orchestr, pro klavírní trio a konečně pro housle (nebo flétnu) a klavír. Jako protipól zkomponovala Boulangerová skladbu D’un soir triste (Za smutného večera): díla jsou si blízká stylem, tématy, skvělou instrumentací, ale nikoliv, jak ostatně vyplývá ze samotných názvů, celkovým vyzněním, které je v případě „jarního rána“ mnohem jasnější a pozitivnější. 

Opera Carmen francouzského skladatele Georgese Bizeta (1838–1875) dnes patří k nejhranějším světovým operám vůbec, a přece její cesta na výsluní nebyla snadná. Premiéra v pařížské Opéra-comique v roce 1875 neměla, k autorově zklamání, velký ohlas. Čím vadila? Námětem, který se zaobíral příběhem prosté cikánky, dělnice z továrny na tabák a neodehrával se ve „vysokém“ prostředí, hudbou, která se zdála posluchačům příliš složitá? Teprve až po Bizetově smrti se Carmen dočkala mezinárodního úspěchu. Těžila z obliby exotického španělského koloritu, ale i z dalších témat frekventovaných v romantismu 19. století, ať to byla činnost podloudníků, žárlivost vedoucí k tragédii, vášnivá láska nebo „divoký“ cikánský živel. Nadčasovost Carmen dokládají dvě orchestrální suity, které na základě hudebního materiálu z opery a s úzkou návazností na původní orchestraci zpracoval Bizetův přítel Ernest Guiraud. Obě suity mají po šesti částech a vyšly poprvé v letech 1885 a 1886. Suita č. 2 obsahuje notoricky známé části, tj. Habaneru (árie Carmen z 1. dějství) a Píseň toreadora (úvod a árie Escamilla z 2. dějství), ale také Dance Bohéme (Cikánský tanec), který zahajoval 2. dějství, a Nokturno, čerpající z árie Micaely z 3. dějství. Řazení jednotlivých skladeb ve suitě neodpovídá průběhu operního děje.

Hudební báseň Bolero, op. 81, od Maurice Ravela vznikla v roce 1928, na vrcholu skladatelovy slávy. Pozoruhodné je, že toto strhující dílo vytvořil na objednávku a trochu náhodně. Na Ravela se totiž obrátila tanečnice a choreografka Ida Rubinsteinová, aby napsal „španělsky laděnou“ hudbu pro balet, a on, zkušený ze spolupráce s Ruským baletem Sergeje Ďagileva, jí vyhověl. I když původně uvažoval o instrumentaci některé skladby od Isaaca Albénize, rozhodl se nakonec vytvořit svou vlastní kompozici. Základem Bolera jsou dvě témata-melodie s typickým rytmem španělského tance „bolero“, které se neustále opakují (AA BB AA…), mění se však instrumentace a dynamika. Od počátečního uvedení do rytmu, po celou dobu podepřeného malými bubny, skladba neustále dynamicky narůstá tím, jak se připojují další a další nástroje; říká se, že Bolero je asi nejdelší nepřerušené crescendo v dějinách hudby. V Boleru Ravel potvrdil, jak skvěle ovládá orchestraci, jak si hraje s barvami nástrojů a jejich kombinacemi, jak graduje zvuk a skoro hypnoticky dokáže udržet posluchače v napětí.