Nástrojový koncert je pro skladatele vždy výzvou. Není-li sám virtuosem na daný nástroj, málokdy se obejde bez nástrojového poradce. Brahmsovi a Dvořákovi byl při komponování jejich houslových koncertů takovým partnerem slavný virtuos Joseph Joachim a ani Petr Iljič Čajkovskij se bez konzultanta neobešel.
Koncert pro housle a orchestr D dur vznikal v březnu 1878 ve švýcarské vesničce Clarens, nedaleko Montereux, s výhledem vrchol Mont Blancu vznášející se v dáli za Ženevským jezerem. Čajkovskij zde pobýval díky své nezištné mecenášce Naděždě von Meck, která jej sem poslala na zotavenou. Skladatel tou dobou procházel jednou z nejtěžších duševních krizí souvisejících s jeho sexuální orientací, která byla tehdy společensky naprosto nepřijatelná. Své nepřiznané homosexualitě se pokusil v červnu 1877 čelit sňatkem se svou žačkou Antoninou Ivanovnou Miljukovovou, ale jejich soužití nemělo dlouhého trvání – manželé se rozešli již po dvou měsících. Čajkovskij vnímal debakl manželského svazku jako osobní selhání a uvítal možnost útěku před příkrým soudem ruské společnosti do dočasného švýcarského „azylu“. Po čase sem za ním přijel i jeho žák Josif Kotek, s nímž ho pojily mimořádné sympatie. Kotek byl ovšem především houslista (v té době studoval v Berlíně u Joachima) a do Clarensu přijel s houslemi. Čajkovskému se takřka okamžitě vrátila dlouho postrádaná duševní pohoda a s ní tvůrčí invence – do měsíce byl s Houslovým koncertem hotov. Dílo poslal Naděždě von Meck a ta mu 29. května 1878 odepsala: „Canzonetta je přímo úžasná. Kolik poezie a touhy je v těch zastřených zvucích, těch tajuplných tónech!“
Přestože Kotek byl účasten celého tvůrčího procesu a uměl sólový part zpaměti, premiéru mu – ze zmíněných společenských ohledů – Čajkovskij nesvěřil. Skladbu věnoval v prvním tištěném vydání Leopoldu Auerovi, jenž byl tehdy v Rusku nejvyšší houslovou autoritou. Ten však chtěl sólový part upravit sám, na což Čajkovskij nepřistoupil. Dílo bylo tedy nakonec premiérováno až za tři roky ve Vídni Adolfem Brodským a místními filharmoniky pod taktovkou Hanse Richtera. Slavný vídeňský kritik, pražský rodák Eduard Hanslick ovšem koncert ztrhal, o poslední větě například napsal, že byla ovlivněna vodkou… Tentokrát se však Hanslick mýlil – Čajkovského skladba se stala jedním z nejznámějších a nejoblíbenějších houslových koncertů celé hudební historie.
Kompozice je vybudována na typickém třívětém půdorysu nástrojových koncertů rychlá–pomalá–rychlá. První věta, Allegro moderato, je vystavěna na dvou krásných melodických tématech a sólista má možnost předvést svou virtuozitu v úžasné kadenci. Druhá věta, Andante, je prostou lyrickou melodií plnou nostalgie a něhy. (Původně měl koncert jinou druhou větu, tu Čajkovskij později přepracoval do skladby nazvané Vzpomínka na drahé místo.) Její idylický název Canzonetta (písnička) nemůže zastřít, že jde o hlubokou osobní výpověď: teskné téma, jímž sólista odpoví na vlídný orchestrální úvod, je výrazem těžké deprese. Právě Canzonettou se koncert dostal do řady velkých skladeb, jež jsou zrcadlem skladatelova vnitřního života. Třetí věta, Allegro vivacissimo, je vrcholně virtuózním kouskem. Hudba koncertu je lehká a svěží, skladatel používá průzračnou orchestraci s minimálními speciálními efekty. Čajkovského Koncert pro housle a orchestr D dur není těžkomyslně komplikovaný – prostě zaujme nádhernými, jímavými melodiemi. A to je pravděpodobně také důvod jeho obrovské popularity.
