Sergej Vasiljevič Rachmaninov (1873–1943), výjimečně nadaný klavírista s rozpětím prstů přes dvanáct kláves, koncertující skladatel a dirigent v jedné osobě, žil a tvořil mezi Východem a Západem, mezi pozdním romantismem 19. století a moderní hudbou první poloviny 20. století. Už v devíti letech začal navštěvovat petrohradskou konzervatoř, později (1885) odešel do Moskvy studovat hru na klavír u Nikolaje Sergejeviče Zvereva. Čajkovskij, Arenskij, Siloti, Tanějev, Safonov nebo Rubinštejn pro něho nebyla pouze slavná jména, ale skutečné osobnosti, přátelé či učitelé. Na moskevské konzervatoři absolvoval jak třídu klavírní (1891), tak třídu kompoziční (1892). Startující kariéru mladého umělce narušilo nedbalé provedení jeho První symfonie v Petrohradě na jaře 1897, velmi negativně zhodnocené kritikou. Rachmaninov se z této události jen těžko vzpamatovával. Krizi mu pomohl překonat až moskevský neurolog, psychiatr a hypnotizér Nikolaj Dahl, díky němuž opět získal chuť komponovat. Zlomovým momentem se pro něho stal úspěch Druhého klavírního koncertu z let 1900–1901, následovaný pozvánkami na koncertní cesty, angažmá v moskevském Velkém divadle a v Drážďanech.
Koncert pro klavír a orchestr č. 3 d moll, op. 30, z roku 1909 vznikal během Rachmaninova plného tvůrčího nasazení a s výhledem na turné po Spojených státech. Skladatel tam s sebou přivezl jeden z interpretačně nejnáročnějších koncertů pro klavír, jaké klasická hudba vůbec zná (a této náročnosti si byl dobře vědom). Po premiéře v New Yorku 28. listopadu 1909 pak 16. ledna 1910 znovu usedl ke klavíru a spolu s New York Symphony Society předvedl, tentokrát pod taktovkou Gustava Mahlera, svůj pozdně romantický, virtuózní, formálně i výrazově vytříbený koncert, v budoucnu proslavený lyrickými melodiemi, bohatou harmonií, rytmickou vynalézavostí a vysokými požadavky na souhru orchestru s klavírem. „Rach 3“, jak se dílu také říká, byl dedikován pianistovi polského původu Józefu Hofmannovi, který ho však nikdy veřejně nehrál. První věta (Allegro ma non tanto) má sonátovou formu a dvě alternativní kadence: technicky oslnivou verzi, obvykle označovanou jako „ossia“, a jinou verzi v lehčím stylu připomínajícím toccatu. Druhá věta (Intermezzo. Adagio) postavená na variacích plynule přechází do Finale (Alla breve) komponovaného opět v sonátové formě a motivicky propojeného s větou úvodní. V podstatě po celou dobu trvání skladby si sólista nevydechne ani technicky, ani emocionálně.
Po bolševické revoluci v roce 1917 odjel Sergej Rachmaninov s celou rodinou z Ruska, kam se už nikdy nevrátil. V dalších desetiletích pobýval například ve Švédsku, Dánsku, Francii, Švýcarsku a Spojených státech amerických, kde v Kalifornii roku 1943 zemřel. Jeho vztah k rodné zemi byl komplikovaný: sovětský režim kritizoval, ale nostalgie po Rusku, jaké znal z dřívější doby, ho neopouštěla. Ani vztah Sovětů k Rachmaninovi nebyl jednoduchý, sahal od odmítání tvorby zavrženíhodného exulanta až po její přijetí. Rachmaninov sám o sobě řekl: „Ve svých skladbách jsem se vědomě nesnažil být originální, romantický, nacionalistický, nic podobného. Na papír prostě zapisuji hudbu, kterou slyším v nitru. Jsem ruský skladatel a země mého narození ovlivnila mé povahové rysy i pohled na svět.“ Ve třicátých a čtyřicátých letech vznikla například jeho Symfonie č. 3, Rapsodie na Paganiniho téma a konečně, v roce 1940, Symfonické tance, op. 45.
Svým způsobem jde o jakousi uměleckou bilanci: v Symfonických tancích se zcela záměrně objevují motivy z pravoslavného chorálu, chorální sekvence Dies irae nebo autocitace z První symfonie a sboru All-Night Vigil (Celonoční vigilie). Jednotlivé části této třívěté suity, de facto symfonie, nesou označení denních dob (Poledne, Soumrak, Půlnoc), názvy však mohou být chápány jako symboly životních fází. Hudební kořeny Symfonických tanců sahají až do let 1914–1915, kdy Rachmaninov uvažoval o baletu s názvem Skytové. Náčrtky předložil tanečníkovi a choreografovi Michailu Fokinovi, ale byl odmítnut. Shodné téma z pradávné historie tehdy zpracovával Sergej Prokofjev. Krátce před tím Igor Stravinskij vystoupil se Svěcením jara: jeho vliv lze zachytit v urputném, archaicky působícím rytmu z úvodu Symfonických tanců. Střední část první věty náleží altsaxofonu a s ním jedné z mnoha Rachmaninových zasněných melodií. Druhou větu (Andante con moto) charakterizuje nervní až groteskní „valse triste“, závěrečnou větu (Lento assai – Allegro vivace) protiklad mezi smrtí a vzkříšením. Přestože sám autor mimohudební obsah Symfonických tanců nekomentoval, dílu nelze upřít osobní rozměr a existenciální hloubku.
Premiéra se konala 3. ledna 1941 ve Filadelfii, Philadelphia Orchestra řídil Eugene Ormandy. Orchestr byl posílen zejména v sekci bicích nástrojů, dále klavírem a harfou. Souběžně s orchestrální partiturou vypracoval Rachmaninov Symfonické tance ve verzi pro dva klavíry a toto aranžmá poprvé zahrál s Vladimirem Horowitzem na soukromém večírku v Beverly Hills v srpnu 1942. Ostatně, byl to právě Horowitz, kdo nahrávkou Třetího klavírního koncertu podpořil jeho výjimečné postavení v koncertním repertoáru.
