Účinkující
Yunchan Lim klavír
Semjon Byčkov dirigent
Své působení ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie zahájil Semjon Byčkov v roce 2018 koncerty věnovanými 100. výročí založení Československé republiky – v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu. V roce 2019 vyvrcholil Projekt Čajkovskij: CD komplet symfonií a na něj navázané koncerty a rezidence. V rámci Roku české hudby 2024 se kromě nahrávek Smetanovy Mé vlasti, kterou časopis BBC Music Magazine vyhlásil orchestrální nahrávkou roku 2025, a Dvořákových symfonií č. 7, 8 a 9 stala česká hudba hlavním tématem významných evropských vystoupení v Evropě a USA, včetně tří koncertů v Carnegie Hall. Ve 130. sezoně Byčkov absolvuje s Českou filharmonií zájezdy na Tchaj-wan, do Japonska, Koreje, Rakouska, Itálie, Německa, Lucemburska, Švédska a Finska a na jaře 2026 vydá PENTATONE komplet Mahlerových symfonií nahraných s Českou filharmonií v uplynulých osmi sezonách.
Semjon Byčkov přináší do repertoáru orchestru jedinečnou kombinaci vrozené muzikálnosti a přísné ruské pedagogiky. Často hostuje u předních světových orchestrů a operních souborů a realizoval mnoho nahrávek, mimo jiné s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. K referenčním nahrávkám se Symfonickým orchestrem WDR Kolín nad Rýnem patří čtyři Brahmsovy symfonie, dále díla Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1992 byla doporučenou nahrávkou pro pořad BBC Radio 3 Building a Library (2020); Wagnerův Lohengrin byl vyhlášen nahrávkou roku časopisu BBC Music Magazine (2010); a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky získala titul nahrávka měsíce časopisu BBC Music Magazine (2018).
Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad), v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a nyní žije v Evropě. V roce 1989 se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestru de Paris. V roce 1997 byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru WDR v Kolíně nad Rýnem a o rok později šéfdirigentem drážďanské Semperoper. V létě 2025 se Byčkov vrátil do Bayreuthu, aby dirigoval Wagnerova Tristana a Isoldu, a v roce 2026 bude dirigovat novou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina v Pařížské opeře. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America. Je držitelem čestných titulů v BBC Symphony Orchestra a Královské hudební akademii.
Skladby
Bedřich Smetana
Vltava, symfonická báseň z cyklu Má vlast
Maurice Ravel
Koncert pro klavír a orchestr G dur
Kompoziční odkaz Maurice Ravela není rozsáhlý. Podle některých životopisců byly příčinou skladatelovy další aktivity – působil také jako koncertní klavírista, dirigent a pedagog –, podle jiných preciznost a vysoké nároky, které sám na sebe kladl. Svému vlastnímu nástroji klavíru věnoval řadu jednotlivých děl i cyklů – pro sólový klavír, pro klavír na čtyři ruce či pro dva klavíry. Klavírní koncerty vytvořil dva, oba náleží do skladatelovy pozdní tvůrčí periody a vznikaly současně mezi roky 1929–1931. Klavírní koncert D dur pro levou ruku byl dílem na objednávku jednorukého klavíristy Paula Wittgensteina (1887–1961), na jehož žádost a pro jeho repertoár komponovali také další současníci.
V Klavírním koncertu G dur uplatnil Ravel různé stylové prostředky, od prvků španělského folkloru až po jazzové vlivy své doby. Osobitým způsobem pojednal orchestr, v němž poskytuje prostor sólistickým úsekům různých nástrojů, působivý je kontrast obou krajních vět s melancholicky laděným Adagiem. První věta v sonátové formě překvapí tím, že se po repríze a kadenci opakuje sonátové provedení. Volnou větu uvádí dlouhé sólo klavíru, jehož téma přebírají postupně dechové nástroje; téma je přirovnáváno k volné větě Mozartova Klarinetového kvintetu. Rovněž v instrumentaci závěrečné věty ve formě ronda mají velký podíl dechové nástroje.
Ravel počítal s tím, že se jako u jiných svých skladeb sám stane prvním interpretem díla: „Byla to zajímavá zkušenost pracovat na obou koncertech zároveň. Ten, který budu sám hrát, je koncert v pravém slova smyslu tohoto pojmu. Myslím tím, že je psán v duchu Mozarta a Saint-Saënse. Hudba sólového koncertu musí být podle mého názoru lehká a brilantní a nemá usilovat o hloubku ani o dramatické efekty,“ napsal. Zdravotní problémy však už Ravelovi nedovolily, aby se klavírního partu ujal. Premiéra koncertu se uskutečnila 14. ledna 1932, sólistkou byla Marguerite Long a Ravel převzal řízení orchestru. Následovalo čtyřměsíční turné obou umělců, během nějž nové dílo uvedli 18. února 1932 také v rámci filharmonického koncertu Nového německého divadla v Praze: „Filigránsky vypracovaná, vycizelovaná kompozice, plná espritu, vkusná a precizní, křišťálově jasné, elegantní, živé umělecké dílo,“ psala pražská kritika. „Klavírní part poskytuje možnost jak mechanizované hře, tak lisztovské virtuozitě, muzikalitu vyžadují především obtížné harmonické spoje.“ Publikum si dokonce vyžádalo zopakování finální věty.
Antonín Dvořák
Symfonie č. 7 d moll, op. 70