Český spolek pro komorní hudbu • Siempre Nuevo

Francouz Mathias Duplessy (nar. 1972) je hudebním samoukem; od šesti let hraje na kytaru a komponuje. Jako osmnáctiletý stanul na pařížských pódiích vedle velkých jmen world music. Pravidelně zajížděl do španělské Granady do romské komunity, jež ho zasvěcovala do flamenca. Ještě razantněji oslovila Duplessyho hudba indická; Duplessy hraje na čtyřicet různých nástrojů (morin khuur, igil, housle, židovskou harfu, berimbau, flétnu, nejrůznější bicí, saz, oud či banjo). Jejich nevšední zvuk obohacuje instrumentaci Duplessyho skladeb. V Indii a Francii vytvořil hudbu k více než šedesáti filmům. Jako multiinstrumentalista koncertuje po světě se svou skupinou Duplessy & The Violins of The World, s triem Cavalcade a indickým súfijským zpěvákem Mukhtiyarem Alim.

Řadu svých kytarových skladeb věnoval Duplessy kytaristovi Jérémymu Jouvemu, s nímž dlouhodobě spolupracuje v triu Cavalcade. Autor se často inspiruje výtvarným uměním a dnes uváděnou skladbu Sentimentální tanec zřejmě motivoval stejnojmenný obraz Jean-Marca Chapeleta. Ve svých krajních částech nezapře sentimentální iberskou či iberoamerickou melodiku, zatímco ve středním díle přináší prvky minimalistické, virtuózní až extatické.

Stephen Goss (nar. 1964), velšský kytarista a skladatel, vystudoval hudbu na Královské hudební akademii a na univerzitách v Bristolu a Londýně. Byl profesorem hry na kytaru na Královské hudební akademii v Londýně a ředitelem Mezinárodního centra pro výzkum kytary. Od roku 2026 působí jako profesor skladby na University Surrey. Gossova skladatelská tvorba zahrnuje orchestrální a sborová díla, komorní hudbu i sólové skladby, přičemž nejobsáhlejší její částí je hudba pro kytaru, celosvětově uznávaná, hojně hraná i nahrávaná.

Cocktail List (Koktejlový lístek) je kolekcí miniatur pro dvě kytary, kterou si u skladatele objednali v roce 2022 kytaristé Zoran Dukić a Aniello Desiderio. Představují širokou škálu hudebních stylů od italské opery po brazilské choro, od berlínského kabaretu po detroitský funk. Některé z koktejlů parodují existující hudbu, jiné vzdávají poctu konkrétním hudebním žánrům. Například Negroni evokuje filmovou hudbu Ennia Morriconeho. Alabama Slammer „Alabama Song“ Kurta Weilla, Caipirinha a Vieux Carré přepracovávají skladby od Ernesta Nazaretha a George Gershwina. Závěrečný Manhattan čerpá z Rachmaninova, Chopina a opět Gershwina.

Dukić a Desiderio premiérovali skladbu Cocktail List 2. června 2022 v Kurfürstliches Schloss v Koblenzu v rámci 30. ročníku tamního Mezinárodního kytarového festivalu. Skladba je symbolickým gestem vůči sponzorům festivalu: každý si mohl vybrat „svůj“ drink, který byl následně Stephenem Gossem zhudebněn.

Ástor Piazzolla (1921‒1992) se narodil v Mar del Plata v Argentině jako jediné dítě italských emigrantů. Rodina se záhy přestěhovala do New Yorku, kde mu otec v osmi letech koupil první malou knoflíkovou tahací harmoniku, bandoneon. V roce 1936 se Piazzola vrátil do Argentiny, začal hrát v několika tanečních orchestrech a studoval kompozici u Alberta Ginastery. Vítězstvím ve skladatelské soutěži získal studijní stipendium do Paříže u Nadi Boulangerové. Ta mu vysvětlila, že právě ve způsobu, jakým hraje tango, tkví jeho originalita. Po návratu Piazzola založil soubory Octeto Buenos Aires a Tango Nuevo Argentino, v nichž hrál na bandoneon vlastní skladby ve stylu tango nuevo, s nimiž dosáhl světové proslulosti. Spojovaly sílu živelného, smyslného jihoamerického tance s evropskou hudební tradicí a svěžestí amerického jazzu. V současnosti si Piazzolovy skladby stále drží vysokou popularitu a patří k vůbec nejhranějším dílům 20. století.

Piazzolův čtyřvětý cyklus Las Cuatro Estanciones Porteñas (Čtyři roční doby v Buenos Aires) vtipně evokuje slavné Le Quattro Stagioni (Čtvero ročních dob) barokního velikána Antonia Vivaldiho (1678‒1741) ze sbírky Il cimento dellʼ armonia a dellʼ invenzione (Souboj harmonie s invencí, 1623‒1625). Zatímco Vivaldi zobrazil věčný koloběh přírody, Piazzola evokoval velkoměsto v proměnách času a života. V poslední části Piazzolova cyklu, Invierno porteño, komponované v roce 1969, znamená invierno „zima“ a porteño doslovně „přístavní člověk“: většina přistěhovalců totiž připlouvala do Buenos Aires lodí z Evropy a přístav byl pro ně bránou do nového života. Porteños, tedy obyvatelé Buenos Aires, jsou kultivovaní, společenští, kosmopolitní a inklinují k evropskému životnímu stylu. V buenosaireských tančírnách zvaných milongas se tančí tango porteño. Domy, ulice, vývěsní štíty i dokonce autobusy zdobí dekorativní malby ve stylu porteño, zapsaném na seznam světových památek UNESCO.

Lukáš Sommer (nar. 1984) studoval hru na kytaru a skladbu na konzervatoři v Českých Budějovicích. V roce 2003 pokračoval na Pražské konzervatoři u Věroslava Neumanna a v roce 2009 absolvoval Akademii múzických umění v Praze u Ivana Kurze. Je autorem více než padesáti skladeb různých žánrů. Kromě orchestrální hudby (kantáta Trny v závoji, Koncert pro harfu a orchestr, Monolit pro dechový orchestr a bicí nástroje, Koncert pro orchestr ad.) se Sommer zaměřuje na komorní hudbu (dva smyčcové kvartety, klavírní trio „Xcape“, Labyrint – sonáta pro cembalo). Další linii Sommerovy tvorby tvoří vokální hudba, využívající textů současných básníků (cykly písní Headland, Floating Island, melodrama Nikdo mě dlouho nepohladil). Zvláštní místo zaujímá opera Ela, Hela a stop na libreto Václava Havla. Lukáš Sommer složil také dětskou operu Herkules a muzikál Sindibád. Samostatnou kapitolu jeho tvorby představují skladby pro autorský kytarový recitál, vznikající postupně, jako jakýsi časosběrný dokument.

Tanec po strunách zkomponoval Lukáš Sommer na objednávku festivalu Pardubické hudební jaro. V jeho rámci zazněl v premiéře 26. května 2023 v kapli sv. Romedia na zámku Choltice. Kytaristé Matěj Freml a Patrick Vacík byli jeho prvními interprety.

Sergio Assad (nar. 1952), brazilský kytarista, skladatel a aranžér, pochází z městečka Mococa ve státě São Paulo v Brazílii. Tamní lidové melodie vstřebával zejména prostřednictvím svého otce a záhy je úspěšně aplikoval do vlastní tvorby. Již ve čtrnácti letech komponoval skladby pro kytarové duo, jež založil se svým bratrem Odairem. Oba studovali u renomované brazilské pedagožky Moniny Tavory, žákyně Andrése Segovii. Ve studiu pak Sergio Assad pokračoval na Escola Nacional de Música v Rio de Janeiru. V současné době působí jako profesor na konzervatoři v San Franciscu.

Assad napsal více než padesát děl pro kytaru, z nichž mnohé se staly standardním světovým repertoárem. V roce 1994 zkomponoval hudbu pro film Natsu no Niwa (Přátelé) japonského režiséra Šindžiho Sómaie. Soundtrack filmu nahráli Sérgio a Odair Assadovi v roce 1994 v Belgii na CD pod názvem Summer Garden Suite. Charakter jednotlivých krátkých částí, z nichž na dnešním koncertě zazní čtyři, výmluvně uvádějí samotné názvy: Pozvání, Studna, Lijavec a Rozloučení.

Právě pro duo bratří Assadových zkomponoval Ástor Piazzola v roce 1984 skvělou třídílnou Tango Suite, jež se poté dočkala mnoha úprav (pro flétnu, klavír či orchestr). Editaci prvního notového vydání ovšem provedlo jiné kytarové duo, Mario Fragnito a Lucio Matarazzo. Suitu zahajuje energické Allegro, následované hluboce melancholickým, zpěvným Andante a závěrečným živým, virtuózním Allegrem.