V prvních desetiletích existence Českého spolku pro komorní hudbu se houslové sonáty Ludwiga van Beethovena (1770–1827) objevovaly ve spolkových koncertních programech sporadicky, a navíc v úzkém výběru, kterému vládla slavná Kreutzerova sonáta, op. 47, spolu se Sonátou c moll č. 2 z opusu 30. Výjimku představoval jen „Večer sonát“ z 24. února 1912, na němž zazněly dvě sonáty z Beethovenova opusu 12 v provedení houslového virtuosa Františka Ondříčka a klavíristy Frederica Lamonda. Celkem Beethoven napsal deset houslových sonát, přičemž až poslední z nich, G dur, op. 96, z roku 1812, vznikla ve větším časovém odstupu.
Dochované skici k sonátám op. 12 nesou data 1797 a1798. Tehdy, po pěti letech strávených ve Vídni, se již Beethoven v rakouské metropoli zabydlel a získal popularitu i uznání jako klavírista a improvizátor. Vzdělával se v různých skladebných předmětech, mimo jiné u Josepha Haydna a Antonia Salieriho, pohyboval se ve vyšší společnosti – a komponoval. Tři sonáty pro housle a klavír (v originálu Tre Sonate per il Clavicembalo o Forte-Piano con un Violino), tj. úvodní D dur, druhá A dur i třetí Es dur, vyšly ve vídeňském nakladatelství Artaria v lednu 1799, relativně brzy po svém vzniku a premiéře. V návaznosti na dílo Wolfganga Amadea Mozarta v nich Beethoven zachoval obvyklé třívěté schéma s rychlou první větou v sonátové formě, pomalou větou uprostřed a závěrem ve formě ronda, ale dál postoupil ve zrovnoprávnění klavíru a houslí. „Jde svou vlastní cestou,“ jak usoudili v Allgemeine musikalische Zeitung, avšak „jaká to je podivná a svízelná cesta! Učená, učená a stále učenější – a žádná příroda, žádný zpěv! Abychom byli přesní, najdeme zde pouze hromadu erudice bez dobré metody, tvrdohlavost, která nás nedokáže zaujmout, snahu o podivné modulace, hromadění obtíží na obtížích, až člověk ztratí veškerou trpělivost i potěšení.“ Recenzent se ovšem zásadně mýlil.
Sonáta č. 3 Es dur začíná energickým, virtuózním Allegrem con spirito, které je vystřídáno pomalým Adagiem con molta espressione ve slavnostním, rozezpívaném, romantizujícím tónu. Živé finále (Allegro molto) v autorovi nezapře zdatného kontrapunktika plného temperamentu. Stejně jako k celému opusu 12 se i k sonátě Es dur pojí známá jména: dedikována je Antoniu Salierimu, její první provedení se zřejmě uskutečnilo na koncertu pěvkyně Josefiny Duškové v březnu 1798, kde Beethoven vystoupil jako klavírista spolu s houslistou Ignazem Schuppanzighem.
