Český spolek pro komorní hudbu • Janine Jansen

Sonáta pro housle a klavír A dur

César Franck

Skladatel německo-belgického původu César Franck (1822–1890) žil od mládí v Paříži a dlouhá léta byl vnímán především jako chrámový hudebník a varhaník v několika zdejších kostelích, zejména však v St. Clotilde, i jako profesor varhanní hry a improvizace na konzervatoři. To, že kromě skladeb pro varhany, harmonium a klavír tvořil opusy orchestrální, operní, oratorní a komorní, běžně známé nebylo. Teprve v posledních dvou desetiletích života získal společenské uznání (Čestná legie, prezident Société Nationale de Musique) a pro některá svá pozdní díla také respekt široké veřejnosti. Po premiéře Sonáty pro housle a klavír A dur se nechal slyšet kritik Ernest Reyer: „Sonáta to není, ale přesto je proklatě krásná.“ Psal se rok 1886, skladba byla žhavou novinkou, a navíc potěšila dvakrát – Franck ji totiž věnoval jako svatební dar svému příteli, houslistovi Eugènu Ysaӱeovi.

Se vzácnou vyvážeností se v cyklické Sonátě A dur spojují tradice klasických forem, pozdně romantická chromatická harmonie, znalost kontrapunktu i zpěvná melodika. Hlavní téma první věty se v různých obměnách objevuje také v dalších částech skladby jako její „motto“. Po úvodním prologu následuje kontrastní druhá věta a lyrická třetí část. Závěrečná věta zaujme kánonickým vedením hlasů a zároveň působivou kantilénou. Neobvyklá náročnost klavírního partu prozrazuje, jak zručným varhaníkem (a klavíristou) César Franck byl. Díky kompozičnímu mistrovství, vřelosti a v jistém smyslu i autorově moudrosti, kterou pozorný posluchač v hudbě zachytí, se Sonáta A dur stala jednou z nejoblíbenějších skladeb svého žánru. 

Janine Jansen

housle

Janine Jansen se narodila do nizozemské hudební rodiny. Rodiče – otec varhaník, klavírista a cembalista, matka zpěvačka – vedli všechny své děti k hudbě již od útlého věku. Malá Janine zpívala v kostelním sboru, od šesti let začala hrát na housle u slavné pedagožky Coosje Wijzenbeek a muzicírovat se svým otcem a bratry. „Hudbě se doma nedalo uniknout, byla to neodmyslitelná součást života,“ vzpomíná. Také bývala svědkem zkoušek souborů staré hudby – vždyť největší jména oboru historicky poučené interpretace té doby byla mezi rodinnými přáteli –, což ji ovlivnilo natolik, že jednu dobu dokonce hrála s barokním smyčcem a na střevové struny. Nakonec se však rozhodla vydat „tradiční“ cestou a historicky poučenou interpretaci ctí jinými způsoby (např. stylem frázování), což dodává její hře osobitý styl.

V patnácti letech debutovala ve slavném amsterdamském Concertgebouw a ani náhlé úmrtí jejího tehdejšího učitele Philippa Hirschhorna její cestu vzhůru nezastavilo. Následoval další pedagog, Boris Belkin, a krátce po dvacátých narozeninách nastartovala mezinárodní kariéru a začala spolupracovat s vydavatelstvím Decca Classics. Od její nahrávky Vivaldiho, která trhala rekordy počtů prodaných kusů, ji už znal celý svět. 

Nyní se o ni už řadu let přetahují nejvýznamnější hudební tělesa. V březnu 2024 se v amsterdamském Concertgebouw odehraje první ročník Bachova festivalu Janine Jansen, na kterém má tato houslová superstar svůj dramaturgický i interpretační podíl. Dále ji v této sezoně kromě tradičního repertoáru čeká i soudobá hudba, dvojkoncert Distans anglické skladatelky Sally Beamish a světová premiéra houslového koncertu Britty Byström. Do nabitého diáře ještě vmáčkne množství turné; nejdále to bude na Dálný východ s Filharmonií Oslo a Klausem Mäkelou, ale dosyta si ji užije i Evropa. Na jednom z turné se představí mj. s Londýnským symfonickým orchestrem pod vedením sira Antonia Pappana, se kterým ji pojí dlouhá historie profesního přátelství.

Pod jeho taktovkou nahrála mj. Brahmse a Bartóka, ale do ještě užšího kontaktu, který magazín Gramophone označil dokonce za „nádherný důkaz jejich výjimečného hudebního přátelství“, se dostali při nahrávání posledního CD Janine Jansen s názvem „12 Stradivari“. Jansen dostala vskutku originální nápad vytvořit jakousi studii dvanácti Stradivariho houslí a představit je v repertoáru, pro který byly tyto nástroje inspirací, přičemž cílem bylo nechat vyniknout unikátní kvalitu každého z nástrojů. A za klavír si nepozvala nikoho jiného než „starého přítele“ Pappana. 

Kromě Pappana Jansen úzce spolupracuje i s klavíristou Denisem Kožuchinem, se kterým se představí například v prosinci ve Wigmore Hall jako rezidenční umělkyně této sezony, a dohromady s Marthou Argerich a Mischou Maiskym tvoří etablované trio. Komorní hudba, kterou načichla jako malá doma a hodně rozvíjela pod vedením Coosje Wijzenbeek, má v její kariéře nezastupitelné místo, o čemž svědčí i Mezinárodní utrechtský festival komorní hudby, který pod svým uměleckým vedením provedla od založení až po letošní dvacátý ročník.