Česká filharmonie • Silvestrovské a novoroční koncerty

Sopranistka Simona Šaturová je velmi žádanou interpretkou mozartovských postav („Zpívá Konstanci s tak jistými koloraturami, procítěnými piany a stylovou dokonalostí, že se až tají dech.“, Der neue Merker) a repertoáru období italského belcanta. Rovněž se prosadila jako renomovaná koncertní pěvkyně. K vrcholům posledních sezon patří mj. spolupráce s Vídeňskými a Mnichovskými filharmoniky, Tokijským a Bostonským symfonickým orchestrem, Lucernským festivalovým orchestrem či koncertní turné s Bamberskými symfoniky pod vedením Jakuba Hrůšy. Podílela se též na uvedení Mozartovy trilogie (Mozart – Da Ponte) v Théâtre Royal de la Monnaie v Bruselu, v níž zpívala Donnu Annu (Don Giovanni) a debutovala jako Hraběnka Almaviva (Figarova svatba). 

Pyšní se bohatou diskografií zejména u vydavatelství Supraphon, Sony BMG aj. Ve filmu Il Boemo propůjčila hlas primadonně Caterine Gabrielli.

Simona Šaturová absolvovala bratislavskou konzervatoř, pěvecké vzdělání dále prohlubovala u Ileany Cotrubas a Margreet Honig. Je držitelkou Ceny Nadace Charlotty a Waltera Hamelových a ceny Thálie.

Jan Mráček se narodil v Plzni a na housle začal hrát v 5 letech ve třídě Magdalény Mickové. Od roku 2003 studoval u Jiřího Fišera, v roce 2013 absolvoval s vyznamenáním Pražskou konzervatoř a poté studoval na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni pod vedením koncertního mistra Vídeňské filharmonie Jiřího Pospíchala.

Již během studií nasbíral mnoho významných úspěchů a ocenění. Pravidelně navštěvoval kurzy Václava Hudečka, což položilo počátek dlouhé a plodné spolupráce. Mezi jeho největší soutěžní úspěchy patří vítězství na Mezinárodní soutěži Beethovenův Hradec v roce 2009; v roce 2010 se Jan Mráček stal nejmladším laureátem Mezinárodní soutěže Pražského jara a v roce 2014 získal první cenu v Mezinárodní houslové soutěži Fritze Kreislera. Předseda komise komentoval vítězství slovy: „Jan zvítězil právem. Fascinoval nás od prvního kola nejen svými technickými dovednostmi, ale také charismatickým vystupováním na scéně.“

V roce 2011 se stal nejmladším sólistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Sólově vystoupil i s mnoha světovými orchestry, jako jsou Royal Philharmonic Orchestra, St. Louis Symphony, Symphony of Florida, Kuopio Symphony Orchestra, Symfonický orchestr Rumunského rozhlasu a další. V červnu 2026 se představí například také s Bělehradskou filharmonií. Vystupuje též s celou řadou českých těles. Jiří Bělohlávek ho přivedl nejprve na post hostujícího koncertního mistra České filharmonie, kde od sezony 2018/2019 působí jako stálý koncertní mistr. V této pozici se představil například také s European Union Youth Orchestra na letním turné v roce 2015 pod vedením dirigentů Gianandrea Nosedy a Xiana Zhanga, jako koncertní mistr hostoval i s Berlínskými filharmoniky či The Cleveland Orchestra.

Od ledna 2008 je členem Lobkowicz Tria. S tímto klavírním triem v roce 2014 získal 1. cenu a cenu publika na Mezinárodní hudební soutěži Johannesa Brahmse v rakouském Pörtschachu. Počátkem roku 2026 vystoupili v Památníku Antonína Dvořáka ve Vysoké u Příbrami k příležitosti výročí 130 let od prvního koncertu České filharmonie. Společně s houslistou Jiřím Vodičkou, který je též koncertním mistrem České filharmonie, vytvořili projekt Dva mistři, jedno pódium, v rámci kterého je můžeme slyšet ve vzájemném dialogu ve skladbách pro dvoje housle na různých místech Česka.

V roce 2016 nahrál s Českým národním symfonickým orchestrem pod taktovkou Jamese Judda pro švýcarské vydavatelství Onyx CD s Houslovým koncertem a dalšími Dvořákovými skladbami, které zaznamenalo vynikající kritické ohlasy. Aktuálně připravuje nahrávku s díly Suka, Mendelssohna a Schuberta.

V roce 2021 mu byla na Open Air koncertu České filharmonie udělena Cena Jiřího Bělohlávka. Jan Mráček hraje na housle Nicolò Gagliano z roku 1770, které mu byly zapůjčeny díky holandské nadaci Fidula Foundation. 

Rusko-britský dirigent Vasilij Petrenko proslul hlavně díky své pozici šéfdirigenta Liverpoolské královské filharmonie. V průběhu svého tamního patnáctiletého působení totiž zvedl celosvětovou prestiž nejen samotnému orchestru, ale i celé kulturní scéně města, které se mu odvděčilo udělením množství cen, čestných doktorátů i titulem čestného dirigenta. V roce 2021 se však rozhodl přijmout nové profesní výzvy a stal se hudebním ředitelem slavného Královského filharmonického orchestru v Londýně, kde působí dodnes. S ním zvládl v rámci rozsáhlých turné objet hlavní evropská města, Japonsko i USA, či natočit ceněné symfonické nahrávky Šostakoviče, Rachmaninova a Elgara. V roce 2022 vystoupili společně i v Praze v rámci festivalu Dvořákova Praha. 

Cestu vzhůru si tento dnes již dvojitý držitel titulu „Umělec roku“ časopisu Gramophone razil nejen spoluprací s významnými orchestry, ale právě také skrz závazky na pozicích šéfdirigenta či uměleckého ředitele – v tomto ohledu působil u Filharmonického orchestru Oslo, se kterým má na kontě mimo jiné řadu symfonických nahrávek, dále u Orchestru mladých Evropské unie, Orquesta Sinfónica de Castilla y León či Národního orchestru mládeže Velké Británie. Kromě toho na úrovni hostování spolupracoval se známými světovými orchestry, mezi které patří například Orchestr lipského Gewandhausu, Berlínští filharmonikové, Londýnský symfonický orchestr, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia a také množství prestižních orchestrů Severní Ameriky. Představil se i s Českou filharmonií, poprvé v roce 2012 při úspěšném zahájení festivalu Pražské jaro a následně o 11 let později v rámci záskoku, kdy dirigoval Debussyho Faunovo odpoledne, Ravelův Klavírní koncert G dur a orchestrální verzi Musorgského Obrázků z výstavy. 

O práci s velkými orchestry mluvil Vasilij Petrenko podrobněji v několika svých rozhovorech. Zazněla mimo jiné i myšlenka, jaká by podle něj měla být role takového tělesa: „Myslím, že úkolem každého orchestru je zlepšovat život místní komunity a města, v němž působí, a to ve všech ohledech – ať už jde o fyzické a duševní zdraví, kulturní život, nebo také o posilování soudržnosti společnosti.“ Dále hovořil například také o zásadních prvních pěti až deseti minutách práce s novým orchestrem, které většinou stačí k tomu, aby se dirigent i hráči dozvěděli o sobě navzájem téměř všechno.

Kromě aktivního dirigování se Vasilij Petrenko věnuje předávání svých zkušeností mladším generacím. V roce 2024 založil novou akademii pro mladé dirigenty, kterou spolupořádá nadace Primavera Foundation Armenia a Arménský národní filharmonický orchestr. „Práce s mladými hudebníky a začínajícími dirigenty byla vždy ústřední součástí mého života. Jsem rád, že můžu úzce spolupracovat se studenty při rozvoji nejen jejich umění, ale i sebevědomí, úsudku a vůdčích schopností v roli budoucích dirigentů.“ Tento komentář zazněl od dirigenta v lednu 2026, kdy bylo oznámeno, že od září tohoto roku bude rovněž hostujícím umělcem na Royal College of Music v Londýně.

Marka Ebena si snad nejčastěji spojujeme s profesí moderátora. Je průvodcem oblíbenou taneční soutěží Stardance a od roku 1996 také jednou z hlavních tváří Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Eben se však, jakožto absolvent hudebnědramatického oboru na Pražské konzervatoři, rozsáhle zabývá také hudbou. Na odkaz svého otce, varhaníka a skladatele Petra Ebena, navazuje po svém – je výhradním autorem písní skupiny Bratří Ebenů, která roku 2023 vydala už šesté album (Co my víme). Skladatelská činnost se u něj však neomezuje na vlastní kapelu. Napsal hudbu k filmům Bizon, Hele on letí a k televiznímu seriálu Poste restante. Rovněž je autorem hudby i textů ke zhruba dvěma desítkám divadelních her mj. pro Studio Ypsilon (Othello) a Národní divadlo (Zimní pohádka). V kontextu spolupráce s Českou televizí je kromě již zmíněných památný jeho podíl na soutěži O poklad Anežky České, velkou popularitu si získal i jeho diskusní pořad Na plovárně. Marek Eben je dvojnásobným absolutním vítězem ceny TýTý, dříve udělované nejoblíbenějším tvářím televizních obrazovek.