Česká filharmonie • Charles Dutoit

V rámci prvních edukačních krůčků v novodobé historii České filharmonie se objevila roku 2006 – ještě za ředitele Václava Riedlbaucha – myšlenka na pořádání symfonických koncertů pro studentské publikum, tedy pro novou generaci posluchačů. Tak se do hry dostal tehdejší Pražský studentský orchestr (pro tyto účely přejmenovaný na Český studentský orchestr), těleso s dlouholetou tradicí mladistvého a nadšeného přístupu k hudbě vedené Mirkem Škampou a Martinou Jesenskou. Pod vedením dirigenta Marka Ivanoviće nastudovali mladí hudebníci v letech 2006–2010 mimo jiné Janáčkovu Sinfoniettu, Dvořákovu Novosvětskou symfonii, Violoncellový koncert a Te Deum, Musorgského Obrázky z výstavy či Prokofjevovy suity z baletu Romeo a Julie.

Když se po nástupu nového managementu v roce 2011 výrazně rozrostla hudebně vzdělávací činnost České filharmonie, byla to příležitost i pro oživení činnosti studentského orchestru, nově nazvaného Česká studentská filharmonie. Její myšlenkou je dávat nastupující generaci hudebníků pravidelnou možnost zkoušet a uvádět velká díla světové symfonické, koncertantní i vokálně instrumentální tvorby. Postupem času převážila snaha o budování stálého orchestru, který bude své členy podporovat ve zdokonalování umění souhry a ve vytváření dlouhodobých vztahů a porozumění. Čeští studentští filharmonici fungují i jako „světlonošové“ ve vztahu ke svým vrstevníkům, kterým ukazují, že mladí lidé mohou klasická hudební díla milovat a zapáleně předávat ostatním.

Od sezony 2013/2014 těleso pravidelně účinkovalo na koncertech filharmonického vzdělávacího cyklu Čtyři kroky do nového světa (pod taktovkou Marka Ivanoviće), při koncertech Tučňáci v Rudolfinu (s Vojtěchem Jouzou) a Kdo se bojí filharmonie? (s Ondřejem Vrabcem). V dubnu 2019 vystoupila Česká studentská filharmonie s Idou Kelarovou a pěveckým sborem Čhavorenge při koncertech Šun Devloro při příležitosti Mezinárodního dne Romů. V listopadu orchestr 2019 zahrál pod taktovkou Roberta Kružíka na Koncertě ke Dni studentstva – za účasti Joachima Gaucka a Petra Pitharta.

V červnu 2020 přijel do Prahy dirigent Simon Rattle a prosadil si, že nechce dirigovat jen Českou filharmonii, ale také „nějaký orchestr mladých lidí.“ Když padla volba na Českou studentskou filharmonii, byla to pro její členy obrovská výzva. Sira Simona práce s mladými hudebníky těšila a nešetřil chválou: „Česká studentská filharmonie mi připomíná orchestr Verbierského festivalu, který tvoří nejlepší studenti hudby z celého světa vedení hráči z Metropolitní opery. Až na takové jsou úrovni.“ V únoru 2021 Česká studentská filharmonie poprvé vystoupila pod taktovkou šéfdirigenta Semjona Byčkova na televizním koncertu „A přece se učí.“

V sezonách 2022/2023 a 2023/2024 debutovala Česká studentská filharmonie v rámci abonentních koncertů České filharmonie s dirigenty Semjonem Byčkovem, Giovannim Antoninim a Jakubem Hrůšou. V cyklu „Kroky do nového světa“ uvedli mladí hudebníci pod taktovkou Marka Ivanoviće díla Bizeta, Griega, Smetany, Vivaldiho, Piazzoly, Musorgského a dalších.

Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík.

Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a s Prague Philharmonia. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

Pravidelně pořádá vlastní sborové koncerty, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru, a věnuje se vzdělávacím projektům. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.

PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Vídeňští symfonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Kyjevský symfonický orchestr).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky měly mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason.

Charlese Dutoita, jednoho z největších dirigentských odborníků na francouzskou a ruskou symfonickou hudbu 19. a 20. století, zažila Praha během jeho více než šedesátileté kariéry několikrát. Poprvé sem tento nyní devadesátiletý švýcarský dirigent zavítal na začátku sedmdesátých let, kontakt neztratil ani v letech devadesátých. Mnozí možná vzpomenou na jeho koncerty s Českou filharmonií už v novém tisíciletí, mimo jiné v rámci Pražského jara, kam zavítal i se svou manželkou, houslistkou Chantal Juillet, a na kterých měla hlavní slovo hudba Igora Stravinského. Právě proslulé Svěcení jara, které se i přes velkou náročnost nebál dirigovat již v útlém věku, bylo jednou z kompozic, jimiž na sebe na začátku své kariéry upozornil. S Českou filharmonií jsme ho naposledy mohli slyšet při zahájení sezony 2024/2025. 

Jeho cesta k hudbě nebyla přímočará – v rodině neměl hudební zázemí. Přesto začal hrát na housle a díky účinkování v komorním orchestru si vyzkoušel i dirigování. Vystudoval na konzervatořích v rodném Lausanne a v Ženevě, kde housle vyměnil za violu, načež se vydal na studia do Sieny a Tanglewoodu. V tomto období se zároveň živil jako violista. Oficiální dirigentský debut zažil ve 23 letech, s Lausannským rozhlasovým orchestrem, zanedlouho přišla nabídka také od Herberta von Karajana k dirigování ve Vídeňské státní opeře. Následovalo angažmá v Bernském symfonickém orchestru, Curyšském rozhlasovém orchestru a začaly se množit významné spolupráce se světovými orchestry. Dlouhotrvající péči dal především Montrealskému symfonickému orchestru, kde jako hudební ředitel působil 25 let; stejnou pozici zastával také 20 let u Orchestre National de France. Jako šéfdirigent a hudební ředitel obohatil i Symfonický orchestr NHK v Tokiu, Královský filharmonický orchestr v Londýně a Verbierský festivalový orchestr. V posledních letech působil též jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. 

Držitel zlaté medaile Královské filharmonické společnosti a významného ocenění Premio una Vita nella Musica divadla La Fenice zvládal kromě zmíněných závazků také početně hostovat. V Severní Americe byl opakovaně zván orchestry z Chicaga, Bostonu, San Francisca, New Yorku, Los Angeles či Filadelfie; v Evropě přicházely nabídky z Londýna, Berlína, Paříže, Mnichova, Hamburku či Moskvy; nevynechal ani Sydney, Tokio a Šanghaj. Zvláštní pouto ho váže k Číně, kam cestoval pětatřicetkrát a dokonce zde premiéroval některá významná díla evropského repertoáru: kromě již zmíněného Svěcení jara také například Brittenovo Válečné rekviem či opery Richarda Strausse. Kromě symfonické tvorby se věnoval i opernímu dirigování: opakovaně byl k vidění v londýnské Covent Garden, newyorské Metropolitní opeře, berlínské Deutsche Oper či v Teatro Colón v Buenos Aires. Za svou aktivní kariéru vytvořil Charles Dutoit také více než 200 nahrávek, z nichž mnohé získaly významná ocenění, včetně dvou cen Grammy. 

Zajímá se o historii, archeologii, politologii, umění a architekturu a je velice zaníceným cestovatelem. „Vždycky mě motivovala zvědavost. To byla moje hnací síla. Jen pokud vystoupíte ze své komfortní zóny, otevře se vám svět,“ říká Dutoit, který navštívil celkem 196 zemí.