Česká filharmonie • Herbert Blomstedt
Dvořákova Osmá symfonie korunovala úspěchy svého autora, Sinfonie Singulière Franze Berwalda se premiéry dočkala až desítky let po svém vzniku. O uvádění děl švédského skladatele se již dlouhá léta zasazuje jeho krajan Herbert Blomstedt, který Českou filharmonii povede v čase sedmdesátého druhého výročí od počátku své dirigentské kariéry.
Program
Franz Berwald
Symfonie č. 3 C dur „Sinfonie Singulière“
Antonín Dvořák
Symfonie č. 8 G dur, op. 88
Účinkující
Herbert Blomstedt dirigent
Česká filharmonie
Prodej abonmá na sezonu 2026/2027 začne 15. dubna v 10.00.
Zákaznický servis České filharmonie
Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz
Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.
Vždy, když potřebujete zakoupit vstupenku pro invalidní vozík.
Franz Berwald se živil jako fyzioterapeut, kromě institutu lékařské gymnastiky vedl sklárnu i cihelnu. Ač se mnohokrát pokoušel o plnohodnotnou hudební kariéru, nesetkával se u současníků s velkým pochopením. Ze čtyř symfonií se za Berwaldova života dočkala uvedení jediná Sérieuse, úspěch se však nedostavil.
„Našlo se v publiku mnoho lidí, kteří Berwaldovi doporučovali pobyt v blázinci. Teprve pouhý rok před smrtí se stal profesorem skladby na Královské hudební akademii ve Stockholmu. Zanechal po sobě stručnou učebnici, jakýsi manuál pro začínající skladatele. Každý z nich si podle něj musí vždycky klást základní otázky. Je to, co jsem právě zkomponoval, technicky bezchybné? Je to naprosto unikátní? Pokud ne, šup s tím do ohně… Berwald byl prostě radikální a takoví lidé se těžko prosazují,“ vypráví jeho přední propagátor, švédsko-americký dirigent Herbert Blomstedt. A dodává, že hudba jeho oblíbence je především originální. Prominentní roli žesťových nástrojů u Berwalda přikládá Blomstedt vikingské kultuře plné rohů, překvapivá tvůrčí řešení pak autorově genialitě.
U příležitosti třistatřicátého výročí Berwaldova narození doprovodí jeho Třetí symfonii Osmá Dvořákova. Kvůli místu svého vydání dostala přezdívku Anglická, vznikala ale v roce 1889 na skladatelově letním sídle ve Vysoké u Příbrami.
„Koncert dopadl skvěle, ba tak, jak snad nikdy předtím dříve. Po první větě byl aplaus všeobecný, po druhé větší, po třetí velmi silný tak, že jsem se musel několikrát obracet a děkovat, ale po finále byla pravá bouře potlesku, obecenstvo v sále, na galeriích, orkestr sám i za ním u varhan sedící tleskalo tolik, že to bylo až hrůza, byl jsem několikrát volán ukazovat se na pódium – zkrátka bylo to tak hezké a upřímné, jak to bývá při premiérách u nás doma v Praze,“ napsal Dvořák o prvním britském uvedení Osmé z 24. dubna 1890. Tolik k otřepanému tématu tleskání mezi větami symfonií.
Účinkující
Herbert Blomstedt dirigent
„Ušlechtilý, okouzlující, decentní, skromný.“ Tak popisuje legendárního dirigenta Herberta Blomstedta hudební kritika i hráči světových orchestrů a rozšiřují tak oblast obvyklé slovní zásoby užívané ve spojitosti s osobností většiny světových dirigentů. Avšak to, že v mnoha ohledech vyvrací obvyklá klišé, neznamená, že Blomstedt nemá sílu a schopnosti prosadit si své jasně definované hudební záměry. Každý, kdo na vlastní kůži při zkouškách zažil, jak moc se tento dirigent soustředí na vyjádření samotné podstaty hudby i hudebních faktů a okolností, a setkal se také s jeho houževnatostí, pokud jde o prosazování estetického názoru, byl pravděpodobně překvapen, jak málo despotických opatření bylo k tomuto cíli zapotřebí. Herbert Blomstedt totiž vždy představoval typ umělce, jehož profesní kompetentnost a přirozená autorita činí veškeré další zdůvodňování zbytečným. Jeho dirigentská práce je neoddělitelně spjata s jeho náboženským a lidským étosem a jeho interpretace v sobě spojují velkou věrnost partituře spolu s analytickou přesností a oduševnělostí, která probouzí hudbu k životu. Za více než šedesát let své kariéry, v jejímž průběhu stanul před všemi předními orchestry světa, si tak tento legendární dirigent získal neomezený respekt hudebního světa.
Narodil se v USA švédským rodičům, kteří se záhy přestěhovali zpět do Švédska. K hudbě byl veden od malička a doma se často hrálo a zpívalo. Přiznává však také, že značným impulsem pro další hudební vývoj pro něj bylo otevření nového koncertního sálu v Göteborgu, kde tehdy rodina žila. „Zatoužil jsem po předplatném, ale musel jsem si na něj vydělat prodejem novin. Za každý prodaný výtisk jsem kasíroval deset centů, abonmá činilo dvaačtyřicet švédských korun. Takže jsem měl co dělat, abych na něj dosáhl,“ vzpomíná. Posléze studoval housle, dirigování a muzikologii na Královské hudební akademii ve Stockholmu, na univerzitě v Uppsale, v Basileji, New Yorku a Darmstadtu.
Do výraznějšího mezinárodního povědomí vkročil v roce 1953, kdy získal Kusevického cenu, rok poté se stockholmským orchestrem zažil svůj dirigentský debut, načež zvítězil v dirigentské soutěži v Salcburku. Následně působil jako šéfdirigent Filharmonie Oslo, Švédského a Dánského rozhlasového orchestru a Staatskapelle Dresden. Později se stal hudebním ředitelem Sanfranciského symfonického orchestru, šéfdirigentem Symfonického orchestru NDR a hudebním ředitelem Orchestru lipského Gewandhausu. Mnohé ze zmíněných orchestrů mu také udělily titul „conductor laureate“ a od roku 2019 je čestným členem Vídeňských filharmoniků. Je také držitelem několika čestných doktorátů, německého Velkého kříže za zásluhy s hvězdou a členem Královské švédské hudební akademie.
Jeho umělecký zápal neutuchá ani ve vysokém věku, protože, jak sám říká, přirozená zvídavost ho udržuje stále mladým. I v 97 letech tak stále diriguje největší světové orchestry. V Praze byl naposledy v roce 2021, kdy přestavil v Rudolfinu na festivalu Dvořákova Praha schubertovsko-brucknerovský program s Vídeňskými filharmoniky.
Skladby
Franz Berwald
Symfonie č. 3 C dur „Sinfonie singulière“
Antonín Dvořák
Symfonie č. 8 G dur, op. 88
Rok 1889, ve kterém vznikla Symfonie č. 8 G dur op. 88, byl pro jejího autora úspěšný. Dostal nabídku profesora skladby na Pražské konzervatoři, Národní divadlo mu uvedlo premiéru opery Jakobín, byl vyznamenán Řádem železné koruny. Dvořák se nacházel v pozitivním životním období, ve kterém u něj sílil pocit vyrovnanosti a životní radosti.
Zájem o skladatelovy kompoziční aktivity byl dále posílen jeho úspěšnými pobyty v Anglii. Svému anglickému příteli klavíristovi a skladateli Francescu Bergerovi v dopise ze dne 8. září 1889 píše: „Velmi děkuji za Váš laskavý dopis, ve kterém se mě ptáte, zda mám něco nového pro Vaše koncerty. Pravděpodobně to bude nová symfonie, na které nyní pracuji; je zde pouze otázka, zda budu schopen ji dokončit včas.“ Do práce na Osmé symfonii byl Dvořák ponořen od 28. srpna do 8. listopadu, a to převážně na svém letním sídle ve Vysoké, kde se cítil nejlépe.
Dobrá tvůrčí atmosféra byla ale narušena roztržkou s jeho „dvorním“ nakladatelem Simrockem. Vydavateli se Dvořákovy finanční požadavky zdály přehnané. Snažil se ho přimět ke komponování drobnějších a jednodušších skladeb, neboť velká a náročná orchestrální díla se mu nezdála dostatečně rentabilní. Autor ovšem nehodlal slevit ze svých uměleckých představ, a tak na tři roky přerušil se Simrockem spolupráci. Svůj opus 88 vydal u londýnské firmy Novello. Symfonie tak proto získala později podtitul „Anglická“.
Osmá symfonie si v základních rysech – čtyřvětosti a tempovém rozvržení vět – zachovává stavbu klasické symfonie. Dílo ale překvapuje mnoha inovacemi, pestrým sledem proměnlivých nálad od pastorálních obrazů přes intonace taneční a pochodové až k dramaticky vypjatým plochám. Je to kantabilní a diatonická skladba, ze které je patrná skladatelova náklonnost k české a slovanské lidové hudbě. Jak sám autor poznamenává, usiloval o zpracování témat a motivů v jiných než „obvyklých, všeobecně užívaných a uznaných formách".
Premiéra se uskutečnila pod Dvořákovým vedením 2. února 1890 v Rudolfinu v rámci populárních koncertů Umělecké besedy a následně 24. dubna téhož roku v Londýně při koncertu tamní Filharmonické společnosti v St. James’s Hall. Dvořák symfonii následně dirigoval ještě mnohokrát: 7. listopadu 1890 ve Frankfurtu nad Mohanem, 15. června 1891 v Cambridge při příležitosti udělení čestného doktorátu tamní univerzitou, 12. srpna 1893 v Chicagu a 19. března 1893 znovu v Londýně. Ohlasy, které následovaly po provedeních, jsou samostatnou kapitolou. Dvořák byl anglickým tiskem označen za jediného z žijících skladatelů, který může být oprávněně nazýván Beethovenovým nástupcem: „Ten jediný, ačkoli se stejně jako Brahms snaží držet Beethovenovy školy, je schopen přinést do symfonie zřetelně nový prvek.“
Vídeňský kritik Eduard Hanslick zase píše: „Celé toto Dvořákovo dílo, jež patří k jeho nejlepším, lze chválit za to, že není pedantické, ale při vší uvolněnosti nemá zároveň k ničemu tak daleko jako k naturalismu. Dvořák je vážným umělcem, který se mnohému naučil, ale navzdory svým vědomostem nepozbyl spontánnost a svěžest. Z jeho děl mluví originální osobnost a z jeho osobnosti vane osvěžující dech něčeho neopotřebovaného a původního.“
Zanedbatelný není ani komentář samotného skladatele po Londýnské premiéře: „Koncert dopadl skvěle, ba tak, jak snad nikdy předtím dříve. Po první větě byl aplaus všeobecný, po druhé větší, po třetí velmi silný tak, že jsem se musel několikrát obracet a děkovat, ale po finále byla pravá bouře potlesku, obecenstvo v sále, na galeriích, orkestr sám, i za ním u varhan sedící, tleskalo tolik, že to bylo až hrůza, byl jsem několikrát volán a ukazovat se na pódium – zkrátka bylo to tak hezké a upřimné, jak to bývá při premiérách u nás doma v Praze. Jsem tedy spokojen a zaplať pánbůh za to, že to tak dobře dopadlo!“