Česká filharmonie • Hamburk

„Má světnička už je zařízena, obrazy rozvěšeny: nad klavírem visí Sebastian Bach, vedle Beethoven a dále několik Raffaelů – výzdoba stěn je docela pestrá. Mám tu také toaletní stolek a na něm láhev kolínské ve skříňce, kterou obdivují všechny mé tety a sestřenice. A pak také maličký košíček a v něm své tři cestovní deníky,“ zapsal si Felix Mendelssohn Bartholdy (1809–1847), když se roku 1832 vrátil do Berlína z dvouleté cesty po Anglii, Skotsku a Itálii. Portréty Bacha a Beethovena svědčí o hudebních láskách a vzorech mladého skladatele, reprodukce děl Raffaela Santiho mu připomínaly dojmy z Itálie. Mendelssohnovo zaujetí historií umění mělo kořeny v domácím prostředí. Narodil se v Hamburku, jeho dětství je však spjato s Berlínem, kam rodina uprchla před Napoleonovými vojsky. Felixův děd, filozof Moses Mendelssohn, se zasloužil o společenskou emancipaci Židů. Otec Abraham Mendelssohn, který přijal protestantský křest a s ním druhé jméno Bartholdy, byl bankéř s múzickými sklony. Matka Lea podporovala od útlého věku talent svých dětí. Felix vyrůstal v ovzduší romantického okouzlení přírodou, poezií a hudbou. Komponovat začal v době, kdy se vedly debaty o schopnosti hudby vyprávět příběhy, sdělovat ideje, líčit dojmy. Přispěl k nim vlastním dílem. Kromě dvanácti raných symfonií pro smyčcový orchestr je autorem pěti symfonií, v nichž spojil historický odkaz s romantickým cítěním své doby. Nemají mimohudební program, přesto je zřejmé, že do nich vtěloval osobní zážitky. 

Jsou to především dvě z nich – třetí symfonie nazvaná „Skotská“, a čtvrtá „Italská“. Obě jsou výsledkem cestování mladého Mendelssohna. Symfonie č. 4 A dur, op. 90, „Italská“ vznikala během jeho téměř dvouleté cesty po Itálii. Vydal se na ni v květnu 1830, navštívil Řím i Pompeje, Janov a Milán, Benátky a Florencii; v zavazadle s sebou měl cestovní deníky Johanna Wolfganga Goetha, který cestu po Itálii absolvoval v letech 1786–1788. V dopise sestře Fanny z 22. února 1831 Mendelssohn sděloval, že v komponování pokročil, těší se z dokončení kantáty První Valpuržina noc podle Goethovy balady a „italská symfonie dělá velké pokroky. Bude to nejradostnější skladba, jakou jsem kdy napsal, hlavně poslední věta. Pro adagio nemám dosud nic určitého a myslím, že si to schovám na Neapol.“ Píše také: „Jen Skotskou symfonii ještě nemůžu pořádně chytit, budu-li mít během této doby nějaký dobrý nápad, chci se na to vrhnout, rychle to zapsat a dokončit.“ Oběma symfoniím tak Mendelssohn sám přidělil jméno, „Skotskou“ už píše s velkým písmenem. Italskou symfonii dokončil roku 1833 a poprvé byla provedena za Mendelssohnova řízení 13. května téhož roku ve Filharmonické společnosti (Philharmonic Society) v Londýně. Poté ještě skladatel přistoupil k revizím díla, které nikdy neuzavřel a dílo tak existuje v několika verzích. V chronologické řadě vznikla Italská symfonie ve skutečnosti jako třetí; dokončení Symfonie a moll „Skotské“ se protáhlo do roku 1842 a téhož roku byla i provedena. „Italská“ však vyšla tiskem posmrtně teprve roku 1851 a získala tak vyšší pořadové číslo. 

První věta v sonátové formě představuje Mendelssohna jako inovátora v pojetí konvenční formy. Proti výraznému hlavnímu tématu tvoří vedlejší téma spíše pouhou epizodu, v provedení však přichází skladatel s třetím, kontrapunkticky zpracovaným tématem, které je znakem jeho obdivu k barokním mistrům. Druhou větu lze považovat rovněž za sonátovou, ovšem bez provedení. Věta vznikla pod dojmem úmrtí Mendelssohnova učitele Carla Friedricha Zeltera (1758–1832) a také obdivovaného J. W. Goetha. Třetí věta má charakter menuetu, závěrečná věta nadepsaná „Saltarello“ uplatňuje temperamentní italský tanec v 6/8 taktu.

Pulcinella měl premiéru 15. května 1920 v Pařížské opeře v provedení Ballets Russes. Dirigoval Ernest Ansermet, choreografii vytvořil Léonide Massine a výpravu navrhl Pablo Picasso, jehož kubisticky stylizované kostýmy a scéna výrazně spoluutvářely celkovou estetiku díla. Tuto spolupráci později Stravinskij charakterizoval s příznačným nadhledem: „Picasso souhlasil s vytvořením návrhů dekorací z téhož důvodu, z jakého jsem se já ujal úkolu aranžovat hudbu – prostě ze zábavy.“ 

Balet má jednoduchý, epizodický děj vycházející z typových situací komedie dell’arte – záměn identity, žárlivosti, fingované smrti a závěrečného usmíření. Nejde o psychologické drama, nýbrž o stylizovanou hru s maskami. Svou baletní kompozici Stravinskij koncipoval jako vokálně-instrumentální: zapojil tři sólové hlasy (soprán, tenor a bas) zpívající italské texty převzaté z dobových pramenů, čímž vědomě odkázal k hudební praxi 18. století, kdy se hranice mezi baletem, operou a kantátou často stíraly. Komorně obsazený, průzračný orchestr zde záměrně kontrastuje s monumentálním zvukem Stravinského předválečných baletů, zejména se Svěcením jara. Jednadvacet krátkých uzavřených čísel tvoří řetězec kontrastních tanečních a vokálních scén. Vedle kratší koncertní suity, kterou Stravinskij sám vytvořil roku 1922 a která se často uvádí samostatně, se bez scénické akce provozuje rovněž kompletní hudba k baletu, která zazní i na dnešním koncertu.

Dobová recepce Pulcinelly se od bouřlivých reakcí na Svěcení jara zásadně lišila: nový balet nevyvolal skandál, nýbrž intelektuální diskusi o originalitě, autorství a vztahu k hudební minulosti. Sám Stravinskij se k významu Pulcinelly vracel až s odstupem: „Pulcinella byl mým objevem minulosti, zjevením, díky kterému se stala možná celá moje pozdní tvorba. Bylo to samozřejmě ohlédnutí zpět – první z mnoha milostných vztahů v tomto směru –, ale byl to také pohled do zrcadla.“ V tomto smyslu je Pulcinella poválečným dílem par excellence – nikoli jako obraz válečné zkušenosti, nýbrž jako odlehčený, ironický, a přitom zásadní obrat, který výrazně ovlivnil podobu hudby 20. století.