1 / 6
Česká filharmonie • Vídeň
Do vídeňského Konzerthausu se Česká filharmonie vrátí po dvou letech a téměř sto let od svého prvního zdejšího vystoupení. K šéfdirigentovi Semjonu Byčkovovi se připojí italská klavíristka Beatrice Rana a trojice pěvců: Stefanie Irányi, Martin Mitterrutzner a Jongmin Park. V plánu mají Mendelssohna, Ravela a Stravinského.
Program
Felix Mendelssohn Bartholdy
Symfonie č. 4 A dur, op. 90, Italská
Maurice Ravel
Koncert pro klavír a orchestr G dur
Igor Stravinskij
Pulcinella, koncertní provedení hudby k baletu
Účinkující
Beatrice Rana klavír
Stefanie Irányi soprán
Martin Mitterrutzner tenor
Jongmin Park bas
Semjon Byčkov dirigent
Česká filharmonie

Zákaznický servis České filharmonie
Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz
Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu od 9.00 do 15.00.
Účinkující
Beatrice Rana klavír
„Bylo mi sedm nebo osm let, když jsem poprvé navštívila orchestrální koncert. Haydn mě okouzlil natolik, že jsem měla husí kůži. Poprvé jsem pocítila, jak mocný způsob komunikace hudba představuje,“ vzpomíná klavíristka Beatrice Rana, která už za rok po tomto zlomovém životním zážitku sama vystupovala s orchestrem v roli sólistky. Hudbou žila od narození: vyrostla v rodině klavíristů a hře na klavír se začala věnovat ve čtyřech letech. Přestože ji k hudební kariéře nikdo nenutil, rozhodla se pro studium na Konzervatoři Nina Roty v Monopoli pod vedením Benedetta Lupa, kde zároveň navštěvovala také kompoziční třídu Marca della Sciucca. Dále ji touha po rozšiřování klavírních dovedností zavedla do Hannoveru k Arie Vardimu a zpátky do Itálie a k Benedettu Lupovi, tentokrát na Accademia di Santa Cecilia.
Do mezinárodního hudebního povědomí se dostala v osmnácti letech, kdy zvítězila v Mezinárodní soutěži v Montrealu, a zvláště o dva roky později, v roce 2013 – to obsadila stříbrnou příčku a obdržela cenu publika na slavné Mezinárodní soutěži Van Cliburna. Přestože ji tento úspěch přímo vystřelil na světová pódia (hlavně ta americká – v Evropě koncertovala i předtím), přineslo s sebou i pocit velké zodpovědnosti. Jak odhalila v jednom z rozhovorů, celou sezonu po soutěži žila s pocitem, že všem musí dokázat, že si své umístění zaslouží. Krizi však překonala – „Náhle jsem si uvědomila, že už nejsem v soutěžním světě, ale v koncertním. A ten je o mnoho lepší.“ – a dnes ji můžeme potkat v nejslavnějších koncertních domech od Royal Albert Hall po Carnegie Hall. Hrála na BBC Proms i například na Verbier festivalu. Mezi její kolegy patří dirigenti Yannick Nézet-Seguin, se kterým minulý rok vydala album klavírních koncertů Clary a Roberta Schumannových, Manfred Honneck, Paavo Järvi či Antonio Pappano. Právě s ním ji váže dlouhodobá spolupráce na koncertních vystoupeních, ale také nahrávkách (Rana natáčí exkluzivně pro Warner Classics). První z nich, s Prokofjevovým a Čajkovského klavírními koncerty, získala ocenění „Editor’s Choice“ magazínu Gramophone a „Newcomer of the Year“ od BBC Music Magazine. Ocenění se dočkaly i její sólové nahrávky: Goldbergovy variace (2017) získaly cenu „Mladý umělec roku“ (Gramophone) a „Objev roku“ (Edison), Stravinského a Ravelova díla zase cenu Diapason d’Or a Choc de l’Année Classica.
Beatrice Rana uchvaluje jemností úhozu, přirozeností a inteligencí. „Je pro mě zjevením. Úroveň její hudební vyzrálosti a technické jistoty je u tak mladého člověka ohromující,“ popisuje Antonio Pappano kvality této jedenatřicetileté klavíristky, s nimiž se pražské publikum ostatně obeznámilo již na Festivalu Rudolfa Firkušného v roce 2019, kdy Beatrice Rana omámila Rudolfinum nejen Chopinovými etudami.
U klavíru však její umělecká dráha nekončí: v roce 2017 založila v srdci Apulie ve své rodné Lecce festival komorní hudby „Classiche Forme“, který se brzy zařadil mezi hlavní italské letní akce. Je také uměleckou ředitelkou Orchestra Filarmonica di Benevento. V současnosti žije v Římě.
Stefanie Irányi soprán
Německou mezzosopranistku Stefanii Irányi zná Praha pravděpodobně především z jejích vystoupení s Rozhlasovými symfoniky. Provedením Zemlinkého (nejen) písní a Wagnerovy Valkýry tak již české metropoli poodkryla část své repertoárové šíře, jež zahrnuje díla od vrcholného baroka a klasicismu (jak dokazuje i její debutové album Lamenti s útržky z oper J. A. Hasseho, J. Haydna a G. F. Händela) po současnost. Svou operní kariéru zahájila ještě za dob studií na Musikhochschule v Mnichově inscenací opery The Consul Giancarla Menottiho v turínské opeře, načež začala dostávat další nabídky z evropských operních domů, z nichž snad nejvíce zaujala jako Brangäne ve Wagnerově Tristanovi a Isoldě. Wagnera zpívala také koncertně, jako například roli Fricky ve Zlatu Rýna pod vedením Kenta Nagana či roli Sieglindy se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu nebo Západoaustralským symfonickým orchestrem. Kromě již zmíněných spolupracovala také s dirigenty, jako jsou Zubin Mehta, Manfred Honeck, sir Simon Rattle či Jakub Hrůša. V rámci písňových recitálů ji dále můžeme zahlédnout na pódiu zpravidla s klavíristou Helmutem Deutschem.
Martin Mitterrutzner tenor
Rodák z Tyrolska, tenorista Martin Mitterrutzner, se poprvé na jevišti objevil v deseti letech, a to v roli Prvního chlapce v Mozartově Kouzelné flétně pod vedením sira Johna Eliota Gardinera. Pod uměleckým vedením Brigitte Fassbaeneder začal svou kariéru jako člen operního souboru Tiroler Landestheater, později působil v Oper Frankfurt, kde nastudoval množství širokého repertoáru od Mozarta po Berga. Nyní dostává nabídky například z Divadla na Vídeňce, curyšského Opernhausu či od festivalů v Aix-en-Provence a Salcburku; úzce spolupracuje s drážďanskou Semperoper. Také jeho koncertní repertoár je široký: zahrnuje díla od Bacha a Händela až po Brittena a Svena Davida Sandströma, jež na pódiích provádí pod taktovkami renomovaných dirigentů, jako jsou Kent Nagano, Franz Welser-Möst, Jakub Hrůša nebo Riccardo Minasi, s nímž také nahrál oceňované album s Vinciho operou Catone in Utica (Decca, 2015). Písňový repertoár provádí nejčastěji s klavíristou Geroldem Huberem, popř. s kytaristou Martinem Weselym.
Jongmin Park bas

Jihokorejský basista Jongmin Park, laureát soutěže BBC Cardiff Singer of the World nebo soutěže P. I. Čajkovského, vystudoval Korea National University of Arts, načež se stal součástí akademie milánského Teatro alla Scala. Mezi lety 2010–2013 byl členem operního souboru při Hamburské státní opeře, následně sedm let ve Vídeňské státní opeře. Během tohoto působení nastudoval množství titulních rolí v repertoáru od Mozarta po Wagnera, které pak zpíval také například v milánském Teatru alla Scala, madridském Teatru Real či nedávno na Bayreuthském festivalu. Kromě již zmíněných bývá hostem v newyorské Metropolitní opeře či londýnské Covent Garden; koncertní repertoár ho pak zavedl kromě Evropy – vídeňského Musikvereinu, londýnské Wigmore Hall a berlínské Filharmonie – například až do Suntory Hall v Tokiu. S Českou filharmonií ho již svázala spolupráce na nahrávce Dvořákova Stabat Mater, kterou natočil v roce 2016 pod vedením Jiřího Bělohlávka.
Semjon Byčkov dirigent

Své působení ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie zahájil Semjon Byčkov v roce 2018 koncerty věnovanými 100. výročí založení Československé republiky – v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu. V roce 2019 vyvrcholil Projekt Čajkovskij: CD komplet symfonií a na něj navázané koncerty a rezidence. V rámci Roku české hudby 2024 se kromě nahrávek Smetanovy Mé vlasti, kterou časopis BBC Music Magazine vyhlásil orchestrální nahrávkou roku 2025, a Dvořákových symfonií č. 7, 8 a 9 stala česká hudba hlavním tématem významných evropských vystoupení v Evropě a USA, včetně tří koncertů v Carnegie Hall. Ve 130. sezoně Byčkov absolvuje s Českou filharmonií zájezdy na Tchaj-wan, do Japonska, Koreje, Rakouska, Itálie, Německa, Lucemburska, Švédska a Finska a na jaře 2026 vydá PENTATONE komplet Mahlerových symfonií nahraných s Českou filharmonií v uplynulých osmi sezonách.
Semjon Byčkov přináší do repertoáru orchestru jedinečnou kombinaci vrozené muzikálnosti a přísné ruské pedagogiky. Často hostuje u předních světových orchestrů a operních souborů a realizoval mnoho nahrávek, mimo jiné s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. K referenčním nahrávkám se Symfonickým orchestrem WDR Kolín nad Rýnem patří čtyři Brahmsovy symfonie, dále díla Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1992 byla doporučenou nahrávkou pro pořad BBC Radio 3 Building a Library (2020); Wagnerův Lohengrin byl vyhlášen nahrávkou roku časopisu BBC Music Magazine (2010); a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky získala titul nahrávka měsíce časopisu BBC Music Magazine (2018).
Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad), v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a nyní žije v Evropě. V roce 1989 se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestru de Paris. V roce 1997 byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru WDR v Kolíně nad Rýnem a o rok později šéfdirigentem drážďanské Semperoper. V létě 2025 se Byčkov vrátil do Bayreuthu, aby dirigoval Wagnerova Tristana a Isoldu, a v roce 2026 bude dirigovat novou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina v Pařížské opeře. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America. Je držitelem čestných titulů v BBC Symphony Orchestra a Královské hudební akademii.
Skladby
Felix Mendelssohn Bartholdy
Symfonie č. 4 A dur „Italská“, op. 90
Allegro vivace
Andante con moto
Con moto moderato
Saltarello (Presto)
3. února 1809 se do bohaté rodiny bankéře Abrahama Mendelssohna narodil syn Felix. V sedmi letech začal hrát na klavír a housle, jako devítiletý veřejně vystupoval a již v jedenácti začal komponovat. Prozíravý otec nestál rozvoji Felixova nadání v cestě, naopak jej aktivně podporoval – možná jako bankéř dobře věděl, jak jsou peníze pomíjivé a že nesmrtelnost jeho jménu zajistí jedině umělecký tvůrčí akt. Felix měl štěstí, že vyrůstal v naprostém hmotném dostatku, v jedné z nejbohatších rodin tehdejšího Německa, a celý život se nijak nemusel starat o své existenční zajištění. Již v dětském věku komponoval symfonie, kantáty, písně, sbory i hudebně dramatické pokusy. Mnohé z těchto skladeb (včetně symfonií!) byly záhy po napsání provedeny na pravidelných domácích nedělních koncertech, na něž byli najímáni přední profesionální hudebníci, a tak měl mladý autor přímou zpětnou vazbu – co by za to takový Antonín Dvořák dal! Po období mladických cest (Německo, Anglie, Skotsko, Itálie) se stal dirigentem orchestru Gewandhausu v Lipsku a v této funkci setrval od roku 1835 (s výjimkou let 1841–1842) až do konce života. Jako dirigent zlepšil úroveň lipského orchestru a fakticky založil jeho dodnes trvající vynikající pověst.
Mendelssohn napsal pět symfonií. Symfonie A dur „Italská“ je podle doby vzniku třetí, dle skladatelem přiřazeného opusového čísla se však dostala až na místo čtvrté. První náčrty k symfonii vznikaly během Mendelssohnovy italské cesty v letech 1830–1831. Slunná Itálie uchvátila rodáka z Hamburku radostnou atmosférou a temperamentem. Mladý Felix posílal domů dopisy s barvitým líčením všeho, co v cizině zažil a viděl, navíc je coby zdatný výtvarník obohatil o půvabné kresby. Skladatel si poznamenal své inspirační zdroje: „Za největší část své hudby vděčím tomu, co vlastně hudbou není: ruinám, obrazům, líbezné přírodě.“ Dále si zapsal, že s náčrty k symfonii nezačal dříve, než navštívil Neapol, protože ta tam prý rozhodně nesmí chybět. Nejde tu ovšem o žádné popisné líčení konkrétních scenérií, skladatel převedl do hudby spíše dojmy, které na něho Itálie udělala a jednotlivé věty symfonie tak můžeme vnímat jako čtyři obrazy italského života, viděné očima mladého německého intelektuála: Sluncem zalité Allegro vivace nás uvede do radostného veselí římských karnevalů. Andante con moto bylo inspirováno náboženským procesím, jehož důstojnou atmosféru přeruší pouze dvě melodické pastorální epizody, v nichž jako by pozorovatel na okamžik odklonil zrak a zasnil se nad krásami přírody. Menuet Con moto moderato byl zřejmě inspirován Goethovou básní Lilis Park, do tria vsadil autor podle badatele Thomase Greye stesk po domově (lesní rohy jako symbol německých lesů a honů). Závěrečné Presto vyplňují rytmy italských lidových tanců, římského saltarella a divoké neapolské tarantely.
Mendelssohn „Italskou“ symfonii dokončoval po návratu do Berlína v roce 1832, poprvé zazněla za řízení autora v březnu 1833 v Londýně. Ačkoli ji publikum přijalo s nadšením, skladatel nebyl se svým dílem spokojen a záhy začal symfonii revidovat. Novou partituru nedokončil a během svého života toto dílo nikdy nepublikoval, tiskem vyšlo až čtyři roky po jeho smrti.
Maurice Ravel
Koncert pro klavír a orchestr G dur
Kompoziční odkaz Maurice Ravela není rozsáhlý. Podle některých životopisců byly příčinou skladatelovy další aktivity – působil také jako koncertní klavírista, dirigent a pedagog –, podle jiných preciznost a vysoké nároky, které sám na sebe kladl. Svému vlastnímu nástroji klavíru věnoval řadu jednotlivých děl i cyklů – pro sólový klavír, pro klavír na čtyři ruce či pro dva klavíry. Klavírní koncerty vytvořil dva, oba náleží do skladatelovy pozdní tvůrčí periody a vznikaly současně mezi roky 1929–1931. Klavírní koncert D dur pro levou ruku byl dílem na objednávku jednorukého klavíristy Paula Wittgensteina (1887–1961), na jehož žádost a pro jeho repertoár komponovali také další současníci.
V Klavírním koncertu G dur uplatnil Ravel různé stylové prostředky, od prvků španělského folkloru až po jazzové vlivy své doby. Osobitým způsobem pojednal orchestr, v němž poskytuje prostor sólistickým úsekům různých nástrojů, působivý je kontrast obou krajních vět s melancholicky laděným Adagiem. První věta v sonátové formě překvapí tím, že se po repríze a kadenci opakuje sonátové provedení. Volnou větu uvádí dlouhé sólo klavíru, jehož téma přebírají postupně dechové nástroje; téma je přirovnáváno k volné větě Mozartova Klarinetového kvintetu. Rovněž v instrumentaci závěrečné věty ve formě ronda mají velký podíl dechové nástroje.
Ravel počítal s tím, že se jako u jiných svých skladeb sám stane prvním interpretem díla: „Byla to zajímavá zkušenost pracovat na obou koncertech zároveň. Ten, který budu sám hrát, je koncert v pravém slova smyslu tohoto pojmu. Myslím tím, že je psán v duchu Mozarta a Saint-Saënse. Hudba sólového koncertu musí být podle mého názoru lehká a brilantní a nemá usilovat o hloubku ani o dramatické efekty,“ napsal. Zdravotní problémy však už Ravelovi nedovolily, aby se klavírního partu ujal. Premiéra koncertu se uskutečnila 14. ledna 1932, sólistkou byla Marguerite Long a Ravel převzal řízení orchestru. Následovalo čtyřměsíční turné obou umělců, během nějž nové dílo uvedli 18. února 1932 také v rámci filharmonického koncertu Nového německého divadla v Praze: „Filigránsky vypracovaná, vycizelovaná kompozice, plná espritu, vkusná a precizní, křišťálově jasné, elegantní, živé umělecké dílo,“ psala pražská kritika. „Klavírní part poskytuje možnost jak mechanizované hře, tak lisztovské virtuozitě, muzikalitu vyžadují především obtížné harmonické spoje.“ Publikum si dokonce vyžádalo zopakování finální věty.
Igor Stravinskij
Pulcinella, koncertní provedení hudby k baletu