Český spolek pro komorní hudbu • Matoušek, Sekera

Že se Antonín Dvořák inspiroval folklorem, se možná zdůrazňuje až příliš často, mnohem méně je to známo o Johannesu Brahmsovi. A jaké byly inspirační zdroje Bohuslava Martinů? Každý z těchto skladatelů psal pro housle a klavír jinak, ale všichni tři mají jedno společné: byli především geniální vynálezci moderní hudby.

Když Antonín Dvořák (1841–1904) roku 1879 začal psát Houslový koncert, znal se již se slavným německým houslistou Josephem Joachimem. Právě na základě jeho připomínek svůj koncert několikrát přepracoval. V době mezi revizemi napsal řadu jiných skladeb, včetně Sonáty pro housle a klavír F dur, op. 57. Přímým podnětem k jejímu vzniku byla Brahmsova Houslová sonáta G dur, op. 78, kterou Dvořák slyšel v únoru 1880 v Praze v podání Josepha Joachima a Johannese Brahmse. Po koncertě oba přijali jeho pozvání do bytu v Žitné ulici. Sonátu Dvořák vytvořil během pouhých dvou týdnů, v březnu 1880. Rukopis si vzal s sebou do Berlína, kam odjel hned po pražském koncertu ve prospěch Národního divadla. Už 31. března si Sonátu zahrál soukromě s Joachimem, který dílo vřele ocenil a měl k němu mnohem méně připomínek než k Houslovému koncertu. První doložené veřejné provedení se uskutečnilo 23. září 1880 v Chrudimi v podání houslisty Josefa Klimeše a klavíristky Zdenky Havelkové a v závěru roku 1880 vyšlo dílo tiskem u berlínského nakladatele Fritze Simrocka.

Hudební řeč Sonáty se vyznačuje osobitým, neokázalým půvabem. Právem bývá tato třívětá kompozice označována za komorní pendant Houslového koncertu. Technické nároky důkladně prověřují oba interprety, nikdy však nejsou samoúčelné – vždy slouží dílu a podporují výraznou melodickou linii. Dvořák housle nechápal jako sólový nástroj „nad“ klavírem, nýbrž jako rovnocenného partnera v dialogu. Třívěté dílo ukazuje nebývalé výrazové rozpětí: dramaticky propracovaná první věta, intimní, lyricky zdrženlivá meditace druhé věty a závěrečná třetí věta se strhujícím tanečním rejem – jakýsi Slovanský tanec napsaný přímo „na tělo“ houslím i klavíru, ovšem rozvinutý se závažností pravého finále sonátového díla. Vzácnost podtrhuje fakt, že Dvořák už žádnou další sonátu nenapsal – tato je jediná.

Od roku 1923 žil Bohuslav Martinů (1890–1959) v Paříži, přesto nepřestal sledovat české hudební prostředí. Pražskému nakladatelství Melantrich v roce 1937 poskytoval rady ohledně vydávání hudebnin. Doporučoval jim, aby začínali s jednoduššími skladbami pro studenty a amatéry, které zároveň mají uměleckou hodnotu. Znal také některé starší skladby, které dokázaly spojit technickou zvládnutelnost s moderním kompozičním vyjádřením, včetně Dvořákovy Sonatiny pro housle a klavír G dur, op. 100, o níž Dvořák kdysi výstižně napsal: „Je určena pro mládež, ale i velcí, dospělí, nechť se s ní baví, jak to právě dovedou.“ Martinů na tuto tradici navázal svým vlastním moderním způsobem. V roce 1937 z Paříže poslal své vlastní skladby pro housle a klavír: Sonatinu a Intermezzo, určené pro studenty i širší publikum, které kombinovaly pedagogickou přístupnost s hudební invencí.

Intermezzo, čtyři skladby pro housle a klavír, H. 261, Martinů koncipoval jako cyklus, jednotlivé části označil čísly a tempovými předpisy: 1. Moderato; 2. Poco allegro; 3. Lento; 4. Poco allegro. Každá z těchto částí má současně charakter samostatné miniatury, takže dílo je možné hrát nejen jako cyklus, ale i výběrově. Martinů nepochybně počítal s oběma možnostmi. V nakladatelství Melantrich bylo Intermezzo vydáno hned roku 1937 a setkalo se s velkým ohlasem. Jeho časté uvádění v programech houslových recitálů snad nejlépe dokazuje, že Bohuslav Martinů naplnil Dvořákovo krédo, protože kromě mládeže Intermezzo na pódiích s velkou chutí hrají i „velcí, dospělí.“

Když bylo Johannesu Brahmsovi (1833–1897) šestnáct let, do jeho rodného Hamburku přišla řada maďarských uprchlíků, včetně hudebníků, kteří po nezdaru revoluce opustili svou vlast. Mladý Brahms s velkým zájmem poslouchal jejich kapely a nejvíc ho zaujaly mistrovské fantazie na maďarské lidové písně a tance v podání tehdy devatenáctiletého houslisty Eduarda Reményiho. Oba hudebníci se brzy spřátelili, hráli spolu a později podnikli i koncertní turné po Evropě. Maďarský folklor Brahmse zaujal i jako skladatele. Kromě slavných Uherských tanců lze inspiraci maďarskou lidovou hudbou vysledovat třeba v Houslovém koncertu D dur, op. 77, nebo v jeho poslední skladbě pro housle a klavír, Sonátě č. 3 d moll, op. 108, kterou napsal v letech 1886–1888.

Rukopis Sonáty nejprve odeslal do Nice své důvěrné hudební poradkyni Elisabeth von Herzogenberg, jejíž názor velmi respektoval. Se sobě vlastním humorem jej označil za „malou drobnost v domácím oblečení“. Elisabeth se spolu s houslistkou Amandou Röntgenovou okamžitě pustila do díla a záhy v dlouhém dopisu Brahmsovi barvitě popsala první zkoušku: „A jak jsme se okamžitě dostaly do tempa, jak jste nás vtáhl do svého kruhu! Jak naše oči létaly od taktu k taktu, jak rostlo nadšení a chuť od stránky ke stránce, jak ruce odhadovaly a uchopovaly to nejtěžší… jak jsme vítaly jednu krásu za druhou, jak jsme se cítily jako doma, navzdory všem těm neslýchaným novinkám, které přináší hned první věta.“ Clara Schumann označila Sonátu za „nádhernou, okouzlující…, jak se tam všechno proplétá, jako voňavé révy!“ A do deníku si poznamenala: „Ta druhá je také krásná..., ale já dávám přednost této třetí před druhou.“

Brahmsova třetí Houslová sonáta skutečně představuje vrchol jeho komorní tvorby pro housle a klavír. Oproti dvěma předchozím, vždy třívětým a spíše lyricky laděným sonátám, je tato sonáta čtyřvětá a vykazuje dramatický, místy až symfonický charakter. V tom se kompozičně blíží houslovému koncertu, jen místo orchestru zní klavír. Snad i proto ji Brahms charakterizoval jako „malou drobnost v domácím oblečení“.

Brahms svá díla často premiéroval sám. I nyní se ujal klavírního partu a jako houslistu si vybral příznačně Maďara Jenő Hubaye. Vždyť zejména třetí a čtvrtá věta svou rytmikou a virtuozitou odkazuje k maďarským folklorním prvkům. Podle Hubaye byl skladatel na začátku týdenních zkoušek stále nespokojen s detaily skladby: „Začal pilovat, měnit a vylepšovat, až nakonec vzniklo to, co měl na mysli.“ Výsledná podoba zazněla nejprve při soukromém provedení ve Vídni a 21. prosince 1888 na veřejné premiéře v Budapešti. Tisk ji označil jako dílo „z jednoho kusu… pravý Brahms, silný a hutný, jako on sám, hluboký bez stopy patologické sentimentality, vtipný bez sebestřednosti, osobitý, aniž by upadal do afektovanosti“. Tiskem dílo vyšlo v dubnu 1889 u berlínského nakladatele Fritze Simrocka.