Český spolek pro komorní hudbu • Matoušek, Sekera

Že se Antonín Dvořák inspiroval folklorem, se možná zdůrazňuje až příliš často, mnohem méně je to známo o Johannesu Brahmsovi. A jaké byly inspirační zdroje Bohuslava Martinů? Každý z těchto skladatelů psal pro housle a klavír jinak, ale všichni tři mají jedno společné: byli především geniální vynálezci moderní hudby.

Když Antonín Dvořák (1841–1904) roku 1879 začal psát Houslový koncert, znal se již se slavným německým houslistou Josephem Joachimem. Právě na základě jeho připomínek svůj koncert několikrát přepracoval. V době mezi revizemi napsal řadu jiných skladeb, včetně Sonáty pro housle a klavír F dur, op. 57. Přímým podnětem k jejímu vzniku byla Brahmsova Houslová sonáta G dur, op. 78, kterou Dvořák slyšel v únoru 1880 v Praze v podání Josepha Joachima a Johannese Brahmse. Po koncertě oba přijali jeho pozvání do bytu v Žitné ulici. Sonátu Dvořák vytvořil během pouhých dvou týdnů, v březnu 1880. Rukopis si vzal s sebou do Berlína, kam odjel hned po pražském koncertu ve prospěch Národního divadla. Už 31. března si Sonátu zahrál soukromě s Joachimem, který dílo vřele ocenil a měl k němu mnohem méně připomínek než k Houslovému koncertu. První doložené veřejné provedení se uskutečnilo 23. září 1880 v Chrudimi v podání houslisty Josefa Klimeše a klavíristky Zdenky Havelkové a v závěru roku 1880 vyšlo dílo tiskem u berlínského nakladatele Fritze Simrocka.

Hudební řeč Sonáty se vyznačuje osobitým, neokázalým půvabem. Právem bývá tato třívětá kompozice označována za komorní pendant Houslového koncertu. Technické nároky důkladně prověřují oba interprety, nikdy však nejsou samoúčelné – vždy slouží dílu a podporují výraznou melodickou linii. Dvořák housle nechápal jako sólový nástroj „nad“ klavírem, nýbrž jako rovnocenného partnera v dialogu. Třívěté dílo ukazuje nebývalé výrazové rozpětí: dramaticky propracovaná první věta, intimní, lyricky zdrženlivá meditace druhé věty a závěrečná třetí věta se strhujícím tanečním rejem – jakýsi Slovanský tanec napsaný přímo „na tělo“ houslím i klavíru, ovšem rozvinutý se závažností pravého finále sonátového díla. Vzácnost podtrhuje fakt, že Dvořák už žádnou další sonátu nenapsal – tato je jediná.

Od roku 1923 žil Bohuslav Martinů (1890–1959) v Paříži, přesto nepřestal sledovat české hudební prostředí. Pražskému nakladatelství Melantrich v roce 1937 poskytoval rady ohledně vydávání hudebnin. Doporučoval jim, aby začínali s jednoduššími skladbami pro studenty a amatéry, které zároveň mají uměleckou hodnotu. Znal také některé starší skladby, které dokázaly spojit technickou zvládnutelnost s moderním kompozičním vyjádřením, včetně Dvořákovy Sonatiny pro housle a klavír G dur, op. 100, o níž Dvořák kdysi výstižně napsal: „Je určena pro mládež, ale i velcí, dospělí, nechť se s ní baví, jak to právě dovedou.“ Martinů na tuto tradici navázal svým vlastním moderním způsobem. V roce 1937 z Paříže poslal své vlastní skladby pro housle a klavír: Sonatinu a Intermezzo, určené pro studenty i širší publikum, které kombinovaly pedagogickou přístupnost s hudební invencí.

Intermezzo, čtyři skladby pro housle a klavír, H. 261, Martinů koncipoval jako cyklus, jednotlivé části označil čísly a tempovými předpisy: 1. Moderato; 2. Poco allegro; 3. Lento; 4. Poco allegro. Každá z těchto částí má současně charakter samostatné miniatury, takže dílo je možné hrát nejen jako cyklus, ale i výběrově. Martinů nepochybně počítal s oběma možnostmi. V nakladatelství Melantrich bylo Intermezzo vydáno hned roku 1937 a setkalo se s velkým ohlasem. Jeho časté uvádění v programech houslových recitálů snad nejlépe dokazuje, že Bohuslav Martinů naplnil Dvořákovo krédo, protože kromě mládeže Intermezzo na pódiích s velkou chutí hrají i „velcí, dospělí.“

Německého skladatele Johannesa Brahmse (1833‒1897) považovali již jeho současníci za protipól Richarda Wagnera. V kontrastu k Wagnerovu vizionářství a negaci minulého symbolizoval Brahms kontinuitu s předchozím hudebním vývojem a návrat ke klasické tradici. Co u jiných vedlo k eklektismu (napodobování), v Brahmsově případě vytrysklo novou, přesvědčivou silou. Velký hudebník dokázal naplňovat tradiční symfonické a komorní formy hluboce pravdivou hudbou. Brahms byl Wagnerovým antipodem se vším všudy: nerad byl středem pozornosti, střežil si soukromí, žil neokázale, zůstával starým mládencem. Byl přehnaně kritický k sobě i ke svému dílu. Dobrovolná osamělost byla vysokou cenou za neomezenou osobní a tvůrčí svobodu.

V Brahmsově komorním díle zaujímají významné místo tři houslové sonáty. Poslední z nich, Sonáta č. 3 d moll, op. 108, je koncertantního charakteru a na interprety klade nejvyšší nároky. Brahms využíval d moll, tóninu Beethovenovy Deváté symfonie, jež symbolizuje naléhavost, dramatičnost a mimořádnou emocionální intenzitu, jen výjimečně. Sonáta je dedikována Hansi von Bülowovi, dirigentovi a klavíristovi, jenž široce prosazoval Brahmsovo dílo. Vznikala v letech 1886‒1888. Její premiéra zazněla 12. prosince 1888 v Budapešti v interpretaci maďarského houslisty Jenő Hubaye a Johannesa Brahmse u klavíru. Claře Schumannové, omluvně napsal: „Musel jsem si to nejdřív zahrát sám, neboť jsem si vůbec nebyl jistý, zdali to vůbec někoho zaujme.“ Zajisté přehnaná skromnost…

První věta sonáty skvěle využívá klasicko-romantických postupů v rámci sonátové formy, následována Adagiem, střídajícím něhu s vášní. Scherzo uplatňuje ostrou, neúprosnou f moll namísto očekávaného vtipu. Bohaté Finále je kaleidoskopické, jeho měnící se nálady se impulzivně rozvíjejí, najdeme tu „maďarskou zádumčivost“ i takřka chorální klid. Dokonalý Brahms ve své nejpůsobivější podobě.

Známý český houslista, svého času primárius Stamicova kvarteta, držitel stříbrné medaile Nadace Bohuslava Martinů a pedagog Bohuslav Matoušek, se hře na housle začal učit v pěti letech ve třídě Zdeňka Němce. Jeho studentem zůstal až do svých osmnácti; mezitím také dojížděl do Prahy na soukromé hodiny k Jaroslavu Pekelskému. Několikrát zvítězil v celostátní houslové soutěži Jaroslava Kociána v Ústí nad Orlicí a v roce 1965 na Concertinu Praga. Po maturitě na gymnáziu v Havlíčkově Brodě, odkud pochází, studoval na Hudební akademii múzických umění v Praze u Jaroslava Pekelského a později u Václava Snítila. Své hráčské dovednosti si dále rozšířil opakovanou účastí na mistrovských kurzech v Curychu (Arthur Grumiaux, Nathan Milstein) a ročním studiem u Wolfganga Schneiderhana v Lucernu.

Již ve svých jednadvaceti letech vystoupil s Českou filharmonií na Pražském jaru a dva roky poté zvítězil v soutěži tohoto festivalu. To mu sice přineslo řadu nabídek na zahraniční angažmá, žádné z nich se však nerealizovalo kvůli vztahu mladého umělce k tehdejšímu režimu. Koncertních příležitostí postupně ubývalo i na domácí půdě a situace Matouška následně dovedla až k prodeji jednoho mistrovského nástroje. Nucené období stagnace skončilo až v roce 1977, kdy přišlo pozvání k japonskému Yomiuri Nippon Symphony Orchestra, které přineslo mnoho podnětů k osobnostnímu i uměleckému růstu. Následující dva a půl roku tak působil v Tokiu jako koncertní mistr a sólista a pod taktovkou významných světových dirigentů (Sergiu Celibidache, Kurt Masur, Zubin Mehta, Leonard Bernstein, Mstislav Rostropovič ad.) provedl řadu houslových koncertů.

Po návratu z Japonska se stal primáriem slavného Stamicova kvarteta, v němž působil patnáct let. Byl taktéž členem Klavírního tria Antonína Dvořáka, Klavírního kvarteta Bohuslava Martinů a uměleckým vedoucím Okteta a Sexteta Českých filharmoniků. Významná je i jeho spolupráce s kytaristou Petrem Seidlem a především s klavíristou Petrem Adamcem, s nímž natočil mimo jiné kompletní dílo Bohuslava Martinů pro housle a klavír. Tento projekt získal v Čechách, Evropě i v USA několik prestižních ocenění, mezi nimiž vyniká např. vyhlášení Deskou roku 2000 americkým internetovým časopisem Classics Today či Cannes Classical Award v kategorii „Komorní hudba 20. století“ na francouzském hudebním veletrhu MIDEM 2001. Významného mezinárodního ohlasu (např. Gramophone Choice) se pak dostalo také čtyřalbu s díly Bohuslava Martinů pro koncertantní housle (violu) a orchestr, které Matoušek nahrál spolu s Českou filharmonií pod taktovkou Christophera Hogwooda. 

Vyhledávaný český klavírista Miroslav Sekera se hře na klavír věnuje od tří let, kdy jeho nevšední talent objevila vynikající pedagožka Zdena Janžurová. Současně s klavírem započal studium hry na housle. Díky tomuto nástrojovému spojení byl vybrán do role malého Mozarta v oskarovém filmu Amadeus režiséra Miloše Formana. Oběma nástrojům se věnoval až do svého přijetí na Pražskou konzervatoř, kde se rozhodl pouze pro studium hry na klavír (Eva Boguniová, Martin Ballý), pokračoval na Akademii múzických umění v Praze u Miroslava Langera. Je laureátem mnoha interpretačních soutěží (např. 1. cena na mezinárodní soutěži J. Brahmse v rakouském Portschachu, 1. cena na soutěži F. Chopina v Mariánských Lázních, 1. cena na soutěži o stipendium firmy YAMAHA, 2. cena na mezinárodní soutěži ve francouzském Gaillardu). V roce 2016 dále obdržel cenu hudební společnosti „Salon de Virtuosi“ v New Yorku.

Jako sólový i komorní hráč Sekera vystoupil na prestižních pódiích zejména ve Vídni (vídeňský Konzerthaus a Musikverein), ve Washingtonu (The Kennedy Center), v Tokiu (Opera City Concert Hall) a v mnoha dalších světových metropolích. Pravidelně spolupracuje s Českým rozhlasem a předními českými orchestry a festivaly. K jeho stálým uměleckým partnerům patří houslista Josef Špaček, mezzosopranistka Dagmar Pecková či hornista Radek Baborák. V roce 2016 debutoval ve Dvořákově síni pražského Rudolfina v rámci cyklu „Světová klavírní tvorba“; vystoupil také na klavírním festivalu Rudolfa Firkušného. V roce 2019 absolvoval koncertní turné po Japonsku s legendárním violoncellistou Tsuyoshim Tsutsumi a v témže roce vystoupil jako sólista na mezinárodním festivalu v japonské Karuizawě, kde zahrál 2. klavírní koncert Johannese Brahmse.

Na svém kontě má dvě sólová CD s díly Johannese Brahmse, Domenica Scarlattiho a Moritze Moszkovského, dále pak s tvorbou Franze Liszta a Bedřicha Smetany. Pro soudobého bostonského hudebního skladatele Josepha Summera nahrál ve Spojených státech amerických 7 CD, které vydaly nahrávací společnosti Albany Records a Navona Records.