Český spolek pro komorní hudbu • Ženatý, Kasík

Houslový virtuos Ivan Ženatý se již více než čtyřicet let pohybuje na výsluní hudebního života. Svou profesionální kariéru zahájil účastí ve finále Čajkovského soutěže v Moskvě (1982), po které následoval debut s Českou filharmonií pod vedením Libora Peška, vítězství v soutěži Pražského jara a titul laureáta Mezinárodní tribuny mladých umělců UNESCO. Netrvalo dlouho a debutoval v Londýně, Berlínské filharmonii, amsterdamském Concertgebouw, Tokiu, New Yorku a Buenos Aires; na pódiu se potkal s Yehudi Menuhinem, Yo-Yo Mou, Sergem Baudem či Valerijem Gergijevem. Dodnes spolupracuje s významnými světovými orchestry (Symfonický orchestr BBC, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Berlínští symfonikové, Česká filharmonie ad.) a připravuje sólové i komorní projekty. Kromě očekávané technické dokonalosti bývá oceňován jeho vkus pro styl a podmanivá krása tónu, ještě umocněná vzácným nástrojem Giuseppe Guarneriho „del Gesu“ z roku 1740.

Jeho hudební vývoj a nasměrování výrazně ovlivnila osobní setkání s Nathanem Milsteinem, Ruggierem Riccim a Andre Gertlerem; výraznou změnu v jeho hudebním myšlení pak inicioval Igor Bezrodnyj na Čajkovského konzervatoři v Moskvě. Největší význam ale pro něj měly soukromé lekce u Josefa Suka, jejichž následná dlouholetá spolupráce vyvrcholila vystoupeními na Würzburger Mozart-Festspiele, Pražském jaru a kompletní nahrávkou děl W. A. Mozarta.

V průběhu kariéry se také hojně a úspěšně věnuje nahrávací činnosti. Na kontě má například souborná díla Telemanna, Bacha, Mendelssohna, Schumanna, Schulhoffa a Griega natočené pro Dorian Recordings v New Yorku. Mimořádný zájem vzbudil dvořákovský komplet a nahrávka obou houslových koncertů J. B. Foerstera se Symfonickým orchestrem BBC a jeho tehdejším šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem.

Významnou součást profesního života Ivana Ženatého tvoří také činnost pedagogická. Kromě mistrovských kurzů v USA, Kanadě a Německu vyučoval na Hudebním Institutu v Clevelandu, Královské hudební akademii v Kodani a od roku 2019 přijal profesuru na Vysoké hudební škole v Drážďanech. Zároveň vyučuje též na Meadowmount School of Music v New Yorku.

Martin Kasík je ceněn pro svůj tvořivý, poetický přístup k interpretaci, kterým zachycuje náladu okamžiku, duchovní přesah a mimořádnou bohatost a proměnlivost nálad. Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě (M. Tugendliebová) a AMU (I. Klánský); zúčastnil se mistrovských kurzů u L. Bermana, G. Ohlssona nebo P. Badury-Skody.

Cestu na světová pódia (Carnegie Hall, vídeňský Musikverein, lipský Gewandhaus, tokijská Suntory Hall Tokyo) mu otevřelo vítězství v soutěži Pražského jara 1998 a Young Concert Artists v New Yorku 1999. Od té doby spolupracuje s nejvýznamnějšími českými i zahraničními dirigenty a tělesy, mj. s Chicagským symfonickým orchestrem, Orchestrem curyšské Tonhalle, Rotterdamskou filharmonií, Českou filharmonií, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK ad. Jeho nahrávky pro společnosti Supraphon a Arco Diva získaly nejvyšší ocenění v časopisech Gramophone, Repertoire a Harmonie.

Martin Kasík se též věnuje pedagogické činnosti na HAMU a Pražské konzervatoři a je uměleckým ředitelem Chopinova festivalu v Mariánských Lázních.

Richard Strauss, vůdčí představitel pozdního německého romantismu, složil svoji první skladbu ve čtyřech letech. Od šesti navštěvoval zkoušky mnichovského dvorního orchestru, v němž hrál jeho otec Franz první lesní roh. Od osmi let se učil hrát na housle a od dvanácti začal se studiem skladby. Studoval na Ludwigsgymnasiu a univerzitě v Mnichově, avšak nedokončil ji a odešel do Berlína, kde se již plně věnoval hudbě. Jako devatenáctiletý napsal otci První hornový koncert, jenž je základem repertoáru tohoto nástroje.

V jednadvaceti získal Strauss místo dirigenta orchestru v Meiningenu po boku Hanse von Bülowa; brzy se stal hlavním dirigentem a mimo jiné mohl spolupracovat i s Brahmsem. V Meiningenu působil do roku 1886, pak odjel na studijní cestu do Itálie (ohlasem je symfonická suita Z Itálie, op. 16). Po návratu nastoupil do Bavorské dvorní opery v Mnichově. V tomto novém angažmá však nebyl příliš šťastný. Jako třetí dirigent dirigoval převážně druhořadé opery a balety, které ho nebavily. Za šéfdirigenta zaskakoval jen v představeních, která předtím neměl možnost sám studovat. V té době však potkal svou životní lásku, sopranistku Pauline de Ahna, do níž se zamiloval. Byla studentkou zpěvu na mnichovské Musikschule a stala se jeho soukromou žačkou. Později, v roce 1894, si ji Strauss vzal za manželku. Prudké city a vášnivé rozpoložení autorovo jsou patrné v houslové sonátě, kterou čtyřiadvacetiletý mladík zrovna v té době komponoval.

Premiéra Sonáty Es dur pro housle a klavír se konala 3. října 1888 v Mnichově. Houslový part přednesl Robert Heckmann, na klavír hrál Julius Buths. Bezmála třicetiminutová sonáta má tři věty rozvrženy v typickém sonátovém schématu. Klavírní part je v tomto díle exponován schumannovským způsobem. První věta spěje od melancholičtějšího úvodu k jásavému vyústění, druhá část je jedinečná improvizačním charakterem houslového partu. Závěrečnou větu uvádí klavír v andante, které střídá virtuózní allegro s výbušným, strhujícím koncem. Houslovou sonátu časově dělí pouhý krůček od Dona Juana, brilantní symfonické básně, pravého víru vášně a citů, prvního skutečného Straussova triumfu (1888). V několika málo letech se stal světově proslulým skladatelem operní i symfonické hudby.