Český spolek pro komorní hudbu • Ženatý, Kasík

Přestože houslová sonáta hrála v 19. století významnou roli v rozvoji komorní hudby, řada skladeb tohoto žánru zůstává i dnes na okraji širšího interpretačního zájmu. Mezi taková méně uváděná, avšak pozoruhodná díla patří Sonáta d moll, op. 121, Roberta Schumanna a Sonáta Es dur, op. 18, Richarda Strausse. Ačkoliv vznikly v rozpětí více než tří desetiletí, sbližuje je nepochybně jejich heroický náboj, hluboká emocionalita, vnitřní dramatismus a kontrasty. Obě sonáty vynikají osobitě prokomponovanými party houslí i klavíru. Schumann i Strauss zde navíc překračují hranice sonáty jako „absolutní“ hudby a odkrývají její poetický a epický rozměr.

Sonáta pro housle a klavír d moll, op. 121, je druhou ze tří houslových sonát, které Robert Schumann (1810‒1856) během svého života složil. Vznikla na podzim roku 1851, ve velmi produktivním období jeho tvorby, kdy působil jako městský hudební ředitel v Düsseldorfu. V letech 1850–1853 Schumann zkomponoval více než třicet děl, přičemž jeho práce na větších orchestrálních a vokálně-instrumentálních skladbách se střídala s tvorbou pro menší obsazení. Právě tehdy se znovu obrátil i ke komorní hudbě s klavírem. K tehdy zkomponovaným komorním dílům s klavírem patří i poetické cykly méně obvyklého obsazení, jako Pohádkové příběhy pro violu a klavír, op. 113, a Pohádková vyprávění pro klarinet, violu a klavír, op. 132. Díla tohoto pozdního tvůrčího období představují určitou syntézu různých autorových „tváří“ a stylů. Sonáta, op. 121, se svým vážnějším tónem, rozsahem i tematickým sepětím přibližuje symfonické stylové poloze. Samotným výběrem tóniny d moll se dílo stává komorním protějškem Schumannovy Čtvrté symfonie, op. 120. Podnět ke vzniku sonáty lze vysledovat v korespondenci s koncertním mistrem lipského Gewandhausu Ferdinandem Davidem, jemuž byla skladba také věnována. V lednu roku 1850 David poukazoval na nedostatek kvalitního nového repertoáru pro housle a klavír a zároveň vyjádřil přesvědčení, že právě Schumann je ten, kdo by mohl tuto mezeru vyplnit: „Je takový nedostatek něčeho opravdu dobrého a nového a neznám nikoho, kdo by to mohl napsat lépe než ty. Jak krásné by bylo, kdybys teď něco takového složil, co bych mohl zahrát s tvou ženou.“ Schumann na tuto žádost zareagoval až později: „První houslová sonáta se mi nelíbila; tak jsem napsal druhou, která se snad povedla lépe.“ Sonáta, op. 121, byla vydána jako „Druhá velká sonáta pro housle a klavír“. Není sice jisté, zda měl tento titul poukazovat na rozsah sonáty a náročnost houslového partu, nicméně obě tyto charakteristiky dílu bezesporu odpovídají. 

Jako celek skladba vyniká výrazovým bohatstvím. Pozornost upoutávají především dva protikladné charaktery, v nichž může posluchač rozpoznat obrazy Schumannových imaginárních postav – introvertního snílka Eusebia a bouřliváka Florestana. Ačkoliv jsou tyto postavy spjaty se Schumannovou ranou tvorbou, jejich „stíny“ se vynořují ještě i v pozdních dílech 50. let. První věta začíná úvodem v pomalejším tempu, který má téměř recitativní charakter. Tento úvod však již naznačuje skrytou vnitřní energii a připravuje posluchače na „průlom“ do živého tempa. Hlavní téma je uvozeno motivem d-a-f-d, hudební šifrou jména Ferdinanda Davida. V průběhu věty lze sledovat dialog mezi Schumanovými kontrastními charaktery: Florestan, představující vášnivou a nespoutanou stránku, se projevuje skrze vzletné až výbušné figurace a motivy, synkopy a ostré akcenty. Naproti tomu Eusebius vstupuje „na scénu“ v klidnějším lyrickém tématu, které se vyznačuje plynulou melodikou a jemnou dynamikou. V průběhu věty se melodické a rytmické prvky spojené s oběma charaktery stále více prolínají, čímž se zvyšuje pocit vnitřního napětí a neklidu. Druhá scherzová věta působí velmi naléhavě. Vychází z výrazného čtyřtónového motivu, připomínajícího „klepání na dveře“. Neklid této věty opadá až v jejím závěru, kde z husté akordické sazby klavíru a houslí zcela neočekávaně vystoupí chorální melodie „Gelobet seist Du, Jesu Christ“. Schumann díky tomuto názvuku dociluje durového projasnění a zároveň poukazuje k dalšímu vývoji. Navazující třetí věta má podobu volných variací. Téma se představuje v jemném pizzicatu houslí a nese jistou podobnost s chorální melodií z předchozí věty, což vytváří pocit vnitřní propojenosti cyklu. Do variačního rozvíjení vstupují ozvěny motivů ze scherza, které se vracejí jako vzdálené vzpomínky. Závěrečná věta přináší řadu virtuózních pasáží, které umocňují její neklidný charakter. Přímé odkazy na dřívější věty zde nejsou zřetelné, přesto celek působí soudržně – jak to odpovídá Schumannovu ideálu, aby jednotlivé části sonáty byly spojeny „vnitřním uzlem“. Dramatický oblouk mezi začátkem a koncem skladby je dotvořen přechodem do projasněné durové tóniny, přičemž skladatel tento poetický moment oddaluje do samotného závěru. 

Více než třicet let po vzniku Schumannovy druhé houslové sonáty nastoupil svou skladatelskou dráhu mladý Richard Strauss (1864‒1949). Sonáta pro housle a klavír Es dur, op. 18, je jeho prvním a jediným dílem tohoto žánru, zároveň i završením raného tvůrčího období, v němž převažují klasické instrumentální druhy. V době vzniku této kompozice (1887) působil Strauss jako třetí kapelník v Mnichovské dvorní opeře a skladatelsky se již začal loučit s absolutní komorní hudbou, aby se následně vydal na cestu tvorby náročných druhů symfonické programní hudby a později i opery. Ačkoliv byl Straussovým hlavním nástrojem klavír, věnoval se od dětství i hře na housle a měl možnost účinkovat v orchestru, který vedl jeho otec, významný hornista. Tato zkušenost, obohacená i domácím muzicírováním a návštěvami komorních koncertů se promítá i do náročné a propracované koncepce Sonáty, op. 18.

První věta se vyznačuje energickými motivy a výraznými kontrasty. Po úvodním lyrickém tématu se rozvine živý dialog mezi houslemi a klavírem – oba nástroje si vyměňují zpěvné motivy, přičemž se střídají úseky klidného spočinutí s výraznými dynamickými vrcholy. Jádro celé sonáty představuje druhá věta, často uváděná i samostatně pod názvem Improvizace. Působí jako belcantová árie – houslový part je tvořen uvolněnými, zpěvnými frázemi, připomínajícími volnou improvizaci. Doprovod klavíru místy evokuje jemné zvonění a vytváří prostor pro nostalgickou, zasněnou melodii houslí. Závěrečná věta se pak zčásti odpoutává od romantické náladovosti a anticipuje některé pozdější stylové prvky, jak je známe například ze Straussových symfonických básní Don Juan či Ein Heldenleben. Tato modernější stylová poloha je patrná například ve vypjatých tónových vzestupech či neustálém prolínání a obměňování témat.