Český spolek pro komorní hudbu • Haydn Ensemble

Program dnešního koncertu dokumentuje různé přístupy k tzv. triové sonátě, již lze považovat za jeden z nejvýraznějších žánrů barokní komorní hudby. Její název může být zavádějící, neoznačuje totiž počet interpretů, ale hudebních hlasů. Skladba je určena pro dva melodické nástroje a basso continuo – basový základ s doprovodem, který obvykle zajišťují dva hráči (například cembalo a smyčcový basový nástroj). Tento žánr vznikl plynulým vývojem z dřívějších forem hudby instrumentální i vokální, především z canzony. Je založen na střídání pomalých a rychlých úseků, často velmi kontrastního charakteru – od zpěvných, lyrických částí až po virtuózní imitace a výrazně rytmizované pasáže. Forma je značně členitá, přesto vykazuje vnitřní soudržnost. V 17. století se ustálila dvojí praxe: sonata da chiesa (chrámová sonáta), která ve své čtyřvěté podobě obvykle nasazuje ve volnějším tempu (pomalu – rychle – pomalu – rychle) a sonata da camera (komorní sonáta) začínající větou rychlou. Tyto modely však nebyly zcela závazné a panovala mezi nimi značná variabilita, a to i co se týče obsazení, které se často přizpůsobovalo místním podmínkám a dostupnosti hudebníků. Všichni tři dnes představení skladatelé – Jan Dismas Zelenka, Johann David Heinichen a Johann Friedrich Fasch – se významně podíleli na utváření repertoáru tohoto žánru. Ačkoliv byl jejich přínos odlišný, spojovalo je nejen hudební zaměření, ale i působení na dvoře Augusta II. Silného v Drážďanech – významném kulturním centru své doby. Jejich hudba byla součástí každodenního života, byla určena pro reprezentaci saského kurfiřta, ale i pro chrámové prostředí.

Stěžejní postavou této trojice je bezesporu Jan Dismas Zelenka (1679–1745), často označovaný jako „český Bach“. Zelenka se proslavil nejen rozsáhlou chrámovou tvorbou, ale i instrumentálními skladbami. V Drážďanech, kde působil mj. jako hráč na violon (předchůdce dnešního kontrabasu), vytvořil v letech 1721–1722 šest triových sonát (ZWV 181), které patří k vrcholům barokní komorní hudby. Po jejich novodobém vydání tiskem v 60. letech 20. století došlo k výraznému oživení zájmu o Zelenkovo pozapomenuté dílo. 

Triová sonáta g moll, ZWV 181/2, se vyznačuje dramatickým kontrapunktem a emocionální intenzitou. Temná tónina g moll zde získává až duchovní, pašijový charakter. Dva hoboje, fagot a basso continuo vytvářejí hutnou zvukovou strukturu, která se pohybuje mezi lyrickými pasážemi a složitým dialogem hlasů. Pozoruhodný je moment v první větě, kde fagot opouští svou obvyklou doprovodnou roli – nástrojové hlasy tak připomínají tři přátele, kteří si navzájem předávají slovo v důvěrné konverzaci. Zelenka zde ukazuje svou schopnost komponovat hudbu, která není jen technicky náročná (např. fuga ve druhé větě), ale také plná hlubokých citů a působivých kontrastů. 

Triová sonáta F dur, ZWV 181/5, ze stejného Zelenkova cyklu je jedinečná svou strukturou i výrazem. Skladba začíná fanfárovým motivem, který je nejprve rozvíjen v jednohlase všech nástrojů a následně přechází do živé konverzace mezi hoboji, fagotem a continuem. Hudba osciluje mezi radostnou tanečností a dramatickými momenty, jako jsou například motivy lamenta (vyjadřující nářek) ve druhé větě. Třívětá výstavba a střídání mezi sólovými výstupy fagotu i hoboje a úseky v plném nástrojovém obsazení podtrhují blízkost ke koncertantní formě inspirované benátskými stylovými prostředky. Zelenka zde ukazuje svou schopnost kombinovat virtuozitu a brilanci s hravostí a lehkostí, čímž vytváří skladbu koncertantního charakteru plnou živé energie. 

Podobně jako Zelenka proslul svou schopností propojit italský barokní styl instrumentálních koncertů s německou hudební tradicí i Johann David Heinichen (1683–1729). Do historie se zapsal i jako autor teoretického spisu Der General-Bass in der Composition (1728). Původně vystudoval práva a krátce působil jako advokát v Lipsku, než se začal naplno věnovat hudbě. Zásadní význam pro jeho tvůrčí rozvoj měla cesta do Itálie, kde poznal tehdejší operní tvorbu a moderní koncertantní styl. Kromě toho se v Benátkách roku 1716 setkal s Augustem III., synem Augusta II. Silného, který mu zprostředkoval místo dvorního kapelníka v Drážďanech. Heinichen se ve své tvorbě zaměřil na inovativní instrumentální skladby, zejména triové sonáty. 

Triová sonáta c moll, S 259, pro dva hoboje a basso continuo zaujme svou stručností a výrazovou střídmostí, což vytváří nápadný kontrast k Zelenkově dramatické expresivitě a emocionální intenzitě. Úvodní Larghetto je jemné a smutné díky tónině c moll, zároveň pozoruhodné dialogem hobojů, který splývá v jednolitý proud hudební řeči. Charakteristická je pro tuto větu také ozdobná melodika a pravidelně „kráčející“ bas. Následující Allegro pak působí hravě zejména způsobem dělení motivického materiálu mezi oba melodické nástroje. Mezi hoboji tak dochází k imitaci, kterou skladatel využívá i v nadcházejícím Largu. Navzdory svému skromnému rozsahu překvapí souzvuky plnými harmonického napětí. Závěrečné Allegro, protkané radostnými kaskádovými motivy a houpavými rytmy, pak působí na tomto pozadí uvolněně a radostně. 

Reprezentantem období přechodu vrcholného baroka ke galantnímu stylu je houslista a skladatel Johann Friedrich Fasch (1688–1758). Kromě svého pobytu v Drážďanech působil jako houslista v Bayreuthu, kapelník hraběte Václava Morzina v Praze a dvorní kapelník v Zerbstu. Jeho rozsáhlá tvorba zahrnující ouvertury, symfonie, mše, opery, orchestrální koncerty či koncerty pro sólové nástroje byla v Drážďanech, ve Vídni, ale i v Praze a Hamburku velmi oblíbená a pravidelně provozovaná. 

Triová sonáta g moll, Fa WV N: g1, pro dva hoboje, fagot a basso continuo je charakteristická svou průzračností a formální úsporností. Jemné kantabilní melodie, taneční rytmy a barvité kontrasty jí propůjčují eleganci. Celek má spíše barokní charakter; svou strukturou nám jednotlivé věty mohou připomínat tance barokní suity. V detailech se nicméně objevují prvky předjímající galantní a klasicistní hudební jazyk, například opakující se doprovodné figurace rozložených akordů, které dodávají hudbě živost a spád.