Český spolek pro komorní hudbu • Mahan Esfahani

Události podzimu 1938 Bohuslavem Martinů (1890‒1959) otřásly. Nedávno se vrátil z prázdninového pobytu v rodném kraji, červenec 1938 strávil u Kaprálových na Třech studních. Když se vracel do Paříže, téměř nic nenasvědčovalo blížící se katastrofě v podobě mnichovské dohody. Pro Martinů bylo zvlášť šokující, že rodnou Poličku, odedávna ryze české město, obsadily 10. října 1938 „omylem“ jednotky německé armády spolu s bojůvkami sudetských ordnerů, vedeny zřejmě snahou zajistit pro Říši tamní velkou muniční továrnu. Po zoufalých protestech české vlády byla o dva dny později Polička Němci vyklizena, přičemž co okupanti nemohli odnést, to zničili. Polička zůstala pohraničním městem takzvané druhé republiky, ale Bohuslavu Martinů se začal rozpadat svět dosavadních jistot a nahradil ho strach o budoucnost. Poprvé začal uvažovat o emigraci do Spojených států. Načas se také odvrátil od tvorby velkých skladeb k malým formám, intimním, jemným a průzračným. Kromě Bergerettes pro klavírní trio to byly Promenády (Les Promenades) pro flétnu, housle a cembalo. Martinů je komponoval pro francouzského flétnistu Marcela Moyseho. Osmiminutová skladba byla dokončena v Paříži 28. února 1939, necelé tři týdny před definitivním obsazením Československa nacisty. Navozuje dojem pastorální idyly s barokními a klasickými ohlasy. První věta je typickým martinůovským dialogem nástrojů, druhá věta vážným bukolickým zamyšlením. Ve třetí části vyniká sólová epizoda houslí, které se konečně prosazují nad flétnou. Energická motorická závěrečná věta je výbušným, výrazově efektním finále.

Německý skladatel a dirigent Richard Strauss (1864‒1949) uhranul hudební svět řadou skvělých pozdně romantických symfonických básní již před koncem devatenáctého století. Jeho opery Salome (1905) a Elektra (1909) pak považovali současníci za počátek moderní hudby a v meziválečném Německu, dokonce i po nástupu nacistů, platil jejich autor za prvořadou celebritu. Svoji poslední operu Capriccio na libreto Clemense Krausse dokončil Richard Strauss uprostřed druhé světové války, v roce 1942. Málokdo ví, že za námětem stál Straussův židovský přítel, spisovatel Stefan Zweig, který před nacisty prchl do Brazílie a tam v zoufalství nad devastací tisícileté německé kultury spáchal sebevraždu. V roce 1942 také vyvrcholil skladatelův osobní boj o život židovské manželky jeho syna a dvou malých vnuků. Skladateli se dlouho dařilo bránit jejich odsunu do koncentračního tábora, žili zcela izolováni od okolí. Gestapo přesto využilo Straussovy dočasné nepřítomnosti, příbuzné uneslo a propustilo je teprve na skladatelův rázný zásah na nejvyšších místech. Strauss je ochraňoval až do konce války. Téma Capriccia, Straussem charakterizovaného jako „konverzační opera“, lze shrnout v otázce: „Co je větším uměním, poezie nebo hudba?“ Je příběhem o hraběnce, rozpolcené mezi dvěma nápadníky, básníkem Olivierem a skladatelem Flamandem. Většina děje probíhá v salonu včetně instrumentálního tanečního intermezza, tří tanců (Passepied, Gigue a Gavoty) hraných přímo na scéně triem hudebníků – houslistou, violoncellistou a cembalistou. Jejich vypjaté party jsou zároveň velmi rafinovanou komorní stylizací módní salonní hudby a připomínají jinou Straussovu operu, Růžového kavalíra.

Henry Cowell (1897‒1965), americký skladatel, klavírista a hudební teoretik, byl od svých hudebních počátků vnímán jako výrazná, avšak kontroverzní osobnost, zejména pro své radikálně levicové názory. Dnes je uznáván zejména pro své průkopnické dílo v oblasti avantgardní hudby a za přínos k rozvoji experimentálních hudebních technik. Ještě jako teenager napsal klastrové klavírní skladby Dynamic Motion (1916) a Přílivy Manaunaunu (1917), ve kterých se hraje pěstmi, předloktími a údery dlaní do klaviatury. Poté, co nastoupil na Juilliard Music School, ji po třech měsících opustil jako „otravnou a neinspirativní“. Vystudoval pak na univerzitě v Berkeley v Kalifornii. Ve dvacátých letech minulého století podnikl Cowell několik evropských koncertních turné s vlastními skladbami. Památný byl zejména skandální koncert 15. října 1923 v Lipsku. Publikum dohnaly zvuky z pódia k hysterii a hlasitým projevům odporu. „Máte nás v Německu za blbce?“ řval na Cowella jakýsi rozzuřený posluchač a hrnul se na pódium. Cowell nereagoval a hrál dál. Kdosi se ho zastal, došlo ke rvačce, policie hromadně zatýkala. „Byl jsem značně otřesený, ale dohrál jsem až do konce!“ vzpomínal Cowell. Miláčkem avantgardy byl jen do roku 1936, kdy ho policie zatkla za sex s nezletilým. Pedofilii společnost neodpouští ani dnes; Cowell byl odsouzen na deset a půl roku do San Quentinu. I v tomto proslulém vězení skládal, učil trestance hudbě a dirigoval vězeňskou kapelu. Po čtyřech letech vyšel na základě amnestie na svobodu, vnitřně zlomený a s kariérou v troskách. Jeden z jeho žáků, C. Nancarow, o něm roce 1947 s lítostí řekl: „Byl to vynervovaný, vyděšený člověk s utkvělým pocitem, že ho nakonec dostanou.“ Cowell se snažil obnovovat bývalé kontakty, vyučovat, dokonce se oženil. Komponoval již nápadně konzervativněji a tradičněji, obraz sebevědomého hudebního radikála byl nenávratně pryč. Kvartet pro flétnu, hoboj, violoncello a cembalo si v roce 1954 u Cowella objednala cembalistka Sylvia Marlowe, nikdy ho však veřejně neprovedla. V roce 1962 Henry Cowell na žádost harfisty Fabiena Sevitzkého vytvořil novou verzi díla, v němž nahradil cembalo harfou. Původní verze skladby s cembalem zazněla poprvé pravděpodobně až 10. března 1981 v kostele sv. Štěpána v New Yorku. Hlavním rysem naprosto tradiční kompozice je autorovo uplatňování barokních estetických ideálů.

Svým mimořádným hudebním dílem, zasahujícím do všech kompozičních oblastí, se Petr Eben (1929‒2007) zařadil mezi nejvýraznější české soudobé skladatele. Především jeho vokální díla a varhanní cykly patří mezi stále hrané skladby, v nichž vyniká výrazná duchovní a etická hloubka, prostupující celou jeho tvorbu. Sonáta pro cembalo vznikla v roce 1988 a je vůbec první skladatelovou kompozicí pro tento klávesový nástroj. Autor předepsal v partituře do detailu použití manuálů i registrace, což předpokládá využití dvoumanuálového nástroje s šestnácti- i čtyřstopými rejstříky. V sonátě překvapivě nenalézáme očekávané barokní či klasicistní inspirace. Krajní věty využívají ostrých akcentů, akordických disonancí a dravosti zvuku, objevují se tu bitonální prvky. V Ebenově tvorbě všudypřítomný gregoriánský chorál je v cembalové sonátě zastoupen citátem ve druhé větě. Jde o motiv „Attende, Domine, et miserere, quia peccavimus tibi“ (Slyš, Hospodine, a smiluj se, neboť vůči Tobě jsme zhřešili), citovaný v levé ruce a transformovaný do rytmizované podoby jakési Morseovy signalizace v ruce pravé. Premiéra se uskutečnila 28. července 1990 v Mnichově na koncertě Hochschule für Musik v rámci akce „Tschechoslowakische Nacht“ v podání Friedemanna Winklhofera. U nás poprvé zazněla na Dnech soudobé hudby 13. března 1991 v interpretaci Giedrė Lukšaitė-Mrázkové.

Viktor Kalabis (1923‒2006) vystudoval skladbu na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění a souběžně také hudební vědu a psychologii na Karlově univerzitě. Jeho manželkou byla Zuzana Růžičková, významná virtuoska na cembalo. Kalabis patřil mezi přední skladatele své generace; jeho skladby uváděly české i významné zahraniční orchestry a komorní soubory. Než se rozhodl plně věnovat kompozici ve svobodném povolání, pracoval jako režisér a hudební redaktor Československého rozhlasu v Praze. Uživit se skladbou nebylo nikdy nic jednoduchého, on to však – i díky podpoře partnerky – dokázal. Po roce 1989 se angažoval v Ochranném svazu autorském, v Asociaci hudebních umělců a vědců, rovněž předsedal Nadaci Bohuslava Martinů. Sonátu pro housle a cembalo si objednalo v roce 1967 u Viktora Kalabise duo Josef Suk – Zuzana Růžičková, jež chtělo pro své recitály doma i v zahraničí získat nové soudobé dílo. Mělo to však jeden háček, jak vzpomínal sám autor: „Věděl jsem, že nová skladba bude hrána většinou v čistě barokním rámci spolu s Bachovými a Händelovými sonátami a pro úzce specializované publikum, které často soudobé hudbě vyloženě nepřeje. Proto jsem se rozhodl napsat kompozici, která by rámec koncertu příliš nenarušovala. Připadal jsem si jako výtvarník, který navrhuje novou výplň okna do gotické katedrály a snaží se o soulad…“ V praxi to znamenalo – alespoň někde – jisté utlumení autorovy zvukové výbojnosti, přesun do intimnějších poloh a ztišené dynamiky. Základním kompozičním prostředkem díla je kantabilní, klidně a vyrovnaně působící part houslí v kontrastu vůči neklidnému cembalu, jehož stylizace je plná skrytého napětí. Sonáta vznikala během srpna a září 1967 v Žirovnici a premiéru měla o rok později, 23. září 1968 na Přehlídce koncertního umění Svazu československých skladatelů v Praze (hráli ji J. Suk a Z. Růžičková).

Na Koncertu pro cembalo a pět nástrojů (flétnu, hoboj, klarinet, housle a violoncello) začal pracovat Manuel de Falla (1876‒1946) v roce 1923 poté, co se seznámil s cembalistkou Wandou Landowskou, která právě účinkovala v jeho loutkové opeře Divadélko loutkáře Pedra. Tvůrčí proces trval dlouhé tři roky. Premiéra, která se měla konat v rámci sezony 1924/1925 ve Filadelfii, se neuskutečnila. Došlo k ní nakonec až 5. listopadu 1926 v Barceloně v rámci koncertů Asociación de Música de Cámara. Dirigoval autor, Landowská jako interpretka však byla otřesena nedostatečným nastudováním a chybami v partech, takže jí dedikované dílo odmítla nadále provádět. Falla v následujících provedeních hrával cembalový part sám. V této skladbě se španělský autor necítil být vázán omezeními, danými klasickou formou koncertu pro sólový nástroj s doprovodem. Zvolil strohý až asketický neoklasicistní styl, velmi podobný Stravinského Příběhu vojáka. Tematicky je koncert jakýmsi zobecněním španělských hudebních dějin. Energická úvodní věta je postavena na fragmentech kastilské lidové melodie „De los álamos, vengo madre“ z 16. století, převzaté od renesančního autora Juana Vásqueze. Pomalá, přesto výrazně energická druhá věta je založena na tématu „Tantum ergo“ od Tomáse Luise de Victoria a evokuje nádherné náboženské průvody při španělských svátcích. Téma vtipného finále, opět odvozené z „De los álamos“, je ztvárněno ve stylu Domenica Scarlattiho, v Madridu působícího italského skladatele. Tato poslední věta je jediná, u které Falla připouští typickou barokní ornamentiku. Koncert je považován za modelový příklad hudebního mysticismu, který má svůj původ ve španělské náboženské tradici.