Český spolek pro komorní hudbu • Mahan Esfahani

Události podzimu 1938 Bohuslavem Martinů (1890‒1959) otřásly. Nedávno se vrátil z prázdninového pobytu v rodném kraji, červenec 1938 strávil u Kaprálových na Třech studních. Když se vracel do Paříže, téměř nic nenasvědčovalo blížící se katastrofě v podobě mnichovské dohody. Pro Martinů bylo zvlášť šokující, že rodnou Poličku, odedávna ryze české město, obsadily 10. října 1938 „omylem“ jednotky německé armády spolu s bojůvkami sudetských ordnerů, vedeny zřejmě snahou zajistit pro Říši tamní velkou muniční továrnu. Po zoufalých protestech české vlády byla o dva dny později Polička Němci vyklizena, přičemž co okupanti nemohli odnést, to zničili. Polička zůstala pohraničním městem takzvané druhé republiky, ale Bohuslavu Martinů se začal rozpadat svět dosavadních jistot a nahradil ho strach o budoucnost. Poprvé začal uvažovat o emigraci do Spojených států. Načas se také odvrátil od tvorby velkých skladeb k malým formám, intimním, jemným a průzračným. Kromě Bergerettes pro klavírní trio to byly Promenády (Les Promenades) pro flétnu, housle a cembalo. Martinů je komponoval pro francouzského flétnistu Marcela Moyseho. Osmiminutová skladba byla dokončena v Paříži 28. února 1939, necelé tři týdny před definitivním obsazením Československa nacisty. Navozuje dojem pastorální idyly s barokními a klasickými ohlasy. První věta je typickým martinůovským dialogem nástrojů, druhá věta vážným bukolickým zamyšlením. Ve třetí části vyniká sólová epizoda houslí, které se konečně prosazují nad flétnou. Energická motorická závěrečná věta je výbušným, výrazově efektním finále.

Německý skladatel a dirigent Richard Strauss (1864‒1949) uhranul hudební svět řadou skvělých pozdně romantických symfonických básní již před koncem devatenáctého století. Jeho opery Salome (1905) a Elektra (1909) pak považovali současníci za počátek moderní hudby a v meziválečném Německu, dokonce i po nástupu nacistů, platil jejich autor za prvořadou celebritu. Svoji poslední operu Capriccio na libreto Clemense Krausse dokončil Richard Strauss uprostřed druhé světové války, v roce 1942. Málokdo ví, že za námětem stál Straussův židovský přítel, spisovatel Stefan Zweig, který před nacisty prchl do Brazílie a tam v zoufalství nad devastací tisícileté německé kultury spáchal sebevraždu. V roce 1942 také vyvrcholil skladatelův osobní boj o život židovské manželky jeho syna a dvou malých vnuků. Skladateli se dlouho dařilo bránit jejich odsunu do koncentračního tábora, žili zcela izolováni od okolí. Gestapo přesto využilo Straussovy dočasné nepřítomnosti, příbuzné uneslo a propustilo je teprve na skladatelův rázný zásah na nejvyšších místech. Strauss je ochraňoval až do konce války. Téma Capriccia, Straussem charakterizovaného jako „konverzační opera“, lze shrnout v otázce: „Co je větším uměním, poezie nebo hudba?“ Je příběhem o hraběnce, rozpolcené mezi dvěma nápadníky, básníkem Olivierem a skladatelem Flamandem. Většina děje probíhá v salonu včetně instrumentálního tanečního intermezza, tří tanců (Passepied, Gigue a Gavoty) hraných přímo na scéně triem hudebníků – houslistou, violoncellistou a cembalistou. Jejich vypjaté party jsou zároveň velmi rafinovanou komorní stylizací módní salonní hudby a připomínají jinou Straussovu operu, Růžového kavalíra.

Henry Cowell (1897‒1965), americký skladatel, klavírista a hudební teoretik, byl od svých hudebních počátků vnímán jako výrazná, avšak kontroverzní osobnost, zejména pro své radikálně levicové názory. Dnes je uznáván zejména pro své průkopnické dílo v oblasti avantgardní hudby a za přínos k rozvoji experimentálních hudebních technik. Ještě jako teenager napsal klastrové klavírní skladby Dynamic Motion (1916) a Přílivy Manaunaunu (1917), ve kterých se hraje pěstmi, předloktími a údery dlaní do klaviatury. Poté, co nastoupil na Juilliard Music School, ji po třech měsících opustil jako „otravnou a neinspirativní“. Vystudoval pak na univerzitě v Berkeley v Kalifornii. Ve dvacátých letech minulého století podnikl Cowell několik evropských koncertních turné s vlastními skladbami. Památný byl zejména skandální koncert 15. října 1923 v Lipsku. Publikum dohnaly zvuky z pódia k hysterii a hlasitým projevům odporu. „Máte nás v Německu za blbce?“ řval na Cowella jakýsi rozzuřený posluchač a hrnul se na pódium. Cowell nereagoval a hrál dál. Kdosi se ho zastal, došlo ke rvačce, policie hromadně zatýkala. „Byl jsem značně otřesený, ale dohrál jsem až do konce!“ vzpomínal Cowell. Miláčkem avantgardy byl jen do roku 1936, kdy ho policie zatkla za sex s nezletilým. Pedofilii společnost neodpouští ani dnes; Cowell byl odsouzen na deset a půl roku do San Quentinu. I v tomto proslulém vězení skládal, učil trestance hudbě a dirigoval vězeňskou kapelu. Po čtyřech letech vyšel na základě amnestie na svobodu, vnitřně zlomený a s kariérou v troskách. Jeden z jeho žáků, C. Nancarow, o něm roce 1947 s lítostí řekl: „Byl to vynervovaný, vyděšený člověk s utkvělým pocitem, že ho nakonec dostanou.“ Cowell se snažil obnovovat bývalé kontakty, vyučovat, dokonce se oženil. Komponoval již nápadně konzervativněji a tradičněji, obraz sebevědomého hudebního radikála byl nenávratně pryč. Kvartet pro flétnu, hoboj, violoncello a cembalo si v roce 1954 u Cowella objednala cembalistka Sylvia Marlowe, nikdy ho však veřejně neprovedla. V roce 1962 Henry Cowell na žádost harfisty Fabiena Sevitzkého vytvořil novou verzi díla, v němž nahradil cembalo harfou. Původní verze skladby s cembalem zazněla poprvé pravděpodobně až 10. března 1981 v kostele sv. Štěpána v New Yorku. Hlavním rysem naprosto tradiční kompozice je autorovo uplatňování barokních estetických ideálů.

Svým mimořádným hudebním dílem, zasahujícím do všech kompozičních oblastí, se Petr Eben (1929‒2007) zařadil mezi nejvýraznější české soudobé skladatele. Především jeho vokální díla a varhanní cykly patří mezi stále hrané skladby, v nichž vyniká výrazná duchovní a etická hloubka, prostupující celou jeho tvorbu. Sonáta pro cembalo vznikla v roce 1988 a je vůbec první skladatelovou kompozicí pro tento klávesový nástroj. Autor předepsal v partituře do detailu použití manuálů i registrace, což předpokládá využití dvoumanuálového nástroje s šestnácti- i čtyřstopými rejstříky. V sonátě překvapivě nenalézáme očekávané barokní či klasicistní inspirace. Krajní věty využívají ostrých akcentů, akordických disonancí a dravosti zvuku, objevují se tu bitonální prvky. V Ebenově tvorbě všudypřítomný gregoriánský chorál je v cembalové sonátě zastoupen citátem ve druhé větě. Jde o motiv „Attende, Domine, et miserere, quia peccavimus tibi“ (Slyš, Hospodine, a smiluj se, neboť vůči Tobě jsme zhřešili), citovaný v levé ruce a transformovaný do rytmizované podoby jakési Morseovy signalizace v ruce pravé. Premiéra se uskutečnila 28. července 1990 v Mnichově na koncertě Hochschule für Musik v rámci akce „Tschechoslowakische Nacht“ v podání Friedemanna Winklhofera. U nás poprvé zazněla na Dnech soudobé hudby 13. března 1991 v interpretaci Giedrė Lukšaitė-Mrázkové.

Viktor Kalabis (1923‒2006) vystudoval skladbu na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění a souběžně také hudební vědu a psychologii na Karlově univerzitě. Jeho manželkou byla Zuzana Růžičková, významná virtuoska na cembalo. Kalabis patřil mezi přední skladatele své generace; jeho skladby uváděly české i významné zahraniční orchestry a komorní soubory. Než se rozhodl plně věnovat kompozici ve svobodném povolání, pracoval jako režisér a hudební redaktor Československého rozhlasu v Praze. Uživit se skladbou nebylo nikdy nic jednoduchého, on to však – i díky podpoře partnerky – dokázal. Po roce 1989 se angažoval v Ochranném svazu autorském, v Asociaci hudebních umělců a vědců, rovněž předsedal Nadaci Bohuslava Martinů. Sonátu pro housle a cembalo si objednalo v roce 1967 u Viktora Kalabise duo Josef Suk – Zuzana Růžičková, jež chtělo pro své recitály doma i v zahraničí získat nové soudobé dílo. Mělo to však jeden háček, jak vzpomínal sám autor: „Věděl jsem, že nová skladba bude hrána většinou v čistě barokním rámci spolu s Bachovými a Händelovými sonátami a pro úzce specializované publikum, které často soudobé hudbě vyloženě nepřeje. Proto jsem se rozhodl napsat kompozici, která by rámec koncertu příliš nenarušovala. Připadal jsem si jako výtvarník, který navrhuje novou výplň okna do gotické katedrály a snaží se o soulad…“ V praxi to znamenalo – alespoň někde – jisté utlumení autorovy zvukové výbojnosti, přesun do intimnějších poloh a ztišené dynamiky. Základním kompozičním prostředkem díla je kantabilní, klidně a vyrovnaně působící part houslí v kontrastu vůči neklidnému cembalu, jehož stylizace je plná skrytého napětí. Sonáta vznikala během srpna a září 1967 v Žirovnici a premiéru měla o rok později, 23. září 1968 na Přehlídce koncertního umění Svazu československých skladatelů v Praze (hráli ji J. Suk a Z. Růžičková).

Na Koncertu pro cembalo a pět nástrojů (flétnu, hoboj, klarinet, housle a violoncello) začal pracovat Manuel de Falla (1876‒1946) v roce 1923 poté, co se seznámil s cembalistkou Wandou Landowskou, která právě účinkovala v jeho loutkové opeře Divadélko loutkáře Pedra. Tvůrčí proces trval dlouhé tři roky. Premiéra, která se měla konat v rámci sezony 1924/1925 ve Filadelfii, se neuskutečnila. Došlo k ní nakonec až 5. listopadu 1926 v Barceloně v rámci koncertů Asociación de Música de Cámara. Dirigoval autor, Landowská jako interpretka však byla otřesena nedostatečným nastudováním a chybami v partech, takže jí dedikované dílo odmítla nadále provádět. Falla v následujících provedeních hrával cembalový part sám. V této skladbě se španělský autor necítil být vázán omezeními, danými klasickou formou koncertu pro sólový nástroj s doprovodem. Zvolil strohý až asketický neoklasicistní styl, velmi podobný Stravinského Příběhu vojáka. Tematicky je koncert jakýmsi zobecněním španělských hudebních dějin. Energická úvodní věta je postavena na fragmentech kastilské lidové melodie „De los álamos, vengo madre“ z 16. století, převzaté od renesančního autora Juana Vásqueze. Pomalá, přesto výrazně energická druhá věta je založena na tématu „Tantum ergo“ od Tomáse Luise de Victoria a evokuje nádherné náboženské průvody při španělských svátcích. Téma vtipného finále, opět odvozené z „De los álamos“, je ztvárněno ve stylu Domenica Scarlattiho, v Madridu působícího italského skladatele. Tato poslední věta je jediná, u které Falla připouští typickou barokní ornamentiku. Koncert je považován za modelový příklad hudebního mysticismu, který má svůj původ ve španělské náboženské tradici.

Nonkonformní umělec a experimentátor Mahan Esfahani si dal za životní cíl vrátit cembalo zpět do běžného koncertního instrumentáře. Snaží se také pozdvihnout úroveň dosavadní interpretační praxe, protože, jak sám říká: „Slyšel jsem čelní představitele cembalového světa hrát recitály, které zněly, jako kdyby právě někdo zemřel.“ Jeho neúnavnost v poptávání nové hudby pro tento nástroj budí pozornost posluchačů i kritiky napříč Evropou, Asií a Severní Amerikou. 

V letech 2008–2010 držel jakožto první a jediný cembalista titul Umělec nové generace britské stanice BBC, v roce 2009 získal cenu nadace Borletti-Buitoni a opakovaně byl nominován na titul Umělec roku hudebního magazínu Gramophone. V roce 2022 se stal nejmladším držitelem Wigmore Medal, reflektující významný přínos a dlouhodobý vztah s touto londýnskou koncertní síní. Před ním medaili získali například Thomas Quasthoff nebo rezidenční umělec 128. sezony České filharmonie, sir András Schiff.

Esfahani měl možnost účinkovat na většině hlavních světových pódií, jako jsou právě zmíněná Wigmore Hall (v síni vystoupil už více než čtyřicetkrát), tokijská Oji Hall, newyorská Carnegie Hall, Opera v Sydney nebo berlínský Konzerthaus. Jako sólista se již představil se Symfonickým orchestrem BBC, Aucklandskou filhamornií, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Losangeleským komorním orchestrem a dalšími. V roce 2011 odehrál historicky první cembalový recitál na londýnských BBC Proms.

Vedle koncertních pódií je však možné si jeho interpretaci poslechnout i doma: jeho repertoárově rozsáhlá diskografie zahrnuje sedm nahrávek (u vydavatelství Hyperion a Deutsche Grammophon; u druhého zmíněného roku 2014 podepsal smlouvu o exkluzivní spolupráci), které byly vřele přijaty kritikou a vynesly mu ocenění Gramophone Award, BBC Music Magazine Award či Diapason d’Or. Úzce spolupracuje s britským rozhlasem BBC a připravuje program o počátcích klasické hudby afroamerických skladatelů a o vývoji orchestrální hudby v Ázerbájdžánu.

Mahan Esfahani se narodil v Teheránu a vyrůstal ve Spojených státech, kde na Stanfordově univerzitě studoval muzikologii a historii. Zde se, konkrétně ve třídě Elainea Thornburgha poprvé dostal k cembalu. Následovalo soukromé studium u Petera Watchorna v Bostonu a poté v Praze u Zuzany Růžičkové, jejímž byl posledním žákem. (Na repertoáru má tedy samozřejmě i Koncert pro cembalo a orchestr Viktora Kalabise, manžela Zuzany Růžičkové.) Po tříleté umělecké rezidenci na oxfordské New College se stal čestným členem tamní Keble College a profesorem na Guildhall School of Music and Drama v Londýně.

Nakonec se usadil v Praze. Nechal si postavit cembalo na míru, aby na něj mohl obsáhnout repertoár posledních čtyř století – má tedy několik kláves navíc a přidaný šestnáctistopý rejstřík. Jeho dalším snem je čtvrttónové cembalo, které by mu, jak sám popisuje, umožnilo „prozkoumat možnosti cembala až na dřeň“.

Flétnista Oto Reiprich je absolventem Pražské konzervatoře ze třídy Romana Novotného a Akademie múzických umění v Praze ze třídy Radomíra Pivody. V rámci programu Erasmus zdokonaloval své interpretační dovednosti roční stáží na Universität fur Müsik und darstellende Kunst Wien u Hansgeorga Schmeisera. Jako interpret uspěl v několika soutěžích a zúčastnil se mistrovských flétnových kurzů v rakouském Payerbachu a Fissu pod vedením mezinárodně uznávaných profesorů (Hansgeorg Schmeiser, Pierre – Yves Artaud, Felix Renggli, Gottfried Pokorny, Anders Ljungar-Chapelo, Kersten McCall, Robert Stalmann).

V současnosti je členem Prague Philharmonia a souboru Belfiato Quintet, s nímž slaví úspěchy nejen na mezinárodních pódiích, ale také soutěžích (soutěž Antonína Rejchy v rakouském Semmeringu, soutěž dechových kvintet Henri Tomasi v Marseille). Spolupracuje s Českou sinfoniettou. Od roku 2011 je hostujícím prvním flétnistou České filharmonie a od roku 2013 prvním flétnistou orchestru Národního divadla v Praze.

Od dětství se věnovala hře na zobcovou flétnu a klavír, na hoboj začala Barbora Trnčíková hrát u Pavla Tylšara na Gymnáziu Jana Nerudy. Po maturitě pokračovala na pražské HAMU ve třídě Liběny Séquardtové, kde je nyní stipendistkou doktorského programu. Během studia absolvovala roční stáž na Conservatoire National Superieur de Musique ve francouzském Lyonu a na londýnské Royal College Of Music. Laureátka několika interpretačních soutěží (Pro Bohemia Ostrava 2016 – titul absolutního vítěze, mezinárodní soutěž v italském Chieri 2013 ad.) byla také členkou prestižního Gustav Mahler Jugendorchester, Orchestru Mladých Evropské Unie (EUYO) a orchestrálních akademií Prague Philharmonia a České filharmonie. Nadále působila v Orchestru Národního divadla v Praze, jako první hobojistka Filharmonie Brno a nyní zastává tutéž pozici v České filharmonii.

Jako sólistka vystoupila se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, Prague Philharmonia a Filharmonií Brno; absolvovala též stipendijní program Akademie komorní hudby a byla zařazena na Listinu mladých umělců Nadace Českého hudebního fondu. Je zakládající členkou komorních souborů Slavic Trio a Alinde Quintet, který je laureátem soutěže Carla Nielsena v Kodani a soutěže ARD v Mnichově.

Držitelka Ceny Jiřího Bělohlávka za rok 2024 Anna Paulová sklízí mnohá ocenění z mezinárodních soutěží již od raného věku. Laureátka soutěže Pražského jara, Vienna International Music Competition, Manhattan International Music Competition či Rising Stars v Berlíně studovala na Pražské konzervatoři u Milana Poláka a Ludmily Peterkové, Akademii múzických umění v Praze u Jiřího Hlaváče a Vlastimila Mareše (zakončeno doktorským titulem) a Musikhochschule Lübeck u Sabine Meyer a Reinera Wehle. Své dovednosti si dále rozšířila na Royal Conservatoire Antwerp u Annelien van Wauwe, Accademia di Santa Cecilia v Římě pod vedením Maestra Alessandra Carbonareho a na množství mistrovských kurzů.

Jako sólistka debutovala v patnácti letech s Prague Philarmonia, následovala spolupráce s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem a dalšími českými i zahraničními orchestry. Věnuje se také komorní hře a spolupracuje s řadou vynikajících instrumentalistů, jako jsou Charles Neidich, Ludmila Peterková či Ivo Kahánek, s nímž také v roce 2023 nahrála své debutové album s díly Karla Husy a Bohuslava Martinů. Právě hudba 20. a 21. století je jí velice blízká; zabývá se však rovněž interpretací Mozartova klarinetového koncertu v originální verzi na basetový klarinet.

Vítěz prestižní Mezinárodní houslové soutěži Fritze Kreislera ve Vídni, laureát Čajkovského soutěže v Moskvě či držitel ceny Classic Prague Awards, česko-palestinský houslista Milan Al-Ashhab, studoval hru na housle na Konzervatoři v Teplicích (Květoslava Hasilová) a pražské Akademii múzických umění (Ivan Štraus). Své dovednosti si dále rozšířil v rámci postgraduálního programu na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni pod vedením Petera Schuhmayera a na mnohých mistrovských kurzech u Idy Haendel, Shloma Mintze či Pinchase Zukermana. V průběhu své kariéry vystupoval za doprovodu mnoha českých i zahraničních orchestrů (ORF Radio-Symphonieorchester Wien, Česká filharmonie, Moskevský symfonický orchestr, Hofer Symphoniker, L'armonia terrena atd.) a pravidelně účinkuje na celovečerních koncertech s předním českým klavíristou a skladatelem Adamem Skoumalem (recitály v Berlínské filharmonii, newyorské Merkin Hall či vídeňském Musikvereinu). Hraje na vzácné italské housle z roku 1770 Domenica Busana. 

Violoncellistka Aneta Šudáková, laureátka soutěží Gustava Mahlera, Nadace Bohuslava Martinů či Soutěže konzervatoří ČR, absolvovala na Akademii múzických umění v Praze pod vedením Michala Petráše. Hudební vzdělání si rozšířila na Hochschule für Musik Carl Maria von Weber v Drážďanech ve třídě Emila Rovnera. Účastnila se mnohých mistrovských kurzů (u Marie Kliegel, Alisy Weirlerstein či Reinharda Latzka) a jako sólistka vystoupila za doprovodu Moravské filharmonie Olomouc či Moravskoslezské Sinfonietty. Je členkou Klavírního kvarteta Josefa Suka, absolvovala Orchestrální akademii České filharmonie a od října 2025 hraje v pozici čekatelky ve violoncellové sekci České filharmonie. Působí také jako zástupkyně koncertního mistra violoncell v orchestru Národního divadla v Praze. Jejím uměleckým vzorem je Michaela Fukačová a norský violoncellista Truls Mørk.