Český spolek pro komorní hudbu • Franco Vassallo

Giulio Caccini (1551–1618), skladatel období přechodu od renesance k ranému baroku, učinil ve vokální hudbě významný krok, který vedl v dalším vývoji až k žánru koncertní písně. Rané baroko zavedlo pojmy monodie (jednohlas), stile recitativo (recitativní styl) a basso continuo (generálbas ‒ jednoduchý harmonizovaný instrumentální doprovod, který doprovázel sólový hlas a novým způsobem pojal vztah zpívaného slova a hudby). Caccini se narodil v Římě, koncem šedesátých let se usadil ve Florencii, kde působil jako zpěvák a instrumentalista na dvoře velkovévody Medicejského. Tehdy se stal florentský palác Giovanniho Bardiho místem schůzek skupiny nazvané Camerata Fiorentina, kde se nový sloh kultivoval. Caccini své pojetí formuloval v předmluvě ke své sbírce madrigalů a árií Le nuove musiche, která vyšla tiskem roku 1602: „Jelikož jsem viděl, že hudebníci našich dní nepřinášejí žádné jiné potěšení než to, které může uchu poskytnout jedině harmonie, že bez porozumění slovům nedokážou pohnout myslí, vznikla myšlenka na vytvoření hudby, v jistém smyslu se podobající harmonizovanému řečovému projevu [...], tu a tam jsem uplatnil disonance, avšak na pevném podkladě v basu, s výjimkou případů, kdy jsem si, jak je běžné, posloužil tóny středních hlasů hraných na nástrojích k vyjádření nějakého afektu.“ Sbírka Le nuove musiche obsahuje také madrigal Amarilli, mia bella (Amarylis, má krásko) na text básníka Giovanniho Battisty Guariniho (1538–1612).

O století mladší Alessandro Scarlatti (1660–1725) působil od svých pětadvaceti let jako kapelník nepolského místokrále. Také Scarlatti byl nějaký čas spojen s Florencií a s rodem Medicejských, působil v Římě jako kapelník kardinála Ottoboniho a v chrámu Santa Maria Maggiore, deset let pak v Neapoli. Zkomponoval více než šedesát oper a je označován za zakladatele takzvané neapolské školy. Opera L'honestà negli amori (Upřímnost v lásce) na libreto Giovanniho Filippa Berniniho patří k jeho zcela raným jevištním dílům a byla uvedena 3. února 1680 v římském Teatro dell Pace, ač není vyloučeno, že zazněla pod jiným názvem už dříve. Námět je jednou z nesčetných variant milostného vztahu, v němž tvoří překážku rozdílné společenské postavení zúčastněných, je také dokladem záliby v umísťování operních příběhů do exotického prostředí. V první scéně zamilované páže Saldino v árii „Già il sole dal Gange“ (Slunce už září nad Gangou) opěvuje řečnickou figurou krásu východu slunce. 

„Operu oper“ Don Giovanni, na libreto Lorenza da Ponte, napsal Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791) pro Prahu; premiéru měla 29. října 1797 v Nosticově divadle. S její historií je spojena řada událostí s nádechem senzace, včetně odkladu premiéry, neboť Mozart nebyl při příjezdu do Prahy s kompozicí hotov, tradovaného tvrzení, že orchestr hrál z partů, na nichž ještě neoschl inkoust a podobně. Leccos patří do říše mýtů, které vyvolává setkání s géniem. Opera Don Giovanni utvrdila skladatelův vztah k Čechám a dějiny hudby získaly nesmrtelné dílo. V češtině zazněla opera poprvé 9. dubna 1825 v překladu Jana Nepomuka Štěpánka, v témže divadle, které už se tehdy jmenovalo Stavovské. Ve druhém dějství opery si Don Giovanni a jeho sluha Leporello na chvíli vymění role. Leporello, který se vydává za Giovanniho, má za úkol uklidnit žárlivost Donny Elvíry, zatímco se protřelý Don Giovanni snaží svým svůdcovským uměním posloužit sluhovi Leporellovi a v jeho zastoupení zpívá pod oknem služky Donny Elvíry canzonettu „Deh, vieni alla finestra“ (Ó, přistup k oknu).

Rovněž Il barbiere di Siviglia (Lazebník sevillský) Gioacchina Rossiniho (1792–1868) patří k nejpopulárnějším dílům světové operní literatury. K oblibě opery přispěla, dalo by se říci, také „genetická souvislost“. Východiskem jsou dvě komedie Pierre-Augustina Carona de Beaumarchaise (1732–1799), La folle journée ou Le mariage de Figaro (Bláznivý den aneb Figarova svatba) a Le barbier de Séville ou La précaution inutile (Lazebník sevillský aneb Zbytečná opatrnost). Operu Il barbiere di Siviglia vytvořil roku 1782 Giovanni Paisiello, opera Le nozze di Figaro Wolfganga Amadea Mozarta na libreto Lorenza da Ponteho zazněla poprvé ve Vídni 1. května 1786. Obě Beaumarchaisovy hry jsou propojeny postavami hraběte Almavivy a zprvu lazebníka a poté hraběcího komorníka Figara, který je nadto jakýmsi dvojníkem Leporella z Mozartova Dona Giovanniho. Libreto k Rossiniho Lazebníku sevillskému vytvořil Cesare Sterbini (1783–1831), opera byla poprvé uvedena 20. února 1816 v římském Teatro Argentina (ještě pod názvem Almaviva osia a Lʼinutile precauzione) a Paisiellovo zhudebnění zatlačila do pozadí. Během následujících tří let byl Rossiniho Lazebník sevillský uveden v Londýně, Barceloně, Mnichově, Štýrském Hradci, ve Vídni, Paříži a roku 1820 v Praze německy a o pět let později česky. Kavatinou „Largo al factotum della città“ (Udělejte místo pro faktotum tohoto města) se představuje Figaro jako všeuměl (factotum) s veškerou šíří svých dovedností. 

Ruggero Leoncavallo (1857–1919) proslul především svou operní prvotinou Pagliacci (Komedianti), poprvé uvedenou 21. května 1892 v Teatro dal Verme v Miláně. Přestože následovala dvacítka dalších oper a operet, popularitu opery, náležející k prvním nepřikrášleným, pravdivým příběhům realistického operního slohu, nazvaného verismo (verità – pravda), už v jeho tvorbě nic nepřekonalo. Také Leoncavalla mimochodem zaujala postava Figara, opereta Figarovo mládí však je nezvěstná a zřejmě ani nebyla dokončena. Píseň Mattinata (Ranní píseň) vytvořil Leoncavallo na vlastní text roku 1904 speciálně pro Gramophone Company, téhož roku vznikla nahrávka s Enricem Carusem a píseň zařadila do svého repertoáru dlouhá řada pěvců, nejen tenoristů. V dnešním programu tvoří Mattinata svým obsahem přes jedno století paralelu k Mozartově canzonettě z Dona Giovanniho.

Anglický skladatel Ralph Vaughan Williams (1872–1958) je autorem symfonií, oper, baletů, komorních děl a církevní hudby, sborů, a také četných písní a písňových cyklů na texty různých básníků. Podle vlastních slov považoval Vaughan Williams lidský hlas za nejstarší hudební nástroj a obdivoval jeho schopnost vyjadřovat emoce. Cyklus Songs of Travel (Písně cest) na slova Roberta Louise Stevensona (1850–1894) vznikl mezi lety 1901 a 1904 a ve skladatelově díle představuje jeho první větší pokus o písňovou kompozici. Stevenson nebyl pouze autorem knížky pro děti Ostrov pokladů nebo horrorového příběhu dr. Jekylla a pana Hyda, ale psal také divadelní hry, povídky a poezii. Byl rovněž náruživým cestovatelem a své zážitky z cestování vtěloval do cestopisů i do veršů. Takovými jsou i Songs of Travel. Ralph Vaughan Williams zvolil ze sbírky ke zhudebnění devět básní, z nichž dnes zazní první tři. Všechny vyjadřují hluboký vztah člověka a volné přírody.

Pěvecký recitál příhodně doplňují dvě klavírní skladby Fryderyka Chopina (1810–1849), právem nazývaného „básník klavíru“. Jako výtečný klavírista dokázal, aby jeho nástroj něžně zpíval i bouřil. Když v první třetině 19. století zveřejnil irský skladatel a klavírista John Field (1782–1837) klavírní skladby, jimž dal název „nokturna“, zrodil se nový žánr náladových kusů. Jejich noční, snová atmosféra, ale také vzruchy emocí zcela odpovídaly Chopinovu založení. Dvacítka Chopinových nokturen má blízko k písni svou melodičností, charakteristická je jejich ornamentika, chromatika harmonické složky. Dvě Nokturna, op. 48, (c moll a fis moll) pocházejí z roku 1841 a Chopin je věnoval své žačce Laure Duperré. Nokturno č. 1 cis moll je v třídílné formě. Rozvážná melancholická nálada se ve střední části mění ve fortissimo v náročných oktávových pasážích a arpeggiích, návrat úvodní části průběh zklidňuje a skladba končí smířlivým akordem. 

Opera Rigoletto Giuseppa Verdiho (1813–1901) na motivy divadelní hry Victora Huga Le roi s’amuse (Král se baví) byla poprvé uvedena 11. března 1851 v Benátkách v Teatro La Fenice. Libretistou byl Francesco Maria Piave (1810–1876), jenž pro Verdiho vytvořil textový podklad k celkem deseti operám, z nichž nejméně Macbeth, Rigoletto a La traviata patří nejen k nejúspěšnějším skladatelovým dílům, nýbrž operní literatury vůbec. Je příběhem hrbatého šaška na dvoře mantovského vévody, který před světem ukrývá svou dceru Gildu, jeho tajemství je však prozrazeno a vévodovi dvořané dívku unesou, aby se stala obětí vévodova chtíče. Gilda zaplatí svým životem a Rigoletto si uvědomí, že se naplnila kletba, kterou nad šaškovými posměšky vyslovil hrabě Monterone. V druhém jednání se Rigoletto dozvídá o únosu dcery a jeho nářek předznamenává nadcházející katastrofu.

Falstaff podle komedie Williama Shakespeara The Merry Wives of Windsor (Veselé paničky windsorské) je poslední Verdiho operou. Podle svých vlastních slov ji vytvořil proto, aby publiku ukázal, že ač je stařec, dokáže ještě přijít s něčím novým. Zásluhu je však nutno přičíst také libretistovi Arrigu Boitovi (1842–1918), skladateli a básníku, s nímž už Verdi pracoval na Otellovi (rovněž podle Shakespeara) a na přepracované verzi opery Simone Boccanegra. Poživačný starý rytíř John Falstaff je potrestán za své choutky ženskou lstí – zda je vyléčen navždy, nechává autor otevřené, vždyť to všechno byla „jen komedie“, zpívá se na závěr. Rytíř Falstaff je značně domýšlivý, jak dokládá jeho árie z 2. dějství, v níž se předvádí paní Alici Ford, jednomu z objektů svého obdivu k ženskému pohlaví. Verdiho Falstaff byl poprvé uveden 9. února 1893 v milánské Scale, v titulní roli s francouzským barytonistou Victorem Maurelem (1848–1923), jenž už byl také prvním Verdiho Otellem.

Chopin byl také jedním z prvních, kdo převedl do hudby básnický žánr balady. Balada č. 1 g moll, op. 23, vznikla roku 1835. Otevírá ji úvod v unisonu obou rukou, jehož materiál plní v dalším průběhu skladby strukturní funkci. Kantabilní téma vystřídá prudký výbuch, když jeho vášeň ochabne, nastupuje další lyrická část a opětné vzedmutí, radostně taneční epizodu a patos střídá něha, bouřlivý vzruch laskavé pohlazení. Baladu g moll věnoval Chopin Clotildě von Stockhausen, manželce hannoverského vyslance v Paříži.

Jednoaktovka Gianni Schicchi Giacoma Pucciniho (1858–1924) na libreto Giovacchina Forzana (1883–1970) podle epizody z Danteho Božské komedie (La divina commedia) je poslední částí tří aktovek Il trittico (Triptych), které měly společnou premiéru 14. prosince 1918 v Metropolitní opeře v New Yorku. Puccini si Giannim Schicchim splnil sen napsat komickou operu. V satiře na chamtivost, kořeněné černým humorem, je místo i na Pucciniho působivé melodie. „Vittoria“ (Vítězství) označuje titulní postava opery svůj geniální nápad, který má zachránit dědictví po bohatém příbuzném tím, že se bude vydávat za umírajícího a s přivolaným notářem sepíše závěť; ve skutečnosti má mazaný podvod dědictví přihrát samotnému Schicchimu.