Giulio Caccini (1551–1618), skladatel období přechodu od renesance k ranému baroku, učinil ve
vokální hudbě významný krok, který vedl v dalším vývoji až k žánru koncertní písně. Rané baroko
zavedlo pojmy monodie (jednohlas), stile recitativo (recitativní styl) a basso continuo (generálbas ‒
jednoduchý harmonizovaný instrumentální doprovod, který doprovázel sólový hlas a novým
způsobem pojal vztah zpívaného slova a hudby). Caccini se narodil v Římě, koncem šedesátých let se
usadil ve Florencii, kde působil jako zpěvák a instrumentalista na dvoře velkovévody Medicejského.
Tehdy se stal florentský palác Giovanniho Bardiho místem schůzek skupiny nazvané Camerata
Fiorentina, kde se nový sloh kultivoval. Caccini své pojetí formuloval v předmluvě ke své sbírce
madrigalů a árií Le nuove musiche, která vyšla tiskem roku 1602: „Jelikož jsem viděl, že hudebníci
našich dní nepřinášejí žádné jiné potěšení než to, které může uchu poskytnout jedině harmonie, že
bez porozumění slovům nedokážou pohnout myslí, vznikla myšlenka na vytvoření hudby, v jistém
smyslu se podobající harmonizovanému řečovému projevu [...], tu a tam jsem uplatnil disonance,
avšak na pevném podkladě v basu, s výjimkou případů, kdy jsem si, jak je běžné, posloužil tóny
středních hlasů hraných na nástrojích k vyjádření nějakého afektu.“ Sbírka Le nuove musiche
obsahuje také madrigal Amarilli, mia bella (Amarylis, má krásko) na text básníka Giovanniho Battisty
Guariniho (1538–1612).

O století mladší Alessandro Scarlatti (1660–1725) působil od svých pětadvaceti let jako kapelník
nepolského místokrále. Také Scarlatti byl nějaký čas spojen s Florencií a s rodem Medicejských,
působil v Římě jako kapelník kardinála Ottoboniho a v chrámu Santa Maria Maggiore, deset let pak
v Neapoli. Zkomponoval více než šedesát oper a je označován za zakladatele takzvané neapolské
školy. Opera L'honestà negli amori (Upřímnost v lásce) na libreto Giovanniho Filippa Berniniho patří
k jeho zcela raným jevištním dílům a byla uvedena 3. února 1680 v římském Teatro dell Pace, ač není
vyloučeno, že zazněla pod jiným názvem už dříve. Námět je jednou z nesčetných variant milostného
vztahu, v němž tvoří překážku rozdílné společenské postavení zúčastněných, je také dokladem záliby
v umísťování operních příběhů do exotického prostředí. V první scéně zamilované páže Saldino v árii
„Già il sole dal Gange“ (Slunce už září nad Gangou) opěvuje řečnickou figurou krásu východu slunce.

„Operu oper“ Don Giovanni, na libreto Lorenza da Ponte, napsal Wolfgang Amadeus Mozart
(1756–1791) pro Prahu; premiéru měla 29. října 1797 v Nosticově divadle. S její historií je spojena
řada událostí s nádechem senzace, včetně odkladu premiéry, neboť Mozart nebyl při příjezdu do
Prahy s kompozicí hotov, tradovaného tvrzení, že orchestr hrál z partů, na nichž ještě neoschl inkoust
a podobně. Leccos patří do říše mýtů, které vyvolává setkání s géniem. Opera Don Giovanni utvrdila
skladatelův vztah k Čechám a dějiny hudby získaly nesmrtelné dílo. V češtině zazněla opera poprvé
9. dubna 1825 v překladu Jana Nepomuka Štěpánka, v témže divadle, které už se tehdy jmenovalo
Stavovské. Ve druhém dějství opery si Don Giovanni a jeho sluha Leporello na chvíli vymění role.
Leporello, který se vydává za Giovanniho, má za úkol uklidnit žárlivost Donny Elvíry, zatímco se
protřelý Don Giovanni snaží svým svůdcovským uměním posloužit sluhovi Leporellovi a v jeho
zastoupení zpívá pod oknem služky Donny Elvíry canzonettu „Deh, vieni alla finestra“ (Ó, přistup
k oknu).

Rovněž Il barbiere di Siviglia (Lazebník sevillský) Gioacchina Rossiniho (1792–1868) patří
k nejpopulárnějším dílům světové operní literatury. K oblibě opery přispěla, dalo by se říci, také
„genetická souvislost“. Východiskem jsou dvě komedie Pierre-Augustina Carona de Beaumarchaise
(1732–1799), La folle journée ou Le mariage de Figaro (Bláznivý den aneb Figarova svatba) a
Le barbier de Séville ou La précaution inutile (Lazebník sevillský aneb Zbytečná opatrnost). Operu
Il barbiere di Siviglia vytvořil roku 1782 Giovanni Paisiello, opera Le nozze di Figaro Wolfganga
Amadea Mozarta na libreto Lorenza da Ponteho zazněla poprvé ve Vídni 1. května 1786. Obě
Beaumarchaisovy hry jsou propojeny postavami hraběte Almavivy a zprvu lazebníka a poté hraběcího
komorníka Figara, který je nadto jakýmsi dvojníkem Leporella z Mozartova Dona Giovanniho. Libreto
k Rossiniho Lazebníku sevillskému vytvořil Cesare Sterbini (1783–1831), opera byla poprvé uvedena
20. února 1816 v římském Teatro Argentina (ještě pod názvem Almaviva osia a Lʼinutile precauzione)
a Paisiellovo zhudebnění zatlačila do pozadí. Během následujících tří let byl Rossiniho Lazebník
sevillský uveden v Londýně, Barceloně, Mnichově, Štýrském Hradci, ve Vídni, Paříži a roku 1820
v Praze německy a o pět let později česky. Kavatinou „Largo al factotum della città“ (Udělejte místo
pro faktotum tohoto města) se představuje Figaro jako všeuměl (factotum) s veškerou šíří svých
dovedností.

Ruggero Leoncavallo (1857–1919) proslul především svou operní prvotinou Pagliacci (Komedianti),
poprvé uvedenou 21. května 1892 v Teatro dal Verme v Miláně. Přestože následovala dvacítka
dalších oper a operet, popularitu opery, náležející k prvním nepřikrášleným, pravdivým příběhům
realistického operního slohu, nazvaného verismo (verità – pravda), už v jeho tvorbě nic nepřekonalo.
Také Leoncavalla mimochodem zaujala postava Figara, opereta Figarovo mládí však je nezvěstná a
zřejmě ani nebyla dokončena. Píseň Mattinata (Ranní píseň) vytvořil Leoncavallo na vlastní text roku
1904 speciálně pro Gramophone Company, téhož roku vznikla nahrávka s Enricem Carusem a píseň
zařadila do svého repertoáru dlouhá řada pěvců, nejen tenoristů. V dnešním programu tvoří
Mattinata svým obsahem přes jedno století paralelu k Mozartově canzonettě z Dona Giovanniho.

Pěvecký recitál příhodně doplňují dvě klavírní skladby Fryderyka Chopina (1810–1849), právem nazývaného „básník klavíru“. Jako výtečný klavírista dokázal, aby jeho nástroj něžně zpíval i bouřil. Když v první třetině 19. století zveřejnil irský skladatel a klavírista John Field (1782–1837) klavírní skladby, jimž dal název „nokturna“, zrodil se nový žánr náladových kusů. Jejich noční, snová atmosféra, ale také vzruchy emocí zcela odpovídaly Chopinovu založení. Dvacítka Chopinových nokturen má blízko k písni svou melodičností, charakteristická je jejich ornamentika, chromatika harmonické složky. Dvě Nokturna, op. 48, (c moll a fis moll) pocházejí z roku 1841 a Chopin je věnoval své žačce Laure Duperré. Nokturno č. 1 cis moll je v třídílné formě. Rozvážná melancholická nálada se ve střední části mění ve fortissimo v náročných oktávových pasážích a arpeggiích, návrat úvodní části průběh zklidňuje a skladba končí smířlivým akordem. 

Pěvecký recitál příhodně doplňují dvě klavírní skladby Fryderyka Chopina (1810–1849), právem
nazývaného „básník klavíru“. Jako výtečný klavírista dokázal, aby jeho nástroj něžně zpíval i bouřil.
Když v první třetině 19. století zveřejnil irský skladatel a klavírista John Field (1782–1837) klavírní
skladby, jimž dal název „nokturna“, zrodil se nový žánr náladových kusů. Jejich noční, snová
atmosféra, ale také vzruchy emocí zcela odpovídaly Chopinovu založení. Dvacítka Chopinových
nokturen má blízko k písni svou melodičností, charakteristická je jejich ornamentika, chromatika
harmonické složky. Dvě Nokturna, op. 48, (c moll a fis moll) pocházejí z roku 1841 a Chopin je věnoval
své žačce Laure Duperré. Nokturno č. 1 cis moll je v třídílné formě. Rozvážná melancholická nálada se
ve střední části mění ve fortissimo v náročných oktávových pasážích a arpeggiích, návrat úvodní části
průběh zklidňuje a skladba končí smířlivým akordem. Chopin byl také jedním z prvních, kdo převedl
do hudby básnický žánr balady. Balada č. 1 g moll, op. 23, vznikla roku 1835. Otevírá ji úvod
v unisonu obou rukou, jehož materiál plní v dalším průběhu skladby strukturní funkci. Kantabilní téma
vystřídá prudký výbuch, když jeho vášeň ochabne, nastupuje další lyrická část a opětné vzedmutí,
radostně taneční epizodu a patos střídá něha, bouřlivý vzruch laskavé pohlazení. Baladu g moll
věnoval Chopin Clotildě von Stockhausen, manželce hannoverského vyslance v Paříži.

Jednoaktovka Gianni Schicchi Giacoma Pucciniho (1858–1924) na libreto Giovacchina Forzana
(1883–1970) podle epizody z Danteho Božské komedie (La divina commedia) je poslední částí tří
aktovek Il trittico (Triptych), které měly společnou premiéru 14. prosince 1918 v Metropolitní opeře
v New Yorku. Puccini si Giannim Schicchim splnil sen napsat komickou operu. V satiře na chamtivost,
kořeněné černým humorem, je místo i na Pucciniho působivé melodie. „Vittoria“ (Vítězství) označuje
titulní postava opery svůj geniální nápad, který má zachránit dědictví po bohatém příbuzném tím, že
se bude vydávat za umírajícího a s přivolaným notářem sepíše závěť; ve skutečnosti má mazaný
podvod dědictví přihrát samotnému Schicchimu.

Italský barytonista Franco Vassallo, nyní pravidelný host světových operních scén, jako jsou Teatro alla Scala, Metropolitní opera v New Yorku či Královská opera Covent Garden v Londýně, projevoval své nadšení pro klasickou hudbu již od dětství. „Vážnou hudbu a operu jsem vždy miloval, protože kolem sebe vyzařovaly nádherný pocit klidu a harmonie,“ vyznává Vassallo. Učit se zpívat začal pod vedením Carla Melicianiho, který ho povzbudil ke studiu na Civica Scuola di Musica v rodném Miláně. Zde pak studoval také literaturu a filozofii na Státní univerzitě, což mu ještě více obohatilo kulturní rozhled, který může zužitkovávat i při ztvárňování operních rolí. Vědom si důležitosti hereckých schopností v hudebním divadle se také intenzivně zaobíral Stanislavského metodou. „V paměti mi utkvěl Stanislavského výrok, že divadlo začíná, když přestanete říkat ‚já něco dělám‘ a začnete říkat ‚já jsem‘. Něco magického se může stát, jen pokud JSTE tou postavou. Když ztratíte sám sebe a stanete se pouhým nástrojem role, tak může být účinek velmi, velmi silný,“ prohlašuje.

Přestože se už několik let běžně pohyboval na koncertních pódiích, za skutečný počátek pěvecké kariéry považuje až rok 1994, kdy vyhrál Mezinárodní pěveckou soutěž AsLiCo v Miláně. Toto vítězství mu totiž otevřelo dveře i do světa opery a umožnilo mu debutovat v rolích Davida v Mascagniho opeře Lʼamico Fritz a Belcoreho v Donizettiho Lʼelisir dʼamore. V roce 1997 pak zvítězil v soutěži o cenu Arena di Verona, díky které si zazpíval roli Forda po boku Renata Brusona ve Verdiho Falstaffovi. V prvních letech svého operního působení zaznamenal velký úspěch jako Figaro v Lazebníku sevillském, se kterým debutoval ve slavném benátském Teatro La Fenice a poté hojně vystupoval na mnoha dalších scénách. V následujících letech se zaměřoval na Donizettiho a Belliniho belcantový repertoár, než se ve zralejším věku vypracoval až k Verdiho rolím, jako jsou Simon Boccanegra, Ezio v Attilovi, Rigoletto, Macbeth či Nabucco. V poslední době se také poprvé úspěšně přiblížil předveristickému a veristickému repertoáru, který si vyzkoušel ve Státní opeře v Hamburku (Scarpia v Tosce), Maggio Musicale Fiorentino (Michele v Tabarru) či bruselském La Monnaie (Barnabáš v La Gioconda).

Kromě opery se věnuje i koncertnímu repertoáru, o čemž svědčí spolupráce s dirigenty, jako jsou Riccardo Chailly, Daniele Gatti či Daniel Harding. Při sólových recitálech často spolupracuje s klavíristy Giovannim Brollem a Giuliem Zappou, se kterým také nahrál své debutové recitálové album Arcano s písněmi Francesca Paola Tostiho.

Italský klavírista Giovanni Brollo, který studoval na Konzervatoři Giuseppe Verdiho v Miláně pod vedením Piera Rattalina a v roce 1986 absolvoval s nejvyšším možným hodnocením, patří mezi výrazné osobnosti současné italské klavírní školy. Již během svých studií na sebe upozornil vítězstvími v několika národních soutěžích, mezi jinými v Albenze či Tarentu. První cenu získal také v prestižní klavírní soutěži „Rendano“ v Římě, která byla tehdy věnovaná tvorbě Fryderyka Chopina.

Jako sólista debutoval v roce 1987 recitálem, v němž přednesl všech čtyřiadvacet Chopinových Etud, a krátce poté se představil na milánské konzervatoři ve třetím Klavírním koncertu Sergeje Rachmaninova za doprovodu Symfonického orchestru Italského rozhlasu RAI. Jeho kariéra se od té doby rozvíjí jak sólovým směrem, tak v oblasti komorní hudby či divadla.

Giovanni Brollo v současnosti působí také jako profesor klavírní hry na konzervatoři v italském Comu. Nejen jako klavírista, ale i jako asistent dirigenta se podílel na řadě operních produkcí a festivalů, mimo jiné i na letním operním festivalu konajícím se v historickém amfiteátru ve švýcarském městě Avenches. V roce 1998 působil jako korepetitor v Opéra de Monte-Carlo, díky čemuž měl příležitost spolupracovat s mnoha významnými pěvci světové operní scény. Konkrétně se jedná o spolupráci se sopranistkami Genou Dimitrovou, Giovannou Casollou, Francescou Patanè, Marií Agrestou či Annou Pirozzi, s tenoristou Marcem Bertim či barytonisty Gianfrancem Cecchelem a Francem Vassallem.

K velkým přednostem Giovanniho Brolla patří jeho mimořádná hudební citlivost, stylová vytříbenost a hluboké porozumění vokální tvorbě, a proto je vyhledávaným partnerem profesionálních pěvců i studentů. Kromě své pedagogické a koncertní činnosti se věnuje také doprovázení na různých mistrovských kurzech a propagaci italské klavírní školy doma i v zahraničí.