Český spolek pro komorní hudbu • Lobkowicz Trio

Otomar Kvěch, český hudební skladatel a pedagog, absolvoval Státní konzervatoř v Praze v oborech skladba (Jan Zdeněk Bartoš) a varhany (Josef Kubáň). Od roku 1969 studoval kompozici na pražské Akademii múzických umění u Jiřího Pauera (jeden semestr i ve třídě Emila Hlobila). Po dokončení studií pracoval nejprve jako korepetitor opery Národního divadla. Poté působil jako vedoucí skladatelského oddělení na Státní konzervatoři v Praze a vyučoval na Hudební fakultě Akademie múzických umění. Rovněž mnoho let pracoval v Československém rozhlasu jako hudební režisér a redaktor a po roce 1989 v Českém rozhlasu jako dramaturg. Kvěchovo skladatelské dílo zahrnuje orchestrální a komorní díla, dětské rozhlasové opery, sbory a melodramy. 

O svém Triu pro housle, violoncello a klavír, mladistvé skladbě z roku 1976, plné dramatických, brilantních i meditativních nálad na podkladu takřka messiaenovských akordů, skladatel uvedl: „Kdo by rád nevzpomenul na dobu mládí, na dobu, kdy jsme měli vše před sebou, nepřipouštěli si, že také existují v životě temné okamžiky, kdy vše je tak snadno zvládnutelné! Kolik takových prosvětlených vzpomínek se mi váže ke Klavírnímu triu! Ty krásné okamžiky, kdy jsme u Arnošta Střížka v bytě skladbu studovali pro premiéru. Na premiéře kluci z tria hráli jak bozi a ten lesk jejich hry padl i na mne. Najednou mne začala řada dospělých kolegů brát vážně!“ Premiéru hrálo Nové pražské trio: Jiří Klika (housle), Jan Zvolánek (violoncello) a Arnošt Střížek (klavír). 

Rodilý Vídeňan Fritz Kreisler proslul jako jeden z největších houslových virtuosů své doby. V sedmi letech nastoupil na vídeňskou konzervatoř, v letech 1885 až 1887 následovala pařížská konzervatoř, kde studoval skladbu a hru na housle, a kterou zakončil jako dvanáctiletý ziskem Premier Prix. Ve třinácti absolvoval první koncertní turné po Spojených státech. Ucházel se rovněž o místo ve Vídeňské filharmonii, ale koncertní mistr Arnold Rosé ho odmítl. V důsledku neúspěchu se na desetiletí jako hudebník úplně odmlčel a začal studovat medicínu. V roce 1899 se k houslím vrátil velkolepým koncertním debutem s Berlínskou filharmonií pod taktovkou Arthura Nikische. Právě tento koncert a následná americká turné v letech 1901 až 1903 přinesly Kreislerovi skutečné uznání. Po vypuknutí druhé světové války se trvale usadil v USA, v roce 1943 obdržel americké občanství.

Fritz Kreisler je autorem řady sólových houslových skladeb a přídavků, včetně řady podvrhů ve stylu starých mistrů baroka a klasicismu, které byly dlouho považovány za původní díla, než se Kreisler v roce 1935 přiznal k jejich autorství. Se svým bratrem, violoncellistou Hugo Kreislerem, také často hrál v klavírním triu nostalgické skladby, aby si připomněl ducha staré Vídně z dob jejich mládí. Tři kusy pro klavírní trio jsou úpravami starých vídeňských písní, valčíků a pochodů a připomínkou hřejivé nostalgické atmosféry dunajské metropole v dobách slávy tanečních salonů, cylindrů, fraků, korzetů a kočárů. Starý refrén je populární vídeňskou písní, Londonderry Air zase irskou lidovou melodií z hrabství Londonderry, jež se považuje za hymnu Severního Irska, a jejíž melodii využívá i píseň „Danny Boy“. Miniaturní vídeňský pochod evokuje parády s fedrpuši, typickými chocholy z ptačích per rakousko-uherských policistů a důstojníků. Jednotlivé kusy dýchají espritem a starosvětskou noblesou světa, který tu kdysi byl a který se nikdy nevrátí…

Johannes Brahms začal ještě jako dítě vypomáhat rodinnému rozpočtu hraním na klavír společně s otcem v hamburských lokálech a tančírnách. Zároveň se začal projevovat jeho mimořádný klavírní a od roku 1849 i kompoziční talent. Pro mladého Brahmse se stal klíčovým rok 1853. Seznámil se tehdy s houslistou Eduardem Reményim a podnikl s ním své první koncertní turné, při kterém ho v Hannoveru Reményi seznámil s o dva roky starším houslistou Josephem Joachimem. Mezi Brahmsem a Joachimem se vyvinulo přátelství na celý život. 30. září 1853 navštívil Brahms s Joachimem v Düsseldorfu poprvé manžele Roberta a Claru Schumannovy. Brahms jim ukázal své první skladby a Schumann následně ve svém periodiku Neue Zeitschrift für Musik napsal článek Neue Bahnen (Nové cesty), v němž Brahmsovi předpověděl velkou budoucnost. Rovněž mladého skladatele doporučil nakladatelství Breitkopf a Härtel.

Nejvýraznější Brahmsovou kompozicí, reprezentující tuto šťastnou dobu hledání a nacházení slibných perspektiv, je Klavírní trio H dur, op. 8. Dnes je to Brahmsovo nejstarší dochované komorní dílo. Všechny předchozí skladby, kromě scherza ze Sonáty FAE (společného díla, jehož jednotlivé věty složili Robert Schumann, Johannes Brahms a Albert Dietrich), byly samotným Brahmsem zničeny. Autentickým projevem rané Brahmsovy komorní hudby tak zůstalo pouze Trio H dur. Dílo mělo premiéru 13. října 1855 v Danzigu (Gdaňsku). Čtyřvětá skladba oplývá nádhernými melodickými nápady; skladatelova celoživotní příznivkyně Clara Schumannová po letech jen těžko akceptovala, že Brahms skladbu v roce 1889 důkladně a zásadně přepracoval, takže výsledkem bylo vlastně dost odlišné dílo. Přítelkyni lakonicky sdělil: „První věta byla zkrácena asi o polovinu původní délky, druhá a třetí věta o třetinu. V první a poslední větě jsem zcela nahradil původní druhá témata zcela novými, v první větě jsem vynechal dlouhou fugu, v Adagiu vymazal střední část Allegra a ve Finále vynechal všechny citáty z Beethovena a Schubertových písní.“ Trio H dur je jediné Brahmsovo dílo, které existuje ve dvou regulérně publikovaných verzích, a dnes se téměř vždy hraje revidovaná druhá verze, která je charakteristická bohatší tematickou a motivickou prací (což je ovšem rys zralého, nikoliv mladého Brahmse). Je to také jedno z mála cyklických děl, které začíná v durové a končí ve stejné mollové tónině (dalším příkladem je Italská symfonie Felixe Mendelssohna Bartholdyho).

Jak napsal Arnold Schönberg, „úvodní téma Brahmsova tria č. 1 je výchozí myšlenkou, která následně působí jako generátor veškerého dalšího hudebního děje.“ Scherzo obsahuje živé a rytmické hlavní téma, zatímco kontrastní triová část poskytuje chvíli oddechu a lidové inspirace. Následující Adagio na místě třetí věty v nás zanechá otisk díky oduševnělé melodii violoncella uprostřed této části. Závěrečné Allegro je vzrušené a dramatické; atmosféru zčásti projasní vedlejší durové téma, skladba však přesto spěje ke svému triumfálnímu (mollovému) závěru.