Johannes Brahms (1833‒1897) začal ještě jako dítě vypomáhat rodinnému rozpočtu hraním na klavír společně s otcem v hamburských lokálech a tančírnách. Zároveň se začal projevovat jeho mimořádný klavírní a od roku 1849 i kompoziční talent. Pro mladého Brahmse se stal klíčovým rok 1853. Seznámil se tehdy s houslistou Eduardem Reményim a podnikl s ním své první koncertní turné, při kterém ho v Hannoveru Reményi seznámil s o dva roky starším houslistou Josephem Joachimem. Mezi Brahmsem a Joachimem se vyvinulo přátelství na celý život. 30. září 1853 navštívil Brahms s Joachimem v Düsseldorfu poprvé manžele Roberta a Claru Schumannovy. Brahms jim ukázal své první skladby a Schumann následně ve svém periodiku Neue Zeitschrift für Musik napsal článek Neue Bahnen (Nové cesty), v němž Brahmsovi předpověděl velkou budoucnost. Rovněž mladého skladatele doporučil nakladatelství Breitkopf a Härtel.
Nejvýraznější Brahmsovou kompozicí, reprezentující tuto šťastnou dobu hledání a nacházení slibných perspektiv, je Klavírní trio H dur, op. 8. Dnes je to Brahmsovo nejstarší dochované komorní dílo. Všechny předchozí skladby, kromě scherza ze Sonáty FAE (společného díla, jehož jednotlivé věty složili Robert Schumann, Johannes Brahms a Albert Dietrich), byly samotným Brahmsem zničeny. Autentickým projevem rané Brahmsovy komorní hudby tak zůstalo pouze Trio H dur. Dílo mělo premiéru 13. října 1855 v Danzigu (Gdaňsku). Čtyřvětá skladba oplývá nádhernými melodickými nápady; skladatelova celoživotní příznivkyně Clara Schumannová po letech jen těžko akceptovala, že Brahms skladbu v roce 1889 důkladně a zásadně přepracoval, takže výsledkem bylo vlastně dost odlišné dílo. Přítelkyni lakonicky sdělil: „První věta byla zkrácena asi o polovinu původní délky, druhá a třetí věta o třetinu. V první a poslední větě jsem zcela nahradil původní druhá témata zcela novými, v první větě jsem vynechal dlouhou fugu, v Adagiu vymazal střední část Allegra a ve Finále vynechal všechny citáty z Beethovena a Schubertových písní.“ Trio H dur je jediné Brahmsovo dílo, které existuje ve dvou regulérně publikovaných verzích, a dnes se téměř vždy hraje revidovaná druhá verze, která je charakteristická bohatší tematickou a motivickou prací (což je ovšem rys zralého, nikoliv mladého Brahmse). Je to také jedno z mála cyklických děl, které začíná v durové a končí ve stejné mollové tónině (dalším příkladem je Italská symfonie Felixe Mendelssohna Bartholdyho).
Jak napsal Arnold Schönberg, „úvodní téma Brahmsova tria č. 1 je výchozí myšlenkou, která následně působí jako generátor veškerého dalšího hudebního děje.“ Scherzo obsahuje živé a rytmické hlavní téma, zatímco kontrastní triová část poskytuje chvíli oddechu a lidové inspirace. Následující Adagio na místě třetí věty v nás zanechá otisk díky oduševnělé melodii violoncella uprostřed této části. Závěrečné Allegro je vzrušené a dramatické; atmosféru zčásti projasní vedlejší durové téma, skladba však přesto spěje ke svému triumfálnímu (mollovému) závěru.
