Český spolek pro komorní hudbu • Nicholas Kraemer

Orchestrální hudba pozdního baroka ve tvorbě tří nejvýraznějších německých mistrů – to je ve zkratce charakteristika dnešního programu. Poznáme mnoho podob koncertantního stylu a také oblíbenou formu orchestrální ouvertury. Přestože skladby vznikly v Köthenu, Londýně a Hamburku, mají společný základ v evropské hudební tradici čerpající z italských i francouzských hudebních vlivů, které se na území dnešního Německa v první polovině 18. století inspirativně prolínaly. 

Začít musíme u nejpůvodnějšího koncertantního útvaru, který vznikl v Itálii a rozšířil se v období vrcholného baroka. Jeho základem je komunikace menší (sólové „concertino“) a větší („concerto grosso“) skupiny nástrojů v rámci instrumentálního ansámblu. Z období pozdního baroka známe už malé množství příkladů této formy, v podání Georga Friedricha Händela (1685–1759) jde však o mistrnou záležitost. Nejprve v roce 1710 vyšla sbírka Concerti grossi, op. 3, která využívá smyčce i dechy, v roce 1739 pak Concerti grossi, op. 6, kde orchestrální party jsou pouze smyčcové, ovšem s povolením pro hoboje hrát „colla parte“ (unisono s houslemi). Concertinem zde jsou dvoje housle a violoncello. Händel sbírku dvanácti koncertů napsal v neuvěřitelně krátkém čase: od 29. září do 30. října 1739, některé koncerty vznikly během jediného dne. Přitom představují vrchol této barokní formy, jsou velkolepé rozmachem, melodicky bohaté a technicky brilantní. Šesté Concerto grosso g moll je jedním z nejvýraznějších v celém opusu. Přestože jde o instrumentální skladbu, ani zde se nezapře Händel-dramatik – ať už v kontrastech mezi jednotlivými částmi nebo ve volbě tóniny, jejíž patetický charakter připomíná expresivitu operních árií. Koncert nese zároveň znaky francouzské suity: začíná pomalou větou a obsahuje více částí, včetně tanečních. Francouzi oblíbenou pastorální atmosféru evokuje část Musette, vybočující do Es dur, s opakovaným basovým doprovodem napodobujícím dudy.

Čistě ansámblová je forma ouvertury, kterou nám v dnešním programu představí třetí německý zástupce pozdního baroka Georg Philipp Telemann (1681–1767). Jde o samostatný útvar, jakousi „vícedílnou předehru bez pokračování“, jejíž název i tradice pocházejí spíše z Francie. Telemannův styl představuje nejosobitější kombinaci italských i francouzských vlivů, někteří historikové ho proto nazývali „smíšeným“ nebo také „německým“. Jeden z nejplodnějších hudebníků všech dob byl ve své době ceněn výše než Johann Sebastian Bach, přestože byl v kompozici samoukem. V roce 1702 převzal řízení lipské opery, prošel řadou kapelnických míst ve šlechtických orchestrech, až nakonec skončil jako hudební ředitel pěti chrámů v Hamburku, ředitel městské opery a veřejných koncertů. Všechny tyto funkce vyžadovaly stále nový repertoár, včetně toho instrumentálního. Ouvertura D dur, TWV 55:D21 je jedním z velmi pozdních Telemannových (i barokních) děl, vznikla v roce 1765. Skladbu autor věnoval hraběti Ludvíkovi VIII. z Hesenska-Darmstadtu, velkému příznivci lovu. Partitura proto předepisuje dva lovecké rohy a dává jim prominentní roli. Po typicky francouzském úvodu následuje „nářek“ (Plainte), oslavnější Réjouissance a poté Carillon se zvukomalebným napodobením zvonů. Název následující části odkazuje na francouzské „tintamarre“, což znamená hluk nebo rámus. Suita končí dvěma jemnějšími tanečními větami, Loure a dvojicí Menuetů.

Nicholas Kraemer, průkopník historicky poučené interpretace a současný hlavní hostující dirigent chicagského orchestru Music of the Baroque, si vydobyl mezinárodní reputaci vedením souborů specializujících se na starou hudbu. Svou kariéru začal jako cembalista, ale brzy se přesunul před orchestr, který diriguje přímo od tohoto nástroje. Zastával pozice uměleckého ředitele Irish Chamber Orchestra a London Bach Orchestra, byl prvním hudebním ředitelem britské společnosti English Touring Opera a založil ansámbl The Raglan Baroque Players.

Hostuje však i u moderních orchestrů (zvláště v USA a ve Velké Británii, ale také např. u Berlínských filharmoniků), které zpravuje o poučené interpretaci. Přestože je baroko jeho hlavní specializací, jeho repertoár sahá od Monteverdiho až po současnost. V Paříži, Lisabonu, Amsterdamu, Ženevě, Bergenu či Marseille dirigoval opery Richarda Strausse, Benjamina Brittena, Wolfganga Amadea Mozarta a dalších.

Významnou roli v jeho dirigentské a interpretační činnosti hraje hudba Georga Friedricha Händela. Na jaře 2025 uvedl k příležitosti svých 80. narozenin společně s orchestrem a sborem Music of the Baroque Händelovo oratorium Theodora. Blízký vztah má například také k jeho oratoriu Mesiáš, které poprvé slyšel v devíti letech na zkoušce orchestru v Edinburghu, ve kterém hrála jeho matka. Dílo ho velmi zaujalo a za svojí dirigentskou kariéru ho provedl již více než stokrát. V roce 2022 ho také úspěšně nahrál a vydal na CD.

Toto dílo provedl i při svém debutu s Českou filharmonií, společně s Pražským filharmonickým sborem a předními britskými sólisty v roce 2024 – koncert byl kritikou označen za jeden z vrcholů sezony. Do Rudolfina zavítal i rok poté, kdy dirigoval Bachovu Mši h moll, a představil se zde i v červnu 2026 s Komorním orchestrem České filharmonie v programu složeném z děl staré hudby, kdy zazněly mimo jiné tři z Bachových Braniborských koncertů.

Rozsáhlá je i Kraemerova diskografie – jmenujme například Vivaldiho koncerty s komorním orchestrem City of London Sinfonia, concerti grossi P. Locatelliho, houslové koncerty G. Tartiniho či koncerty F. Duranteho, G. B. Pergolesiho a L. Lea s houslistkou Elizabeth Wallfisch a Raglan Baroque Players.

Na YouTube je ke zhlédnutí třídílná série, v níž Nicholas Kraemer v rámci doprovodného programu ke koncertům orchestru Music of the Baroque hovoří se sirem Simonem Rattlem – tato neformální a přátelsky laděná diskuse obou dirigentů přináší posluchačům zajímavý vhled do jejich vzpomínek a osobních zkušeností nejen s barokní hudbou. Nicholas Kraemer se též podílel na hudební složce několika celovečerních filmů, například Šílenství krále Jiřího.

„Je to splnění našeho společného snu s Jiřím Bělohlávkem: po dvou letech příprav uvádíme v život pravidelné koncerty Komorního orchestru České filharmonie. Pod tímto názvem se neskrývá jedno určité těleso, ale projekt, v němž filharmonici zahrají v různých komorních seskupeních,“ objasnil novinku na jaře 2018 generální ředitel České filharmonie David Mareček. Hru filharmoniků v komornějším počtu Jiří Bělohlávek vnímal jako důležitou součást „hygieny“ orchestrálních hráčů. V menším orchestru, s repertoárem od baroka po současnost si hráči tříbí intonaci, frázování i spolupráci individualit v rámci celku. Komorní orchestr s proměnlivým složením, ovšem vždy výhradně z hráčů České filharmonie, se oficiálně zrodil pro 123. sezonu České filharmonie. Od té doby se zhostil řady projektů, ať už v rámci sezony v Rudolfinu, nebo na festivalech v České republice i v zahraničí.