Účinkující
Seong-Jin Cho klavír
Jeden z předních klavíristů své generace a jedna z hlavních tváří současné hudební scény, Seong-Jin Cho, se dostal do světového povědomí zejména díky své vrozené muzikalitě a ohromujícímu talentu. Promyšlená i bezprostřední, důrazná i jemná, virtuózní i barevně odstíněná, osobitá a zároveň stylově čistá hra je poháněná přirozeným smyslem pro rovnováhu.
Seong-Jin Cho upoutal pozornost hudebního světa v roce 2015, když získal první cenu na Chopinově mezinárodní soutěži ve Varšavě; jeho kariéra od té doby strmě stoupá. V lednu 2016 podepsal exkluzivní smlouvu s vydavatelstvím Deutsche Grammophon. Jako velmi žádaný umělec spolupracuje se světově nejprestižnějšími orchestry, mezi něž patří například Berlínští a Vídeňští filharmonikové, Orchestre de Paris, Newyorská filharmonie či Filadelfský orchestr. Pravidelně spolupracuje s předními dirigenty, jako jsou Myung-Whun Chung, Gustavo Dudamel, Yannick Nézet-Séguin, Andris Nelsons, Gianandrea Noseda, Sir Simon Rattle, Santtu Matias Rouvali a Esa-Pekka Salonen.
Jako sólistu jej můžeme slyšet i při jeho četných vlastních recitálech, když vystupuje na světově nejproslulejších pódiích. Během příští sezony vystoupí například v Carnegie Hall, Walt Disney Hall, ve stuttgartské Liederhalle, frankfurtské Alte Oper, berlínské Filharmonii, vídeňském Musikvereinu a navíc debutuje v londýnském Barbicanu.
Alba tohoto klavíristy si získala celosvětové uznání. Posledním z nich je nahrávka Chopinova Druhého klavírního koncertu a scherz s Londýnským symfonickým orchestrem a Gianandreou Nosedou; se stejným orchestrem a dirigentem již dříve natočil Chopinův První klavírní koncert a Čtyři balady. Vedle orchestrálních nahrávek natáčí též sólové, kdy nejmladší z nich nese název The Wanderer a byla vydána v květnu 2020.
Seong-Jin Cho se narodil v roce 1994 v Soulu, na klavír se začal učit ve věku šesti let a první veřejné vystoupení měl v jedenácti. V roce 2009 se stal historicky nejmladším vítězem mezinárodní klavírní soutěže v japonském Hamamatsu a o dva roky později, ve svých sedmnácti letech, získal třetí cenu na Čajkovského soutěži v Moskvě. V letech 2012 až 2015 studoval u Michela Béroffa na Conservatoire National Supérieur de Musique de Paris. Seong-Jin Cho nyní sídlí v Berlíně.
David Robertson dirigent
Dirigent, umělec, myslitel a americký hudební vizionář David Robertson působí na nejvýznamnějších postech současné hudební scény. Patří mezi vyhledávané umělce ve světě opery i orchestrální a soudobé hudby. Je uznáván soudobými skladateli pro svůj cit pro formu a jako důvtipný a smělý dramaturg. Jeho interpretace hudebních děl je výjimečná, a přitom hluboce sdílná.
Dlouhodobé působení Davida Robertsona v newyorské Metropolitní opeře pokračuje i v sezoně 2019/2020 – dirigoval zde úvodní inscenaci sezony, Gershwinovu operu Porgy a Bess, v režii Jamese Robinsona s Ericem Owensem a Angel Blue v titulních rolích. Kromě dirigování všech čtrnácti repríz opery až do února 2020 se David Robertson navrátí i k Sydneyskému symfonickému orchestru, aby jako jeho šéfdirigent a umělecký ředitel dokončil svou rozlučkovou sezonu provedením amerických a francouzských skladeb 20. a 21. století. Se Sydneyským symfonickým orchestrem bude Robertson spolupracovat i v dalších letech, v průběhu generální opravy budovy Sydneyské opery.
Na podzim 2019 se David Robertson stal členem nově vzniklé dozorčí rady čínského kampusu na Juilliard School, což doplňuje jeho roli ředitele dirigentského oddělení této školy. V sezoně 2019/2020 pokračuje i Robertsonova plodná spolupráce se skladatelem Johnem Adamsem, společně s Houstonskými symfoniky provede jeho operu-oratorium El Niño. Z dalších mezinárodních aktivit uveďme jeho návrat k České filharmonii a k drážďanské Staatskapelle, bude dirigovat i Nizozemský rozhlasový orchestr a Novou japonskou filharmonii a s Juilliard Orchestra vystoupí v newyorské Carnegie Hall.
David Robertson zakončil své působení ve funkci hudebního ředitele Symfonického orchestru St. Louis. Během třinácti let, kdy stál v čele orchestru, navázal plodné vztahy tělesa se širokým spektrem umělců. V roce 2014 s orchestrem nahrál skladbu Johna Adamse City Noir pro vydavatelství Nonesuch a za toto CD obdrželi ocenění Grammy. V roce 2019 byly vydány poslední dvě Robertsonovy nahrávky se Symfonickým orchestrem St. Louis: Swing Symphony Wyntona Marsalise (společně s Jazz at Lincoln Center Orchestra) pro Blue Engine Records a Mozartův Klavírní koncert č. 17 G dur, K 453, a č. 24 c moll, K 491, s Orli Shaham pro Canaray Classics.
Kromě Sydney a St. Louis působil Robertson i v čele Orchestre National de Lyon, jako hlavní hostující dirigent BBC Symphony Orchestra a jako chráněnec Pierra Bouleze u Ensemble InterContemporain, který vedl na severoamerickém turné. V newyorské Carnegie Hall vystoupil mj. s orchestrem Metropolitní opery, s Lucernským festivalovým orchestrem a se Symfonickým orchestrem St. Louis. Pravidelně koncertuje v Evropě s Královským orchestrem Concertgebouw, Českou filharmonií, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, s drážďanskou Staatskapelle a na festivalech v Berlíně, Edinburghu, BBC Proms a Musica Viva v Mnichově.
David Robertson dlouhodobě spolupracuje s newyorskou Metropolitní operou. V roce 2018 zde dirigoval premiéru slavné inscenace Phelima McDermotta, který Mozartovu opery Così fan tutte situoval do padesátých let 20. století na ostrov Coney. Od roku 1996, kdy v Metropolitní opeře debutoval s Janáčkovou Věcí Makropulos, zde uvedl řadu úchvatných představení. Zmiňme alespoň premiéru opery Smrt Klinghoffera Johna Adamse (2014), znovuuvedení Janáčkovy opery Její pastorkyňa (2016), premiéru opery Two Boys Nico Muhlyho (2013) a mnoho repertoárových děl, jako je Mozartova Figarova svatba nebo Brittenův Billy Budd. Robertson spolupracuje i s dalšími prestižními operními domy jako jsou milánská La Scala, Théâtre du Châtelet, Bavorská státní opera a opery v San Francisku a Santa Fe.
David Robertson je držitelem řady hudebních a uměleckých ocenění, v roce 2010 mu byl francouzskou vládou udělen titul rytíře Řádu umění a literatury. Věnuje se podpoře mladých hudebníků, vyučuje na festivalových kurzech v Aspenu, Tanglewoodu, Lucernu, na Pařížské konzervatoři, na kalifornské Music Academy of the West a na marylandském National Orchestral Institute. V roce 2014 vedl turné Carnegie Hall’s National Youth Orchestra napříč celými Spojenými státy.
David Robertson se narodil v Kalifornii, hudební vzdělání získal na Královské hudební akademii v Londýně, kde studoval hru na lesní roh a kompozici a teprve poté obrátil svou pozornost k dirigování. Se svou ženou, klavíristkou Orli Shaham, žije v New Yorku.
Skladby
Bedřich Smetana
Valdštýnův tábor, op. 14
Ludwig van Beethoven
Koncert pro klavír a orchestr č. 5 Es dur op. 73 „Císařský"
Válečné okolnosti ovlivnily i druhou skladbu dnešního programu. Klavírní koncert Es dur, op. 73, Beethovenův pátý a poslední, vznikl na jaře roku 1809, zatímco Napoleonovy armády pochodovaly na Vídeň. V květnu císařské hlavní město oblehly a začalo bombardování, které Ludwig van Beethoven (1770‒1827) přetrpěl ve sklepě domu svého bratra Karla. Po několika měsících obléhání a bitvě u Wagramu se rakouská armáda v říjnu 1809 vzdala a podepsala kapitulaci. Beethoven poté využil možnost z Vídně odjet, ale brzy se mu zastesklo po příznivcích a mecenáších. Chtěl jim představit své nové skladby, včetně klavírního koncertu Es dur, který věnoval arcivévodovi Rudolfovi, mladšímu bratrovi císaře Františka I., svému žákovi a dlouholetému podporovateli.
Na premiéru si však nakonec musel ještě dva roky počkat, mimo jiné proto, že poprvé nebyl schopen kvůli zhoršenému sluchu sólový part zahrát sám. Premiéra se nakonec odehrála v Lipsku, sólistou byl Friedrich Schneider. Pro Beethovena bylo důležitější uvedení koncertu před vídeňským publikem, které se konalo 15. února 1812 v Divadle u Korutanské brány. Sólový part nastudoval mladý, ale již dobře známý Karl Czerny, jeden z Beethovenových žáků a nejvěrnějších následovníků. Titul „Císařský“ nebyl součástí názvu od začátku – nejspíš ho připojil vydavatel Johann Baptist Cramer, důvodem mohlo být původní věnování členovi císařské rodiny.
Skladba je ze všech Beethovenových koncertních děl nejvíce „symfonická“. Orchestr zde není pouhým doprovazečem, ale plnohodnotným partnerem. Vyměňuje si s virtuózním klavírem role, ale umí se také ztišit pod klavírními pasážemi nebo ukázat něhu v prostřední větě. Je rafinovaně instrumentován, což se projevuje zvláště v použití dřevěných dechů a lesních rohů. Sólistovi Beethoven „naložil“ celé spektrum technických nástrah a také krásných témat, s nimiž pracuje opravdu mistrovsky. Využívá k tomu širší plochy, které má klavír k dispozici oproti sonátám nebo komorním skladbám. Důkazem toho je i jeho závěrečné hlavní téma třetí věty, velkolepého a bujarého allegra ve formě ronda.
Igor Stravinskij
Svěcení jara
Datum 29. května 1913 najdeme v učebnicích hudební historie často zapsané tučným písmem. Tehdy totiž bylo publikum pařížského Théâtre des Champs-Élysées svědkem premiéry avantgardního baletu Svěcení jara s hudbou Igora Stravinského (1882–1971). V kostýmech a scéně navržených ruským všestranným umělcem a intelektuálem Nicolasem Roerichem vyprávěli skladatel Stravinskij a choreograf Václav Nižinskij příběh z ruské pohanské mytologie o oslavě jara a obětování dívky coby díkůvzdání za nový začátek přírodního cyklu.
Svěcení jara si u Stravinského objednal Sergej Ďagilev, legendární impresário neméně proslulého souboru Ruský balet. Navazoval tím na spolupráci z let 1910 a 1911, kdy s ohromným úspěchem uvedl balety Pták Ohnivák a Petruška, rovněž se Stravinského hudbou. Coby umělecký manažer byl Ďagilev vskutku neobyčejnou postavou. Na počátku 20. století využil politicko-hospodářského i kulturního sbližování ruského a francouzského prostředí a založil taneční společnost Les Ballets russes (Ruský balet). Ta v prvních letech působila v napojení na petrohradské Mariinské divadlo, po dvou sezonách ale Ďagilev svůj soubor osamostatnil a nadále provozoval na vlastní náklady. Ansámbl sídlil v Monte Carlu, ale vystupoval pravidelně v Paříži a podnikal také četná turné do zahraničí. Jedinečnost Ruského baletu spočívala zejména v kombinaci precizní techniky ruské baletní školy a Ďagilevovy neotřelé dramaturgie, která byla více než na velká romantická díla zaměřena na nové skladby zkomponované přímo pro něj a na taneční adaptace soudobých i starších děl. Svěcení jara se ale ukázalo být pro část tehdejšího publika neotřelé až příliš. Jistá barbarskost příběhu, který končí smrtí mladé panny, živočišnost choreografického zpracování a v neposlední řadě syrová a mnohdy disonantní Stravinského hudba vyvolaly při premiéře jeden z největších skandálů hudebních dějin, při němž dokonce zasahovala i policie. Netrvalo ale příliš dlouho a Svěcení jara se dostalo na koncertní pódia jako samostatný orchestrální kus.
Pařížská premiéra Svěcení bez baletu, která se uskutečnila v dubnu 1914, znamenala neuvěřitelný úspěch. Vrcholné dílo Stravinského tvůrčího období čerpajícího z folkloru a lidových hudebních námětů, přineslo svému autorovi uměleckou nesmrtelnost. Stravinskij otevřel dveře modernismu – definitivně se vymanil z harmonických konvencí, jal se objevovat nové hudební světy charakterizované výraznou rytmikou, synkopami, disonancí a pohrávání si s hudebními tématy a motivy dosud nevídaným způsobem. Navzdory své skandální premiéře, se ale Svěcení jara v průběhu 20. století stalo základem repertoáru, skutečnou klasikou. První světová válka, která zanedlouho zachvátila celou Evropu, zásadně změnila estetické vnímání tehdejší společnosti. Ve světle skutečných událostí už příběh z pohanské mytologie nevypadal ani zdaleka tak barbarsky.