Česká filharmonie, Leonidas Kavakos • Dvořákova Praha

Na jaře roku 1773 se Wolfgang Amadeus Mozart vrátil do rodného Salcburku ze své třetí cesty po Itálii. Mohl se pyšnit třemi úspěšnými operními premiérami v Miláně, setkáním s významnými osobnostmi včetně Josefa Myslivečka i Řádem zlaté ostruhy, jež mu udělil papež Klement XIV. Vrátil se jako zdatný skladatel, který se už nadobro vymanil z role zázračného dítěte. V salcburském arcibiskupském dvorním orchestru se stal koncertním mistrem (na dvorního kapelníka byl v sedmnácti letech ještě příliš mladý), přičemž příležitostně vystupoval s houslemi jako sólista i mimo Salcburk. Snad pravě souhrn těchto okolností způsobil, že se poprvé a naposledy ve své kompoziční kariéře zaměřil právě na housle. Díky tomu vzniklo pro tento nástroj pět koncertů (první v roce 1773, ostatní roku 1775), z nichž jeden z nejpůvabnějších, Koncert pro housle a orchestr č. 3 G dur, KV 216, dnes uslyšíme. Nevíme přesně, pro jakou příležitost skladba vznikla a kdo byl jejím prvním interpretem, předpokládáme však, že se hrála na salcburském dvoře, a to v podání dvorního houslisty Antonia Brunettiho. Pro něj Mozart upravoval koncerty tak, aby vyhovovaly jeho požadavkům.

Koncert G dur je rozvržen podle vzoru Antonia Vivaldiho do tří vět. Otevírá ho energické Allegro, jehož téma si Mozart vypůjčil ze své opery Il re pastore. Ne snad proto, že by se mu nedostávalo invence, ale spíše z důvodu, že téma houslovému partu slušelo ještě víc než vokální lince. Následuje nebesky okouzlující Adagio s taneční střední částí v dechových nástrojích, jediná věta všech Mozartových houslových koncertů, kde jsou předepsány namísto hobojů dvě flétny. Obě věty uzavírají kadence, které skladatel nevypsal do not, je tedy na sólistovi, zda zvolí vypracované kadence jiných autorů, nebo si vytvoří vlastní. Živé taneční Rondo ve francouzském stylu (skladatelem nazváno "Rondeau") obsahuje přinejmenším jednu citaci francouzské lidové melodie určenou zřejmě pro intelektuální pobavení tehdejšího publika, jež se ji pokoušelo identifikovat. Celý koncert ukončuje Mozart se svou charakteristickou nepředvídatelností: namísto orchestrálního tutti se s posluchači loučí skupina dechových nástrojů v zeslabené dynamice a hudba se rozplývá jakoby do ztracena.

Řecký houslista Leonidas Kavakos je napříč světadíly uznáván jako umělec vzácných kvalit, u kterého se bezkonkurenční technika snoubí s podmanivou muzikalitou a interpretační originalitou. Pravidelně spolupracuje s uznávanými tělesy a dirigenty a sólově vystupuje v nejvýznamnějších koncertních sálech a na prestižních festivalech.

V pozici sólisty pravidelně spolupracuje s elitními orchestry, jako jsou Vídeňští a Berlínští filharmonikové či Londýnský symfonický orchestr. V sezóně 2025/26 vystoupí s Královským orchestrem Concertgebouw, Newyorskou filharmonií, Orchestrem Francouzského rozhlasu či Orchestrem lipského Gewandhausu. V poslední době si však upevňuje také roli dirigenta, ve které se představí mimo jiné s Českou filharmonií, Symfonickým orchestrem v Barceloně či Orchestrem v Minnesotě.

V roce 2022 založil ApollΩn Ensemble, složený z elitních řeckých hudebníků, který se rychle etabloval na mezinárodní scéně. S tímto souborem vystoupil na festivalech ve Verbier, Edinburghu či Santanderu, v londýnské Wigmore Hall či ve vídeňském Musikvereinu. Od roku 2025 převezme funkci uměleckého ředitele festivalu Classic Revolution v Lotte Concert Hall v Soulu.

Nahrává exkluzivně pro Sony Classics. Při příležitosti oslav Beethovenova jubilea mu vyšel Beethovenův houslový koncert, který jako sólista i dirigent nahrál spolu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, a také znovu vydal album kompletních Beethovenových sonát, na kterých se v roce 2007 podílel s Enricem Pacem a které získalo cenu Echo Klassik Instrumentalist. Dále spolu s Emanuelem Axem a Yo-Yo Mou tento rok vydal album „Beethoven for Three“, které zahrnuje dvě Beethovenovy symfonie upravené pro klavírní trio.

Leonidas Kavakos se narodil do hudební rodiny v Athénách, kde nyní působí jako kurátor každoročních mistrovských kurzů, zaměřených na housle a komorní hru, na které se sjíždějí umělci z celého světa. V roce 2024 byl jmenován profesorem houslí na Basilejské akademii hudby. Hraje na housle „Willemotte“ z dílny Antonia Stradivariho z roku 1734.