Český spolek pro komorní hudbu • Alinde Quintet

Opera Giuseppa Verdiho (1813–1901) La forza del destino (Síla osudu) vznikla na objednávku carské opery v Sankt Petěrburgu na základě úspěchu tamního uvedení skladatelovy opery Il trovatore (Trubadúr). Předlohou se stalo španělské drama z roku 1835, jehož autorem byl Ángel de Saavedra, libreto vytvořil osvědčený Francesco Maria Piave, který už pro Verdiho napsal text k osmi operám včetně například Macbetha, Rigoletta či Traviaty. Námětem je tragická láska španělské šlechtičny a indiánského míšence, která ztroskotá na stavovských rozdílech a předsudcích. Saavedrovu předlohu Piave rozšířil o scénu z dramatické trilogie Friedricha Schillera Valdštýn. Premiéra Verdiho opery se uskutečnila 29. října (10. listopadu) 1862 v petrohradském Mariinském divadle, úspěch Trubadúra se však neopakoval. Prorazila až nová verze Síly osudu s libretem, které přepracoval Antonio Ghislanzoni, poprvé uvedená 27. února 1869 v milánské Scale. Nosným prvkem předehry je výrazný motiv osudu, který prochází celou operou. Nejrůznější transkripce a úpravy sloužily v minulosti k propagaci nových skladeb. Obohacovaly však také koncertní repertoár, řada z nich se stala jeho trvalou součástí, a tato praxe trvá dodnes. Německý flétnista Joachim Linckelmann (*1964) zpřístupňuje svými úpravami pro komorní obsazení i rozměrná vokálně-instrumentální díla, například Verdiho Requiem či Dvořákovo Stabat Mater.

Smyčcový kvartet č. 8 c moll, op. 110, s podtitulem „Obětem fašismu a války“ komponoval Dmitrij Šostakovič (1906–1975) roku 1960. Téměř třicet let byl ve své vlasti pronásledován kritikou z nejvyšších politických míst jako „formalista“ a „umělec odcizený lidu“, v západním světě se mezitím zařadil mezi nejvýznamnější osobnosti hudby 20. století. Politické uvolnění v polovině padesátých let změnilo i Šostakovičovu situaci: 9. dubna 1960 byl zvolen tajemníkem Svazu sovětských skladatelů, v září téhož roku byl přijat za kandidáta komunistické strany. V letních měsících mezi těmito dvěma daty pobýval v Drážďanech a v sanatoriu v Saském Švýcarsku, kde pracoval na hudbě k filmu Pět dní – pět nocí. Tehdy se také dozvídal o událostech bombardování Drážďan na sklonku války. Pod těmito dojmy, které v něm vyvolaly vlastní válečné vzpomínky na zničený Leningrad, vznikl během tří dní Smyčcový kvartet č. 8 jako vyjádření žalu nad všemi zbytečnými obětmi válečného běsnění. Smyčcový kvartet se stal v této etapě Šostakovičovy tvorby prostředkem osobní výpovědi. Osmý kvartet otevírá anagram skladatelova jména D-Es-C-H, motiv, který se v průběhu skladby stále vrací. Jeho hudba obsahuje řadu citátů a autocitátů, pozměněné téma jeho 1. symfonie, druhé téma 5. symfonie či téma finální věty Klavírního tria č. 2, odvozené z klezmerské hudby jako jednoho z výrazných prvků Šostakovičovy inspirace. Scherzo je jednou z typických skladatelových grotesek v rytmu démonického valčíku, v triu nastupuje další autocitát, tentokrát z Violoncellového koncertu. Citovány jsou také revoluční písně a zvolání Kateřiny Izmajlové ze 4. dějství opery Lady Macbeth, jejímž uvedením v roce 1935 Šostakovičův zpolitizovaný umělecký zápas začal. Poslední dvě pomalé věty patří k nejvážnějším v Šostakovičově tvorbě vůbec. Vrací se motiv smutečního pochodu, skladbu uzavírá fuga. Smyčcový kvartet č. 8 byl poprvé uveden 2. října 1960 v Leningradu v provedení Beethovenova kvarteta, souboru, s nímž skladatel spolupracoval od roku 1940 do konce svého života. Autor aranže, americký fagotista Mark Anthiny Popkin (1929–2011) upravil pro dechový kvintet například i Smyčcovou serenádu, op. 22, Antonína Dvořáka a další díla. 

Lotyšský skladatel Pēteris Vasks (*1946) patří k předním představitelům současné hudby pobaltských států. Mezi podněty, které přispěly k hledání vlastního kompozičního slohu, stála – vedle inspirace lotyšským folklorem – tvorba Witolda Lutosławského a Krzysztofa Pendereckého. Vasks je autorem děl nejrůznějších oborů. Jeho skladba Music for a Deceased Friend (Hudba pro zesnulého přítele) nese autobiografické rysy. Byla napsána v roce 1981 a je věnována památce tragicky zesnulé fagotistky Jany Barinské, která zahynula při požáru. Základním stavebním prvkem díla je interval vzestupné tercie a sestupné sekundy jako předzvěst nebezpečí, motiv se rozvíjí jako vypuknutí a šíření požáru a umlká v tiché rezignaci. Skladba upomíná na starodávné pohřební zpěvy. Hudební proud je přerušován vzdechy, výkřiky, Vasks zapojuje i vokál a skladba ústí do naprostého ticha. 

Inspirace norskou lidovou hudbou patří k základním charakteristikám díla Edvarda Hagerupa Griega (1843–1907). Jeho klavírní tvorba zahrnuje četné sbírky a cykly, těžící z lidových melodií a rytmů. Čtyři Norské tance, op. 35, z roku 1881 existují ve verzi pro klavír na dvě i na čtyři ruce. Grieg pro ně využil autentické lidové melodie obsažené ve sbírce Norske Fjeldmelodier, kterou vydal Ludvig Mathias Lindeman (1812–1887). Všechny tance jsou vytvořeny na obrysu třídílné formy. První tanec je založen na melodii z horských oblastí severního Norska, známé jako „Sinclairův pochod“, a je údajně součásti kulturní paměti obyvatelstva, jež kdysi do těchto končin přišlo ze Skotska. Energií nabitý tanec má střední zpěvný díl, k typickým prvkům Griegova stylu patří ostinátní bas. Další tři tance jsou tzv. „hallingy“. Halling je tradiční norský tanec ve 2/4 nebo 6/8 taktu, v němž se muži předvádějí děvčatům za doprovodu osmistrunných houslí se zvláštním bzučivým zvukem. Ve druhém tanci je prostá melodie doprovázená přiznávkovým rytmem vystřídána virtuózním středním dílem v cis moll. Ve třetím tanci se o kontrast postará zklidněná střední část a ostré dynamické zvraty. Čtvrtý tanec otevírá krátká pomalá introdukce, následuje živý rytmický oddíl vystřídaný mollovým zasněním s bohatými harmonickými modulacemi, repríza energické části je ukončena kodou. Norské tance existují také v orchestrální verzi, kterou roku 1891 pořídil český houslista, dirigent a skladatel Jan (Hans) Sitt. Autorem úpravy pro dechové kvinteto je francouzský hobojista, skladatel a aranžér David Walter (*1958).