Česká filharmonie • Koncert ke 130. výročí
Umění České filharmonie naplňuje koncertní sály doma i ve světě už sto třicet let. Výročí orchestru připomeneme audiovizuálním večerem, který propojí vzácné archivní záznamy s živou hudbou pod vedením šéfdirigenta Semjona Byčkova. Na velkém plátně se v obrazech a zvuku setká minulost s přítomností, aby společně vyprávěly příběh prvního českého orchestru.
Program
Antonín Dvořák
Symfonie č. 9 e moll, op. 95, 1. věta Adagio. Allegro molto (10')
Bedřich Smetana
Prodaná nevěsta, předehra k opeře (7')
Antonín Dvořák
Symfonie č. 9 e moll, op. 95, 2. věta Largo (10')
Bedřich Smetana
Vltava, báseň ze symfonického cyklu Má vlast (12')
Účinkující
Semjon Byčkov dirigent
Česká filharmonie
Zákaznický servis České filharmonie
Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz
Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.
Vždy, když potřebujete zakoupit vstupenku pro invalidní vozík.
Koncert vzniká ve spolupráci s kreativním studiem Lunchmeat.
Bedřich Smetana (1824–1884) a Antonín Dvořák (1841–1904). Dva velikáni, bez nichž si českou hudbu nelze představit – a bez nichž by možná nebylo ani České filharmonie. Provázejí ji od jejích počátků až dodnes. Během 130 let existence prvního českého orchestru zaznělo na třináct set Vltav, tisíc Novosvětských a více než šest set předeher k Prodané nevěstě. Těžko si tedy představit, že by na dnešním koncertu tyto skladby mohly chybět. Jak to ale s Českou filharmonií a jejími začátky vlastně bylo?
Evropa v 19. století procházela dynamickým politickým i společenským vývojem. Města se rozšiřovala, vznikaly nové instituce včetně těch hudebních a Praha čekala na svůj první velký symfonický orchestr. Takový, jaké se už od čtyřicátých let rodily v okolních evropských zemích, na britských ostrovech i za oceánem. V roce 1840 vznikla Královská filharmonie v Liverpoolu, o dva roky později se zrodili Vídeňští filharmonikové a Newyorská filharmonie, roku 1858 orchestr v Manchesteru a roku 1882 Berlínští filharmonikové. Průkopníkem mezi dodnes fungujícími ansámbly je však orchestr lipského Gewandhausu, jehož historie se začala psát už o století dříve – roku 1743.
V Praze to byl právě Bedřich Smetana, kdo o vznik moderního symfonického orchestru usiloval stejně zapáleně jako o založení Národního divadla. V lednu 1871 patřil mezi signatáře dopisu, který na zdejším místodržitelství žádal o schválení stanov Spolku pro podporování hudebních umělců v Praze, jejich vdov a sirotků. O dva roky později, na jaře 1873, pak dirigoval koncert Pražského filharmonického spolku – jednoho z prvních předchůdců budoucí České filharmonie. Ta si však na první vystoupení pod svým jménem počká ještě třiadvacet let – do 4. ledna 1896, kdy bude dirigovat Antonín Dvořák.
Myšlenka péče a jisté odpovědnosti vůči společnosti i hudbě byla v České filharmonii přítomná od samého počátku a přetrvává dodnes. Spolek z roku 1871 měl pomáhat především vysloužilým hudebníkům orchestru Národního divadla. S tím byly úzce spjaty i první sezony filharmonie – šlo vlastně o orchestr s podobným personálním obsazením, který mimo operní provoz pořádal vlastní koncerty. Postupem času se však mezi vedením Národního divadla a výborem České filharmonie, zastupujícím zájmy orchestrálních hráčů, začaly objevovat spory. Vyvrcholily v únoru roku 1901. Dirigent Karel Kovařovic nejprve propustil z orchestru Národního divadla předsedu filharmonického výboru Aloise Palečka, a když se jeho kolegové pokusili uspořádat stávku, propustil Kovařovic i je. Od té chvíle začala Česká filharmonie působit jako zcela samostatné těleso.
Svůj specifický zvuk, mnohými charakterizovaný jako měkký, barevný a založený na vřelosti a technické preciznosti zejména smyčcových sekcí, si Česká filharmonie od začátku přirozeně tříbila především na české hudbě. Vedle skladeb Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany, které tvořily základ repertoáru, uváděli ale čeští filharmonici pravidelně také díla soudobých českých autorů. Ohromnou práci na tomto poli odvedl zejména Václav Talich. Mezi lety 1919 a 1941 působil jako šéfdirigent orchestru a svou dramaturgii postavil právě na nové hudbě – zařazoval díla Bohuslava Martinů, Pavla Bořkovce, Jaroslava Křičky či Otakara Jeremiáše. Václav Talich během svého působení řídil Českou filharmonii více než devět set padesátkrát a do její historie se zapsal jako klíčová osobnost. Dal orchestru řád, dokonalou techniku a ukotvil jeho klíčový repertoár. Položil pevný základ, na němž mohli stavět všichni jeho nástupci v čele orchestru i hostující dirigenti. Plejáda osobností, s nimiž Česká filharmonie spolupracovala, byla už v počátcích mimořádně bohatá. Také díky Talichovu mezinárodnímu renomé přijímali pozvání orchestru dirigenti jako Erich Kleiber, Otto Klemperer nebo Thomas Beecham. Své skladby ale dirigovali Darius Milhaud, Pietro Mascagni či Igor Stravinskij, a ještě v předtalichovské éře také Gustav Mahler. Ten České filharmonii svěřil světovou premiéru své Sedmé symfonie.
Orchestr od prvních let nesázel jen na působení v Praze, ale své renomé budoval také na cestách. Když jej hudební server Bachtrack zkraje letošního roku zařadil mezi tři nejzcestovalejší orchestry poslední sezony, nešlo vlastně o žádné překvapení. Už v roce 1901 odehráli filharmonici přibližně polovinu ze svých devětačtyřiceti koncertů mimo hlavní město. Zavítali tehdy například do Brna, Ostravy či Olomouce a následně také do Vídně, Záhřebu, Lublaně a Rijeky. První skutečně zahraniční turné následovalo záhy. V létě 1902 vyrazila Česká filharmonie do Londýna. Zasloužil se o to houslový virtuóz Jan Kubelík, pod jehož jménem orchestr také vystoupil – jako Kubelíkův český orchestr. Šlo o čistě marketingový tah, neboť jméno slavného houslisty lákalo publikum více než tehdy ještě nepříliš známá značka Česká filharmonie.
Zahraniční cesty se záhy staly přirozenou součástí života orchestru. Česká filharmonie se díky nim stala vytrvalým a vyhledávaným ambasadorem české hudby a zůstávala také v kontaktu s okolním hudebním světem a mezinárodní konkurencí, v níž si dlouhodobě vedla mimořádně dobře. Zájezdy měly navíc i praktický rozměr – často byly vítaným zdrojem příjmů a tam, kde ekonomický výsledek nebyl ideální, vyvažoval jej přínos pro budování reputace a mezinárodního renomé orchestru.
Orchestr se do zahraničí vydával prakticky se všemi svými šéfdirigenty. Už v meziválečné době zavítala Česká filharmonie s Václavem Talichem do Itálie, Rakouska, Jugoslávie, Belgie, Francie či Maďarska. Éru Rafaela Kubelíka významně ovlivnila druhá světová válka. Ještě před ní ale stihnul s Českou filharmonií vyrazit do Velké Británie a Belgie, v poválečných letech podnikli turné do Polska, Švýcarska a Paříže. Když Rafael Kubelík po únorovém převratu v roce 1948 emigroval, ujal se České filharmonie Karel Ančerl. Také on měl dva velké cíle – hrát českou hudbu a dostat ji do světa. A to se mu, navzdory překážkám kladeným komunistickým režimem, dařilo. Spolu s Dvořákem a Smetanou zaznívala také díla Vítězslava Nováka, Otakara Ostrčila či Jana Hanuše.
Ančerl s Českou filharmonií procestoval téměř celý svět – kromě evropských zemí vystoupili také v Indii, Číně, na Novém Zélandu či v Austrálii. A byl to také on, kdo ji v roce 1965 poprvé přivedl do slavné newyorské Carnegie Hall. I tehdy dostál svému závazku uvádět českou hudbu. Kromě Novosvětské, která zde měla v roce 1893 světovou premiéru, zařadil na program také Smetanovu Šárku a Mysterium času Miroslava Kabeláče. Po okupaci v roce 1968 ale Karel Ančerl následoval Rafaela Kubelíka a z Československa odešel. Česká filharmonie byla svěřena Václavu Neumannovi. Ten stejně jako jeho předchůdci dbal na uvádění české hudby a na její prezentaci v zahraničí. Navzdory ponuré normalizační atmosféře zajistil orchestru vysokou míru umělecké autonomie a rovněž s ním pravidelně cestoval po Evropě, do Japonska, Kanady i Spojených států amerických. Když v září roku 1990 odcházel po dvaadvaceti letech do důchodu, měl na svém dirigentském kontě více než tisíc českofilharmonických koncertů – více než sto padesátkrát uvedl Novosvětskou a sto dvacetkrát Smetanovu Vltavu.
Stejně jako řada jejích souputníků mezi světovými orchestry ale neměla ani Česká filharmonie vždy na růžích ustláno. Nevyhnula se jí období ekonomické nestability ani kolísající umělecké úrovně a její osud několikrát poznamenaly také dramatické události dějin kráčejících střední Evropou. Díky odhodlaným osobnostem, které se postavily do jejího čela, však dokázala tyto zkoušky vždy překonat.
Devadesátá léta a první roky nového století byly obdobím hledání osobnosti, která by orchestru dala jasný směr – někoho, kdo by jej vedl s respektem k tradici, ale zároveň s vizí pro budoucnost. V čele České filharmonie se vystřídalo několik dirigentů českých i zahraničních, skutečný lídr však orchestru stále chyběl. Našel se nakonec v roce 2012 v Jiřím Bělohlávkovi. Ten k České filharmonii přišel po úspěšných letech v zahraničí a začal znovu upevňovat její postavení coby vedoucího českého orchestru. Přivedl jej zpět na významná světová pódia a znovu k němu přilákal špičkové dirigenty i sólisty. Byl mezi nimi také Semjon Byčkov, který po předčasném úmrtí Jiřího Bělohlávka převzal v roce 2018 post šéfdirigenta. Byčkov dokázal na jeho práci přirozeně navázat a dále rozvíjet mezinárodní renomé orchestru i jedinečnost jeho hudebního vyjadřování. Dnes se Česká filharmonie těší respektu na světových pódiích a pravidelně spolupracuje s nejvýznamnějšími dirigenty a sólisty současnosti. Byčkov společně s hlavními hostujícími dirigenty Simonem Rattlem a Jakubem Hrůšou vytváří patrně nejsilnější umělecké vedení, jaké orchestr ve své historii dosud zažil.
Program je založen na hudební části i na mluveném slově, které zazní v českém jazyce. Program nebude doplněn anglickými titulky.
Účinkující
Semjon Byčkov dirigent
Své působení ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie zahájil Semjon Byčkov v roce 2018 koncerty věnovanými 100. výročí založení Československé republiky – v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu. V roce 2019 vyvrcholil Projekt Čajkovskij: CD komplet symfonií a na něj navázané koncerty a rezidence. V rámci Roku české hudby 2024 se kromě nahrávek Smetanovy Mé vlasti, kterou časopis BBC Music Magazine vyhlásil orchestrální nahrávkou roku 2025, a Dvořákových symfonií č. 7, 8 a 9 stala česká hudba hlavním tématem významných evropských vystoupení v Evropě a USA, včetně tří koncertů v Carnegie Hall. Ve 130. sezoně Byčkov absolvuje s Českou filharmonií zájezdy na Tchaj-wan, do Japonska, Koreje, Rakouska, Itálie, Německa, Lucemburska, Švédska a Finska a na jaře 2026 vydá PENTATONE komplet Mahlerových symfonií nahraných s Českou filharmonií v uplynulých osmi sezonách.
Semjon Byčkov přináší do repertoáru orchestru jedinečnou kombinaci vrozené muzikálnosti a přísné ruské pedagogiky. Často hostuje u předních světových orchestrů a operních souborů a realizoval mnoho nahrávek, mimo jiné s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. K referenčním nahrávkám se Symfonickým orchestrem WDR Kolín nad Rýnem patří čtyři Brahmsovy symfonie, dále díla Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1992 byla doporučenou nahrávkou pro pořad BBC Radio 3 Building a Library (2020); Wagnerův Lohengrin byl vyhlášen nahrávkou roku časopisu BBC Music Magazine (2010); a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky získala titul nahrávka měsíce časopisu BBC Music Magazine (2018).
Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad), v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a nyní žije v Evropě. V roce 1989 se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestru de Paris. V roce 1997 byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru WDR v Kolíně nad Rýnem a o rok později šéfdirigentem drážďanské Semperoper. V létě 2025 se Byčkov vrátil do Bayreuthu, aby dirigoval Wagnerova Tristana a Isoldu, a v roce 2026 bude dirigovat novou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina v Pařížské opeře. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America. Je držitelem čestných titulů v BBC Symphony Orchestra a Královské hudební akademii.
Česká filharmonie
Česká filharmonie, držitelka ocenění Orchestr roku 2024 časopisu Gramophone, je jedním z nejvýznamnějších evropských orchestrů a dlouhodobě představuje symbol české hudební kultury doma i ve světě. V aktuální 130. sezoně vystoupí v nejprestižnějších sálech Evropy i východní Asie – v Japonsku, Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Německu, Rakousku, Itálii a Belgii – a zároveň pravidelně koncertuje ve svém domovském Rudolfinu.
Šéfdirigentem a hudebním ředitelem orchestru je od roku 2018 Semjon Byčkov, který ve svém uměleckém působení u prvního českého orchestru navazuje na tradici svých předchůdců – Václava Talicha, Karla Ančerla, Václava Neumanna i Jiřího Bělohlávka.
Repertoár orchestru pod Byčkovovým vedením propojuje klasická díla Brahmse, Čajkovského, Mahlera a Stravinského s tvorbou současných autorů – mezi nimi Bryce Dessnera, rezidenčního skladatele sezony. Na pódiu se objevují také přední světoví sólisté, mimo jiné Jevgenij Kissin, Magdalena Kožená, Sol Gabetta, Seong-Jin Cho či Augustin Hadelich. Hlavními hostujícími dirigenty České filharmonie jsou sir Simon Rattle a Jakub Hrůša.
Vrcholným momentem uplynulé sezony byla třídenní rezidence v Carnegie Hall v New Yorku. Deník The New York Times označil Českou filharmonii za „nadčasový poklad a vynikajícího správce hudebního dědictví své země“.
Na jaře 2026 vyjde kompletní cyklus Mahlerových symfonií, které Česká filharmonie se Semjonem Byčkovem nahrávala pro vydavatelství PENTATONE mezi lety 2018 a 2025. Nahrávka Smetanovy Mé vlasti, vydaná jako příspěvek k Roku české hudby 2024, získala Orchestrální cenu BBC Music Magazine 2025 a výjimečný mezinárodní ohlas.
Od svého prvního koncertu v roce 1896, který řídil Antonín Dvořák, zůstává Česká filharmonie věrna svému poslání – podporovat české skladatele a šířit víru v sílu hudby. Dnes rozvíjí rozsáhlé vzdělávací a sociální projekty, spolupracuje s mladými umělci a zůstává ambasadorem české hudební tradice na nejvýznamnějších světových pódiích.
Skladby
Antonín Dvořák
Symfonie č. 9 e moll, op. 95, „Z Nového světa“
Prestižní pozvání do New Yorku nespadlo z nebe. Ve Spojených státech se Dvořákova hudba hrála již řadu let, z amerických novin se čtenáři dovídali o mistrových evropských úspěších skladatelských i dirigentských. Ale především byl Dvořák pro Ameriku ikonou národního skladatele. „Amerikáni očekávají veliké věci ode mne a hlavní je, abych prý jim ukázal cestu do zaslíbené země a říše nového samostatného umění, zkrátka vytvořit muziku národní!! […] Je to zajisté stejně veliký jako krásný úkol pro mne a doufám, že pomocí Boží se mně to poštěstí. Materiálu je zde dost a dost,“ psal skladatel po příjezdu do Ameriky příteli Josefu Hlávkovi. S hudebním materiálem se Dvořák skutečně seznamoval s velkým zájmem, prozradil to i v rozhovoru pro New York Herald: „Od chvíle, co žiji v této zemi, zajímám se hluboce o lidovou hudbu černochů a indiánů […] a mým úmyslem je učiniti, co bude v mých silách, abych upoutal pozornost k tomuto skvělému pokladu melodií, který máte.“ Melodie však Dvořák nepřejímal. Tvořil své vlastní, využívaje při tom celé řady charakteristických rysů lidových písní, které si spojoval s americkou folklorní substancí. Motivy k nové Symfonii e moll, op. 95, „Z Nového světa“ se navíc nezrodily hned v té podobě, jak je známe nyní. Dokumentují to skladatelovy skicáře, ve kterých jsou dnes již slavná témata zapsána ještě s mnoha odchylkami od finální verze. Je zřejmé, že v průběhu kompozičního procesu Dvořák stále prohluboval onen „americký duch“, který chtěl do své hudby vtělit: přidával synkopy, včetně speciality zvané „schotch snap“, zvýrazňoval pentatoniku a podobně. Rozhodně však v nové symfonii neusiloval o to, aby se od jeho předchozích symfonií odlišovala ve všem. V době dokončování partitury se o tom sám zmínil v dopise příteli Göblovi: „Nyní právě dodělávám novou Sinfonii E moll která se bude nápadně lišit od mých předešlých, a sice nejvíce v melodických harmon. i rhytm. obratech – jenom instrumentace ta se nezměnila v tom asi již dále pokračovat nebudu a také nechci, a vím proč.“
O bouřlivém přijetí díla při jeho slavné premiéře v newyorské Carnegie Hall v prosinci 1893 (Newyorskou filharmonii dirigoval Anton Seidl) referoval skladatel i svému nakladateli Fritzi Simrockovi do Berlína: „Úspěch symfonie 15. a. 16. prosince byl velkolepý; noviny říkají, že ještě nikdy žádný skladatel nedosáhl takového triumfu. Byl jsem v lóži, hala byla obsazena nejlepším obecenstvem z New Yorku, lidé tak mnoho tleskali, že jsem se musel z lóže děkovat jako král!? à la Mascagni ve Vídni (nesmějte se!). Vy víte, že se snažím takovým ovacím raději vyhnout, ale musel jsem to udělat a ukázat se.“ Název „Z Nového světa“ („From the new world“) skladatel připsal na titulní stranu partitury až několik měsíců po dokončení díla; přesně v den, kdy předával partituru dirigentovi k nastudování. Název tohoto prvního díla, které napsal v Americe, zavdal příčinu k celé řadě úvah v novinových článcích. Když si je skladatel pročítal, poznamenal prý s úsměvem: „Tak se zdá, že jsem jim trochu popletl rozumy.“
Předehra k opeře Prodaná nevěsta
Moderní opera, která je zároveň plně česká. Takový cíl si stanovil Bedřich Smetana poté, co si ve Výmaru na podzim roku 1857 vyslechl pichlavou poznámku vídeňského dirigenta Johanna von Herbecka, že Češi jsou sice výteční interpreti, ale nedokážou vytvořit vlastní hudbu. Smetany se tento výrok nepříjemně dotkl a byl odhodlán dokázat, o jak mylný názor se jedná: „Přísahal jsem tam a tehdy, že právě já bych měl zplodit českou národní hudbu.“ Svému slibu, jak už dnes víme, dostál, nestalo se to však hned. Existenční důvody vedly skladatele ještě na nějaký čas zpět do Göteborgu, kde pracoval jako ředitel Filharmonické společnosti. Teprve pozitivní zprávy o změnách v pražském kulturním životě a naděje na založení samostatného českého divadla rozhodly o Smetanově návratu do Čech na jaře roku 1861. Jeho prvním příspěvkem k vytvoření české národní opery se stalo komplikované historické drama Braniboři v Čechách, při jehož dokončování už skicoval jednu z nejčeštějších českých oper, již později nazval Prodaná nevěsta. Pracoval na ní pomalu, uvážlivě a pečlivě, po premiéře na jaře roku 1866 ji několikrát revidoval, dokud nezískala podobu, s níž by byl plně spokojen. Zcela netypicky vznikla jako první z celé opery svižná energická předehra (Vivacissimo) s rozsáhlým smyčcovým fugatem, jež výtečně navozuje pozitivní atmosféru celého díla. Konečná verze půvabně komické Prodané nevěsty zazněla poprvé v září roku 1870 v Prozatímním divadle v Praze, světového ohlasu se dočkala až v roce 1892 zásluhou úspěšného hostování pražského Národního divadla na Mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni. Svou londýnskou premiéru měla o tři roky později.
Bedřich Smetana
Má vlast, cyklus symfonických básní
Už když byl Smetana v 50. letech 19. století ve Švédsku, začal ho zajímat jeden čerstvý hudební objev. Takzvaná symfonická báseň, jejímž vynálezcem byl skladatel a Smetanův rádce Franz Liszt. Symfonická báseň měla být pádnou odpovědí na všechny výtky směřující k hudbě jako k umění: podle mnohých estetiků byla totiž velkou slabinou hudby její abstraktnost. A tak se začaly psát skladby s konkrétním mimohudebním programem, kterým mohl být třeba nějaký příběh, událost, ale i líčení přírody. Smetana ve Švédsku, kde působil v letech 1856–1861, napsal symfonické básně tři – Richard III., Hakon Jarl a Valdštýnův tábor. A Lisztovi oddaně psal: „Pokládejte mě za nejhorlivějšího stoupence našeho uměleckého směru, jenž slovem i činem stojí za jeho svatou pravdou.“
K úvahám o dalších symfonických básní se vrátil až o desetiletí později v Čechách. Mimořádný hudební cyklus Má vlast – ojedinělý koncept v celých dějinách světové hudby – vytvořil v letech 1874–1879. V době, kdy byl už úplně hluchý. Hudbou vykreslil mýty i dějiny Čechů, krajinu, ve které žijí, ale také vizi „vzkříšení národa českého“, tehdy jednoho z národů rakousko-uherské monarchie. Už proto má Smetanova Má vlast v české hudební tradici ojedinělé postavení.
Na první zmínky o nových symfonických básních narazíme už v roce 1872. V listopadu přinesly Hudební listy zprávu, že Bedřich Smetana „dokončiv úplně velkou vlasteneckou zpěvohru Libuše (…) hodlá nyní přistoupiti k větším orchestrálním skladbám Vyšehrad a Vltava.“ Smetana podle všeho předem neplánoval vznik celého cyklu, ten vykrystalizoval až v průběhu let. Časopis Dalibor si v roce 1873 sice trochu zafantazíroval, když napsal, že Smetana komponuje „celý cyklus symfonických básní pod jménem všeobecným Vlasť s pododdíly: Říp – Vyšehrad – Vltava – Lipany – Bílá hora atd.“, ale nebyl zase až tak daleko od pravdy, když uvedl, že se při tom skladatel řídí „dle nejdůležitějších momentů slávy naší i neštěstí našeho.“
Hudba Mé vlasti se vztahuje – coby hudba takzvaně programní – mimo svět tónů, akordů nebo notových linek, vztahuje se k lidem, věcem, místům a příběhům minulosti i současnosti. Smetanovi se podařilo pozoruhodně celistvě vystihnout to, co bychom snad mohli nazvat „česká duše“, a v Mé vlasti vytvořil pozoruhodně nadčasovou skladbu. Všechna politická hesla 2. poloviny 19. století, kdy vznikala, už nevyhnutelně zastarala (jako nakonec zestárnou všechna politická hesla), ale Smetanova hudba si pořád nachází cestu k posluchačům – pořád je oslovuje, probouzí a povzbuzuje.
S historií České filharmonie je Smetanová Má vlast spjata jako málokteré jiné dílo. Je součástí velké interpretační tradice, která se začíná psát v roce 1901, kdy filharmonici celý cyklus symfonických básní interpretovali poprvé. A od té doby více než sedmsetkrát! Žádný orchestr na světě nehrál Mou vlast tolikrát. Hráli ji ve všedních dnech i o svátcích, ale je několik památných provedení, kdy Smetanova hudba rezonovala zcela mimořádně.
V roce 1924 se připomínalo 100. výročí Smetanova narození a Václav Talich při té příležitosti připravil provedení Mé vlasti se spojenými orchestry České filharmonie a Pražské konzervatoře. Má vlast byla také první filharmonickou nahrávkou s Talichem pro společnost His Master’s Voice. Velkým symbolem se Smetanův cyklus stává za okupace a za války. Talichovu Mou vlast z června 1939 se podařilo zaznamenat a jde o neuvěřitelný snímek, ze kterého dodnes mrazí. Hraje se jako o život, poslouchá se jako o život, na konci se zpívá Kde domov můj. Hudba přestává být jakýmsi kulturním zážitkem, který přicházíme prožít, ale stává se žhavou součástí nás samých.
V těžkých chvílích zní Má vlast pro českého posluchače naléhavě a jako výzva k boji, ale jsou i chvíle osvobození, kdy Smetanova jedinečná hudba stvrzuje, že „vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český“. Tak to bylo v červnu 1945, kdy Česká filharmonie hrála Smetanův cyklus na Staroměstském náměstí jako díkůvzdání za konec války. Tak to bylo v květnu 1968, kdy s Karlem Ančerlem zahajovala hudební festival Pražské jaro v atmosféře největšího společenského oživení a liberalizace po dvacetiletí totality. A bylo to tak znovu na jaře 1990, když nedlouho předtím komunistický režim definitivně padl. Z exilu se po dlouhých dvaačtyřiceti letech vrátil dirigent Rafael Kubelík. „Vášnivě jsem na tento okamžik čekal a věřil jsem, že jednou přijde. Jsem vděčný Bohu, celému národu, přátelům a vám všem.“ To byla první Kubelíkova slova po návratu do vlasti 8. dubna 1990. „To, co dokázal v poslední době Václav Havel, to není zázrak, ale důkaz, že zázraky nejsou a že je v člověku síla, která může skutečně lámat kameny.“
Smetanův cyklus byl prakticky po celé dvacáté století jakýmsi výhradním dílem České filharmonie a dalších českých orchestrů. Dnes jsou všechny vystaveny konkurenci, ze které nelze než mít radost. Mou vlast jako svébytnou hodnotu uvádějí Berlínští a Vídeňští filharmonikové, orchestry v Mnichově, Bamberku, Kolíně nad Rýnem, Hamburku, Madridu, Amsterodamu či v Clevelandu. Naposledy na Pražském jaru a na Salcburském festivalu 2022 Barenboimův orchestr Západovýchodní divan, složený z mladých hudebníků arabského světa. Má vlast se stala dílem mezinárodním.