Česká filharmonie • Koncert ke 130. výročí

Prestižní pozvání do New Yorku nespadlo z nebe. Ve Spojených státech se Dvořákova hudba hrála již řadu let, z amerických novin se čtenáři dovídali o mistrových evropských úspěších skladatelských i dirigentských. Ale především byl Dvořák pro Ameriku ikonou národního skladatele. „Amerikáni očekávají veliké věci ode mne a hlavní je, abych prý jim ukázal cestu do zaslíbené země a říše nového samostatného umění, zkrátka vytvořit muziku národní!! […] Je to zajisté stejně veliký jako krásný úkol pro mne a doufám, že pomocí Boží se mně to poštěstí. Materiálu je zde dost a dost,“ psal skladatel po příjezdu do Ameriky příteli Josefu Hlávkovi. S hudebním materiálem se Dvořák skutečně seznamoval s velkým zájmem, prozradil to i v rozhovoru pro New York Herald: „Od chvíle, co žiji v této zemi, zajímám se hluboce o lidovou hudbu černochů a indiánů […] a mým úmyslem je učiniti, co bude v mých silách, abych upoutal pozornost k tomuto skvělému pokladu melodií, který máte.“ Melodie však Dvořák nepřejímal. Tvořil své vlastní, využívaje při tom celé řady charakteristických rysů lidových písní, které si spojoval s americkou folklorní substancí. Motivy k nové Symfonii e moll, op. 95, „Z Nového světa“ se navíc nezrodily hned v té podobě, jak je známe nyní. Dokumentují to skladatelovy skicáře, ve kterých jsou dnes již slavná témata zapsána ještě s mnoha odchylkami od finální verze. Je zřejmé, že v průběhu kompozičního procesu Dvořák stále prohluboval onen „americký duch“, který chtěl do své hudby vtělit: přidával synkopy, včetně speciality zvané „schotch snap“, zvýrazňoval pentatoniku a podobně. Rozhodně však v nové symfonii neusiloval o to, aby se od jeho předchozích symfonií odlišovala ve všem. V době dokončování partitury se o tom sám zmínil v dopise příteli Göblovi: „Nyní právě dodělávám novou Sinfonii E moll která se bude nápadně lišit od mých předešlých, a sice nejvíce v melodických harmon. i rhytm. obratech – jenom instrumentace ta se nezměnila v tom asi již dále pokračovat nebudu a také nechci, a vím proč.“

O bouřlivém přijetí díla při jeho slavné premiéře v newyorské Carnegie Hall v prosinci 1893 (Newyorskou filharmonii dirigoval Anton Seidl) referoval skladatel i svému nakladateli Fritzi Simrockovi do Berlína: „Úspěch symfonie 15. a. 16. prosince byl velkolepý; noviny říkají, že ještě nikdy žádný skladatel nedosáhl takového triumfu. Byl jsem v lóži, hala byla obsazena nejlepším obecenstvem z New Yorku, lidé tak mnoho tleskali, že jsem se musel z lóže děkovat jako král!? à la Mascagni ve Vídni (nesmějte se!). Vy víte, že se snažím takovým ovacím raději vyhnout, ale musel jsem to udělat a ukázat se.“ Název „Z Nového světa“ („From the new world“) skladatel připsal na titulní stranu partitury až několik měsíců po dokončení díla; přesně v den, kdy předával partituru dirigentovi k nastudování. Název tohoto prvního díla, které napsal v Americe, zavdal příčinu k celé řadě úvah v novinových článcích. Když si je skladatel pročítal, poznamenal prý s úsměvem: „Tak se zdá, že jsem jim trochu popletl rozumy.“

Moderní opera, která je zároveň plně česká. Takový cíl si stanovil Bedřich Smetana poté, co si ve Výmaru na podzim roku 1857 vyslechl pichlavou poznámku vídeňského dirigenta Johanna von Herbecka, že Češi jsou sice výteční interpreti, ale nedokážou vytvořit vlastní hudbu. Smetany se tento výrok nepříjemně dotkl a byl odhodlán dokázat, o jak mylný názor se jedná: „Přísahal jsem tam a tehdy, že právě já bych měl zplodit českou národní hudbu.“ Svému slibu, jak už dnes víme, dostál, nestalo se to však hned. Existenční důvody vedly skladatele ještě na nějaký čas zpět do Göteborgu, kde pracoval jako ředitel Filharmonické společnosti. Teprve pozitivní zprávy o změnách v pražském kulturním životě a naděje na založení samostatného českého divadla rozhodly o Smetanově návratu do Čech na jaře roku 1861. Jeho prvním příspěvkem k vytvoření české národní opery se stalo komplikované historické drama Braniboři v Čechách, při jehož dokončování už skicoval jednu z nejčeštějších českých oper, již později nazval Prodaná nevěsta. Pracoval na ní pomalu, uvážlivě a pečlivě, po premiéře na jaře roku 1866 ji několikrát revidoval, dokud nezískala podobu, s níž by byl plně spokojen. Zcela netypicky vznikla jako první z celé opery svižná energická předehra (Vivacissimo) s rozsáhlým smyčcovým fugatem, jež výtečně navozuje pozitivní atmosféru celého díla. Konečná verze půvabně komické Prodané nevěsty zazněla poprvé v září roku 1870 v Prozatímním divadle v Praze, světového ohlasu se dočkala až v roce 1892 zásluhou úspěšného hostování pražského Národního divadla na Mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni. Svou londýnskou premiéru měla o tři roky později.

Už když byl Smetana v 50. letech 19. století ve Švédsku, začal ho zajímat jeden čerstvý hudební objev. Takzvaná symfonická báseň, jejímž vynálezcem byl skladatel a Smetanův rádce Franz Liszt. Symfonická báseň měla být pádnou odpovědí na všechny výtky směřující k hudbě jako k umění: podle mnohých estetiků byla totiž velkou slabinou hudby její abstraktnost. A tak se začaly psát skladby s konkrétním mimohudebním programem, kterým mohl být třeba nějaký příběh, událost, ale i líčení přírody. Smetana ve Švédsku, kde působil v letech 1856–1861, napsal symfonické básně tři – Richard III., Hakon Jarl a Valdštýnův tábor. A Lisztovi oddaně psal: „Pokládejte mě za nejhorlivějšího stoupence našeho uměleckého směru, jenž slovem i činem stojí za jeho svatou pravdou.“

K úvahám o dalších symfonických básní se vrátil až o desetiletí později v Čechách. Mimořádný hudební cyklus Má vlast – ojedinělý koncept v celých dějinách světové hudby – vytvořil v letech 1874–1879. V době, kdy byl už úplně hluchý. Hudbou vykreslil mýty i dějiny Čechů, krajinu, ve které žijí, ale také vizi „vzkříšení národa českého“, tehdy jednoho z národů rakousko-uherské monarchie. Už proto má Smetanova Má vlast v české hudební tradici ojedinělé postavení.

Na první zmínky o nových symfonických básních narazíme už v roce 1872. V listopadu přinesly Hudební listy zprávu, že Bedřich Smetana „dokončiv úplně velkou vlasteneckou zpěvohru Libuše (…) hodlá nyní přistoupiti k větším orchestrálním skladbám Vyšehrad a Vltava.“ Smetana podle všeho předem neplánoval vznik celého cyklu, ten vykrystalizoval až v průběhu let. Časopis Dalibor si v roce 1873 sice trochu zafantazíroval, když napsal, že Smetana komponuje „celý cyklus symfonických básní pod jménem všeobecným Vlasť s pododdíly: Říp – Vyšehrad – Vltava – Lipany – Bílá hora atd.“, ale nebyl zase až tak daleko od pravdy, když uvedl, že se při tom skladatel řídí „dle nejdůležitějších momentů slávy naší i neštěstí našeho.“

Hudba Mé vlasti se vztahuje – coby hudba takzvaně programní – mimo svět tónů, akordů nebo notových linek, vztahuje se k lidem, věcem, místům a příběhům minulosti i současnosti. Smetanovi se podařilo pozoruhodně celistvě vystihnout to, co bychom snad mohli nazvat „česká duše“, a v Mé vlasti vytvořil pozoruhodně nadčasovou skladbu. Všechna politická hesla 2. poloviny 19. století, kdy vznikala, už nevyhnutelně zastarala (jako nakonec zestárnou všechna politická hesla), ale Smetanova hudba si pořád nachází cestu k posluchačům – pořád je oslovuje, probouzí a povzbuzuje.

S historií České filharmonie je Smetanová Má vlast spjata jako málokteré jiné dílo. Je součástí velké interpretační tradice, která se začíná psát v roce 1901, kdy filharmonici celý cyklus symfonických básní interpretovali poprvé. A od té doby více než sedmsetkrát! Žádný orchestr na světě nehrál Mou vlast tolikrát. Hráli ji ve všedních dnech i o svátcích, ale je několik památných provedení, kdy Smetanova hudba rezonovala zcela mimořádně.

V roce 1924 se připomínalo 100. výročí Smetanova narození a Václav Talich při té příležitosti připravil provedení Mé vlasti se spojenými orchestry České filharmonie a Pražské konzervatoře. Má vlast byla také první filharmonickou nahrávkou s Talichem pro společnost His Master’s Voice. Velkým symbolem se Smetanův cyklus stává za okupace a za války. Talichovu Mou vlast z června 1939 se podařilo zaznamenat a jde o neuvěřitelný snímek, ze kterého dodnes mrazí. Hraje se jako o život, poslouchá se jako o život, na konci se zpívá Kde domov můj. Hudba přestává být jakýmsi kulturním zážitkem, který přicházíme prožít, ale stává se žhavou součástí nás samých.

V těžkých chvílích zní Má vlast pro českého posluchače naléhavě a jako výzva k boji, ale jsou i chvíle osvobození, kdy Smetanova jedinečná hudba stvrzuje, že „vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český“. Tak to bylo v červnu 1945, kdy Česká filharmonie hrála Smetanův cyklus na Staroměstském náměstí jako díkůvzdání za konec války. Tak to bylo v květnu 1968, kdy s Karlem Ančerlem zahajovala hudební festival Pražské jaro v atmosféře největšího společenského oživení a liberalizace po dvacetiletí totality. A bylo to tak znovu na jaře 1990, když nedlouho předtím komunistický režim definitivně padl. Z exilu se po dlouhých dvaačtyřiceti letech vrátil dirigent Rafael Kubelík. „Vášnivě jsem na tento okamžik čekal a věřil jsem, že jednou přijde. Jsem vděčný Bohu, celému národu, přátelům a vám všem.“ To byla první Kubelíkova slova po návratu do vlasti 8. dubna 1990. „To, co dokázal v poslední době Václav Havel, to není zázrak, ale důkaz, že zázraky nejsou a že je v člověku síla, která může skutečně lámat kameny.“

Smetanův cyklus byl prakticky po celé dvacáté století jakýmsi výhradním dílem České filharmonie a dalších českých orchestrů. Dnes jsou všechny vystaveny konkurenci, ze které nelze než mít radost. Mou vlast jako svébytnou hodnotu uvádějí Berlínští a Vídeňští filharmonikové, orchestry v Mnichově, Bamberku, Kolíně nad Rýnem, Hamburku, Madridu, Amsterodamu či v Clevelandu. Naposledy na Pražském jaru a na Salcburském festivalu 2022 Barenboimův orchestr Západovýchodní divan, složený z mladých hudebníků arabského světa. Má vlast se stala dílem mezinárodním.