1 / 6
Česká filharmonie • Silvestrovské a novoroční koncerty
Silvestrovské a novoroční koncerty ať patří nejlepším mladým umělcům! V roli sólistů se pod vedením Roberta Kružíka představí naši přední hráči: hobojistka Barbora Trnčíková, hornistka Kateřina Javůrková a trumpetista Walter Hofbauer. Slibujeme, že díky pečlivě vybranému programu roztají i největší mrzouti. Kocovina nehrozí, jen čirá radost z hudby.
Program
Dmitrij Šostakovič
Slavnostní předehra, op. 96
Maurice Ravel
Alborada del gracioso
Paul Dukas
Villanelle pro lesní roh a orchestr
Claude Debussy (arr. André Caplet)
Svit luny
Ennio Morricone
Gabriel's Oboe, hlavní téma z filmu The Mission
Arturo Márquez
Danzón č. 2
Oskar Böhme
Tarantella „La Napolitaine“ pro trubku a orchestr, op. 25
Pietro Mascagni
Sedlák kavalír, intermezzo z opery
Leonard Bernstein
Candide, předehra k operetě
Účinkující
Barbora Trnčíková hoboj
Kateřina Javůrková lesní roh
Walter Hofbauer trubka
Robert Kružík dirigent
Česká filharmonie
Marek Eben moderátor*
* Moderovány budou pouze koncerty 1. 1. 2026.

Zákaznický servis České filharmonie
Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz
Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.
Věříme, že vás čeká atmosféra slavnostní přinejmenším jako Šostakovičova předehra, která večer zahájí. Kéž je váš rok 2026
jemný jako Svit luny,
barevný jako Ravelova Alborada,
zábavný jako Morriconeho hudba,
úspěšný jako premiéra opery Sedlák kavalír,
plný plodných dialogů jako Dukasova Villanella,
humoru jako Bernsteinův Candide
i tance jako Márquezova Danzón a Böhmova Tarantella!
Koncerty se konají ve spolupráci s festivalem Prague Sounds.
Účinkující
Barbora Trnčíková hoboj
Od dětství se věnovala hře na zobcovou flétnu a klavír, na hoboj začala Barbora Trnčíková hrát u Pavla Tylšara na Gymnáziu Jana Nerudy. Po maturitě pokračovala na pražské HAMU ve třídě Liběny Séquardtové, kde je nyní stipendistkou doktorského programu. Během studia absolvovala roční stáž na Conservatoire National Superieur de Musique ve francouzském Lyonu a na londýnské Royal College Of Music. Laureátka několika interpretačních soutěží (Pro Bohemia Ostrava 2016 – titul absolutního vítěze, mezinárodní soutěž v italském Chieri 2013 ad.) byla také členkou prestižního Gustav Mahler Jugendorchester, Orchestru Mladých Evropské Unie (EUYO) a orchestrálních akademií Prague Philharmonia a České filharmonie. Nadále působila v Orchestru Národního divadla v Praze, jako první hobojistka Filharmonie Brno a nyní zastává tutéž pozici v České filharmonii.
Jako sólistka vystoupila se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, Prague Philharmonia a Filharmonií Brno; absolvovala též stipendijní program Akademie komorní hudby a byla zařazena na Listinu mladých umělců Nadace Českého hudebního fondu. Je zakládající členkou komorních souborů Slavic Trio a Alinde Quintet, který je laureátem soutěže Carla Nielsena v Kodani a soutěže ARD v Mnichově.
Kateřina Javůrková lesní roh

Na lesní roh začala hrát v devíti letech u Tomáše Krejbicha v ZUŠ Na Popelce. Ve studiu pokračovala na Pražské konzervatoři ve třídě Bedřicha Tylšara a na Akademii múzických umění v Praze u Zdeňka Divokého a Radka Baboráka. Během studií se zúčastnila stáže na Conservatoire Nationale Supérieur de Musique et Danse Paris ve třídě Andrého Cazaleta. Je vítězkou mnoha mezinárodních interpretačních soutěží, nejvýznamnějšími úspěchy jsou 1. cena na Mezinárodní interpretační soutěži Pražské Jaro 2013 a 2. cena v Mezinárodní soutěži ARD v Mnichově 2016. Je držitelkou ocenění Talent roku 2016 – Classic Prague Awards. V roce 2019 se stala první laureátkou Ceny Jiřího Bělohlávka.
Od ledna 2014 působí v hornové skupině České filharmonie a v minulosti byla členkou PKF – Prague Philharmonia. Sólově vystupovala například s Českou filharmonií, PKF – Prague Philharmonia, Münchener Kammerorchester, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks a s NOSPR Katowice, s nimiž v Praze premiérovala Koncert pro lesní roh Krzysztofa Pendereckeho. Věnuje se pravidelně i komorní hře. Pravidelně spolupracuje s Radkem Baborákem, Panochovým kvartetem, Altenberg Trio a je pravidelně zvána na zahraniční komorní festivaly. Dlouhá léta působí v dechovém kvintetu Belfiato Quintet. Kateřina Javůrkova hraje na lesní roh značky Engelbert Schmid.
Walter Hofbauer trubka
Jihlavský rodák Walter Hofbauer se hře na trubku začal věnovat v osmi letech. Patří mezi nejvýraznější talenty své generace. Po absolutoriu Pražské konzervatoře u Jiřího Jaroňka studoval na Akademii múzických umění v Praze, kde absolvoval v roce 2021. V průběhu studia exceloval v tuzemských i mezinárodních soutěžích. Jako 1. trumpetistu orchestru Pražské konzervatoře si ho Jiří Bělohlávek přizval k hostování na zahajovací koncert Pražského jara a následně k další spolupráci, kdy společně s PKF – Prague Philharmonia uvedli Haydnův koncert Es dur. Jako sólista vystoupil například se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Plzeňskou filharmonií, Jihočeskou filharmonií, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK a Českou filharmonií pod taktovkou jejího šéfdirigenta Semjona Byčkova. V letech 2014–2021 byl členem Symfonického orchestru Českého rozhlasu a od sezony 2017/2018 Orchestru Opery Národního divadla. V České filharmonii nejdříve působil jako akademik, později jako host a nyní už jako člen orchestru na pozici 1. hráče. Věnuje se i komorní hře. S žesťovým kvintetem Prague BRASStet vyhrál v roce 2019 mezinárodní soutěž Jeju International Brass&Percussion Competition v Jižní Koreji. O rok později natočili společně debutové album JOY.
Robert Kružík dirigent
Robert Kružík, v současné době šéfdirigent Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín, stálý hostující dirigent Filharmonie Brno a od sezony 2025/26 šéfdirigent Janáčkovy opery Národního divadla Brno, patří k nejmladší generaci českých dirigentů. Začínal však jako violoncellista. „Když naši zjistili, že mám rytmus a slyším, posadili mne ke klavíru, a když mi bylo šest, tak to už mne pan profesor Havlík učil hrát na violoncello. Jenže já jsem pak na konzervatoři současně začal objevovat kouzlo taktovky,“ vzpomíná držitel Ceny Jiřího Bělohlávka na své hudební začátky. Studoval na Konzervatoři Brno, kde se ve hře na violoncello vzdělával u Miroslava Zichy a v dirigování u Stanislava Kummera, a dále pokračoval na Akademii múzických umění v Praze, kde byli jeho pedagogy Leoš Svárovský, Charles Olivieri-Munroe, Lubomír Mátl v dirigování a Miroslav Petráš ve hře na violoncello. V akademickém roce 2012/2013 podnikl studijní stáž na Zürcher Hochschule der Künste ve Švýcarsku a i zde ho provázely oba obory, což bere pro svůj profesní život jako velice prospěšné: „To, že jsem poznal, jaké to je být na druhé straně taktovky, skýtá velké výhody. Například jsem teď jako dirigent vůči hráčům empatičtější.”
Spolupráce s brněnskou Janáčkovou operou, do jejíhož čela se v sezoně 2025/26 dostává, začala ještě v průběhu studií a pokračovala i nadále. „Bylo to pro mne jako čerstvého absolventa akademie nevýslovné štěstí, že jsem rovnýma nohama vplul do praxe. Avšak bylo to, jako když si s čerstvým řidičákem sednete do limuzíny,“ přiznává dirigent, který zde nastudoval množství titulů, jako například Rossiniho operu Hrabě Ory, Čajkovského Pikovou dámu a Evžena Oněgina, Smetanovu Libuši, která zazněla ke 100. výročí založení Československé republiky, Růžového kavalíra Richarda Strausse, Řecké pašije Bohuslava Martinů nebo Verdiho Otella. Dodnes se však kromě operního dirigování věnuje i tomu symfonickému. „Symfonická hudba má pochopitelně zase jiný lesk. Ale já jsem velmi rád, že jsem se dosud jaksi nerozhodl, čemu se věnovat více. Že nemám škatulku. Že stojím mezi těmito dvěma báječnými světy,“ tvrdil v rozhovoru pro magazín Harmonie v roce 2023.
Kromě již zmíněných symfonických a operních orchestrů ještě několik sezon působil jako dirigent Národního divadla moravskoslezského v Ostravě a spolupracuje například s Českou filharmonií, MDR-Sinfonieorchester, Filharmonia Narodowa, Prague Philharmonia či Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK. Je zván také na významné festivaly, jako jsou Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Svatováclavský hudební festival či Festival Eufonia.
I přes rostoucí dirigentskou kariéru se stále věnoval a věnuje violoncellu. S úspěchem se zúčastnil řady violoncellových soutěží, jako jsou Pražské jaro, Soutěž Nadace Bohuslava Martinů či Mezinárodní soutěž Leoše Janáčka v Brně, a zdokonaloval se na řadě mistrovských kurzů – ve hře na violoncello to bylo u Jiřího Bárty, Michaely Fukačové a Raphaela Wallfische; v dirigování u Norberta Baxy, Johannesa Schlaefliho a Davida Zinmana.
Marek Eben průvodce pořadem

Marka Ebena si snad nejčastěji spojujeme s profesí moderátora. Je průvodcem oblíbenou taneční soutěží Stardance a od roku 1996 také jednou z hlavních tváří Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Eben se však, jakožto absolvent hudebnědramatického oboru na Pražské konzervatoři, rozsáhle zabývá také hudbou. Na odkaz svého otce, varhaníka a skladatele Petra Ebena, navazuje po svém – je výhradním autorem písní skupiny Bratří Ebenů, která roku 2023 vydala už šesté album (Co my víme). Skladatelská činnost se u něj však neomezuje na vlastní kapelu. Napsal hudbu k filmům Bizon, Hele on letí a k televiznímu seriálu Poste restante. Rovněž je autorem hudby i textů ke zhruba dvěma desítkám divadelních her mj. pro Studio Ypsilon (Othello) a Národní divadlo (Zimní pohádka). V kontextu spolupráce s Českou televizí je kromě již zmíněných památný jeho podíl na soutěži O poklad Anežky České, velkou popularitu si získal i jeho diskusní pořad Na plovárně. Marek Eben je dvojnásobným absolutním vítězem ceny TýTý, dříve udělované nejoblíbenějším tvářím televizních obrazovek.
Skladby
Dmitrij Šostakovič
Slavnostní předehra op. 96
Okolnosti vzniku Slavnostní předehry A dur, op. 96, Dmitrije Šostakoviče (1906‒1975) patří k těm těžko uvěřitelným příběhům, které odlišují lidi geniální od veskrze obyčejných. Šostakovičův přítel, muzikolog Lev Lebedinskij, vzpomínal, jak jednou na podzim roku 1954, když se skladatel zrovna zdržoval v jeho bytě, přišel neplánovaně na návštěvu dirigent Velkého divadla v Moskvě Vasilij Nebolsin. Kvůli záhadným politickým manévrům a byrokratickým zádrhelům dostal orchestr velmi pozdní příkaz nastudovat k oslavě 37. výročí Říjnové revoluce nové dílo. Koncert se měl konat už za tři dny! Šostakovič ani nemrkl a začal ihned komponovat. „Rychlost, s jakou psal, byla skutečně ohromující,“ uvádí Lebedinskij, který přitom seděl vedle. „Navíc, když psal lehkou, bezproblémovou hudbu, dokázal mluvit, vtipkovat a zároveň komponovat, stejně jako legendární Mozart. Smál se a chichotal, přitom rychle zapisoval příval nápadů do partitury a práce probíhala takřka nepřetržitě.“ Mezi bytem a divadlem permanentně běhali kurýři, vyzvedávali partituru doslova po jednotlivých stránkách, které okamžitě předávali opisovačům k rozepsání do partů. Premiéra se konala 6. listopadu 1954 ve Velkém divadle pod taktovkou Alexandra Melika-Pašajeva a Lebedinskij shrnul dojmy z poslechu nové předehry takto: „Brilantní, šumivé dílo, jehož živá energie se rozlévala jako právě otevřené šampaňské!“ V Šostakovičově partituře není ani stopy po nějakém spěchu nebo nedotaženostech. Úvodní žesťová fanfára, která se později znovu objevuje před závěrem předehry, je převzata ze skladatelova Dětského sešitu, op. 69 (z věty „Narozeniny“). Ostatní hudební nápady rychlé části, často evokující radostnou brilanci Glinkovy předehry Ruslan a Ludmila, byly okamžitým a silným zábleskem inspirace. Šostakovičova slavnostní předehra se často hrála při slavnostních příležitostech a v roce 1980 byla zvolena jako hudební téma Letních olympijských her v Moskvě.
Maurice Ravel
Alborada del gracioso
Maurice Ravel (1875‒1937), francouzský skladatel s baskickými kořeny, hrál na klavír od čtyř let, jako skladatel se však prosazoval jen pomalu. Klavírním cyklem Mirroirs (Zrcadla, 1904‒1905) se jednoznačně přihlásil k novému impresionismu a sklidil jednoznačný úspěch. Dvě části cyklu – Bárka na oceánu a Šprýmařovo ranní zastaveníčko, známější pod španělským podnázvem Alborada del grazioso, se dočkaly také barevně bohatší orchestrální verze. Alborada (ze španělského albor = svítání) je typem lidové pastýřské písně na počest ranního rozbřesku, východu slunce, jakási vzdálená obdoba českých „svítáníček“ a francouzských „aubade“ – ranních milostných písní. Slovo „grazioso“ má kořeny ve španělské komedii, kde značí geniálního šaška, groteskního milence či vtipkujícího šprýmaře. Především je Ravelova Alborada španělským žánrovým obrazem, plným života, ohnivého temperamentu a energického pohybu, jejíž melodika i rytmika jsou spjaty s iberskou lidovou tanečností. Orchestrální úprava vznikla na popud legendárního Sergeje Ďagileva pro kompozitní inscenaci Les Jardins dʼAranjuez, složenou ze skladeb různých autorů pro sezonu 1919/1920 Ruského baletu v Londýně.
Paul Dukas
Villanelle pro lesní roh a orchestr
Paul Dukas (1865‒1935), Francouz o deset let starší než Ravel, po studiích na pařížské konzervatoři a nezdaru v soutěži o závěrečnou Římskou cenu vstoupil do hudebního života jako člen skupiny staromilců, pečujících o odkaz svého učitele Césara Francka. V přátelských rozhovorech s Claudem Debussym došel k poznání, že se musí odpoutat od romantického myšlení, aby oslovil moderního posluchače. V tomto úsilí však Dukas zůstal na jakémsi rozhraní mezi minulostí a budoucností. Jeho skladatelské dílo zahrnuje sotva dvacet skladeb, mezi nimiž kraluje brilantně fantaskní Lʼaprenti sorcier (Čarodějův učeň). Drobnou, ale efektní Vilanellu pro lesní roh a klavír složil v roce 1906 jako zkušební skladbu (morceau de concours) k závěrečným zkouškám hornistů na pařížské konzervatoři. Rovněž vytvořil její verzi s orchestrálním doprovodem. Název je odvozen z italského slova villanelle, což je lehká venkovská či selská píseň, „zpěv pod širým nebem“, populární v 16. a na počátku 17. století. Dukasova skladba má v sobě něco z její pastorální atmosféry, bezstarostnosti a spokojenosti. Vilanelle začíná lyrickou fanfárou evokující zvuk přirozeného lesního rohu, následné technické pasáže však již vyžadují moderní ventilový lesní roh k dosažení chromatičnosti a technické pohyblivosti.
Claude Debussy
Svit luny
Claude Debussy (1862‒1918), velký francouzský zakladatel hudebního impresionismu, kterým úspěšně reagoval s dvacetiletým zpožděním na impresionismus v malířství, byl autorem řady drobných klavírních skladeb, které jsou dodnes trvalou součástí koncertního repertoáru. Mezi ně patří čtyřvětá Suite bergamasque s populární třetí částí Clair de lune (Měsíční svit), jež se stala jedním z nejslavnějších děl celé hudební historie. Název je převzat ze stejnojmenné básně Paula Verlaina. Instrumentaci Měsíčního svitu však provedl nikoliv Debussy, nýbrž jeho přítel André Caplet (1878‒1925), který rovněž zdařile instrumentoval další Debussyho cykly, Dětský koutek a Pagody. Clair de lune vyniká zvláštní zasněnou až mystickou atmosférou.
Ennio Morricone
Gabriel's Oboe, hlavní téma z filmu The Mission
Gabrielův hoboj, proslulé sólo z filmu Rollanda Joffého The Mission (překládáno Mise, 1986, správně by však mělo být uváděno Misie) je mistrovskou hudbou mága filmové hudby Ennia Morriconeho (1928‒2020). Děj filmu se odehrává v polovině 18. století na pozadí španělsko-portugalského konfliktu o nadvládu nad Jižní Amerikou. Otec Gabriel, španělský jezuita mistrovsky ztvárněný Jeremy Ironsem, je vyslán do paraguayské džungle, aby obrátil na Kristovu víru tamní indiány z kmene Guaraní. Protože nezná jazyk, snaží se s nimi navázat kontakt prostřednictvím hry na hoboj. Náčelník, který má jako jediný jakousi představu o důsledcích cizincova příchodu, mu hoboj rozbije a posílá ho na smrt, avšak ostatní domorodci fascinovaní hudbou mu dovolí žít mezi nimi. Otec Gabriel vybuduje prosperující katolickou misii, indiáni upřímně přijímají novu víru a vše se daří, dokud v roce 1750 nedojde ke smlouvě o přerozdělení sfér mocenského vlivu mezi Španělskem a Portugalskem. S Portugalci, novými pány, přichází novodobé otroctví a kategorický příkaz ke zrušení misie. Nemůže to skončit jinak než tragicky; kolonie se brání, ale podléhá, vše je zničeno, hrdinové umírají a hrstka přeživších indiánů uteče zpět do džungle. Otázka, zda by jim nebylo lépe, kdyby se s evropskou kulturou vůbec nesetkali, zůstává nevyřčena. Morriconeho hudba mistrně podtrhuje dechberoucí vizuální stránku filmu se záběry divoké krajiny s bouřícími vodopády Iguaçu.
Arturo Márquez
Danzón č. 2
Danzón č. 2 mexického skladatele Artura Márqueze (*1950) je jednou z nejoblíbenějších a nejčastěji hraných mexických soudobých orchestrálních skladeb. Je opěvován jako symbol mexické kultury a považován za neoficiální druhou národní hymnu. Danzón je starým salonním tancem původem z Kuby, který se přes přístav Veracruz dostal do tančíren Mexico City. Snoubí se v něm lehkost s důstojností, ale i vášnivou smyslností. Márquezův Danzón č. 2, zkomponovaný v roce 1994, získal celosvětovou popularitu, když jej venezuelský mládežnický Orchestr Simóna Bolívara pod vedením Gustava Dudamela zařadil do programu evropského a amerického turné 2007.
Oskar Böhme
Tarantella „La Napolitaine“ pro trubku a orchestr, op. 25
Německý trumpetista Oskar Böhme (1870‒1938) vystudoval hru na trubku a skladbu na konzervatoři v Lipsku. V sedmadvaceti letech se přestěhoval do carského Ruska, kde hrál do bolševické revoluce na kornet v orchestru petrohradského Mariinského divadla, poté učil trubku na Ústřední hudební akademii. V roce 1936 byl za Stalinovy velké čistky vyhoštěn do dalekého Orenburgu, o dva roky později zatčen, ve vykonstruovaném procesu odsouzen k smrti a popraven příslušníky NKVD jako jedna z posledních obětí stalinského teroru. Jeho skladatelské dílo, převážně v duchu romantismu, je věnováno trubce, včetně velmi efektní Tarantelly „La Napolitaine“, op. 25. Živé scherzo evokuje známý italský lidový tanec v 6/8 taktu, jehož původ je spojován s mýtem o kousnutí tarantulí, kdy bylo křepčení považováno za léčbu! Skladba vyšla poprvé tiskem u lipského vydavatele Zimmermanna v roce 1903.
Pietro Mascagni
Sedlák kavalír, intermezzo z opery
Pietra Mascagniho (1863‒1945) nejvíce proslavila první z jeho patnácti oper, jednoaktovka Sedlák kavalír z roku 1890. Po její premiéře v římském Teatro Costanzi bylo zřejmé, že naturalisticky vyprávěný děj ze sicilského venkova odráží nové tendence v operním dramatu, tzv. verismus, charakteristický snahou o hledání pravdivé reality (verità = italsky pravda). Z této opery žije bohatým samostatným životem na koncertních pódiích působivé Intermezzo sinfonico.
Leonard Bernstein
Candide, předehra k operetě
Candide, třetí broadwayský muzikál Leonarda Bernsteina (1918‒1990) po West Side Story a Peteru Panovi, měl premiéru 1. prosince 1956 a skončil po 73 reprízách, což bylo na Broadwayi považováno za neúspěch. Údajně díky libretu Lillian Hellmannové, jež nedokázalo plně vystihnout satirickou dvojznačnost a sžíravou ironii Voltairovy předlohy. Následovala desetiletí revizí a zrod operní verze, pro niž Bernstein vytvořil nové části. Podobu díla však stále poznamenával boj s libretistkou, která nepovolovala změny v nově revidovaných verzích. Ve finální podobě byl proto Candide opatřen novým libretem Richarda Wilbura, za přispění legendárního Stephena Sondheima.
Na rozdíl od muzikálu získala Bernsteinova předehra ke Candidovi od počátku vysokou popularitu a na přelomu století patřila mezi nejhranější soudobá díla v celosvětovém měřítku. Začíná veseloherní fanfárou postavenou na intervalu malé septimy, po níž následuje velká sekunda – jakémsi mottu celého Candida. Následuje sprška hudebních motivů, které střídá kontrastní lyrické vedlejší téma duetu „Oh, Happy We“. Celá tato část se zopakuje v odlišné instrumentaci a předehra končí brilantní kodou, odvozenou ze závěru árie „Glitter and Be Gay“.
Když Leonard Bernstein v roce 1990 zemřel, zahrála Newyorská filharmonie na smuteční tryzně k poctě svého emeritního šéfa předehru ke Candidovi bez dirigenta. Této pietní tradice se od té doby drží dodnes.