Česká filharmonie • Silvestrovské a novoroční koncerty

Okolnosti vzniku Slavnostní předehry A dur, op. 96, Dmitrije Šostakoviče (1906‒1975) patří k těm těžko uvěřitelným příběhům, které odlišují lidi geniální od veskrze obyčejných. Šostakovičův přítel, muzikolog Lev Lebedinskij, vzpomínal, jak jednou na podzim roku 1954, když se skladatel zrovna zdržoval v jeho bytě, přišel neplánovaně na návštěvu dirigent Velkého divadla v Moskvě Vasilij Nebolsin. Kvůli záhadným politickým manévrům a byrokratickým zádrhelům dostal orchestr velmi pozdní příkaz nastudovat k oslavě 37. výročí Říjnové revoluce nové dílo. Koncert se měl konat už za tři dny! Šostakovič ani nemrkl a začal ihned komponovat. „Rychlost, s jakou psal, byla skutečně ohromující,“ uvádí Lebedinskij, který přitom seděl vedle. „Navíc, když psal lehkou, bezproblémovou hudbu, dokázal mluvit, vtipkovat a zároveň komponovat, stejně jako legendární Mozart. Smál se a chichotal, přitom rychle zapisoval příval nápadů do partitury a práce probíhala takřka nepřetržitě.“ Mezi bytem a divadlem permanentně běhali kurýři, vyzvedávali partituru doslova po jednotlivých stránkách, které okamžitě předávali opisovačům k rozepsání do partů. Premiéra se konala 6. listopadu 1954 ve Velkém divadle pod taktovkou Alexandra Melika-Pašajeva a Lebedinskij shrnul dojmy z poslechu nové předehry takto: „Brilantní, šumivé dílo, jehož živá energie se rozlévala jako právě otevřené šampaňské!“ V Šostakovičově partituře není ani stopy po nějakém spěchu nebo nedotaženostech. Úvodní žesťová fanfára, která se později znovu objevuje před závěrem předehry, je převzata ze skladatelova Dětského sešitu, op. 69 (z věty „Narozeniny“). Ostatní hudební nápady rychlé části, často evokující radostnou brilanci Glinkovy předehry Ruslan a Ludmila, byly okamžitým a silným zábleskem inspirace. Šostakovičova slavnostní předehra se často hrála při slavnostních příležitostech a v roce 1980 byla zvolena jako hudební téma Letních olympijských her v Moskvě. 

Maurice Ravel (1875‒1937), francouzský skladatel s baskickými kořeny, hrál na klavír od čtyř let, jako skladatel se však prosazoval jen pomalu. Klavírním cyklem Mirroirs (Zrcadla, 1904‒1905) se jednoznačně přihlásil k novému impresionismu a sklidil jednoznačný úspěch. Dvě části cyklu – Bárka na oceánu a Šprýmařovo ranní zastaveníčko, známější pod španělským podnázvem Alborada del grazioso, se dočkaly také barevně bohatší orchestrální verze. Alborada (ze španělského albor = svítání) je typem lidové pastýřské písně na počest ranního rozbřesku, východu slunce, jakási vzdálená obdoba českých „svítáníček“ a francouzských „aubade“ – ranních milostných písní. Slovo „grazioso“ má kořeny ve španělské komedii, kde značí geniálního šaška, groteskního milence či vtipkujícího šprýmaře. Především je Ravelova Alborada španělským žánrovým obrazem, plným života, ohnivého temperamentu a energického pohybu, jejíž melodika i rytmika jsou spjaty s iberskou lidovou tanečností. Orchestrální úprava vznikla na popud legendárního Sergeje Ďagileva pro kompozitní inscenaci Les Jardins dʼAranjuez, složenou ze skladeb různých autorů pro sezonu 1919/1920 Ruského baletu v Londýně.

Paul Dukas (1865‒1935), Francouz o deset let starší než Ravel, po studiích na pařížské konzervatoři a nezdaru v soutěži o závěrečnou Římskou cenu vstoupil do hudebního života jako člen skupiny staromilců, pečujících o odkaz svého učitele Césara Francka. V přátelských rozhovorech s Claudem Debussym došel k poznání, že se musí odpoutat od romantického myšlení, aby oslovil moderního posluchače. V tomto úsilí však Dukas zůstal na jakémsi rozhraní mezi minulostí a budoucností. Jeho skladatelské dílo zahrnuje sotva dvacet skladeb, mezi nimiž kraluje brilantně fantaskní Lʼaprenti sorcier (Čarodějův učeň). Drobnou, ale efektní Vilanellu pro lesní roh a klavír složil v roce 1906 jako zkušební skladbu (morceau de concours) k závěrečným zkouškám hornistů na pařížské konzervatoři. Rovněž vytvořil její verzi s orchestrálním doprovodem. Název je odvozen z italského slova villanelle, což je lehká venkovská či selská píseň, „zpěv pod širým nebem“, populární v 16. a na počátku 17. století. Dukasova skladba má v sobě něco z její pastorální atmosféry, bezstarostnosti a spokojenosti. Vilanelle začíná lyrickou fanfárou evokující zvuk přirozeného lesního rohu, následné technické pasáže však již vyžadují moderní ventilový lesní roh k dosažení chromatičnosti a technické pohyblivosti.

Claude Debussy (1862‒1918), velký francouzský zakladatel hudebního impresionismu, kterým úspěšně reagoval s dvacetiletým zpožděním na impresionismus v malířství, byl autorem řady drobných klavírních skladeb, které jsou dodnes trvalou součástí koncertního repertoáru. Mezi ně patří čtyřvětá Suite bergamasque s populární třetí částí Clair de lune (Měsíční svit), jež se stala jedním z nejslavnějších děl celé hudební historie. Název je převzat ze stejnojmenné básně Paula Verlaina. Instrumentaci Měsíčního svitu však provedl nikoliv Debussy, nýbrž jeho přítel André Caplet (1878‒1925), který rovněž zdařile instrumentoval další Debussyho cykly, Dětský koutek a Pagody. Clair de lune vyniká zvláštní zasněnou až mystickou atmosférou.

Gabrielův hoboj, proslulé sólo z filmu Rollanda Joffého The Mission (překládáno Mise, 1986, správně by však mělo být uváděno Misie) je mistrovskou hudbou mága filmové hudby Ennia Morriconeho (1928‒2020). Děj filmu se odehrává v polovině 18. století na pozadí španělsko-portugalského konfliktu o nadvládu nad Jižní Amerikou. Otec Gabriel, španělský jezuita mistrovsky ztvárněný Jeremy Ironsem, je vyslán do paraguayské džungle, aby obrátil na Kristovu víru tamní indiány z kmene Guaraní. Protože nezná jazyk, snaží se s nimi navázat kontakt prostřednictvím hry na hoboj. Náčelník, který má jako jediný jakousi představu o důsledcích cizincova příchodu, mu hoboj rozbije a posílá ho na smrt, avšak ostatní domorodci fascinovaní hudbou mu dovolí žít mezi nimi. Otec Gabriel vybuduje prosperující katolickou misii, indiáni upřímně přijímají novu víru a vše se daří, dokud v roce 1750 nedojde ke smlouvě o přerozdělení sfér mocenského vlivu mezi Španělskem a Portugalskem. S Portugalci, novými pány, přichází novodobé otroctví a kategorický příkaz ke zrušení misie. Nemůže to skončit jinak než tragicky; kolonie se brání, ale podléhá, vše je zničeno, hrdinové umírají a hrstka přeživších indiánů uteče zpět do džungle. Otázka, zda by jim nebylo lépe, kdyby se s evropskou kulturou vůbec nesetkali, zůstává nevyřčena. Morriconeho hudba mistrně podtrhuje dechberoucí vizuální stránku filmu se záběry divoké krajiny s bouřícími vodopády Iguaçu. 

Danzón č. 2 mexického skladatele Artura Márqueze (*1950) je jednou z nejoblíbenějších a nejčastěji hraných mexických soudobých orchestrálních skladeb. Je opěvován jako symbol mexické kultury a považován za neoficiální druhou národní hymnu. Danzón je starým salonním tancem původem z Kuby, který se přes přístav Veracruz dostal do tančíren Mexico City. Snoubí se v něm lehkost s důstojností, ale i vášnivou smyslností. Márquezův Danzón č. 2, zkomponovaný v roce 1994, získal celosvětovou popularitu, když jej venezuelský mládežnický Orchestr Simóna Bolívara pod vedením Gustava Dudamela zařadil do programu evropského a amerického turné 2007.

Německý trumpetista Oskar Böhme (1870‒1938) vystudoval hru na trubku a skladbu na konzervatoři v Lipsku. V sedmadvaceti letech se přestěhoval do carského Ruska, kde hrál do bolševické revoluce na kornet v orchestru petrohradského Mariinského divadla, poté učil trubku na Ústřední hudební akademii. V roce 1936 byl za Stalinovy velké čistky vyhoštěn do dalekého Orenburgu, o dva roky později zatčen, ve vykonstruovaném procesu odsouzen k smrti a popraven příslušníky NKVD jako jedna z posledních obětí stalinského teroru. Jeho skladatelské dílo, převážně v duchu romantismu, je věnováno trubce, včetně velmi efektní Tarantelly „La Napolitaine“, op. 25. Živé scherzo evokuje známý italský lidový tanec v 6/8 taktu, jehož původ je spojován s mýtem o kousnutí tarantulí, kdy bylo křepčení považováno za léčbu! Skladba vyšla poprvé tiskem u lipského vydavatele Zimmermanna v roce 1903.

Pietra Mascagniho (1863‒1945) nejvíce proslavila první z jeho patnácti oper, jednoaktovka Sedlák kavalír z roku 1890. Po její premiéře v římském Teatro Costanzi bylo zřejmé, že naturalisticky vyprávěný děj ze sicilského venkova odráží nové tendence v operním dramatu, tzv. verismus, charakteristický snahou o hledání pravdivé reality (verità = italsky pravda). Z této opery žije bohatým samostatným životem na koncertních pódiích působivé Intermezzo sinfonico.

Candide, třetí broadwayský muzikál Leonarda Bernsteina (1918‒1990) po West Side Story a Peteru Panovi, měl premiéru 1. prosince 1956 a skončil po 73 reprízách, což bylo na Broadwayi považováno za neúspěch. Údajně díky libretu Lillian Hellmannové, jež nedokázalo plně vystihnout satirickou dvojznačnost a sžíravou ironii Voltairovy předlohy. Následovala desetiletí revizí a zrod operní verze, pro niž Bernstein vytvořil nové části. Podobu díla však stále poznamenával boj s libretistkou, která nepovolovala změny v nově revidovaných verzích. Ve finální podobě byl proto Candide opatřen novým libretem Richarda Wilbura, za přispění legendárního Stephena Sondheima.

Na rozdíl od muzikálu získala Bernsteinova předehra ke Candidovi od počátku vysokou popularitu a na přelomu století patřila mezi nejhranější soudobá díla v celosvětovém měřítku. Začíná veseloherní fanfárou postavenou na intervalu malé septimy, po níž následuje velká sekunda – jakémsi mottu celého Candida. Následuje sprška hudebních motivů, které střídá kontrastní lyrické vedlejší téma duetu „Oh, Happy We“. Celá tato část se zopakuje v odlišné instrumentaci a předehra končí brilantní kodou, odvozenou ze závěru árie „Glitter and Be Gay“. 

Když Leonard Bernstein v roce 1990 zemřel, zahrála Newyorská filharmonie na smuteční tryzně k poctě svého emeritního šéfa předehru ke Candidovi bez dirigenta. Této pietní tradice se od té doby drží dodnes.