1 / 6
Česká filharmonie • Sol Gabetta
Elgarův koncert pro violoncello označuje hvězdná cellistka Sol Gabetta za svůj nejoblíbenější vůbec. Kontrast k jeho zádumčivé atmosféře ovlivněné první světovou válkou vytvoří Pulcinella, Stravinského balet se zpěvy ze stejné doby. Vše pod taktovkou šéfdirigenta Semjona Byčkova.
Program
Edward Elgar
Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85
Igor Stravinskij
Pulcinella, koncertní provedení hudby k baletu
Účinkující
Sol Gabetta violoncello
Stefanie Irányi soprán
Martin Mitterrutzner tenor
Jongmin Park bas
Semjon Byčkov dirigent
Česká filharmonie

Zákaznický servis České filharmonie
Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz
Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. V červenci a srpnu od 9.00 do 15.00.
„Jsem sám a obětí okolností jako nikdy předtím. Všechno dobré, hezké, čisté, čerstvé a milé je daleko, a nikdy se to nevrátí.“
– dopis Edwarda Elgara z roku 1919
Když Elgar v roce 1919 psal svůj koncert pro violoncello, potýkal se vedle zdravotních problémů také s traumatem z hrůz doznívající první světové války. Podle argentinské violoncellistky Sol Gabetty je však třeba skladbu vnímat komplexněji.
„Je nesmírně působivá, zejména začátek a konec, které vypadají jako dva řecké sloupy. Je úžasné, co mezi nimi můžete najít! Koncert napsal Elgar na sklonku života, kdy mu nebylo dobře, ale často se zapomíná, že to není jen melancholie. Zejména druhá věta má spoustu vtipu a živosti. To je překvapivé! Skoro jako by tam nepatřila, ale je jeho součástí.“
Kompozici považuje Gabetta za platformu, kde má její nástroj možnost zazářit jako málokde. To, že skladbu zpopularizovala až v šedesátých letech její legendární kolegyně Jacqueline du Pré, pak prý ukazuje na důležitost sólistů jako „tlumočníků, kteří komunikují skladby“.
Co se interpretace skladby týká, Gabetta má jasno: „Předpojatý názor zacpává uši. To je pro mě důležité i při výuce. Nechci, aby moji studenti hráli jako já! Občas nabídnou něco, co se mi zpočátku nelíbí. To ale neznamená, že to není dobré. Mým úkolem je pak pomoci jim najít přesvědčivý způsob na základě jejich vkusu a interpretace. Je také důležité být si jistý sám sebou a svým výkladem. Teprve pak můžete přesvědčit publikum. Když lidé – mladí, staří, kritici, kdokoli – přijdou na koncert s hotovým názorem a už neposlouchají, je to problém. Každý, kdo nikdy předtím skladbu neslyšel, automaticky přichází s otevřenýma ušima a okamžitě si všimne: Dotýká se mě to – nebo ne.“
Preludium
Česká filharmonie zve všechny držitele vstupenek na setkání před koncertem. Preludia vás připraví a navnadí na program – dirigenti, sólisté nebo hudebníci z orchestru, ale i muzikologové a hudební publicisté hovoří o skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech. Součástí jsou hudební či hudebně obrazové ukázky.
Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým abonentním koncertům. Konají se od 18.30 hodin v Sukově síni. Moderují Pavel Ryjáček a Petr Kadlec.
Účinkující
Sol Gabetta violoncello

Elgarův koncert hrála mezinárodně proslavená argentinská violoncellistka Sol Gabetta s Českou filharmonií už v roce 2017. Velký úspěch sklidila v Praze i předtím se stejným repertoárem při svém debutu s Berlínskými filharmoniky pod vedením sira Simona Rattlea, ze kterého existuje živá nahrávka vydaná v roce 2016 pod labelem Sony Classical. Laureátka prestižní soutěže P. I. Čajkovského a soutěže ARD v Mnichově, také několikanásobná držitelka ceny OPUS Klassik, Gramophone Award a kandidátka na cenu Grammy běžně spolupracuje s nejvýznamnějšími světovými orchestry, jako jsou Londýnský filharmonický orchestr, Symfonický orchestr BBC, Královský orchestr Concertgebouw, drážďanská Staatskapelle či Filadelfský orchestr a Newyorská filharmonie. Na recitálech v rámci významných festivalů (Verbier, Salcburk, Lucern) se objevuje v triu s Isabelle Faust a Alexanderem Melnikovem, v duu s Patriciou Kopatchinskajou nebo se svým dlouholetým klavírním partnerem Bertrandem Chamayou. Kromě tradičního repertoáru podporuje také soudobou tvorbu, o čemž svědčí například premiérování nového Violoncellového koncertu Francisca Colla.
Stefanie Irányi soprán
Německou mezzosopranistku Stefanii Irányi zná Praha pravděpodobně především z jejích vystoupení s Rozhlasovými symfoniky. Provedením Zemlinkého (nejen) písní a Wagnerovy Valkýry tak již české metropoli poodkryla část své repertoárové šíře, jež zahrnuje díla od vrcholného baroka a klasicismu (jak dokazuje i její debutové album Lamenti s útržky z oper J. A. Hasseho, J. Haydna a G. F. Händela) po současnost. Svou operní kariéru zahájila ještě za dob studií na Musikhochschule v Mnichově inscenací opery The Consul Giancarla Menottiho v turínské opeře, načež začala dostávat další nabídky z evropských operních domů, z nichž snad nejvíce zaujala jako Brangäne ve Wagnerově Tristanovi a Isoldě. Wagnera zpívala také koncertně, jako například roli Fricky ve Zlatu Rýna pod vedením Kenta Nagana či roli Sieglindy se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu nebo Západoaustralským symfonickým orchestrem. Kromě již zmíněných spolupracovala také s dirigenty, jako jsou Zubin Mehta, Manfred Honeck, sir Simon Rattle či Jakub Hrůša. V rámci písňových recitálů ji dále můžeme zahlédnout na pódiu zpravidla s klavíristou Helmutem Deutschem.
Martin Mitterrutzner tenor
Rodák z Tyrolska, tenorista Martin Mitterrutzner, se poprvé na jevišti objevil v deseti letech, a to v roli Prvního chlapce v Mozartově Kouzelné flétně pod vedením sira Johna Eliota Gardinera. Pod uměleckým vedením Brigitte Fassbaeneder začal svou kariéru jako člen operního souboru Tiroler Landestheater, později působil v Oper Frankfurt, kde nastudoval množství širokého repertoáru od Mozarta po Berga. Nyní dostává nabídky například z Divadla na Vídeňce, curyšského Opernhausu či od festivalů v Aix-en-Provence a Salcburku; úzce spolupracuje s drážďanskou Semperoper. Také jeho koncertní repertoár je široký: zahrnuje díla od Bacha a Händela až po Brittena a Svena Davida Sandströma, jež na pódiích provádí pod taktovkami renomovaných dirigentů, jako jsou Kent Nagano, Franz Welser-Möst, Jakub Hrůša nebo Riccardo Minasi, s nímž také nahrál oceňované album s Vinciho operou Catone in Utica (Decca, 2015). Písňový repertoár provádí nejčastěji s klavíristou Geroldem Huberem, popř. s kytaristou Martinem Weselym.
Jongmin Park bas

Jihokorejský basista Jongmin Park, laureát soutěže BBC Cardiff Singer of the World nebo soutěže P. I. Čajkovského, vystudoval Korea National University of Arts, načež se stal součástí akademie milánského Teatro alla Scala. Mezi lety 2010–2013 byl členem operního souboru při Hamburské státní opeře, následně sedm let ve Vídeňské státní opeře. Během tohoto působení nastudoval množství titulních rolí v repertoáru od Mozarta po Wagnera, které pak zpíval také například v milánském Teatru alla Scala, madridském Teatru Real či nedávno na Bayreuthském festivalu. Kromě již zmíněných bývá hostem v newyorské Metropolitní opeře či londýnské Covent Garden; koncertní repertoár ho pak zavedl kromě Evropy – vídeňského Musikvereinu, londýnské Wigmore Hall a berlínské Filharmonie – například až do Suntory Hall v Tokiu. S Českou filharmonií ho již svázala spolupráce na nahrávce Dvořákova Stabat Mater, kterou natočil v roce 2016 pod vedením Jiřího Bělohlávka.
Semjon Byčkov dirigent

Své působení ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie zahájil Semjon Byčkov v roce 2018 koncerty věnovanými 100. výročí založení Československé republiky – v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu. V roce 2019 vyvrcholil Projekt Čajkovskij: CD komplet symfonií a na něj navázané koncerty a rezidence. V rámci Roku české hudby 2024 se kromě nahrávek Smetanovy Mé vlasti, kterou časopis BBC Music Magazine vyhlásil orchestrální nahrávkou roku 2025, a Dvořákových symfonií č. 7, 8 a 9 stala česká hudba hlavním tématem významných evropských vystoupení v Evropě a USA, včetně tří koncertů v Carnegie Hall. Ve 130. sezoně Byčkov absolvuje s Českou filharmonií zájezdy na Tchaj-wan, do Japonska, Koreje, Rakouska, Itálie, Německa, Lucemburska, Švédska a Finska a na jaře 2026 vydá PENTATONE komplet Mahlerových symfonií nahraných s Českou filharmonií v uplynulých osmi sezonách.
Semjon Byčkov přináší do repertoáru orchestru jedinečnou kombinaci vrozené muzikálnosti a přísné ruské pedagogiky. Často hostuje u předních světových orchestrů a operních souborů a realizoval mnoho nahrávek, mimo jiné s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. K referenčním nahrávkám se Symfonickým orchestrem WDR Kolín nad Rýnem patří čtyři Brahmsovy symfonie, dále díla Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1992 byla doporučenou nahrávkou pro pořad BBC Radio 3 Building a Library (2020); Wagnerův Lohengrin byl vyhlášen nahrávkou roku časopisu BBC Music Magazine (2010); a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky získala titul nahrávka měsíce časopisu BBC Music Magazine (2018).
Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad), v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a nyní žije v Evropě. V roce 1989 se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestru de Paris. V roce 1997 byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru WDR v Kolíně nad Rýnem a o rok později šéfdirigentem drážďanské Semperoper. V létě 2025 se Byčkov vrátil do Bayreuthu, aby dirigoval Wagnerova Tristana a Isoldu, a v roce 2026 bude dirigovat novou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina v Pařížské opeře. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America. Je držitelem čestných titulů v BBC Symphony Orchestra a Královské hudební akademii.
Skladby
Edward Elgar
Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85
Anglický skladatel Edward Elgar vyrůstal v rodině chrámového varhaníka, který byl zároveň obchodníkem s hudebninami a hudebními nástroji. S hrou na klavír začal malý Edward ve škole, hru na varhany si osvojoval pozorováním otce. V jeho obchodě si navíc půjčoval nejrůznější hudební nástroje a sám se na ně učil hrát, aniž by dostal jakékoliv instrukce. Záhy tak zvládal nejen hru na klavír a varhany, ale i na housle, violu, violoncello nebo fagot. Podobným způsobem začal i komponovat. V šestnácti letech se stal hudebníkem na volné noze, a poznával tak hudbu především z praxe instrumentalisty, chrámového varhaníka a dirigenta. Komponoval většinou sborová díla, ale skutečné skladatelské renomé si vydobyl teprve ve svých 42 letech, když napsal Variace „Enigma“, op. 36. Premiéru tehdy nastudoval a řídil skvělý dirigent Hans Richter, který si díla velice cenil. Nápad na vytvoření variací s nepřiznaným, „zašifrovaným“ tématem svědčí o Elgarově nebývalé invenci, u samouka navíc ničím nespoutané. Dílo je skrytou poctou skladatelově manželce Alici a přátelům, kteří za Elgarem stáli v nejistých začátcích skladatelské kariéry.
K nejvýznamnějším Elgarovým dílům patří také Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85. Už jen volba violoncella jako sólového nástroje představuje pro skladatele velkou výzvu. Snad nejlépe to kdysi lapidárně vystihl Antonín Dvořák, když své žáky v kompozici varoval, že na rozdíl od klavíru nebo houslí, které se umějí před orchestrem prosadit jako ideální sólové nástroje, violoncello obdobnými tónovými kvalitami nedisponuje: „nahoře to huhňá a dole brumlá“. Je možné, že Elgar po svém Houslovém koncertu (1907–1910) pojal podobný záměr jako jeho předchůdce Dvořák – vyrovnat se s obtížným skladatelským úkolem. Kompoziční řešení tomu rozhodně napovídá. Na rozdíl od většiny jiných koncertantních skladeb zvolil Elgar neobvyklé čtyřvěté uspořádání, které je typické spíše pro komorní hudbu. A právě s tímto hudebním druhem má Elgarova skladba hodně společného. Delikátní instrumentací řeší zvukové limity sólového nástroje a hudba sama má ve skutečnosti velmi niterný až komorní charakter. Ve zhudebnění bolesti a smutku dosahuje Elgarova hudební řeč dokonalosti, melancholické fráze gradující do stále bezradnější ponurosti jsou pro interpreta klíčem k uchopení celého díla. Koncert vznikl v době naplněné rezignací, bezprostředně po první světové válce, skladatel se potýkal se zdravotními problémy, ale především mu v době kompozice odcházela jeho milovaná žena, která se ještě účastnila premiéry, ale následujícího roku zemřela. Přestože se provedení skladby 27. října 1919 ujal výborný violoncellista Felix Salmond, London Symphony Orchestra a Elgar jako dirigent, nedopadla premiéra dobře, a to vinou zcela nedostatečného času na zkoušky. Premiérový neúspěch se na koncertu podepsal přespříliš. I přes snahu mnohých vynikajících violoncellistů se skladba naplno octla v centru pozornosti až roku 1965, díky legendární nahrávce tehdy dvacetileté Jacqueline du Pré.
Igor Stravinskij
Pulcinella, koncertní provedení hudby k baletu