Elgarův koncert hrála mezinárodně proslavená argentinská violoncellistka Sol Gabetta s Českou filharmonií už v roce 2017. Velký úspěch sklidila v Praze i předtím se stejným repertoárem při svém debutu s Berlínskými filharmoniky pod vedením sira Simona Rattlea, ze kterého existuje živá nahrávka vydaná v roce 2016 pod labelem Sony Classical. Laureátka prestižní soutěže P. I. Čajkovského a soutěže ARD v Mnichově, také několikanásobná držitelka ceny OPUS Klassik, Gramophone Award a kandidátka na cenu Grammy běžně spolupracuje s nejvýznamnějšími světovými orchestry, jako jsou Londýnský filharmonický orchestr, Symfonický orchestr BBC, Královský orchestr Concertgebouw, drážďanská Staatskapelle či Filadelfský orchestr a Newyorská filharmonie. Na recitálech v rámci významných festivalů (Verbier, Salcburk, Lucern) se objevuje v triu s Isabelle Faust a Alexanderem Melnikovem, v duu s Patriciou Kopatchinskajou nebo se svým dlouholetým klavírním partnerem Bertrandem Chamayou. Kromě tradičního repertoáru podporuje také soudobou tvorbu, o čemž svědčí například premiérování nového Violoncellového koncertu Francisca Colla.

Německou mezzosopranistku Stefanii Irányi zná Praha pravděpodobně především z jejích vystoupení s Rozhlasovými symfoniky. Provedením Zemlinkého (nejen) písní a Wagnerovy Valkýry tak již české metropoli poodkryla část své repertoárové šíře, jež zahrnuje díla od vrcholného baroka a klasicismu (jak dokazuje i její debutové album Lamenti s útržky z oper J. A. Hasseho, J. Haydna a G. F. Händela) po současnost. Svou operní kariéru zahájila ještě za dob studií na Musikhochschule v Mnichově inscenací opery The Consul Giancarla Menottiho v turínské opeře, načež začala dostávat další nabídky z evropských operních domů, z nichž snad nejvíce zaujala jako Brangäne ve Wagnerově Tristanovi a Isoldě. Wagnera zpívala také koncertně, jako například roli Fricky ve Zlatu Rýna pod vedením Kenta Nagana či roli Sieglindy se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu nebo Západoaustralským symfonickým orchestrem. Kromě již zmíněných spolupracovala také s dirigenty, jako jsou Zubin Mehta, Manfred Honeck, sir Simon Rattle či Jakub Hrůša. V rámci písňových recitálů ji dále můžeme zahlédnout na pódiu zpravidla s klavíristou Helmutem Deutschem.

Rodák z Tyrolska, tenorista Martin Mitterrutzner, se poprvé na jevišti objevil v deseti letech, a to v roli Prvního chlapce v Mozartově Kouzelné flétně pod vedením sira Johna Eliota Gardinera. Pod uměleckým vedením Brigitte Fassbaeneder začal svou kariéru jako člen operního souboru Tiroler Landestheater, později působil v Oper Frankfurt, kde nastudoval množství širokého repertoáru od Mozarta po Berga. Nyní dostává nabídky například z Divadla na Vídeňce, curyšského Opernhausu či od festivalů v Aix-en-Provence a Salcburku; úzce spolupracuje s drážďanskou Semperoper. Také jeho koncertní repertoár je široký: zahrnuje díla od Bacha a Händela až po Brittena a Svena Davida Sandströma, jež na pódiích provádí pod taktovkami renomovaných dirigentů, jako jsou Kent Nagano, Franz Welser-Möst, Jakub Hrůša nebo Riccardo Minasi, s nímž také nahrál oceňované album s Vinciho operou Catone in Utica (Decca, 2015). Písňový repertoár provádí nejčastěji s klavíristou Geroldem Huberem, popř. s kytaristou Martinem Weselym.

Jihokorejský basista Jongmin Park, laureát soutěže BBC Cardiff Singer of the World nebo soutěže P. I. Čajkovského, vystudoval Korea National University of Arts, načež se stal součástí akademie milánského Teatro alla Scala. Mezi lety 2010–2013 byl členem operního souboru při Hamburské státní opeře, následně sedm let ve Vídeňské státní opeře. Během tohoto působení nastudoval množství titulních rolí v repertoáru od Mozarta po Wagnera, které pak zpíval také například v milánském Teatru alla Scala, madridském Teatru Real či nedávno na Bayreuthském festivalu. Kromě již zmíněných bývá hostem v newyorské Metropolitní opeře či londýnské Covent Garden; koncertní repertoár ho pak zavedl kromě Evropy – vídeňského Musikvereinu, londýnské Wigmore Hall a berlínské Filharmonie – například až do Suntory Hall v Tokiu. S Českou filharmonií ho již svázala spolupráce na nahrávce Dvořákova Stabat Mater, kterou natočil v roce 2016 pod vedením Jiřího Bělohlávka.

Své působení ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie zahájil Semjon Byčkov v roce 2018 koncerty věnovanými 100. výročí založení Československé republiky – v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu. V roce 2019 vyvrcholil Projekt Čajkovskij: CD komplet symfonií a na něj navázané koncerty a rezidence. V rámci Roku české hudby 2024 se kromě nahrávek Smetanovy Mé vlasti, kterou časopis BBC Music Magazine vyhlásil orchestrální nahrávkou roku 2025, a Dvořákových symfonií č. 7, 8 a 9 stala česká hudba hlavním tématem významných evropských vystoupení v Evropě a USA, včetně tří koncertů v Carnegie Hall. Ve 130. sezoně Byčkov absolvuje s Českou filharmonií zájezdy na Tchaj-wan, do Japonska, Koreje, Rakouska, Itálie, Německa, Lucemburska, Švédska a Finska a na jaře 2026 vydá PENTATONE komplet Mahlerových symfonií nahraných s Českou filharmonií v uplynulých osmi sezonách.

Semjon Byčkov přináší do repertoáru orchestru jedinečnou kombinaci vrozené muzikálnosti a přísné ruské pedagogiky. Často hostuje u předních světových orchestrů a operních souborů a realizoval mnoho nahrávek, mimo jiné s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. K referenčním nahrávkám se Symfonickým orchestrem WDR Kolín nad Rýnem patří čtyři Brahmsovy symfonie, dále díla Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1992 byla doporučenou nahrávkou pro pořad BBC Radio 3 Building a Library (2020); Wagnerův Lohengrin byl vyhlášen nahrávkou roku časopisu BBC Music Magazine (2010); a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky získala titul nahrávka měsíce časopisu BBC Music Magazine (2018).

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad), v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a nyní žije v Evropě. V roce 1989 se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestru de Paris. V roce 1997 byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru WDR v Kolíně nad Rýnem a o rok později šéfdirigentem drážďanské Semperoper. V létě 2025 se Byčkov vrátil do Bayreuthu, aby dirigoval Wagnerova Tristana a Isoldu, a v roce 2026 bude dirigovat novou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina v Pařížské opeře. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America. Je držitelem čestných titulů v BBC Symphony Orchestra a Královské hudební akademii.