Česká filharmonie • Sol Gabetta
Elgarův koncert pro violoncello označuje hvězdná cellistka Sol Gabetta za svůj nejoblíbenější vůbec. Kontrast k jeho zádumčivé atmosféře ovlivněné první světovou válkou vytvoří Pulcinella, Stravinského balet se zpěvy ze stejné doby. Vše pod taktovkou šéfdirigenta Semjona Byčkova.
Program
Edward Elgar
Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85 (30')
— Přestávka —
Igor Stravinskij
Pulcinella, koncertní provedení hudby k baletu (40')
Účinkující
Sol Gabetta violoncello
Stefanie Irányi soprán
Eric Finbarr Carey tenor
Jongmin Park bas
Semjon Byčkov dirigent
Česká filharmonie
Zákaznický servis České filharmonie
Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz
Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod.
Vždy, když potřebujete zakoupit vstupenku pro invalidní vozík.
„Jsem sám a obětí okolností jako nikdy předtím. Všechno dobré, hezké, čisté, čerstvé a milé je daleko, a nikdy se to nevrátí.“
– dopis Edwarda Elgara z roku 1919
Když Elgar v roce 1919 psal svůj koncert pro violoncello, potýkal se vedle zdravotních problémů také s traumatem z hrůz doznívající první světové války. Podle argentinské violoncellistky Sol Gabetty je však třeba skladbu vnímat komplexněji.
„Je nesmírně působivá, zejména začátek a konec, které vypadají jako dva řecké sloupy. Je úžasné, co mezi nimi můžete najít! Koncert napsal Elgar na sklonku života, kdy mu nebylo dobře, ale často se zapomíná, že to není jen melancholie. Zejména druhá věta má spoustu vtipu a živosti. To je překvapivé! Skoro jako by tam nepatřila, ale je jeho součástí.“
Kompozici považuje Gabetta za platformu, kde má její nástroj možnost zazářit jako málokde. To, že skladbu zpopularizovala až v šedesátých letech její legendární kolegyně Jacqueline du Pré, pak prý ukazuje na důležitost sólistů jako „tlumočníků, kteří komunikují skladby“.
Co se interpretace skladby týká, Gabetta má jasno: „Předpojatý názor zacpává uši. To je pro mě důležité i při výuce. Nechci, aby moji studenti hráli jako já! Občas nabídnou něco, co se mi zpočátku nelíbí. To ale neznamená, že to není dobré. Mým úkolem je pak pomoci jim najít přesvědčivý způsob na základě jejich vkusu a interpretace. Je také důležité být si jistý sám sebou a svým výkladem. Teprve pak můžete přesvědčit publikum. Když lidé – mladí, staří, kritici, kdokoli – přijdou na koncert s hotovým názorem a už neposlouchají, je to problém. Každý, kdo nikdy předtím skladbu neslyšel, automaticky přichází s otevřenýma ušima a okamžitě si všimne: Dotýká se mě to – nebo ne.“
Preludium
Česká filharmonie zve všechny držitele vstupenek na setkání před koncertem. Preludia vás připraví a navnadí na program – dirigenti, sólisté nebo hudebníci z orchestru, ale i muzikologové a hudební publicisté hovoří o skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech. Součástí jsou hudební či hudebně obrazové ukázky.
Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým abonentním koncertům. Konají se od 18.30 hodin v Sukově síni. Moderují Pavel Ryjáček a Petr Kadlec.
Účinkující
Sol Gabetta violoncello
Elgarův koncert hrála argentinská violoncellistka Sol Gabetta s Českou filharmonií už v roce 2017. Velký úspěch sklidila v Praze i předtím se stejným repertoárem při svém debutu s Berlínskými filharmoniky pod vedením sira Simona Rattla, ze kterého existuje živá nahrávka vydaná v roce 2016 pod labelem Sony Classical. Laureátka prestižní soutěže P. I. Čajkovského a soutěže ARD v Mnichově, také několikanásobná držitelka ceny OPUS Klassik, Gramophone Award a kandidátka na cenu Grammy spolupracuje s nejvýznamnějšími světovými orchestry, jako jsou Londýnský filharmonický orchestr, Symfonický orchestr BBC, Královský orchestr Concertgebouw, drážďanská Staatskapelle či Filadelfský orchestr a Newyorská filharmonie. Na recitálech v rámci významných festivalů (Verbier, Salcburk, Lucern) se objevuje v triu s Isabelle Faust a Alexanderem Melnikovem, v duu s Patriciou Kopatchinskajou nebo se svým dlouholetým klavírním partnerem Bertrandem Chamayou. Kromě tradičního repertoáru podporuje také soudobou tvorbu, o čemž svědčí například premiérování nového Violoncellového koncertu Francisca Colla.
Stefanie Irányi soprán
Německou mezzosopranistku Stefanii Irányi zná Praha pravděpodobně především z jejích vystoupení s Rozhlasovými symfoniky. Provedením Zemlinkého (nejen) písní a Wagnerovy Valkýry tak již české metropoli poodkryla část své repertoárové šíře, jež zahrnuje díla od vrcholného baroka a klasicismu (jak dokazuje i její debutové album Lamenti s částmi oper J. A. Hasseho, J. Haydna a G. F. Händela) po současnost. Svou operní kariéru zahájila již během studia na Musikhochschule v Mnichově (The Consul Giancarla Menottiho v turínské opeře), načež začala dostávat další nabídky z evropských operních domů, z nichž snad nejvíce zaujala jako Brangäne ve Wagnerově Tristanovi a Isoldě. Wagnera zpívala také koncertně, například roli Fricky ve Zlatu Rýna pod vedením Kenta Nagana či roli Sieglindy se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu nebo Západoaustralským symfonickým orchestrem. Dále spolupracovala také s dirigenty, jako jsou Zubin Mehta, Manfred Honeck, sir Simon Rattle či Jakub Hrůša. Můžeme ji slyšet i při recitálech, zpravidla s klavíristou Helmutem Deutschem.
Eric Finbarr Carey tenor
Americký tenorista Eric Finbarr Carey, oceňovaný kritikou pro svůj „hedvábný hlas“ (Opera News), patří k nejvýraznějším talentům nastupující pěvecké generace. Jeho lyrický tenor zářil na amerických pódiích včetně Carnegie Hall a Metropolitní opery, ale aktuální sezona 2025/2026 pro něj představuje průlom na evropskou scénu. Loňské vítězství v mezinárodní pěvecké soutěži Clermont-Auvergne Opéra přispělo k jeho debutu v Opéra de Limoges v nové inscenaci Händelova Mesiáše a s Českou filharmonií absolvoval evropské turné se Stravinského Pulcinellou, které zahrnovalo prestižní sály jako vídeňský Konzerthaus nebo milánskou La Scalu. Mezi jeho další úspěchy patří například cena v Metropolitan Opera Laffont Competition (2023). V operním repertoáru vynikl Carey v titulní roli Brittenova Alberta Herringa a jako Tom Rakewell ve Stravinského Životě prostopášníka. Jako koncertní pěvec se specializuje na díla G. F. Händela a J. S. Bacha, zejména na roli Evangelisty v Janových pašijích. Vzdělání získal na Peabody Institute, Bard College a Boston University.
Jongmin Park bas
Jihokorejský basista Jongmin Park, laureát soutěže BBC Cardiff Singer of the World nebo soutěže P. I. Čajkovského, vystudoval Korea National University of Arts, načež se stal členem Akademie milánského Teatro alla Scala. V letech 2010–2013 byl členem souboru Hamburské státní opery, následně sedm let Vídeňské státní opery. Během tohoto působení nastudoval množství titulních rolí v repertoáru od Mozarta po Wagnera či Pucciniho, které pak zpíval také například v milánském Teatru alla Scala, madridském Teatru Real, na Bayreuthském či Salcburském festivalu. Kromě již zmíněných bývá hostem v newyorské Metropolitní opeře či londýnské Covent Garden; koncertní repertoár ho pak zavedl kromě Evropy – vídeňského Musikvereinu, londýnské Wigmore Hall a berlínské Filharmonie – například až do Suntory Hall v Tokiu. S Českou filharmonií spolupracoval již na nahrávce Dvořákova Stabat Mater, která vznikla v roce 2016 pod vedením Jiřího Bělohlávka.
Semjon Byčkov dirigent
Své působení ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie zahájil Semjon Byčkov v roce 2018 koncerty věnovanými 100. výročí založení Československé republiky – v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu. V roce 2019 vyvrcholil Projekt Čajkovskij: CD komplet symfonií a na něj navázané koncerty a rezidence. V rámci Roku české hudby 2024 se kromě nahrávek Smetanovy Mé vlasti, kterou časopis BBC Music Magazine vyhlásil orchestrální nahrávkou roku 2025, a Dvořákových symfonií č. 7, 8 a 9 stala česká hudba hlavním tématem významných evropských vystoupení v Evropě a USA, včetně tří koncertů v Carnegie Hall. Ve 130. sezoně Byčkov absolvuje s Českou filharmonií zájezdy na Tchaj-wan, do Japonska, Koreje, Rakouska, Itálie, Německa, Lucemburska, Švédska a Finska a na jaře 2026 vydá PENTATONE komplet Mahlerových symfonií nahraných s Českou filharmonií v uplynulých osmi sezonách.
Semjon Byčkov přináší do repertoáru orchestru jedinečnou kombinaci vrozené muzikálnosti a přísné ruské pedagogiky. Často hostuje u předních světových orchestrů a operních souborů a realizoval mnoho nahrávek, mimo jiné s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. K referenčním nahrávkám se Symfonickým orchestrem WDR Kolín nad Rýnem patří čtyři Brahmsovy symfonie, dále díla Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1992 byla doporučenou nahrávkou pro pořad BBC Radio 3 Building a Library (2020); Wagnerův Lohengrin byl vyhlášen nahrávkou roku časopisu BBC Music Magazine (2010); a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky získala titul nahrávka měsíce časopisu BBC Music Magazine (2018).
Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad), v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a nyní žije v Evropě. V roce 1989 se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestru de Paris. V roce 1997 byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru WDR v Kolíně nad Rýnem a o rok později šéfdirigentem drážďanské Semperoper. V létě 2025 se Byčkov vrátil do Bayreuthu, aby dirigoval Wagnerova Tristana a Isoldu, a v roce 2026 bude dirigovat novou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina v Pařížské opeře. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America. Je držitelem čestných titulů v BBC Symphony Orchestra a Královské hudební akademii.
Skladby
Edward Elgar
Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85
Elgarův Violoncellový koncert e moll a Stravinského Pulcinella vznikly bezprostředně po první světové válce, avšak reagují na ni zcela odlišným způsobem: zatímco Elgarova hudba se obrací k niternému smutku a osobní bilanci, Stravinskij odpovídá radikální změnou stylu a ironicky stylizovaným odstupem.
Anglický skladatel Edward Elgar (1857–1934) vyrůstal v rodině chrámového varhaníka, který byl zároveň obchodníkem s hudebninami a hudebními nástroji. S hrou na klavír začal malý Edward ve škole, hru na varhany si osvojoval pozorováním otce. V jeho obchodě si navíc půjčoval nejrůznější hudební nástroje a sám se na ně učil hrát, aniž by dostal jakékoliv instrukce. Záhy tak zvládal nejen hru na klavír a varhany, ale i na housle, violu, violoncello nebo fagot. Podobným způsobem začal i komponovat. V šestnácti letech se stal hudebníkem na volné noze, a poznával tak hudbu především z praxe instrumentalisty, chrámového varhaníka a dirigenta. Komponoval většinou sborová díla, ale skutečné skladatelské renomé si vydobyl teprve ve svých 42 letech, když napsal Variace „Enigma“, op. 36. Premiéru tehdy nastudoval a řídil skvělý dirigent Hans Richter, který si díla velice cenil. Nápad na vytvoření variací s nepřiznaným, „zašifrovaným“ tématem svědčí o Elgarově nebývalé invenci, u samouka navíc ničím nespoutané. Dílo je skrytou poctou skladatelově manželce Alici a přátelům, kteří za Elgarem stáli v nejistých začátcích skladatelské kariéry.
K nejvýznamnějším Elgarovým dílům patří také Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85. Už jen volba violoncella jako sólového nástroje představuje pro skladatele velkou výzvu. Snad nejlépe to kdysi lapidárně vystihl Antonín Dvořák, když své žáky v kompozici varoval, že na rozdíl od klavíru nebo houslí, které se umějí před orchestrem prosadit jako ideální sólové nástroje, violoncello obdobnými tónovými kvalitami nedisponuje: „Nahoře to huhňá a dole brumlá“. Je možné, že Elgar po svém Houslovém koncertu (1907–1910) pojal podobný záměr jako jeho předchůdce Dvořák – vyrovnat se s obtížným skladatelským úkolem. Kompoziční řešení tomu rozhodně napovídá. Na rozdíl od většiny jiných koncertantních skladeb zvolil Elgar neobvyklé čtyřvěté uspořádání, které je typické spíše pro komorní hudbu. A právě s tímto hudebním druhem má Elgarova skladba hodně společného. Delikátní instrumentací řeší zvukové limity sólového nástroje a hudba sama má ve skutečnosti velmi niterný až komorní charakter. Ve zhudebnění bolesti a smutku dosahuje Elgarova hudební řeč dokonalosti, melancholické fráze gradující do stále bezradnější ponurosti jsou pro interpreta klíčem k uchopení celého díla. Koncert vznikl v době naplněné rezignací, bezprostředně po první světové válce, skladatel se potýkal se zdravotními problémy, ale především byla v době kompozice již vážně nemocná jeho milovaná žena, která se ještě účastnila premiéry, ale následujícího roku zemřela. Přestože se provedení skladby 27. října 1919 ujal výborný violoncellista Felix Salmond, London Symphony Orchestra a Elgar jako dirigent, nedopadla premiéra dobře, a to vinou zcela nedostatečného času na zkoušky. Premiérový neúspěch se na koncertu podepsal přespříliš. I přes snahu mnohých vynikajících violoncellistů se skladba naplno octla v centru pozornosti až roku 1965, díky legendární nahrávce tehdy dvacetileté Jacqueline du Pré
Igor Stravinskij
Pulcinella, koncertní provedení hudby k baletu
Pulcinella měl premiéru 15. května 1920 v Pařížské opeře v provedení Ballets Russes. Dirigoval Ernest Ansermet, choreografii vytvořil Léonide Massine a výpravu navrhl Pablo Picasso, jehož kubisticky stylizované kostýmy a scéna výrazně spoluutvářely celkovou estetiku díla. Tuto spolupráci později Stravinskij charakterizoval s příznačným nadhledem: „Picasso souhlasil s vytvořením návrhů dekorací z téhož důvodu, z jakého jsem se já ujal úkolu aranžovat hudbu – prostě ze zábavy.“
Balet má jednoduchý, epizodický děj vycházející z typových situací komedie dell’arte – záměn identity, žárlivosti, fingované smrti a závěrečného usmíření. Nejde o psychologické drama, nýbrž o stylizovanou hru s maskami. Svou baletní kompozici Stravinskij koncipoval jako vokálně-instrumentální: zapojil tři sólové hlasy (soprán, tenor a bas) zpívající italské texty převzaté z dobových pramenů, čímž vědomě odkázal k hudební praxi 18. století, kdy se hranice mezi baletem, operou a kantátou často stíraly. Komorně obsazený, průzračný orchestr zde záměrně kontrastuje s monumentálním zvukem Stravinského předválečných baletů, zejména se Svěcením jara. Jednadvacet krátkých uzavřených čísel tvoří řetězec kontrastních tanečních a vokálních scén. Vedle kratší koncertní suity, kterou Stravinskij sám vytvořil roku 1922 a která se často uvádí samostatně, se bez scénické akce provozuje rovněž kompletní hudba k baletu, která zazní i na dnešním koncertu.
Dobová recepce Pulcinelly se od bouřlivých reakcí na Svěcení jara zásadně lišila: nový balet nevyvolal skandál, nýbrž intelektuální diskusi o originalitě, autorství a vztahu k hudební minulosti. Sám Stravinskij se k významu Pulcinelly vracel až s odstupem: „Pulcinella byl mým objevem minulosti, zjevením, díky kterému se stala možná celá moje pozdní tvorba. Bylo to samozřejmě ohlédnutí zpět – první z mnoha milostných vztahů v tomto směru –, ale byl to také pohled do zrcadla.“ V tomto smyslu je Pulcinella poválečným dílem par excellence – nikoli jako obraz válečné zkušenosti, nýbrž jako odlehčený, ironický, a přitom zásadní obrat, který výrazně ovlivnil podobu hudby 20. století.