Albert Roussel (1869‒1937) dostal do vínku dobré karty, život však s nimi brzy řádně zamíchal:
narodil se na severu Francie nedaleko belgických hranic ve městě Tourcoing do dobře situované
průmyslnické rodiny, ale již v sedmi letech osiřel. Ujal se ho dědeček, starosta města, ten však po
čtyřech letech zemřel také. Mladičký Albert se tedy musel záhy osamostatnit. Odjel do Paříže
studovat na soukromé katolické škole Collège Stanislas, na níž získal i základy hudebního vzdělání.
Pod vlivem četby románů Julese Verna se však rozhodl stát námořníkem. V roce 1887 byl přijat na
Námořní akademii a poté až do roku 1894 sloužil ve francouzském námořnictvu. Jako mladík tedy
poznal svět, plavby ho zavedly do Tunisu i daleké Indočíny. Hudba však nakonec zvítězila nad
dobrodružstvím a pětadvacetiletý mladík začal, později nežli ostatní skladatelé, poznávat její taje.
Studoval na pařížské Schole Cantorum u Vincenta dʼIndiho a záhy začal také sám vyučovat, například
Erika Satie a Edgara Varèse. Během první světové války se Roussel jako bývalý důstojník vrátil do
služby, jezdil mimo jiné se sanitkou. Po demobilizaci soukromě učil kompozici, jeho žáky byli i Hans
Krása, Jaroslav Křička a Bohuslav Martinů.

Roussel je, alespoň u nás, trochu pozapomenutým autorem. Jeho díla se nehrají často, což je
nepochybně škoda, neboť se jedná o krásnou hudbu vytříbené formy a brilantní orchestrace. Balet
Bakchus a Ariadna komponoval podle scénáře Abela Hermanta roku 1930 doma, na pobřeží
Normandie. Šlo o zakázku Národního baletu a premiéra proběhla 22. května 1931 v Pařížské opeře se
scénou Giorgia de Chirica. Z baletu Roussel následně vytvořil dvě orchestrální suity, z nichž každá
odpovídá jednomu dějství. Druhá suita, která se hrává častěji, měla premiéru v únoru 1934. Její
barvitá partitura je opatřena přípisy popisujícími děj: Po zasněném úvodu se Ariadna probouzí na
ostrově Naxos, užasle se rozhlíží kolem a snaží se nalézt Thésea a jeho společníky. Když pochopí, že
byla opuštěna, zoufalá chce ukončit svůj život skokem ze skály do mořských vln. Padá však do
Bakchovy náruče. Následuje Bakchův tanec zakončený polibkem. Okouzlená Ariadna tančí nejdříve
sama, poté s Bakchem, jehož se stává ženou. Divoké bakchanálie vrcholí korunovací Ariadny.
Přestože hudba suity kvapí bez přerušení, je i bez taneční akce natolik výmluvná, že se děj dá snadno
tušit pouhým poslechem.

Maurice Ravel (1875‒1937) se narodil o šest let později než Roussel, na opačné straně Francie, u
španělských hranic. Byl po otci švýcarského a po matce baskického původu, vyrůstal však v Paříži.
Časté španělské a exotické inspirace nezastiňují jeho hluboké zakotvení ve francouzské hudební
kultuře. První světovou válku prožíval Ravel velmi intenzivně. Dobrovolně se přihlásil do armády
k letectvu, ale byl poslán k Verdunu jako řidič vojenského nákladního vozu. Přesto se s krutostí bojů
setkával, zejména prostřednictvím osudů svých přátel. S hrůzami války se vyrovnával mimo jiné
kompozicí šestidílného klavírního cyklu Náhrobek Couperinův (1914–1917), jehož jednotlivé části byly
věnovány přátelům padlým v boji. Po každé válce však zůstane i mnoho lidí, kteří prošli peklem
fronty, přežili, ale jsou jím poznamenáni navždy.
Jedním z nich byl i Paul Wittgenstein (1887–1961), který u Ravela objednal Koncert pro klavír levou
rukou a orchestr. Jako syn bohatého podnikatele měl možnosti, o kterých se většině lidí ani nesnilo.
Byl předposledním z devíti dětí Karla a Leopoldine Wittgensteinových (po jeho mamince byly nazvány
ocelárny Poldi Kladno), benjamínek Ludwig se stal jedním z nejvlivnějších filosofů 20. století. Děti
vyrůstaly v přepychu, obklopeny nejen bohatstvím, ale také uměním. Setkávaly se s mnoha slavnými
osobnostmi, které se s rodinou přátelily; s malým Paulem hrával čtyřručně na klavír Richard Strauss,
jeho sestru maloval Gustav Klimt a do Wittgensteinova Červeného salónu docházeli Johannes Brahms
či Gustav Mahler. Od roku 1910 se Paul učil hře na klavír u slavného Theodora Leschetizkého a na
veřejnosti úspěšně debutoval 1. prosince 1913 ve velkém sále vídeňského Musikvereinu. Za půl roku
se však František Ferdinand dʼEste vydal vozem Gräf & Stift (s klikovou hřídelí vyrobenou v Poldi
Kladno) na osudnou cestu do Sarajeva, svět měšťanských salonů skončil v zákopech, Evropa dotančila
svůj valčík…
Paul Wittgenstein narukoval a hned v prvním válečném měsíci byl na haličské frontě postřelen do
pravého lokte. Ruka mu byla amputována, ale přesto byl po návratu do Vídně odhodlán pokračovat
v kariéře klavíristy. K tomuto překvapivému rozhodnutí přispěl Leschetizky ještě před válkou, když mu
říkal o klavírních etudách pro levou ruku: „Možná je to pokoušení Boha či osudu, ale je to také dobré
cvičení.“ A než Paul odešel na frontu, dal mu svou skladbu Andante a Finale, op. 13, pro levou ruku
s tímto věnováním: „Pro přemahače strun Paula Wittgensteina v upomínku, že slovo virtuos je
odvozeno od virtus.“
Ani ne čtyři měsíce po amputaci začal Paul cvičit hru levou rukou podle Leschetizkého školy.
Upravoval si pro sebe klavírní díla a také si nové skladby objednával u předních skladatelů své doby,
uveďme alespoň nejslavnější ‒ Richard Strauss, Britten, Prokofjev, Hindemith, Korngold, Ravel ‒,
Paulovu měšťáckému vkusu však vyhovovali spíše ti méně známí, komponující tradičně. Nestál o
modernismus a experimentální aspekty nových děl, která si objednal, jej spíše znepokojovaly. Třeba

Prokofjevův Klavírní koncert B dur, op. 53, odmítl hrát s tím, že v něm nerozumí jediné notě. Ani
Ravelův Koncert pro klavír levou rukou a orchestr mu úplně nekonvenoval. Před premiérou ve Vídni
v lednu 1932 udělal v partu klavíru i v orchestraci řadu změn, což se Ravela velice dotklo. Po ostrých
sporech však Wittgenstein cestu ke skladbě, která se z jeho objednávek nakonec proslavila nejvíc,
našel, a uznal Ravelovu jasnozřivost. Hudební svět, který se vynoří z počátečního temného a
znepokojivého dunění dělených kontrabasů, violoncell a kontrafagotu je totiž naprosto svébytný,
úchvatný a nesentimentální. Snad jen se špetkou melancholie, která se čas od času objeví, jakoby se
skladatel ohlížel zpět do doby před rokem 1914 a říkal si: „Ne. Ten svět je navždy pryč.“

Jeden z nejhranějších francouzských skladatelů současnosti Guillaume Connesson (*1970) se
v dnešním koncertě z trojice autorů, kteří pamatovali „dlouhé devatenácté století“ poněkud vymyká.
Jeho inspirační zdroj pro skladbu Céléphaïs nám to však vynahrazuje. Je jím americký básník a
spisovatel Howard Phillips Lovecraft (1890–1937) věnující se zejména oblasti fantasy, science fiction a
hororu, které kombinoval v tehdejším oblíbeném žánru „weird fiction“. A jak si ctěný čtenář jistě
všiml, rokem jeho úmrtí se i tentokrát dostáváme na pomyslnou Ariadninu nit dramaturgicky spojující
dnešní program, do zšeřelých časů počínající války, kterou však tehdy v Americe ještě téměř nikdo
neviděl. Možná kromě Lovecrafta…
Nedlouhá povídka Céléphaïs z roku 1920, dostupná i v češtině, vypráví osud zchudlého šlechtice, jenž
se postupně uzavírá světu a uniká do svých představ. Rozvzpomene se na kouzelné město z dětských
snů a hned ví, „že to nemůže být nic jiného než Céléphaïs v údolí Ooth-Nargai za Tanarijským
pohořím, kde jeho duch strávil kdysi dávno jednoho letního odpoledne celou věčnost jedné hodiny,
když utekl chůvě a nechal se ukolébat k spánku vlažným mořským vánkem.“ Snaží se do města vrátit,
ale podaří se mu to jen zřídka. Aby prodloužil dobu snění, kdy jedině je návrat možný, začne
nakupovat drogy a skončí na ulici. Jeho čas se naplní a družina rytířů jej odvede do Céléphaïs, kde
neplyne čas. A zde, ve městě které stvořil, se stane věčným králem a nejvyšším božstvem. Jeho tělo
zatím příliv vyvrhne pod kamenným sídlem Trevor Towers, ve kterém žilo třináct generací jeho
předků.
Guillaume Connesson však svou oslnivou orchestrální partiturou z roku 2017 nevypráví Kuranesův
příběh, ale líčí nádheru města Céléphaïs ‒ jeho zářivé barvy, bronzové brány, onyxové dlažby,
tyrkysový chrám, růžový křišťálový palác sedmdesáti rozkoší a sedm průvodů kněží ověnčených
orchidejemi.

Americký skladatel George Gershwin (1898‒1937, vlastním jménem Jacob Gershowitz) pochází
z rodiny hospodského muzikanta v newyorském Brooklynu, kam jeho rodiče přišli sedm let před jeho
narozením z Ruska. V té době ještě Spojené státy americké lákaly přistěhovalce z celého světa
možností svobodně svým umem a tvrdou prací uspět bez ohledu na původ a stavovskou příslušnost.
Svůj „American Dream“ ale zažil až jejich syn, který se proslavil řadou evergreenů, kterým vdechli
život hvězdní interpreti jako Ella Fitzgeraldová, Frank Sinatra, Billie Holiday nebo Miles Davis. Finanční
zajištění mu přinesly úspěšné hudebně-taneční revue na Broadwayi, ale Gershwin toužil i po úspěchu
v koncertní síni. Proto roku 1928 vznikl i jazzem ovlivněný orchestrální kus Američan v Paříži,
inspirovaný Gershwinovou návštěvou této mekky umění 20. let dvacátého století. Bohatě
instrumentovaný orchestr je obohacen i nezvyklými „nástroji“ – pro premiéru v Carnegie Hall si
Gershwin přivezl autentické houkačky z pařížských taxíků!