Vznik symfonie se sólovou violou Harold v Itálii popisuje Hector Berlioz (1803–1869) ve svých Pamětech. V prosinci 1833, po koncertě, na němž byla uvedena jeho Fantastická symfonie, „zůstal stát uprostřed sálu muž s dlouhými vlasy a pronikavým pohledem, se zvláštní strhanou tváří, geniální člověk, král mezi obry, člověk, kterého jsem předtím nikdy neviděl a jehož pohled mě uvedl ve zmatek. Zastavil mě, když jsem šel kolem, aby mi stiskl ruku a zahrnul mě horoucí chválou [...]; byl to Paganini...“ Legendární houslista, ale také vynikající violista a kytarista údajně několik dní poté Berlioze navštívil a objednal si koncert pro violu. Berlioz se zdráhal, namítal, že sám na violu hrát neumí a není tedy schopen Paganiniho přání splnit. Paganini však trval na svém. „Abych tedy proslulému virtuosovi vyhověl, pokusil jsem se napsat violové sólo, ale takové, které by bylo tak skloubeno s orchestrem, aby nikterak neomezovalo působnost ostatních nástrojů. Byl jsem přesvědčen, že Paganini svým mocným a podmanivým přednesem vždycky dokáže zajistit viole hlavní roli,“ pokračuje Berlioz. O Paganiniho objednávce u Berlioze se brzy dozvěděl tisk; skladba měla údajně nést název Poslední chvíle Marie Stuartovny s podtitulem „dramatická fantazie pro orchestr, sbor a sólovou violu“. Jiný doklad k tomuto tvrzení však neexistuje. Berlioz dále píše, že měl sotva hotovu první část a Paganini chtěl skladbu vidět. „Když však spočítal pomlky, zvolal: ‚To nejde! Příliš dlouho mlčím!‘“ Oba umělci se tedy neshodli a rozešli se. Berlioz koncipoval skladbu jako řadu scén, v nichž by hlas violy personifikoval nějakou osobu, nikoli však Marii Stuartovnu.

V představě se mu prý spojila četba veršovaného eposu Lorda Georga Gordona Byrona Putování Childe Harolda se vzpomínkou na toulky po Abruzských Apeninách, které před nějakým časem Berlioz navštívil. Ústřední postavou měl být „melancholický snílek jako je Byronův Harold“. Skladatel tak zopakoval myšlenku, uplatněnou už ve Fantastické symfonii: vstupní motiv violy prochází celou skladbou a další melodie se k němu připojují jako průvodci na cestách. První věta je přírodní obrázek „štěstí a radosti“, ve druhé větě zazní večerní modlitba poutníků, třetí je „serenádou horala z Abruzza, kterou zpívá své milé“. Čtvrtá věta nese titul „řádění loupežníků“ a podtitul „vzpomínky na předchozí scény.“ V dopise, napsaném šest let po prvním provedení, charakterizoval Berlioz tuto větu jako „zuřivou orgii, při níž spolupůsobí opojení vínem, krví, radostí i hněvem, rytmus tu kulhá, tu se zase žene vpřed, z úst vyletují kletby a na žadonící hlasy odpovídá rouhání, směje se tu, pije, bije, ničí, zabíjí, przní a veselí, zatímco viola, snílek Harold, v úděsu prchá a v dálce už jen zaslechne chvějivé tóny večerní písně.“ Někteří z pozdějších komentátorů, jimž tato Berliozova charakteristika nebyla známa, nechali Harolda v loupežnickém doupěti zemřít, tak daleko však při vší barvitosti scény Berlioz nešel. Věta každopádně myšlenkově souzní se scénou cesta na popraviště ve Fantastické symfonii i se sborem loupežníků v jejím pokračování Lélio a jako „vzpomínky na předchozí scény“ se v ní skutečně objevují citáty ze všech předchozích vět. Podobně jako tyto dvě skladby má i Harold v Itálii autobiografické pozadí; skladatel se ztotožňuje s Byronovým hrdinou.

Dílo bylo poprvé provedeno orchestrem pařížské konzervatoře 23. listopadu 1834, sólistou byl Christian Urhan (1790–1845), houslista, violista, varhaník a skladatel v jedné osobě, premiéru řídil dirigent pařížské Grand opéra Narcisse Girard (1797–1860). Berlioz píše, že druhá věta „Pochod poutníků“ musela být opakována. Je skutečně působivá, Berlioz v ní uplatnil své vrcholné umění instrumentace mj. v kombinaci zvonů, harfy a dřevěných dechových nástrojů, ovšem dirigent Girard byl prý vynuceným opakováním poněkud vyveden z míry a dojem zkazil. V následujících dnech musel Berlioz snést – nikoli poprvé – posměch kritiky i anonymní dopisy. Dostavila se však satisfakce. O čtyři roky později, 16. prosince 1838, se koncertu, na jehož programu byl také Harold v Itálii, účastnil Paganini. Velký mistr prý padl před Berliozem na kolena a za dva dny nato poslal skladateli, jehož dílo nyní docenil, poukázku na vysoký peněžní obnos. Nikdy však dílo nehrál. Svým Haroldem v Itálii se Berlioz postavil proti tradici virtuózních instrumentálních koncertů, prezentujících technickou brilanci, a zahájil cestu k symfonizaci tohoto druhu, ve které později pokračovali další skladatelé.

Polský skladatel Witold Lutosławski (1913–1994) studoval matematiku a přírodní vědy a současně hru na housle, na klavír a hudební teorii. Nakonec se rozhodl pro hudbu, avšak umělecký nástup přerušilo vypuknutí druhé světové války, během níž si spolu s kolegou Andrzejem Panufnikem vydělával hraním v kavárnách v klavírním duu. Po roce 1945 nalezl uplatnění v rozhlase, psal hudbu k divadelním představením a taneční skladby. Dokončil také první symfonii, kterou začal psát už během války. Období, kdy se Lutosławski prosadil mezi nejavantgardnější polské skladatele, se datuje do počátku šedesátých let a je spojeno s festivalem Warszawska Jesień (Varšavský podzim). Od poloviny sedmdesátých let začal uplatňovat vlastní formální princip propojení hudebních myšlenek, který se stal pro jeho tvorbu typickým. „V posledních několika letech jsem pracoval na nové hudební formě, ve které jsou spojeny dvě nezávislé vrstvy. Sekce uvnitř těchto vrstev začínají a končí v různých časech,“ sdělil skladatel. Tuto strukturu nazval „łańcuch“ – řetěz, v angličtině „chain“ („Łańcuch“ se jmenuje také festival Witolda Lutosławského ve Varšavě, letošního roku se konal jeho XXII. ročník). 

V letech 1983–1986 vznikly tři skladby, nesoucí název Chain: Chain I pro 14 nástrojů, Chain II s podtitulem Dialog pro housle a orchestr, a Chain III pro orchestr. Dílo Chain III vzniklo na objednávku Sanfranciského symfonického orchestru, který dílo za skladatelova řízení 10. prosince 1986 premiéroval, evropská premiéra se uskutečnila v říjnu 1987 v Londýně. Skladbu lze vnímat jako třídílnou. Každá z dvanácti myšlenek první části je uvedena určitou skupinou nástrojů, překrývá se nástupem se skupinou jiného obsazení a takto se řadí (zaklesávají) články řetězu dále, až ke zhuštění v dechové sekci. V druhé části nad detaily řetězení vládne melodie v houslích k závěrečnému společnému vyvrcholení. V závěrečné části jakoby předchozí energie opadla, zakončení se podobá tradičnímu symfonickému závěru, ovšem jen zdánlivě; pokus o závěrečnou kadenci utnou rázné akordy. 

Historie Symfonie č. 3 Es dur, op. 55, Ludwiga van Beethovena (1770–1827) zaujímá v literatuře rozsáhlý prostor, úvahy Beethovenových životopisců o jejích souvislostech a významu přesahují rámec vlastní hudby. Zkoumaly se pohnutky k její kompozici, odvozoval se z ní skladatelův světonázor a formulovalo jeho politické přesvědčení, řada hypotéz se vztahuje k jejímu názvu a dedikaci. Podle zpráv z druhé ruky měl podnět k symfonii poskytnout francouzský vyslanec ve Vídni generál Bernadotte, jehož Beethoven obdivoval a navštěvoval jeho salon. Smuteční pochod druhé věty se kladl do spojení se smrtí admirála Nelsona (v době jeho smrti u Trafalgaru 1805 však už byla symfonie napsána), jiní ji spojovali se skladatelovým zájmem o antické hrdiny. První skici k symfonii pocházejí z roku 1802, z doby, kdy se Napoleon Bonaparte stal konzulem francouzské republiky; Beethovenův obdiv k němu a ke všemu francouzskému vedl tak daleko, že dokonce zamýšlel přesídlit do Paříže. Novou symfonii chtěl Napoleonovi věnovat, což se však nezamlouvalo skladatelovu mecenáši knížeti Lobkowiczovi, který za skladbu nabídl nemalý obnos a vymínil si na půl roku provozovací právo. Beethoven záležitost vyřešil kompromisem, symfonii věnoval Lobkowiczovi a nazval ji „Bonaparte“. V polovině května 1804 se však Napoleon prohlásil císařem a podle svědectví tehdejšího skladatelova sekretáře Ferdinanda Riese rozhněvaný Beethoven titulní list symfonie roztrhal. Původní autograf se nezachoval, o změně názvu však vypovídá její opis, na němž byl původní titul odstraněn tak radikálně, až se protrhl papír. Na přelomu května a června 1804 se v Lobkowiczově vídeňském paláci uskutečnilo soukromé zkušební provedení. Orchestr řídil při zkouškách koncertní mistr Anton Vranický. Lobkowicz využil získaného práva na symfonii a dal ji provést na svém zámku Jezeří v severních Čechách, za přítomnosti pruského prince Louise Ferdinanda, který projížděl s diplomatickým posláním Čechami. V lednu 1805 pak došlo k provedení v Lobkowiczově vídeňském paláci. Veřejná premiéra symfonie se uskutečnila 7. dubna 1805 v Divadle na Vídeňce za Beethovenova řízení. Otázkou zůstává, komu náleží přípisek pod titulem „composta per festeggiare il sovvenire di un grand Uomo“ (komponována k oslavě a upomínce na velkého člověka), s jakým skladba vyšla na podzim roku 1806 tiskem, už pod názvem „Sinfonia Eroica“. Dnes se má za to, že oním „velkým člověkem“ byl míněn pruský princ Louis Ferdinand, který padl 10. října 1806 v bitvě u Saalfeldu. 

Beethovenova Třetí symfonie byla brzy apostrofována jako dílo revolucionáře, a to jak ve smyslu revoluce občanské, tak umělecké. Už roku 1839 se např. psalo: „Beethoven převedl do tónů bouře světové revoluce; s úzkostí a přece plni nadšení nasloucháme, jak se opovážlivě blíží k hranicím harmonie.“ Dílo představuje mezník ve vývoji symfonické tvorby svého autora i druhu. Především je neobyčejně rozměrná. Na tehdejší dobu neobvyklý počet tří lesních rohů v instrumentaci bývá někdy dáván do souvislosti s Beethovenovými počínajícími sluchovými obtížemi, spíše však naznačuje tendenci k rozšíření zvukových možností orchestru, jak je (s pomocí technických zlepšení konstrukce nástrojů) plně rozvinulo období romantismu. Hlavní téma tvoří tóny rozloženého kvartsextakordu Es dur s disonujícím cis, podstatné pro budování struktury jsou však dva vstupní tutti akordy jako rytmický základ celé věty. Na významu nabývá část sonátového provedení, které přináší nové téma. Druhá věta je prvním příkladem užití smutečního pochodu jako samostatné věty symfonie, scherzo je jedním z nejenergičtějších v Beethovenově tvorbě vůbec. Mistrovské jsou variace finální věty. Beethovenova Eroica v mnoha směrech otevřela cestu velkým symfonickým dílům příštích skladatelských generací.