Wynton Marsalis (*1961) je významnou hudební osobností: především je špičkovým trumpetistou a vynikajícím interpretem jazzové i klasické hudby, dále skladatelem, aranžérem a hudebním popularizátorem. Narodil se v New Orleansu, kolébce jazzu, v hudebnické rodině, ze které jsou tři jeho sourozenci jazzovými instrumentalisty. V šesti letech začal hrát na trubku a ve čtrnácti vystoupil s Louisiana Philharmonic Orchestra jako sólista v Haydnově Koncertu pro trubku Es dur. Hudbu vystudoval na prestižní Juilliard School v New Yorku. Jako jazzman umělecky spolupracoval s největšími hvězdami oboru a zároveň se vypracoval na uznávaného interpreta klasické hudby. Získal celkem devět cen Grammy a za své oratorium Blood on the Fields obdržel v roce 1997 Pulitzerovu cenu. Je rovněž nositelem francouzské Gran Prix du Disque, francouzského Řádu čestné legie a čestným členem Královské hudební akademie v Londýně.

Jako sólový trumpetista Marsalis po dobu deseti let velmi intenzivně koncertoval, odehrál až 130 koncertů ročně. Vražedné tempo pak zvolnil, věnoval se více nahrávání jazzu i klasiky, aranžování hudby a moderování hudebně vzdělávacích televizních pořadů. V roce 1987 stál u zrodu koncertního cyklu „Classical Jazz at Lincoln Center“, který se stal trvalým samostatným subjektem Lincolnova centra. Marsalis byl jmenován jeho uměleckým ředitelem a také hudebním ředitelem Lincoln Center Jazz Orchestra, který nyní působí v Rose Hall. V lednu 2026 pětašedesátiletý hudebník oznámil, že hodlá své působení ve funkci ředitele ukončit a dále působit jen v roli poradce.

Marsalisovy skladby (napsal jich 641) jsou charakteristické posouváním hranic žánrů a odbouráváním bariér v hudbě. Jeho klasické dílo zahrnuje osm baletních a tanečních partitur, čtyři symfonie (Blues Symphony, Swing Symphony), dále dva smyčcové kvartety, fagotový kvartet, mši (The Abbysian Mass – Habešská mše), 13 suit, jazzové oratorium a koncerty pro housle, tubu, trubku a violoncello.

Koncert pro housle a orchestr D dur vznikl v roce 2015 pro houslistku Nicolu Benedetti, na základě společné tvůrčí objednávky Londýnského symfonického orchestru, Losangeleské filharmonie, Národního symfonického orchestru ve Washingtonu, Orchestru lipského Gewandhausu a Nizozemské rozhlasové filharmonie. Třičtvrtěhodinový koncert je inspirován životem Nicoly Benedetti, cestující koncertní houslistky a pedagožky. Skladba, jakkoli klasicky komponovaná s velkým respektem k technickým nárokům sólového nástroje, je psána očima hudebníka-bluesmana z New Orleansu. Mottem celého díla je víra, že všechny lidské bytosti jsou spolu propojeny v základních principech zrození, smrti, lásky, bolesti a naděje. „Nicky mě žádala, abych zobrazil ve svém díle celý rozmanitý svět lidí,“ uvádí autor. „Hledání společného hudebního základu mezi různými kulturami, uměními či hudebními styly jsou mojí celoživotní fascinací, proto jsem se snažil zvlášť usilovně. Propojit odlišné perspektivy však nebylo snadné; rozdíly spočívají ve formě, harmonii, rytmice, metodách tematické práce, v instrumentální technice. Moderní život je integrovanou zkušeností, nikdy není těžké objevit organická spojení. Proměnit tyto poznatky v něco hudebně smysluplného a hratelného je však jiný příběh. Musí se to prožít a vstřebat. Proto jsem hledal příklady z reálného života v historii jazzově-symfonických spoluprací, které spojují mě a Nicky. Zvažoval jsem aspekty jejího skotského původu, lásku velkého afroamerického abolicionisty Fredericka Douglasse k legendárnímu skotskému básníkovi Robertu Burnsovi, moji neuhasitelnou úctu ke skotskému barytonsaxofonistovi Joe Temperleymu a zářivé, leč stále málo známé úspěchy trumpetisty Francise Johnsona, otce americké tradice kornetu a jednoho z prvních publikovaných afroamerických skladatelů, který byl také skvělým houslistou. Tyto zdroje mě vedly k opětovnému spojení s anglo-keltskými kořeny afroamerické hudby.“

Marsalisův houslový koncert sestává ze čtyř vět. První větu Rhapsody charakterizoval skladatel jako „velmi složitý sen, který se stává noční můrou, než se zklidní a rozpustí v paměti předků“. Je to hudba expresivní a na jejím konci slyšíme ozvěny dětské vzpomínky, snad samotného Marsalise, na pohřební průvod ve starém New Orleansu. Druhá věta Rondo Burlesque čerpá z poněkud divočejší stránky života New Orleansu: „Jazz, klauni, calliope (pojízdné pouťové parní varhánky), africké gumbo (aromatický místní pokrm), večírek Mardi Grass (karnevalové slavnosti ve městě).“ Hudba je syrová a hlučná; nepodobá se ničemu, co jste dosud slyšeli v houslovém koncertu. Třetí větou je Blues, jež je nejryzejším ztělesněním smutku, který se slovy nedá popsat. Nakonec přichází bohatá závěrečná Hootemany (veselice s americkou lidovou hudbou, nám nejlépe známá z westernů). Autorovými slovy „housle amerického venkova proměněné v umění nejvyššího řádu“. 

Wyntonu Marsalisovi se v houslovém koncertu podařilo vytvořit mnohovrstevnaté dílo, které propojuje prvky amerického jazzu a folku a sahá hluboko k prastarým kořenům americké hudby. Zároveň čerpá z celé škály západních houslových stylů od baroka po dnešek. Odráží rovněž keltské, angloamerické a afroamerické taneční tradice, přičemž bohatě využívá magii virtuozity houslí. Světovou premiéru skladby provedla 6. listopadu 2015 Nicola Benedetti v Barbican Centre v Londýně spolu s London Symphony Orchestra pod taktovkou Jamese Gaffigana. Další četná provedení koncertu zahrála s Filadelfským orchestrem za dirigování Cristiana Măcelaru.

Pařížskou životní etapu Bohuslava Martinů (1890‒1959) zakončil v červnu 1940 vpád nacistických vojsk, kapitulace Paříže, útěk manželů Martinů na jih Francie a posléze 31. března 1941 šťastné doplutí k americkým břehům. Podmínky života i hudební tvorby ve Spojených státech amerických byly ovšem zcela jiné než ve Francii a Martinů, ač dávno vyspěl ve velkého hudebního syntetika, musel ve svých 52 letech na změněnou skutečnost reagovat. Proto se obrátil k formě myšlenkově nejzávažnější, symfonii. Na dotazy, proč ještě žádnou nenapsal, již nebylo možné skromně odpovídat „dosud nejsem dostatečně připraven“. Svědčilo to sice o umělecké pokoře a sebekritičnosti hodné velkého Brahmse, jenž svou první symfonii rovněž zkomponoval až ve zralém věku, ale Amerika, země neomezených možností, to nechápala.

Bezprostředním podnětem ke vzniku Symfonie č. 1 se stala nabídka šéfdirigenta Bostonského symfonického orchestru Sergeje Kusevického, jehož manželka Natálie na počátku roku 1942 zemřela a on k uctění její památky požadoval větší orchestrální dílo. Práce na symfonii zabrala Martinů řadu měsíců. „Krom Julietty jsem neužíval velkého orchestru od dob La Bagarre a Rapsodie, tj. od let 1927 a 1928,“ vyjádřil se Martinů. „Práci jsem odkládal od měsíce k měsíci, až jsem položil na papír první akordy.“ Jednalo se o vstupní kvintakordy v h moll a H dur, jež anticipují hlavní téma první věty a v jejím závěru se opět vracejí. „Pronásledovaly mne jako téma už od ledna 1942 a já jsem je logicky zamítal. Nelze přece utvořit téma ze dvou akordů! A přece jsem nemohl dostati se přes ně dále, až náhle jsem našel formu i orchestraci, kterou nyní mají, a celá první věta mi najednou vyrostla, jako by byla schována za tímto úvodem; přitom modulace obou akordů nehraje vlastně dále v konstrukci nějakou roli.“ První větu, plnou oslnivých barev a suverénní instrumentace, ve které se jen párkrát orchestr ztišuje do intimního dvojhlasu dřevěných nástrojů, dokončil Martinů v Jamaice na Long Islandu 1. května 1942. Pak se přestěhoval s manželkou Charlottou do venkovského Middlebury ve státě Vermont. Tam, uprostřed inspirativní přírody, 26. června 1942 dopsal druhou větu symfonie, úderné scherzo s oduševnělým pastorálním středním dílem. Třetí část symfonie, smutné Largo, dokončil 14. července 1942 během několikadenního pobytu u jezera Mah-Kee-Nac Lake ve Vermontu. Je to hudba neobyčejné vážnosti, síly i tragiky. Tato část je nejen památníkem Natálie Kusevické, ale zároveň jako by v ní probleskovaly první, dosud kusé, přesto strašné zprávy z domova o vyvraždění Lidic. Martinů, naplněn zoufalstvím a smutkem, se později vzepjal k silnému protiválečnému gestu v podobě symfonického Památníku Lidicím.

Další přerušení práce na První symfonii nastalo z důvodů zcela prozaických: Martinů totiž přijal lukrativní nabídku vyučovat kompozici na proslulých letních kurzech Berkshire Music Center v Tanglewoodu v Massachusetts. Konaly se v krásném podhorském prostředí, každoročně zde vyučoval Aaron Copland, často také Igor Stravinskij a Paul Hindemith. Kusevickij zde od roku 1937 pořádal letní hudební festival s Bostonským symfonickým orchestrem. Po intenzivních šesti týdnech výuky si mohl Martinů konečně odpočinout u manželů Ondříčkových v Manometu v Massachusetts, kde střídavě pracoval na závěrečné větě symfonie, rondu, a chodil na procházky k moři. Tam také 1. září 1942 celou První symfonii dokončil. Při jednom takovém pozdně večerním brouzdání na mořském břehu vzbudil Martinů nechtěně podezření místní policejní hlídky. Zuřila válka a na americkém pobřeží panovala trvalá obava z diverzí nepřátelských ponorek. Martinů se svou lámanou angličtinou působil nedůvěryhodně, byl zatčen a teprve narychlo přivolaný Emanuel Ondříček přesvědčil policisty, že se nejedná o nacistického diverzanta, ale o českého skladatele, trpícího nespavostí!

Premiéra 1. symfonie se konala 13. listopadu 1942 v Bostonu. Ve skutečnosti však zazněla již o den dříve na půdě Harvardovy univerzity v Cambridgi. Další úspěšná provedení se odehrála v Carnegie Hall v New Yorku 21. listopadu 1942 a znovu 7. ledna 1943, vždy s Bostonským symfonickým orchestrem pod taktovkou Sergeje Kusevického. Všechna provedení byla velkým osobním úspěchem skladatele a otevřela mu mnohé dveře k dalším tvůrčím zakázkám. Pochybovačům – a nebylo jich málo – vzkázal Kusevickij jednoznačně: „V tomto díle nemůžete změnit jedinou notu.“ Výmluvné bylo také vyjádření obávaného kritika Virgila Thomsona, jenž v New York Herald Tribune v recenzi nazvané „Smetanův dědic“ nadšeně napsal: „Symfonie Bohuslava Martinů je krásná. Je půvabná jako celek a zní tak krásně, jako nic jiného.“ 

Na dalších osudech První symfonie měl velkou zásluhu zejména francouzský dirigent Charles Munch. Dirigoval i její první české provedení 27. a 28. května 1946 v pražském Rudolfinu v rámci prvního ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Dirigent Václav Neumann na tuto událost vzpomínal: „Já jsem tehdy hrál pod Munchem v České filharmonii ve skupině viol. Byl to velký objev, to Munchovo provedení. Měl úžasný vztah k hudbě Martinů, jeho symfonie znal zřejmě všechny a uváděl je vždy s velkým porozuměním. Velmi šťastně tehdy uvedl hudbu Bohuslava Martinů k nám domů a od té doby se tu hrál Martinů systematicky. A jeho První symfonie patří k těm nejzávažnějším.“