Meditace na staročeský chorál svatý Václave, op. 35a, Josefa Suka (1874–1935) vznikla krátce po vypuknutí 1. světové války. Tehdy vešlo v platnost všeobecné nařízení zahájit každý koncert rakouskou státní hymnou, jako výraz podpory bojujícím na frontě. Nařízení se samozřejmě týkalo i Českého kvarteta, jehož byl Suk členem. Píseň „Zachovej nám, Hospodine“ napsal Joseph Haydn roku 1797 jako dar k devětadvacátým narozeninám císaře Františka I., v průběhu dalších let zlidověla a roku 1826 se stala oficiální hymnou Habsburské monarchie. Haydn její melodii využil k variacím ve volné větě svého Smyčcového kvartetu, op. 76, č. 3, tzv. „Císařského“, a České kvarteto nějaký čas vládní nařízení na koncertech obcházelo zařazováním této věty. Josef Suk však na radu přítele, lékaře dr. Ferdinanda Pečírky, zkomponoval jako protiváhu k rakouské hymně skladbu, v níž využil českou symboliku. Uplatnil melodii písně „Svatý Václave, vévodo české země“, nikoli v historické podobě, ale

v tehdy živé a obecně známé verzi. Premiéra Meditace se konala 27. září 1914 v pražském Rudolfinu v rámci prvního koncertu Českého kvarteta v nové sezoně ve prospěch zemské válečné pokladny. O dva měsíce později zazněla ve Smetanově síni Obecního domu v provedení České filharmonie pod taktovkou Viléma Zemánka orchestrální verze skladby. Po skončení války zkomponoval Suk ještě Legendu o mrtvých vítězích pro orchestr (op. 35b) a slavnostní pochod V nový život (op. 35c), které tvoří s Meditací na staročeský chorál volnou trilogii. Orchestrální verze Meditace na staročeský chorál pak zazněla 30. října 1918 na prvním koncertě České filharmonie v samostatné republice pod taktovkou Václava Talicha spolu s premiérou Sukovy symfonie Zrání a symfonickou básní Praga.

Legenda o mrtvých vítězích s podtitulem „Tryzna pro velký orchestr“ byla komponována mezi roky 1919–1920 a je věnována padlým legionářům. „Hluboce lidské a soucitné dílo majestátního pathosu a slavnostní tragiky“, jak bylo po svém uvedení charakterizováno, otevírají bicí nástroje a žestě, připojují se smyčce v tempu pohřebního pochodu, po fanfáře trubky se vrací repríza první části, která vyústí v slavnostní poctu hrdinům. Skladba zazněla poprvé v předvečer výročí založení Československé republiky 27. října 1924 v provedení České filharmonie za řízení Václava Talicha na koncertě „na památku padlých hrdinů“ spolu se Sukovou symfonií Asrael.

Slavnostní pochod V nový život vznikl ze staršího náčrtku. Roku 1919 skladatel dílo zadal do soutěže vypsané tělovýchovným spolkem Sokol pod pseudonymem Josef Emanuel Skrýšovský (podle obce Skrýšov nedaleko svého rodiště). Skladba získala sice první cenu, některým se však pochod nezdál pro zamýšlené užití dostatečně rázný. Suk dodatečně zkomponoval úvodní fanfáry a rozířil trio, dílo se však prosazovalo obtížně. Při VII. sletu roku 1920 byl pochod uveden v úpravě Prokopa Oberthora pro dechový orchestr. Nepomohlo ani dodatečné opatření patetickým textem Petra Křičky, v němž básník použil motivy Blaníku, Jana Husa, Komenského a Masaryka a představu země od Šumavy k Tatrám, nad níž létá statečný solol. S textem pochod poprvé zazněl 3. prosince 1931 v provedení České filharmonie a sboru Smetana za řízení Františka Stupky ve Smetanově síni. Roku 1932 však skladba získala stříbrnou medaili v umělecké soutěži na olympijských hrách v Los Angeles (přičemž první cena nebyla udělena) a teprve po skladatelově smrti roku 1935 ji Československá obec sokolská přijala jako svůj slavnostní pochod. Během druhé světové války otevíraly úvodní fanfáry pořady Jiřího Voskovce a Jana Wericha, vysílané do vlasti stanicí BBC.

Americký skladatel a kytarista Bryce Dessner (*1976) je spolu se svým bratrem Aaronem členem několika skupin, komponuje hudbu k filmům, spolupracuje mimo jiné se sestrami Katiou a Marielle Labèque, kvartetem Kronos a mnoha dalšími umělci rozličných žánrů. Kromě celé řady soundtracků je také autorem koncertu pro klavír, pro dva klavíry a koncertu pro housle a koncertu pro violoncello. Suita St. Carolyn by the Sea je založena na epizodě z románu Big Sur představitele beatnické generace Jacka Kerouaca (1922–1969). Román vyšel roku 1962 a nese autobiografické rysy. Spisovatel se v něm skrývá za fiktivní postavou Jacka Dulouze a líčí jeho pobyty v krajině Big Sur v Kalifornii, kde se vyrovnává se svým alkoholismem a rozpadem psychiky. Kniha obsahuje dodatek, báseň „Sea: Sounds of the Pacific Ocean at Big Sur“ (Moře. Zvuky Tichého oceánu u Big Sur), která je volnými asociacemi – je v ní moře pokojné a uklidňující, rozbouřené vzdouvajícími se vlnami, moře nebezpečné a vraždící, moře, v němž sídlí bůh Neptun, žijí v něm vodní živočichové, brázdí je lodi a létají nad ním ptáci... Ve skladbě Bryceho Dessnera jsou proměny moře převedeny do zvuků. Skladatel přiznal, že v době kompozice sám byl v traumatizovaném stavu. Skladba začíná téměř romantickou idylou, proměňuje se v agresivní útok, následuje zklidnění a v závěru moře triumfuje.

S mořskou hudbou Bryce Dessnera námětově souvisí Čtyři mořská interludia z opery Benjamina Brittena (1913–1976) Peter Grimes, která měla premiéru 7. června 1945 v Sadlers’s Wells Theater v Londýně. Je příběhem z vesnice na východním pobřeží Anglie, v němž stojí rybář Grimes, podezřelý z vraždy svého učedníka, proti celé obci; pouze učitelka Ellen Orford a bývalý kapitán obchodního námořnictva Balstrode věří v Grimesovu nevinu. Grimes není vrah, když však svou prchlivostí zaviní smrt dalšího chlapce, na Balstrodeho radu se odsoudí sám. „Většinu života jsem strávil u moře,“ vyprávěl Britten. Z domu rodičů v nejvýchodněji položeném městě Velké Británie Lowestoftu v hrabství Suffolk měl na moře přímý výhled a sledoval jeho proměny. Moře a s ním související povahy a vztahy lidí hrají roli také v Brittenových operách Billy Bud (1951) a v Death in Venice (Smrt v Benátkách) podle Thomase Manna (1973). „Když jsem psal Grimese, šlo mi vyjádření věčného boje mužů a žen, kteří si na moři musejí svůj život vyvzdorovat.“ Jednotlivá dějství opery jsou propojena mezihrami, které jsou obrazy přírody i líčením duševních pochodů jednajících osob. Mezihry tvoří přechody od jedné scény k druhé a scelují děj, stejně silně však působí jako samostatné orchestrální skladby. Dawn (Úsvit) následuje v 1. dějství po rozhovoru Grimese s Ellen, melodie ve vysokých rejstřících je téměř statická, pod ní zaznívají akordy, které věstí nadcházející tragédii. Sunday Morning (Nedělní ráno) vítají kostelní zvony, znějí ptačí hlasy. Moonlight (Měsíční svit) je poznamenána nešťastnou smrtí Grimesova učedníka, váhavost, nestabilnost harmonie je trýznivým obrazem rybářovy duše. Storm (Bouře) měla své místo už v prvním dějství opery a nyní se vrací. Kdo se však z moře nevrátí, je Grimes.

Symfonickou báseň Praga zkomponoval Josef Suk roku 1904 po smrti svého učitele a tchána Antonína Dvořáka. Hlavní téma skladby je odvozeno z husitské písně „Ktož jsú boží bojovníci“, s nímž kontrastuje milostný motiv; formou je skladba vystavěna na principu sonátové věty. Je určena pro velký symfonický orchestr s bohatě obsazenou žesťovou sekcí, zvony a varhanami. Poprvé zaznělo dílo v Plzni v květnu 1905 v provedení České filharmonie pod taktovkou Oskara Nedbala, pražská premiéra se uskutečnila 25. března 1905 v Rudolfinu za řízení skladatele. Dílo je věnováno „královskému městu Praze“.