Svoboda. Poslední slovo, které zazní, než spadne opona. Zazní s otazníkem, protože se o ní pochybuje, je dvojznačná, relativní. Symbolicky tak končí opera Il prigioniero (Vězeň), ponuré existenciální dílo italského skladatele Luigiho Dallapiccoly, který ho vytvořil pod tíhou událostí druhé světové války. 

Luigi Dallapiccola (1904‒1975) se narodil v roce 1904 italským rodičům na Istrii, která tehdy byla součástí Rakouska-Uherska. Jeho otec byl ředitelem italskojazyčné školy, kterou úřady na začátku první světové války zavřely a rodinu jako politicky nespolehlivou přesunuly do Štýrského Hradce. Malý Luigi vnímal tuto skutečnost úkorně, jako první střet s politickou zvůlí. Přesun do velkého města ho ale zároveň pomohl profesně nasměrovat: ve třinácti letech se při poslechu Wagnerovy opery Bludný Holanďan rozhodl, že se stane skladatelem. Hudbu pak studoval nejprve v Terstu a poté na konzervatoři ve Florencii, kde v roce 1924 získal diplom z hry na klavír a v roce 1932 z kompozice. Během studií považoval za své vzory Ravela, Debussyho, Stravinského nebo Hindemitha. V roce 1924 dirigoval ve Florencii Arnold Schönberg svoji skladbu Pierrot lunaire a na Dallapiccolu jeho hudební řeč udělala velký dojem. Začal studovat Schönbergovu učebnici Harmonielehre a pronikat do tajů systému zvaného dodekafonie, postaveného na předem dané řadě dvanácti tónů. Dallapiccola vnímal dodekafonii nikoli jako technický kód, ale jako prostředek k vnitřnímu, koncentrovanému uměleckému vyjádření. Postupně se zařadil do proudu expresionistické moderny, ale navzdory tomu i v jeho stylu zaslechneme výraznou melodickou linku, jak se na správného Itala patří.

Když se umělec narodí v roce 1904, dějinné události 20. století se zákonitě promítnou do jeho života i tvorby. Ve dvacátých letech mladý student podporoval myšlenky Benita Mussoliniho a fašistické strany, protože hlásaly ochranu obyčejných lidí a italských zájmů. Po roce 1930 však svůj názor radikálně změnil, nesouhlasil s Mussoliniho imperiálními zásahy – Habešskou válkou, účastí Itálie ve španělské občanské válce a příklonem k Adolfu Hitlerovi. Dallapiccoly se dotýkal zejména fašisty i nacisty podporovaný antisemitismus, protože jeho manželka Laura byla Židovka. Když Mussolini v září 1938 oznámil svou protižidovskou kampaň, začal Dallapiccola pracovat na kompozici Canti di prigionia (Vězeňské zpěvy) pro sbor, dva klavíry, dvě harfy a bicí. Její tři části s třemi různými příběhy propojuje stejná dvanáctitónová řada a fragmenty z latinského hymnu Dies irae.

V červnu 1939 navštívil se svou ženou Paříž a zde se jim dostala do rukou dekadentní povídka La torture par l’espérance (Mučení nadějí) od spisovatele Augusta Villiers de L’Isle-Adam, vydaná v roce 1888. Její děj líčí zlovůli španělské inkvizice, která mučením nutí židovského rabína nespravedlivě obviněného z lichvy konvertovat ke křesťanství. Jedné noci mu je „náhodně“ umožněn útěk: dveře jsou otevřené, stráže spí. Vše působí jako zázrak a rabín prchá, pln víry, že je osvobozen. Na konci ale zjišťuje, že vše bylo na něj nastraženo – je chycen a čeká ho smrt. Naděje, kterou na okamžik pocítil, byla dalším mučícím nástrojem. Dát někomu víru ve svobodu a pak mu ji sebrat je zákeřnější než způsobovat fyzickou bolest. A právě toto existenciální utrpení se Dallapiccola rozhodl zpracovat pro jeviště a zachytit jako odraz nastupující války. V září téhož roku skladatelem otřáslo Hitlerovo napadení Polska a intenzivní bombardování Varšavy. Bránící se a následně porobený národ se stal v jeho očích vězněm a lidská svoboda tou nejaktuálnější hodnotou. Začal psát libreto, v němž hlavního hrdinu proměnil v bezejmenného protestantského vězně z dob nizozemského odboje proti nadvládě španělského krále Filipa II., z dob nejtužší církevní inkvizice ve druhé polovině 16. století. V textu jsou zmíněni jak král, tak obávaný a krutý místodržící, vévoda z Alby. A také „mořští žebráci“, kteří v čele s Vilémem Oranžským Nizozemí osvobodili, nebo proslulý gentský zvon Roelandt, který vyzváněl na podporu povstalců. 

V prologu vystupuje zoufalá vězňova matka, jediná ženská postava opery, které se ve snu zjevuje Filip II. Hlavní děj se odehrává v zaragozském vězení, kde žalářník vzbuzuje ve vězni naději na propuštění – oslovuje ho „fratello“ (bratře) a vypráví mu o úspěšném povstání nizozemských bojovníků za svobodu. Pak nechává dveře cely otevřené a vězeň se vydává na dvůr a do zahrady; svoboda se zdá být na dosah ruky. Ale na vrcholu radosti se veškerá naděje zhroutí: venku na něj čeká Velký inkvizitor – právě on se převlékal za žalářníka a zákeřně mu sliboval svobodu. „Proč jsi nás chtěl opustit v předvečer své spásy?“, ptá se vězně. Spásou, a tedy svobodou myslí hranici, kde vězeň vzápětí najde smrt. Když vězně odvádějí, ptá se: „La libertà?“ (Svoboda?).

Mezi lety 1944 a 1948 Dallapiccola libreto zhudebňoval. Partitura je vystavěna v přísném dvanáctitónovém systému, na intervalových a kontrapunktických konstruktech. Zvláštní význam mezi všemi vzorci má opakující se signál smrti, který tvoří tři úvodní akordy. Vedle vypjatých sólových partů dostal důležitou roli sbor, jehož intervence jsou výhradně v latině – jazyce modlitby. Opera o prologu a jednom dějství poprvé zazněla v rozhlasovém vysílání italské stanice RAI 1. prosince 1949. Premiéra na divadelních prknech se odehrála v Teatro Comunale Fiorentino 20. května 1950, nastudoval ji Hermann Scherchen. A v USA pak zazněla poprvé o deset let později pod taktovkou Leopolda Stokowského.

Válečné okolnosti ovlivnily i druhou skladbu dnešního programu. Klavírní koncert Es dur, op. 73, Beethovenův pátý a poslední, vznikl na jaře roku 1809, zatímco Napoleonovy armády pochodovaly na Vídeň. V květnu císařské hlavní město oblehly a začalo bombardování, které Ludwig van Beethoven (1770‒1827) přetrpěl ve sklepě domu svého bratra Karla. Po několika měsících obléhání a bitvě u Wagramu se rakouská armáda v říjnu 1809 vzdala a podepsala kapitulaci. Beethoven poté využil možnost z Vídně odjet, ale brzy se mu zastesklo po příznivcích a mecenáších. Chtěl jim představit své nové skladby, včetně klavírního koncertu Es dur, který věnoval arcivévodovi Rudolfovi, mladšímu bratrovi císaře Františka I., svému žákovi a dlouholetému podporovateli. 

Na premiéru si však nakonec musel ještě dva roky počkat, mimo jiné proto, že poprvé nebyl schopen kvůli zhoršenému sluchu sólový part zahrát sám. Premiéra se nakonec odehrála v Lipsku, sólistou byl Friedrich Schneider. Pro Beethovena bylo důležitější uvedení koncertu před vídeňským publikem, které se konalo 15. února 1812 v Divadle u Korutanské brány. Sólový part nastudoval mladý, ale již dobře známý Karl Czerny, jeden z Beethovenových žáků a nejvěrnějších následovníků. Titul „Císařský“ nebyl součástí názvu od začátku – nejspíš ho připojil vydavatel Johann Baptist Cramer, důvodem mohlo být původní věnování členovi císařské rodiny.

Skladba je ze všech Beethovenových koncertních děl nejvíce „symfonická“. Orchestr zde není pouhým doprovazečem, ale plnohodnotným partnerem. Vyměňuje si s virtuózním klavírem role, ale umí se také ztišit pod klavírními pasážemi nebo ukázat něhu v prostřední větě. Je rafinovaně instrumentován, což se projevuje zvláště v použití dřevěných dechů a lesních rohů. Sólistovi Beethoven „naložil“ celé spektrum technických nástrah a také krásných témat, s nimiž pracuje opravdu mistrovsky. Využívá k tomu širší plochy, které má klavír k dispozici oproti sonátám nebo komorním skladbám. Důkazem toho je i jeho závěrečné hlavní téma třetí věty, velkolepého a bujarého allegra ve formě ronda.

Barytonista Brian Mulligan se narodil v New Yorku irským rodičům. V newyorské Metropolitní opeře debutoval v roce 2003 ještě jako student (studoval Yale University a Juilliard School) a hostování ve slavných operních domech se ho drží dodnes. V operním repertoáru Richarda Wagnera (Alberich, Kurwenal, Telramund, Wotan, Der Wanderer) a Richarda Strausse (Barak: Die Frau ohne Schatten, Jochanaan: Salome), ale také při inscenacích děl 20. a 21. století je žádaný například v curyšském Opernhausu, Vídeňské státní opeře, Lyric Opera of Chicago či Opéra national de Paris. Vystoupil již také na Wiener Festwochen a Salcburském festivalu. V koncertních sálech byl v poslední době viděn s Rotterdamskou filharmonií pod vedením Yannicka Nézet-Séguina či Bergenskou filharmonií a Edwardem Gardenerem. Natočil již tři sólová alba, která obsahují písňový repertoár 20. a 21. století. Jeho nahrávku Mahlerovy 8. symfonie s Losangeleskou filharmonií a Gustavem Dudamelem pak vydal Deutsche Grammophon na DVD.

Španělská sopranistka Ángeles Blancas Gulín, dcera sopranistky Ángeles Gulín, byla v roce 2023 označena za nejlepší sopranistku na Opera XXI Awards. Této ceny se jí dostalo díky zpodobení role Kostelničky z Janáčkovy Její pastorkyně v inscenaci Roberta Carsena v Teatro de la Maestranza de Sevilla. Repertoár 20. století je její specialitou, k hudbě Leoše Janáčka pak přímo lne. O tom se ostatně už mohlo přesvědčit i české publikum: v roce 2022 přijela do Brna s Velšskou národní operou a Věcí Makropulos, ve které připomněla svůj dlouholetý vztah s postavou Emilie Marty. Pravidelně hostuje ve významných evropských divadlech, jako jsou londýnská Covent Garden, madridské Teatro Real či curyšský Opernhaus; při koncertních provedeních, kdy spolupracovala s dirigenty jako Antoniem Pappanem či Fabiem Luisim, se dostala až do slavné Carnegie Hall. V roce 2025 zpívá Kostelničku v lisabonském Teatro Nacional de São Carlos, Sentu v Bludném Holanďanovi a novou sezonu otevírá Albénizovou operou Pepita Jiménez v madridském Teatro de la Zarzuela. 

Ukrajinský tenorista Valentyn Dytiuk je výraznou osobností mladé operní generace. Po absolvování Národní hudební akademie Čajkovského v Kyjevě zahájil svou kariéru jako sólista Ukrajinské národní opery, kde působil mezi lety 2014 a 2022. Vítěz mezinárodních pěveckých soutěží Glinky v Moskvě či Virgilija Noreiky ve Vilniusu hostuje na předních operních scénách – v izraelské opeře v Tel Avivu se představil jako Rodolfo v Pucciniho Bohémě, v Estonské národní opeře v Tallinu vystoupil v roli Alfréda ve Verdiho La traviatě a pravidelně účinkuje také ve významných divadlech ve Veroně, Turíně či Valencii. V roce 2023 debutoval i u nás v Národním divadle v roli Pinkertona v Pucciniho opeře Madama Butterfly. K jeho dalším úspěchům patří vystoupení v roce 2024 s Berlínskými filharmoniky pod taktovkou Alana Gilberta v oratoriu Jana z Arku na hranici. V nadcházející sezoně 2025/2026 ho čeká první představení v londýnské Covent Garden v roli Henriho ve Verdiho Sicilských nešporách a také návrat do berlínské Deutsche Oper, kde vystoupí jako Don Carlo.

Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík.

Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a s Prague Philharmonia. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

Pravidelně pořádá vlastní sborové koncerty, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru, a věnuje se vzdělávacím projektům. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.

PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.

Simon Halsey, držitel tří cen Grammy, Řádu britského impéria a německého řádu za zásluhy, je uznávaným dirigentem a sbormistrem profesionálních i amatérských těles, sbormistrovským poradcem a vyhledávaným pedagogem. Na University of Birmingham nejen, že učí dirigování, ale stará se také o množství tamních a různě zaměřených sborů. Je totiž přesvědčen, že sborový zpěv může člověku poskytnout mnohé a měl by tedy být provozovaný nejen profesionály, ale také amatéry různého věku, zkušeností i zázemí. Hlavní hostující dirigent barcelonského Orfeó Català Choirs a Rozhlasového orchestru WDR, sbormistr City of Birmingham Symphony Orchestra Choruses a emeritní sbormistr Londýnského symfonického orchestru začínal ve sborech oxfordské New College a cambridgské King’s College, načež studoval dirigování na Royal College of Music v Londýně. K výčtu jeho velké umělecké činorodosti, kterou popisuje dokument Unsere Herzen – Ein Klang z roku 2022, patří ještě spoluzaložení Birmingham Opera Company či vydání knihy o sbormistrovství Chorleitung: Vom Konzept zum Konzert.

Islandský klavírista Víkingur Ólafsson, který oplývá absolutním sluchem i fenoménem hudební synestezie („slyší“ barvy), si za poslední roky vydobyl pozici světové „hvězdy klasické hudby“, jak ho pojmenoval deník The Daily Telegraph. Kritika oceňuje jeho nadstandardní technickou výbavu a „nevyprázdněnou“ virtuozitu, ale hlavně vyzdvihuje jeho inovativní uchopení interpretovaných děl. Díky tomu získal přízvisko „islandský Glenn Gould“ (poprvé ho tak označil deník The New York Times): stejně jako Gould se Ólafsson umí podívat na hojně hrané dílo novýma očima, najít skryté kvality skladby a dojít tak ke zcela jinému – avšak přirozenému a citlivému – pojetí.

To prokázal i na svém novém CD s Goldbergovými variacemi J. S. Bacha, které vyšlo u Deutsche Grammophon v říjnu 2023. „O nahrání tohoto díla jsem snil 25 let,“ přiznává Ólafsson, který albu zasvětil celou koncertní sezonu v rámci světového turné, během kterého navštívil šest kontinentů, například i Carnegie Hall, vídeňský Konzerthaus, curyšskou Tonhalle, Pařížskou filharmonii, tokijskou Suntory Hall a pražské Rudolfinum.

Již v minulosti mu jeho mistrovství vyneslo mnohá ocenění, jako například titul Umělec roku 2019 udělený časopisem Gramophone, a jeho nahrávky získaly dvakrát cenu Opus Klassik a Album roku 2019 od BBC Music Magazine. Mezi nejoblíbenější alba, která natočil u společnosti Deutsche Grammophon, patří Philip Glass Piano Works (2017), Johann Sebastian Bach (2018), Debussy – Rameau (2020) a Mozart & Contemporaries (2021).

Víkingur Ólafsson patří k nejžádanějším klavíristům světa; účinkuje s nejvýznamnějšími světovými orchestry a je rezidenčním umělcem v nejslavnějších koncertních sálech a na věhlasných festivalech. Spolupracuje také s významnými – nejen islandskými – současnými skladateli. Věnuje se i tvorbě hudebních pořadů pro rozhlasové nebo televizní vysílání. Počas covidového „lockdownu“ byl tři měsíce rezidenčním umělcem projektu Front Row vysílaném stanicí BBC Radio 4; z prázdné Harpa Concert Hall v Reykjavíku se tak každý týden jeho hra donesla k miliónům posluchačů po celém světě. 

Právě v Reykjavíku se narodil a pod vedením své matky si i prožil klavírní začátky. „Klavír jsem bral v dětství jako hračku,“ přiznává Ólafsson a dodává, že tento hravý aspekt se mu podařilo do určité míry zachovat nejen při studiu Juilliard School, ale v podstatě dodnes.

Význam sira Antonia Pappana, dirigenta ověnčeného mnoha cenami, kterým vévodí Řád velkokříže Italské republiky, Řád britského impéria či Zlatá medaile Královské filharmonické společnosti, asi nejlépe dokládá jeho současná životní situace. V sezoně 2023/2024 se rozloučil s postem hudebního ředitele Královské opery v londýnské Covent Garden (ten po něm převzal český dirigent Jakub Hrůša) a jeden z nejprestižnějších operních domů světa tak po více než dvaceti letech vyměnil za roli šéfdirigenta slavného Londýnského symfonického orchestru. 

Než se však sir Antonio Pappano stal jedním z nejvyhledávanějších operních i koncertních dirigentů současnosti, urazil dlouhou cestu. Narodil se roku 1959 v Eppingu (Essex) do italské rodiny, která přesídlila do Ameriky, když bylo malému Antoniovi třináct let. I přes silné hudební zázemí (otec byl známým učitelem zpěvu) nikdy nenavštěvoval hudební školy a byl vzděláván pouze soukromě: studoval klavír (u Normy Verrilli), skladbu (u Arnolda Franchettiho) a dirigování (u Gustava Meiera). Profesně začínal jako klavírista a korepetitor v operních domech Evropy a Severní Ameriky, než ho v Chicagské lyrické opeře objevil Daniel Barenboim. Ten rychle rozpoznal jeho velký talent a udělal z mladého Pappana svého asistenta. Kariérní průlom představovala funkce hudebního ředitele Norské národní opery, kterou získal ve svých jednatřiceti letech. Poté působil jako hudební ředitel Královského divadla La Monnaie v Bruselu, hlavní hostující dirigent Izraelské filharmonie a hudební ředitel římského Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. S ním vystoupil v roce 2019 i na Pražském jaru, kde sklidil velké ovace a ty nejlepší kritiky. 

I s Českou filharmonií ho již v české metropoli svázala plodná spolupráce – poprvé se v Rudolfinu představil v listopadu 2023 v rámci Koncertu pro svobodu a demokracii společně s houslistkou Janine Jansen a Pražským filharmonickým sborem, o dva roky později zde dirigoval tři koncerty, na jejichž programu byla česká premiéra opery Vězeň Luigiho Dallapiccoly v koncertním provedení a Beethovenův Klavírní koncert č. 5. Kromě České filharmonie v sezoně 2025/2026 spolupracuje mimo jiné s Evropským komorním orchestrem či Královským orchestrem Concertgebouw a hostuje u Symfonického orchestru Švédského rozhlasu nebo orchestru Královské dánské opery.

Na svém kontě má množství orchestrálních alb zpravidla romantického repertoáru (od roku 1995 nahrává exkluzivně pro Warner Classics), a to zejména s Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Londýnským symfonickým orchestrem či Berlínskými filharmoniky. Většina nahrávek je však operních, což reflektuje jeho dlouholeté působení v operních domech. Kromě zmíněné Covent Garden, kde nastudoval opery od baroka po současnost, se čas od času objeví i v newyorské Metropolitní, Vídeňské a Berlínské státní opeře, milánské La Scale či na Bayreuthském festivalu.