Maurice Ravel (1875‒1937) napsal suitu Má matka husa v letech 1908–1910 pro děti svých přátel, sourozence Mimi a Jeana Godebských. Cyklus pěti drobných kusů pro čtyřruční klavír se inspiroval světem pohádek – od Šípkové Růženky až po císařovnu pagod. Ravel o díle napsal, že chtěl vyvolat „poezii dětství“, což jej vedlo k prostotě a jemnosti výrazu. 

V části Šípková Růženka se čas zastaví kolem spící princezny zahalené do jemné, zasněné melodie. Paleček bloudí temným lesem, rozhazuje kamínky, které mu mají ukázat cestu, ale ptáci mu je sezobou – a hudba tak krouží v nejistotě a tápání. Příběh o Ošklivce nás přenáší do čarovné orientální říše drobných pagod, kde se zakletá dívka promění v krásku. V Krásce a Zvířeti se melancholický valčík proměňuje v něžné kouzlo, když se Zvíře v závěru promění v prince. A v poslední části se vše naplní pokojem a světlem – zahrada se probouzí, pohádky mizí, a zůstává dojem čisté radosti, jakou může cítit jen dítě. Hudba je neobyčejně čistá a fantazijní, jakoby nahlížená očima dítěte – s kouzlem ticha, lesklými harmoniemi a zvukem, který víc šeptá než proklamuje.

Ravel dílo roku 1911 upravil pro orchestr. Jemná instrumentace, bez trubek a tuby, s harfou, celestou a zvonečky, vytváří pohádkovou atmosféru. O rok později rozšířil cyklus na balet, v němž se hudební obrazy propojují v příběh o putování dětskou fantazií.

Velkou část rozsáhlé tvorby Sergeje Prokofjeva tvoří kompozice určené pro klavír, včetně pěti klavírních koncertů. Není divu, hru na klavír úspěšně studoval na petrohradské konzervatoři a někdy byl současníky považován spíš za vynikajícího instrumentalistu než skladatele. Základy klavírní hry mu dala jeho matka, základy hudebněteoretických znalostí poskytl Reinhold Glier. Komponovat začal jako pětiletý a v tomto oboru se dál zdokonaloval u Anatolije Ljadova a Nikolaje Rimského-Korsakova, opět na konzervatoři v Petrohradě. Prokofjev byl tehdy, podle dobových svědectví, excentrický, sebevědomý a v názorech na současné hudební umění provokující mladík, který svými počiny budil pozornost i nelibost. Petrohradská konzervatoř, kde se kromě klavíru a skladby vzdělával také v dirigování, se totiž ve výuce držela tradic a novátorství příliš nepodporovala. Přesto Prokofjev využil příležitosti a se svým Koncertem pro klavír a orchestr č. 1 Des dur, op. 10, se zúčastnil v roce 1914 interpretační soutěže klavíristů, pořádané touto institucí, a soutěž vyhrál.

Koncert č. 1 začal komponovat v roce 1911 jako dvacetiletý. Úmysl vytvořit typický několikavětý koncert pojal již dříve, ale pak ho zaujala menší forma, podle jeho slov „concertino plné radosti ze života a s úžasným úvodním tématem“. Nakonec vznikl nejkratší z Prokofjevových klavírních koncertů: koncert Des dur. Je jednovětý, a přece jako by se v něm skrývaly tři „věty“. Právě ono zmíněné velkolepé, romanticky pojaté téma se stává svorníkem celé skladby, zazní na jejím začátku, zhruba uprostřed i v závěru. Nebyl by to však mladý Prokofjev, kdyby toto rozmáchlé oktávové téma vzápětí nevyměnil za brilantní pasáže v klavíru a nedal vyniknout sólistovi, jeho technice, virtuozitě, vtipu i citu pro dialog s orchestrem. S tonalitou autor zacházel velmi rafinovaně, nicméně nepřekročil její hranice. Koncert měl veřejnou premiéru v srpnu 1912 v Moskvě, přičemž sólový part hrál Prokofjev a za dirigentským pultem stanul Konstantin Saradžev, umělec arménského původu. Skladatel pak tuto událost komentoval ve svém deníku jako mimořádně příjemnou, úspěch, který si dokonce vyžádal několik přídavků. Dílo je dedikováno Nikolaji Čerepninovi, u něhož Prokofjev absolvoval obor dirigování.

Řekne-li se slovo Enigma, automaticky nám (nebo alespoň většině z nás) naskočí asociace na legendární šifrovací stroj používaný od dvacátých let 20. století a „proslavený“ svým využitím během 2. světové války. Vzpomeňme scénu z filmu Kód Enigmy a dešifrovací elektromechanický stroj vytvořený týmem kolem Alana Turinga: puls stroje připomínající stereotypní rytmickou hudbu, odosobněná moc schopná ovlivnit jednání a osudy lidí (jak blízké myšlenkám Johna Adamse!). Anglický skladatel Edward Elgar (1857–1934) toto vše v době komponování své Enigmy, respektive Variací na vlastní téma, op. 36, samozřejmě nevěděl, psala se léta 1898–1899. Pro Elgara tehdy nebylo snadné z učitelského platu zabezpečit rodinu ani snášet opakované zamítání svých kompozic ze strany interpretů i vydavatelů. Čtrnáct orchestrálních variací, které představil publiku v červnu 1899 v nastudování světoznámého dirigenta Hanse Richtera, znamenalo průlom, po němž Elgarova sláva začala strmě stoupat.

Enigma, tj. záhada či tajemství, dělá čest svému jménu. Každou z částí pojal Elgar jako portrét spřízněné osoby z řad přátel, studentů i rodiny, jejichž identitu se víceméně podařilo určit na základě iniciál nebo jiných odkazů v názvech jednotlivých variací. Na prvním místě velmi romanticky charakterizoval svou manželku Caroline Alice, naopak poslední variaci zasvětil sám sobě. Výčet všech postav by ocenili znalci kulturního a společenského života ve střední Anglii na konci 19. století – zmíníme alespoň amatérského herce Richarda Baxtera Townshenda s jeho uměním měnit rejstříky hlasu (variace III – „R.B.T.“), Elgarova přítele Augusta Johannese Jaegera z nakladatelství Novello (variace IX „Nimrod“) nebo varhaníka George R. Sinclaira a jeho buldoka Dana (variace XI „G.R.S.“). Kromě běžných výrazových prostředků Elgar vykresloval povahu i životní příběhy svých přátel s pomocí citátů z klasické hudby – např. u Dorabelly (Dory Penny, variace X) odkazuje na Mozartovu operu Così fan tutte, u „Nimroda“ Jaegera zavzpomíná na společný rozhovor o Beethovenovi citátem z Patetické sonáty. Další, dodnes nevyřešenou hádanku ukryl Elgar mimo sluchem postižitelný plán; ostatně je o něm známo, že hádanky, stejně jako sport a vědu, miloval. Původně byl název Enigma určen pouze hlavnímu dur-mollovému tématu (Andante), ovšem již první vydání skladby (Novello 1899) nese plný titul Enigma Variations. I bez hlubší znalosti konkrétních, ve variacích zobrazených osob si však posluchač jistě vychutná pozdněromantickou, laskavou a vtipnou Elgarovu hudbu.