Dramaturgie dnešního koncertu odráží hned několik vlivů, které dlouhodobě formují repertoár i stylové preference Semjona Byčkova – hudba současná, hudba ruská a hudba francouzská. Právě vliv francouzského prostředí je navíc společný všem třem skladbám, které zaznějí. Henri Dutilleux patřil k předním skladatelům francouzské hudby 20. století, Američan Bryce Dessner našel svůj druhý domov v Baskicku, jež je pro něj také častým zdrojem inspirace, a Stravinského Svěcení jara je nejen díky své pařížské premiéře bytostně spjato právě s francouzskou kulturou.

Se skladatelem Henrim Dutilleuxem (1916–2013) Byčkova pojí také jedna osobní charakteristika – smysl pro preciznost a potřeba promýšlet každé dílo do nejmenších detailů. „O své práci vždy pochybuji. Vždy mám výhrady. Proto své dílo tolik reviduji a zároveň lituji, že nejsem plodnější. Důvod, proč nejsem plodnější, je ale právě ten, že o své práci pochybuji a trávím spoustu času tím, že ji měním. Paradoxní, že?“ Říkával o sobě skladatel, který během své více než šedesátileté kariéry jen zlomek svých kompozic vyslal do světa na koncertní pódia. Dutilleuxova hudební řeč vycházela z francouzské tradice. Bývá označován za následovníka Clauda Debussyho či Maurice Ravela, nechal se ale ovlivnit také Bartókem či Stravinským, od nichž čerpal inspiraci zejména ve výrazné rytmice a také využití rozličných zvukových barev, které skýtají jednotlivé nástroje orchestru. Patřit do jakýchkoli stylových škatulek bylo ale vždy tak trochu proti Dutilleuxovu uměleckému přesvědčení, a tak po celý život rozvíjel svůj vlastní styl, díky čemuž stál stranou hlavního francouzského kompozičního proudu 20. století reprezentovaného například Olivierem Messiaenem či Pierrem Boulezem. Zajímala ho vnitřní struktura skladeb, stejně jako objevování nových možností tonality či v jeho případě spíše atonality – kompozičního postupu vyznačujícího se harmonickou neukotveností. Dutilleux, který mimo jiné vyučoval skladbu na Pařížské konzervatoři a osmnáct let působil jako vedoucí hudební produkce Francouzského rozhlasu, ve svých skladbách často usiloval o symetrii a stavební vyváženost. 

To platí i v případě Métaboles, které vznikly v lety 1963‒1964 na objednávku dirigenta George Szella u příležitosti oslav čtyřiceti let existence Clevelandského orchestru. Počátkem šedesátých let se Dutilleux odklonil od tradičních hudebních forem a hledal nové možnosti, jak dát svým skladbám vnitřní logiku. Jak sám název napovídá, Métaboles vychází ze stejnojmenného jazykového stylistického postupu, kdy je stejná myšlenka vyjadřována jinými slovy. Dutilleux takto postupuje v práci s hudebními tématy a motivy, které v pěti větách bez pauz prostupují celým orchestrem, až zcela změní svůj charakter. Každá z prvních čtyř částí je navíc v návaznosti na charakter tématu svěřena jiné nástrojové skupině, které se v závěrečné větě spojí, aby skrze reminiscence předchozích motivů dospěly do finální burácivé kody. Métaboles jsou ukázkou Dutilleuxova tvůrčího důvtipu, bohaté zvukové představivosti i smyslu pro rytmus. 

Obdiv k Dutilleuxově hudbě má šéfdirigent České filharmonie společný také s Brycem Dessnerem (*1976), vůbec prvním rezidenčním skladatelem tohoto orchestru a autorem skladby Trembling Earth (Chvějící se země). Ostatně byl to údajně právě on, kdo Byčkova požádal, aby to byly právě Métaboles a Svěcení jara, které dramaturgicky orámují kontinentální premiéru jeho prvního koncertu pro violoncello. Ten poprvé zazněl v listopadu 2025 v dublinské National Concert Hall, v červnu jej vyslechnou návštěvníci berlínského Konzerthausu a bude uveden v Sydneyské opeře. Zatímco Métaboles bývají někdy příznačně popisovány jako koncert pro orchestr, Chvějící se zemi Dessner charakterizuje jako svého druhu symfonickou báseň. Skladba nemá strukturu klasického nástrojového koncertu – není rozdělena do vět a celých přibližně pětadvacet minut plyne bez pauzy stále dál. Autor posluchačům předkládá sled nových motivů, nápadů a nálad a tvoří tím pomyslnou výstavu hudebních obrazů. Odráží tím jednu z hlavních inspirací, která jej ke kompozici a charakteru této skladby dovedla. V létě 2024 navštívil Bryce Dessner v Oslu výstavu obrazů proslulého norského expresionisty Edvarda Muncha, který byl mimo jiné výborným krajinářem. Právě tento zážitek skladatele přivedl k úvahám nad proměňujícími se podobami krajiny, její rolí v našich životech a také nad přírodou coby tichým svědkem lidského bytí.

Chvějící se země vznikla na společnou objednávku České filharmonie a několika dalších orchestrů a koncertních institucí v Evropě a Austrálii. Především však byla napsána na míru violoncellistce Anastasii Kobekině, jejíž přístup k hudbě s tím Dessnerovým přirozeně souzní. Její repertoár zahrnuje veškeré klasické cellové koncerty od Dvořáka po Šostakoviče, zároveň je ale tato mladá umělkyně známá svým otevřeným vztahem k hudbě současné, včetně té populární. Dessner i Kobekina svorně vnímají violoncello jako nástroj svým témbrem nejbližší lidskému hlasu, a tak se jeví jako ideální nositel niterných myšlenek a rozjímání.

Chvějící se země je vnitřně členěna na několik pasáží, jejichž hlavní témata vždy nejprve přednáší violoncello, aby se dále rozvinula v plném a barevném orchestrálním zvuku. Jednotlivé kadence umožňují sólistce předvést celou škálu nálad i technických dovedností – lyrické pasáže se střídají s virtuózními a rytmicky mimořádně náročnými úseky. Bryce Dessner, rodák z amerického Cincinnati, začínal s hudbou jako flétnista, později si přibral kytaru a klavír. Z raných let si uchoval obdiv k renesanční a barokní hudbě, které jej inspirují dodnes. Také ve Chvějící se zemi proto narazíme na tento vliv – znalci díla Henryho Purcella mohou přibližně v polovině skladby rozeznat motiv závěrečného lameta When I am laid in earth (Až v země klín mě pochováš) z jeho opery Dido a Aeneas. Kromě staré hudby formovala Dessnerův hudební jazyk léta strávená v New Yorku a později v Paříži. Během studií se setkával se slavnými minimalisty Philipem Glassem, Terrym Rileym i Stevenem Reichem, ovlivnili ho ale také skladatelé serialismu, zejména žáci Pierra Bouleze. Mimo to v sobě Dessner nezapře ani rockového hudebníka (se svým dvojčetem Aaronem založil kapelu The National, v níž oba dodnes působí), a tak se z jeho skladeb často ozývají také vlivy blues, jazzu a rokenrolu. 

Datum 29. května 1913 najdeme v učebnicích hudební historie často zapsané tučným písmem. Tehdy totiž bylo publikum pařížského Théâtre des Champs-Élysées svědkem premiéry avantgardního baletu Svěcení jara s hudbou Igora Stravinského (1882–1971). V kostýmech a scéně navržených ruským všestranným umělcem a intelektuálem Nicolasem Roerichem vyprávěli skladatel Stravinskij a choreograf Václav Nižinskij příběh z ruské pohanské mytologie o oslavě jara a obětování dívky coby díkůvzdání za nový začátek přírodního cyklu.

Svěcení jara si u Stravinského objednal Sergej Ďagilev, legendární impresário neméně proslulého souboru Ruský balet. Navazoval tím na spolupráci z let 1910 a 1911, kdy s ohromným úspěchem uvedl balety Pták Ohnivák a Petruška, rovněž se Stravinského hudbou. Coby umělecký manažer byl Ďagilev vskutku neobyčejnou postavou. Na počátku 20. století využil politicko-hospodářského i kulturního sbližování ruského a francouzského prostředí a založil taneční společnost Les Ballets russes (Ruský balet). Ta v prvních letech působila v napojení na petrohradské Mariinské divadlo, po dvou sezonách ale Ďagilev svůj soubor osamostatnil a nadále provozoval na vlastní náklady. Ansámbl sídlil v Monte Carlu, ale vystupoval pravidelně v Paříži a podnikal také četná turné do zahraničí. Jedinečnost Ruského baletu spočívala zejména v kombinaci precizní techniky ruské baletní školy a Ďagilevovy neotřelé dramaturgie, která byla více než na velká romantická díla zaměřena na nové skladby zkomponované přímo pro něj a na taneční adaptace soudobých i starších děl. Svěcení jara se ale ukázalo být pro část tehdejšího publika neotřelé až příliš. Jistá barbarskost příběhu, který končí smrtí mladé panny, živočišnost choreografického zpracování a v neposlední řadě syrová a mnohdy disonantní Stravinského hudba vyvolaly při premiéře jeden z největších skandálů hudebních dějin, při němž dokonce zasahovala i policie. Netrvalo ale příliš dlouho a Svěcení jara se dostalo na koncertní pódia jako samostatný orchestrální kus.

Pařížská premiéra Svěcení bez baletu, která se uskutečnila v dubnu 1914, znamenala neuvěřitelný úspěch. Vrcholné dílo Stravinského tvůrčího období čerpajícího z folkloru a lidových hudebních námětů, přineslo svému autorovi uměleckou nesmrtelnost. Stravinskij otevřel dveře modernismu – definitivně se vymanil z harmonických konvencí, jal se objevovat nové hudební světy charakterizované výraznou rytmikou, synkopami, disonancí a pohrávání si s hudebními tématy a motivy dosud nevídaným způsobem. Navzdory své skandální premiéře, se ale Svěcení jara v průběhu 20. století stalo základem repertoáru, skutečnou klasikou. První světová válka, která zanedlouho zachvátila celou Evropu, zásadně změnila estetické vnímání tehdejší společnosti. Ve světle skutečných událostí už příběh z pohanské mytologie nevypadal ani zdaleka tak barbarsky.