Český spolek pro komorní hudbu • Koncert ke 100. výročí narození Jiřího Nováka

Odborná kritika označuje Hanu Kotkovou za vynikající pokračovatelku slavné české houslové tradice. Poprvé zazářila na českém hudebním nebi v roce 1997, kdy se stala nejúspěšnějším účastníkem Mezinárodní houslové soutěže Pražského jara ( získala 2. cenu, 1. nebyla udělena ). Absolventka ostravské konzervatoře (u Vítězslava Kuzníka) a pražské AMU (u Josefa Vlacha, Jiřího Nováka a Ivana Štrause) si své vzdělání doplňovala u věhlasných pedagogů Josefa Gingolda v americkém Greensboro či na Mezinárodní akademii Yehudi Menuhina ve švýcarském Gstaadu u Alberta Lysého. Absolvovala celou řadu turné po Evropě i USA po boku Yehudi Menuhina a Alberta Lysého. Vystupuje na vlastnich recitálech, nejčastěji s britským klavíristou Simonem Mulliganem, se kterým poprvé vystoupila s velkým úspěchem v pražském Rudolfinu v roce 1996 u příležitosti 80. narozenin Yehudi Menuhina. Často účinkuje ve své rodné zemi na významných festivalech ( Pražské jaro, Janáčkův máj, Concentus Moraviae aj. ). Spolupracovala s Josefem Sukem, Jiřím Bělohlávkem, Martinem Turnovským, Jiřím Bártou aj. a důležitá byla její tříletá spolupráce ve Smetanově triu spolu s Jitkou Čechovou a Janem Páleníčkem. 

Od roku 2003 pravidelně vystupuje na Ostravských dnech nové hudby, kde uvedla celou řadu českých i světových premiér. V newyorském Lincoln Center uvedla s velkým úspěchem Ligetiho houslový koncert a v newyorské Carnegie Hall debutovala v houslovém koncertě Luca Francesconiho. V listopadu 2012 provedla Hana Kotková americkou premiéru houslového koncertu Mortona Feldmana Violin and Orchestra za doprovodu Janáčkovy filharmonie pod vedenim Petra Kotika v newyorském Lincoln Center v rámci festivalu Beyond Cage, za kterou ji kritika z New York Times označila za “vzešenou sólistku”. V roce 2005 reprezentovala Českou republiku na Světové výstavě v japonském Aichi, jako sólistka s FOK, se stejným orchestrem provedla ve Smetanově síni pod taktovkou Serge Bauda Martinů 2. houslový koncert, zaznamenaný Českou televizí. Česká televize jí věnovala také dokumentární film ( režie Jan Mudra, 2001 ).

Hana Kotková žije trvale ve Švýcarsku a s touto zemí jsou také převážně spojeny její hudební aktivity. Pro švýcarskou televizi nahrála komplet houslových sonát Eugèna Ysaÿe, dávala mistrovské kurzy na Recontres musicales v Blonay a v Luganu se zůčastňuje festivalu Martha Argerich Project. Hana Kotková vede svůj Kotková Ensemble,se kterým vystoupila na koncertech v Miláně a Toríně na festivale MITO Settembre musica a se kterým pracuje na multimediálních projektech. Společně s Ivou Bittovou vystoupila na Sydney Festival a v komorním cyklu FOK v Kurtágových Kafka Fragments. Hana Kotková hraje na vzácné italské housle Ferdinando Gagliano z roku 1775 a na moderní nástroj, který pro ni zhotovil v roce 1996 pražský houslař Jan B. Špidlen.

Wihanovo kvarteto je jedním z předních smyčcových kvartet, jež v nedávných letech vznikla z velké české interpretační školy. Kvarteto vzniklé v roce 1985 si získalo mimořádný věhlas za interpretaci, jak domácího českého repertoáru, tak i mnoha nejpřednějších děl kvartetního repertoáru období klasicismu a romantismu i děl moderních.

Jeho rozvíjející se obdivuhodná mezinárodní kariéra zahrnuje vystoupení na předních festivalech v Evropě a na Dálném východě. Pravidelně koncertuje v USA a podniklo také turné po Austrálii a Novém Zélandu, jež se setkalo se značným ohlasem. Je častým hostem ve Velké Británii a jeho vystoupení jsou často na pořadu vysílání jak Radia 3, tak i koncertů Wigmore Hall, Bridgewater Hall, South Bank a v mnoha jiných místech.

Wihanovo kvarteto je laureátem mnoha mezinárodních soutěží - festivalu Pražské jaro 1988, mezinárodní soutěže komorní hudby v Trapani na Sicílii v roce 1990 a Svátku komorní hudby v Osace v roce 1996, což vyústilo v každoroční nová pozvání do Japonska. V roce 1991 získalo jak první cenu, tak i cenu obecenstva v Londýnské mezinárodní soutěži smyčcových kvartet. Třikrát bylo kvarteto nominováno na cenu královské filharmonické společnosti jakožto ocenění jeho mimořádné výchovné práce a interpretačních výkonů ve Velké Británii. Diskografie kvarteta - přes 40 CD - svědčí o jeho vřelém vztahu k české hudbě, ale zahrnuje také mnohá klasicistní, romantická a moderní díla kvartetního repertoáru. Jeho nahrávka Shönbergova 4.kvartetu spolu s Pfitznerovým kvartetem č.2 získala nejvyšší ocenění francouzského časopisu Repertoire. Jeho závěrečné CD cyklu Beethovenových kvartet pro firmu Lotos bylo vydáno v prosinci 2005 na koncertu k 20.výročí kvarteta v pražském Rudolfinu. Kvarteto je residenčním kvartetem Trinity College of Music v Londýně. Za pobytů ve Velké Britanii účinkují Wihanovci pravidelně pro CAVATINA Chamber Music Trust v koncertech pořádaných pro popularizaci komorní hudby mezi mládeží. Kvarteto též pořádalo mistrovské kurzy v Royal Welsh College of Music and Drama Cardiffu a zúčastnilo se řady kursů, jako Darlington International Summer School a Pro Corda.

V sezoně 2007 – 2008 soubor provedl na 6 ti koncertech celé kvartetní dílo Ludwiga van Beethovena. Koncerty se uskutečnily v Anežském klášteře v Praze. Z těchto koncertů byla pořízena nahrávka, která vyšla na CD a DVD nosičích u společnosti Nimbus Alliance ve Velké Británii.

V roce 2009 vydalo stejné vydavatelství unikátní nahrávka 24 Capriccií N. Paganiniho. Tento jeho opus 1 upravil pro smyčcové kvarteto americký skladatel William Zinn. Během sezóny 2012/2013 bylo WQ rezidenčním souborem Spolku pro komorní hudbu České filharmonie a provedlo v Rudolfinu řadu koncertů.
Od roku 2012 je WQ "Richard Carne Quartet in Residence" na Trinity Laban Conservatoire of Music and Dance a také provádí mistrovské kurzy na Royale Academy of Music v Londýně.

WQ pravidelně natáčí CD a DVD pro Nimbus Alliance, za která se mu dostalo mnoha ocenění u odborné kritiky.

Od roku 2014 vystřídal u pultu violy charismatického Jiřího Žigmunda syn primária, violista Jakub Čepický.
V sezóně 2015/2016 oslavilo WQ 30 let činnosti na mnoha koncertech doma i v zahraničí, včetně koncertů ve Wigmore Hall a v Rudolfinu.

V únoru 2017 se violoncellista souboru Aleš Kaspřík rozhodl ukončit působení v kvartetu z osobních důvodů. V této složité situaci se podařilo kvartetu získat Michala Kaňku, cellistu vynikajícího Pražákova kvarteta.

Svůj první smyčcový kvartet e moll označil Bedřich Smetana přízviskem „Z mého života“ zřejmě před jeho prvním veřejným provedením. Na díle pracoval od října do 29. prosince 1876, tedy v období, kdy již trpěl ztrátou sluchu. Impulzem ke vzniku bylo založení česko-německé Jednoty pro komorní hudbu v Praze, která sice měla skladbu uvést na svém prvním spolkovém koncertě v únoru 1877, ale nestalo se tak poté, co se interpreti seznámili s obtížností svého úkolu. Kvartet poprvé zazněl v dubnu 1878 na domácí produkci u skladatelova přítele, českého historika a spisovatele Josefa Srba (na violu tehdy hrál Antonín Dvořák). Při této příležitosti Smetana k dílu doplnil zásadní komentář popisující program skladby, kterou chtěl „vyobrazit v tónech běh svého života“. Úvodní věta vyjadřuje romantickou náladu a tužby mládí, v jejím závěru se ozývá předzvěst budoucí tragédie, „osudné pískání nejvyšších tónů v uchu mém, které v roku 1874 mou hluchotu mně oznamovalo.“ Polka ve druhé větě evokuje radostné chvíle, „kde jsem co komponista tanečních kusů mladý svět obsypával, sám co náruživý tanečník všude znám.“ Obtížnost její střední části Meno vivo (v Des dur) měla být důvodem pro zrušení původně plánované premiéry. Třetí věta „upomíná mně blahost první mé lásky k dívce, která později se stala mou věrnou ženou.“ Tragické vyznění této části je hudebním svědectvím smutku vyvolaném předčasnou smrtí Smetanovy první ženy Kateřiny Otylie. Poslední věta shrnuje pozitivní i tragické dojmy v mnohdy překvapivém prolínání těchto polarit, ostatně tak, jak je přinášel i autorův skutečný život.

Smetana tímto dílem naplnil svůj záměr vyhnout se obvyklým postupům a formám. Na půdorysu klasického kvartetu buduje svébytnou stavbu opírající se o hudební logiku a výraznou obrazotvornost. Přesto, nebo právě proto, bylo dílo nadšeně přijímáno od první veřejné produkce, která se uskutečnila 29. března 1879 na koncertě hudebního oboru Umělecké besedy v Praze. Odborné kruhy, stejně jako široké publikum, přijaly dílo s nadšením a vedle hloubky osobního, niterného zážitku zdůraznily jeho roli při reprezentaci moderní národní kultury.