Český spolek pro komorní hudbu • Koncert ke 100. výročí narození Jiřího Nováka

Odborná kritika označuje Hanu Kotkovou za vynikající pokračovatelku slavné české houslové tradice. Poprvé zazářila na českém hudebním nebi v roce 1997, kdy se stala nejúspěšnějším účastníkem Mezinárodní houslové soutěže Pražského jara ( získala 2. cenu, 1. nebyla udělena ). Absolventka ostravské konzervatoře (u Vítězslava Kuzníka) a pražské AMU (u Josefa Vlacha, Jiřího Nováka a Ivana Štrause) si své vzdělání doplňovala u věhlasných pedagogů Josefa Gingolda v americkém Greensboro či na Mezinárodní akademii Yehudi Menuhina ve švýcarském Gstaadu u Alberta Lysého. Absolvovala celou řadu turné po Evropě i USA po boku Yehudi Menuhina a Alberta Lysého. Vystupuje na vlastnich recitálech, nejčastěji s britským klavíristou Simonem Mulliganem, se kterým poprvé vystoupila s velkým úspěchem v pražském Rudolfinu v roce 1996 u příležitosti 80. narozenin Yehudi Menuhina. Často účinkuje ve své rodné zemi na významných festivalech ( Pražské jaro, Janáčkův máj, Concentus Moraviae aj. ). Spolupracovala s Josefem Sukem, Jiřím Bělohlávkem, Martinem Turnovským, Jiřím Bártou aj. a důležitá byla její tříletá spolupráce ve Smetanově triu spolu s Jitkou Čechovou a Janem Páleníčkem. 

Od roku 2003 pravidelně vystupuje na Ostravských dnech nové hudby, kde uvedla celou řadu českých i světových premiér. V newyorském Lincoln Center uvedla s velkým úspěchem Ligetiho houslový koncert a v newyorské Carnegie Hall debutovala v houslovém koncertě Luca Francesconiho. V listopadu 2012 provedla Hana Kotková americkou premiéru houslového koncertu Mortona Feldmana Violin and Orchestra za doprovodu Janáčkovy filharmonie pod vedenim Petra Kotika v newyorském Lincoln Center v rámci festivalu Beyond Cage, za kterou ji kritika z New York Times označila za “vzešenou sólistku”. V roce 2005 reprezentovala Českou republiku na Světové výstavě v japonském Aichi, jako sólistka s FOK, se stejným orchestrem provedla ve Smetanově síni pod taktovkou Serge Bauda Martinů 2. houslový koncert, zaznamenaný Českou televizí. Česká televize jí věnovala také dokumentární film ( režie Jan Mudra, 2001 ).

Hana Kotková žije trvale ve Švýcarsku a s touto zemí jsou také převážně spojeny její hudební aktivity. Pro švýcarskou televizi nahrála komplet houslových sonát Eugèna Ysaÿe, dávala mistrovské kurzy na Recontres musicales v Blonay a v Luganu se zůčastňuje festivalu Martha Argerich Project. Hana Kotková vede svůj Kotková Ensemble,se kterým vystoupila na koncertech v Miláně a Toríně na festivale MITO Settembre musica a se kterým pracuje na multimediálních projektech. Společně s Ivou Bittovou vystoupila na Sydney Festival a v komorním cyklu FOK v Kurtágových Kafka Fragments. Hana Kotková hraje na vzácné italské housle Ferdinando Gagliano z roku 1775 a na moderní nástroj, který pro ni zhotovil v roce 1996 pražský houslař Jan B. Špidlen.

Leoš Čepický (housle), Jan Schulmeister (housle), Jakub Čepický (viola), Michal Kaňka (violoncello)

Wihanovo kvarteto je jedním z předních smyčcových kvartet, která v nedávných letech vznikla z velké české interpretační školy. Tento soubor, který v roce 2025 slaví čtyřicáté výročí svého založení, si získal mimořádný věhlas za interpretaci jak českého repertoáru, tak i mnoha významných děl světového klasicismu, romantismu a skladeb moderních. V rámci své obdivuhodné a stále se rozvíjející mezinárodní kariéry kvarteto vystoupilo na předních festivalech v Evropě a na Dálném východě. Pravidelně koncertuje v USA a podniklo také velice úspěšné turné po Austrálii a Novém Zélandu. Je častým hostem ve Velké Británii (Wigmore Hall, Bridgewater Hall, Southbank aj.) a jeho vystoupení jsou často na pořadu vysílání Radia 3.

Wihanovo kvarteto je laureátem mnoha mezinárodních soutěží: Pražského jara (1988), mezinárodní soutěže komorní hudby v sicilské Trapani (1990) a Svátku komorní hudby v Osace v roce 1996, což vyústilo v každoroční nová pozvání do Japonska. V roce 1991 získalo jak první cenu, tak i cenu publika v Londýnské mezinárodní soutěži smyčcových kvartet; třikrát bylo nominováno na cenu Královské filharmonické společnosti. Diskografie kvarteta – přes 40 CD – svědčí o jeho vřelém vztahu k české hudbě, ale zahrnuje také mnohá klasicistní, romantická a moderní díla světového repertoáru. Jeho nahrávka Schönbergova 4. kvartetu spolu s Pfitznerovým kvartetem č. 2 získala nejvyšší ocenění francouzského časopisu Repertoire.

V sezoně 2007/2008 soubor provedl na šesti koncertech v Anežském klášteře v Praze celé kvartetní dílo Ludwiga van Beethovena, které již předtím nahrál pro firmu Lotos. Z těchto koncertů byla pořízena další CD i DVD nahrávka, tentokrát pro britskou společnost Nimbus Alliance, pro kterou soubor pravidelně natáčí. Nimbus Alliance dále vydalo například unikátní nahrávku 24 Capriccií N. Paganiniho, jež pro smyčcové kvarteto upravil americký skladatel William Zinn. V posledních několika letech dále ve Velké Británii vyšla dvě kvartetní CD s díly B. Smetany, A. Dvořáka a L. Janáčka. Za zmínku stojí také mozartovská nahrávka s klavíristou Matyášem Novákem a dva klavírní kvintety G. Faurého s japonskou pianistkou Mami Shikimori.

Smyčcový kvartet č. 1 e moll nazvaný „Z mého života“ zkomponoval Bedřich Smetana na sklonku roku 1876, dva roky poté, co ztratil sluch. Jak už naznačuje podtitul díla, nese autobiografické rysy, je považován za skladatelovu životní zpověď a umělecké vyznání. Intimní podtext mělo už Smetanovo Klavírní trio g moll, op. 15 z roku 1855, které zkomponoval po smrti prvorozené dcerky Bedřišky. Smetana byl svým založením programní skladatel a dramatik a tyto vlastnosti daly tvar i jeho prvnímu smyčcovému kvartetu. Premiéru mělo uskutečnit 19. února 1877 Bennewitzovo kvarteto. Jeho členům se však zdál sloh díla příliš symfonický a odmítli skladbu nastudovat. Veřejně tak kvartet zazněl až 29. března 1879 na koncertě spolku Umělecká beseda, interprety byli Ferdinand Lachner, Jan Pelikán, Josef Kerhan a Alois Neruda. Předtím se však o seznámení se Smetanovou skladbou v užším kruhu postaral skladatelův přítel Josef Srb Debrnov, který pořádal hudební odpoledne ve svém bytě. Pro zájemce tak skladba zazněla někdy v polovině dubna 1878. Smetana Srbovi při té příležitosti napsal, že co se týče stylu jeho kvarteta, přenechává úsudek jiným. Je si vědom, že jeho dílo odporuje obvyklému kvartetnímu stylu, neměl však „úmysl, napsat nějaké quartetto dle receptu a dle usu forem obvyklých, v kterých jsem se již co mladý učen hudební theorie napracoval dosti. [...] U mě se forma každé komposice dá sama sebou dle předmětu.“ Ustálené formy posloužily Smetanovi jako východisko a jejich zákonitosti transformoval podle vlastní potřeby.

Autobiografické pozadí díla je zřejmé, skladatel je ostatně sám sdělil. První věta vyjadřuje vrozenou náklonnost k umění, romantickou nadvládu a „toužení po něčem, co jsem nemohl vyslovit“, a také předtuchu budoucího neštěstí. Polka druhé věty je reminiscencí mládí, její střední část „jest ona, která dle uznání hráčů quartetta naprosto k provedení není,“ svěřil Smetana. „Čistota akordů se prý nedá docílit; upomínám, že maluji v tónech touto větou moje upomínky z kruhů aristokratických, v kterých jsem dlouhá léta žil.“ Třetí věta „upomíná mně blahost první mé lásky k dívce, která později se stala mojí věrnu ženou,“ tedy ke Kateřině Kolářové. Finální věta líčí „poznání způsobu živlu národní hudby, radost nad výsledkem této cesty“ a vede ke zlomu, ke katastrofě hluchoty, ohlášené neodbytně znějícím tónem tříčárkovaného e. „Toť as byl účel této skladby, která jest takořka jen soukromá, a proto úmyslně psana pro 4 nástroje, které jakožto v přátelském úzkým kruhu mají o tom hovořiti mezi sebou.“

V roce 1756 vydal Leopold Mozart (1719–1787), vynikající houslista a uznávaný skladatel didaktické dílo Pokus o důkladnou školu hry na housle. Ve stejném roce se mu narodil syn Wolfgang a otec jeho i starší dceru Nannerl vedl jako své žáky už od útlého věku k vycizelovanému houslovému umění. Jako šestiletý se Wolfgang účastnil komorních vystoupení v rodném Salcburku, spolu se svým otcem a jeho přáteli. Během nich poznal pestré spektrum skladeb, především italských mistrů pozdního baroka Giuseppe Tartiniho nebo Pietra Locatelliho. V roce 1769 vstoupil do služeb salcburského arcibiskupa jako koncertní mistr i skladatel.

Do Itálie, kolébky většiny hudebních stylů, se malý Mozart vydal s otcem celkem třikrát – v letech 1769–1773. Během cest zkomponoval řadu děl, od dramatických přes duchovní až po ta instrumentální, studoval hudbu, s níž se v italských hudebních centrech setkal, a rovněž poznal mnoho vynikajících hudebníků. Mezi jinými také jednoho z nejlepších italských houslových virtuosů Pietra Nardiniho a spřátelil se s jeho nadaným studentem, Angličanem Thomasem Linleyem. V dopise své ženě z Říma z 21. dubna 1770 Leopold popisuje přátelské pouto mezi oběma chlapci: „Ve Florencii jsme potkali mladého Angličana, žáka slavného houslisty Nardiniho. Chlapec, který hraje velmi dobře a je ve Wolfgangově věku a výšce, přišel do domu učené básnířky Signory Corillové... Oba chlapci se střídali po celý večer za neustálého objímání.“ Tato zkušenost zvýšila Mozartův zájem o zdokonalování své vlastní hry, ale co je důležitější, stala se pro něj impulzem, aby začal vážně skládat pro housle. Nejprve komponoval spíše divertimenta a serenády a teprve na poslední cestě do Itálie (1772–1773) složil své první smyčcové kvartety. V roce 1774 zkomponoval Koncert pro dvoje sólové housle C dur, K 190, a o rok později během pouhých devíti měsíců pět sólových koncertů pro housle a orchestr. Mezi nimi vznikl v Salcburku i Koncert D dur, K 218.

Zatímco první dva koncerty ještě vykazují znaky pokusů a hledání, Koncert D dur působí od prvních tónů suverénně, jak jsme zvyklí od „zralého“ Mozarta. První větu otevírá razantní uvedení hlavního tématu ve smyčcích, následovaných sólovými houslemi ve vysoké, nanejvýš zpěvné poloze. Druhá věta naopak přináší kontrast v líbezných melodiích, kterými spolu rozprávějí sólový hlas a tutti, a rondo třetí věty rozjasní závěr vtipným střídáním jemného, půvabného prvního tématu a energicky dovádivého druhého. Oba se propojí v závěrečné codě a vystihnou typicky mozartovský důvtip.