Český spolek pro komorní hudbu • Pražákovo kvarteto & Jiří Vodička

Francouzský skladatel Darius Milhaud se narodil v Marseille a vyrůstal v Aix-en-Provence. Ve svých vlastních vzpomínkách z roku 1949 se charakterizoval: „Je suis un Français et de religion israélites.“ Jeho otec byl obchodník, ale zdatný klavírista, který hrál nezanedbatelnou úlohu v místním kulturním životě, matka Italka se sefardskými kořeny krásně zpívala. Malý Darius hrál na housle, od dvanácti let vystupoval veřejně, také jako člen amatérského smyčcového kvarteta. Přiznával, že naprosté zjevení pro něj znamenalo seznámení s hudbou Clauda Debussyho, které vedlo k rozhodnutí věnovat se hudbě profesionálně. Roku 1909 nastoupil Milhaud na pařížskou konzervatoř, nadchl se pro symbolisty Maurice Maeterlincka, André Gida, pro impresionisty, nasával nejrůznější hudební podněty, s nimiž se setkal při uvedení Stravinského baletů Petruška a skandální premiéry jeho Svěcení jara i při poznání prvních atonálních děl Arnolda Schönberga. Roku 1912 se seznámil s Paulem Claudelem, s nímž usiloval vytvořit nový koncept hudebního dramatu (Claudel působil po třicet let v diplomatických službách. Milhaud se stal později jeho sekretářem v Brazílii a rovněž prvky tamního folkloru do své hudby integroval). 

Roku 1918 se představila v malém pařížském divadle skupina skladatelů, později známá jako „Groupe Le Six“. Skladatelé Georges Auric, Louis Durey, Arthur Honegger, Darius Milhaud, Francis Poulenc a jediná žena mezi nimi, Germaine Taillefere, nevytvořili žádný ucelený estetický program. Pokud je něco spojovalo, pak to bylo ostentativní odmítání novoromantismu a okouzlení hudbou šantánů a kabaretu, varieté, cirkusem a novou taneční hudbou, importovanou z Ameriky. Brzy šel každý z nich vlastní cestou, pařížská „Šestka“ však přinesla nové impulsy celé Evropě. Darius Milhaud se u nás představil také osobně. Dne 2. dubna 1933 jako klavírista na koncertě Českého spolku pro komorní hudbu, na němž s Pražským kvartetem uvedl svou Koncertní suitu pro klavír a smyčcové kvarteto a několik klavírních skladeb, a 5. dubna s Českou filharmonií také jako dirigent vlastních děl. Podruhé přijel do Prahy roku 1966, kdy jako host Pražského jara uvedl ve světové premiéře svou Musique pour Prague.

Kompoziční odkaz Daria Milhauda zahrnuje přes čtyři sta opusovaných skladeb všech oborů a mnoho neopusovaných. Mezi skladbami pro nejrůznější komorní obsazení tvoří významnou položku osmnáct smyčcových kvartetů vytvořených v letech 1912–1950. Časové rozpětí jejich vzniku jasně dokumentuje skladatelův stylový vývoj, od prvního kvartetu vycházejícího z romantismu po komplikovanější struktury kvartetů z pozdějších let. Smyčcový kvartet č. 1, op. 5, věnovaný Paulu Cézannovi byl zkomponován ve tradiční čtyřvěté formě. Hlavním znakem temperamentních krajních vět je rytmická složka, ve středních, pomalých větách má vůdčí roli melodie, v barevnosti zvuku je patrný vliv Clauda Debussyho. Roku 1950 však Milhaud skladbu revidoval a vyřadil třetí větu. 

Smyčcový kvartet g moll Clauda Debussyho, jediné dílo tohoto druhu ve skladatelově tvorbě, vznikl v letech 1892/1893, v období, kdy zkomponoval symfonickou báseň Prélude à l’après-midi d’un faune (Preludium k Faunovu odpoledni) podle Stéphana Mallarméa. Zatímco symfonickou básní otevřel novou etapu své tvorby v moderním duchu, smyčcovým kvartetem se odvolává ke klasicko-romantickému dědictví jak čtyřvětou formou celku, tak strukturou jednotlivých vět. První věta je v sonátové formě, v níž je základní téma variačně obměňováno, následuje scherzo s triem. Pomalá věta bývá někdy charakterizována jako melancholické nokturno, pro finální větu skladatel volil formu sonátového ronda. Přesto přináší skladba inovace. Jádro hlavního tématu se například objeví v obměně také ve druhé větě, výběr tónového materiálu obohacuje Debusy o církevní tóniny, o vlivy hudby Orientu a další inspirace. 

Premiéra se uskutečnila 29. prosince 1893 v Paříži v provedení Ysaÿova kvarteta, byla však přijata poměrně vlažně. Primárius kvarteta Eugène Ysaÿe zařadil Debussyho dílo také na koncert, který z nejnovějších děl francouzského skladatele uspořádal 4. března 1894 v Bruselu. „Všechny tyto výtvory byly toho druhu, že dokonce našim vysloveným pokrokářům přišly příliš odvážné“, poznamenal recenzent. Publikum tehdy Debussyho hudební řeč ještě plně nedocenilo, avšak porozumění nalezl u kolegů hudebníků – kromě Ysaÿeho u Vincenta d’Indyho, Ernesta Chaussona, či Paula Dukase, který o něm tehdy napsal: „Debussy je jedním z nejoriginálnějších umělců mladší hudební generace, kteří nevidí v hudbě prostředek k vyjádření emoce, nýbrž cílem je emoce sama.“

Roku byla v Paříži založena Société nationale de musique, u jejíhož zrodu stáli skladatel Camille Saint-Saëns a pěvecký pedagog Romain Bussine. Založení společnosti bylo výsledkem snah o posílení národního cítění po prohrané prusko-francouzské válce, a ačkoli zpočátku její cíle narážely na nedůvěru a odmítání spojení hudby s politikou, přispěla ve velké míře k nástupu mladé umělecké generace a mimo jiné k podpoře dosud francouzskými skladateli opomíjených žánrů – také komorní hudby. Roku 1886 se tajemníkem společnosti stal Ernest Chausson. Původně studoval práva, ale seznámení s Césarem Franckem a dojmy z návštěvy Wagnerova Bayreuthu jej definitivně přivedly na dráhu hudby. 

Koncert pro housle, klavír a smyčcové kvarteto je zajímavý už netradičním obsazením. Houslový part byl psán pro už zmíněného belgického houslistu Eugèna Ysaÿe. Doprovod koncertantní skladby komorním ansámblem namísto orchestru měl vzor v hudbě starších období, zároveň jím však skladatel směřoval do nové doby, kdy se skladatelé často uchylovali k menšímu obsazení z praktických důvodů, neboť jim poskytovalo naději na brzké provedení, aniž by museli vyjednávat s orchestry, a především na provedení finančně méně náročné. 

Dílo bylo poprvé provedeno 4. března 1892 v Bruselu Crickboomovým kvartetem (Quatuor Crickboom) s Ysaÿem jako sólistou a Augustem Pierretem u klavíru. Několik měsíců nato pak zazněla skladba na koncertě Société nationale de musique v Paříži. Rozlehlé první větě vládne téma, jehož rozvíjení se někdy přirovnává k „idée fixe“ Berliozovy Fantastické symfonie. Taneční věta Sicilienne se odvolává na hudbu starších období, následující Grave se vyznačuje prochromatizovanou melodickou linkou. Závěrečná živá věta uplatňuje reminiscence materiálu předchozích vět. 

Pražákovo kvarteto bylo založeno v roce 1972 jako soubor Pražské konzervatoře pod vedením Viktora Moučky. Během dalšího studia na Akademii múzických umění ve třídě Antonína Kohouta získalo 1. cenu v národní soutěži smyčcových kvartet a brzy nato následovaly dvě první ceny v mezinárodních soutěžích: v Evianu 1978 a na soutěži Pražského jara 1979. Od té doby patří mezi přední světová kvarteta, navazující na jedinečnou českou kvartetní tradici.

Pravidelně ho vídáme na koncertních pódiích evropských metropolí, jako jsou Paříž, Amsterdam, Brusel, Milán, Londýn nebo Berlín, ale také například v Severní Americe. Kvarteto často zváno na prestižní festivaly, na kterých vystoupilo s umělci, jako jsou Menahem Pressler, Jon Nakamatsu, Cynthia Phelps, Roberto Diaz, Josef Suk, Sharon Kam ad. V současnosti kvarteto spolupracuje především s pianistou Françoisem Dumontem, se kterým nahrává a vystupuje v Théâtre du Champs-Elysées a Salle Gaveau v Paříži a na mezinárodních festivalech (např. Cartagena Music Festival v Kolumbii).

Pražákovo kvarteto nahrává pro společnost Praga Digitals, pro kterou vydalo celkem již 60 CD, z nichž 50 oceněných vyšlo ve speciálním boxu k 50. výročí kvarteta. Kromě četných rozhlasových nahrávek ve Francii, Německu, Nizozemsku a České republice realizovalo kvarteto také nahrávky pro Supraphon, Panton, Orfeo, Ottavo, Bonton a Nuova Era. Mezi nejnovější nahrávací počiny pro vydavatelství Praga Digitals patří CD s posledními třemi kvartety Josepha Haydna, které získalo uznání kritiky mimo jiné v časopisech The Strad a Diapason, dále album k 200. výročí narození Césara Francka, natočené ve spolupráci s klavíristou Françoisem Dumontem, a Sedm posledních slov Vykupitelových Josepha Haydna se sopranistkou Helen Kearns (srpen 2024). 

V průběhu dlouhého působení kvarteta došlo k několika personálním obměnám. V roce 2015 pozvali členové k pultu primária houslistku Janu Vonáškovou, absolventku londýnské Royal College of Music, která si záhy získala velký respekt publika i kritiky a dokázala nastudovat veškerá významná díla kvartetní literatury včetně kompletního kvartetního díla Ludwiga van Beethovena. Nejvýraznější generační obměny pak kvarteto doznalo v sezoně 2020/2021, kdy sekundistu Vlastimila Holka vystřídala Marie Fuxová a violoncellistu Michala Kaňku Jonáš Krejčí. Josef Klusoň – vůdčí duch a jediný člen kvarteta od jeho založení – zůstal i v nové sestavě u pultu violy.

Mimořádná hráčská kvalita nového obsazení je do budoucnosti více než skvělým příslibem. Noví členové přistupují k obměně souboru s maximální zodpovědností, jejich prvořadým záměrem je zachovat charakter a programovou filozofii tohoto vynikajícího souboru, který proslavil českou kvartetní interpretaci po celém světě.

Svou mezinárodní kariéru odstartoval francouzský klavírista François Dumont úspěchy na Chopinově soutěži ve Varšavě, soutěži královny Alžběty v Bruselu, soutěži Clary Haskil a soutěži Monte Carlo Piano Masters. Od té doby vystupuje jako sólista s orchestry po celém světě, například s Orchestre National de France, Orchestrem Mariinského divadla, Varšavskou národní filharmonií, Clevelandským či Tokijským symfonickým orchestrem, a je zván na mezinárodní festivaly (Festival International de la Roque dʼAnthéron nebo Piano aux Jacobins v Toulouse). Stanul také na prknech vídeňského Musikvereinu, Théâtre des Champs-Elysées či Kennedyho centra ve Washingtonu. Pravidelně účinkuje v Číně, Japonsku a Jižní Koreji.

S Orchestre National de Lyon pod vedením Leonarda Slatkina natočil dva Ravelovy klavírní koncerty, které vyšly pod labelem Naxos a setkaly se s velkým ohlasem kritiky. Ravelem se ostatně Dumont zabývá dlouhodobě – nahrál jeho kompletní klavírní tvorbu. Kromě toho jeho diskografie zahrnuje také kompletní Mozartovy sonáty, kompletní Beethovenova a Schubertova tria, tři chopinovská a dvě bachovská alba a speciální nahrávku Faurého Nokturen na dobový klavír. S Orchestre National de Bretagne nahrává klavírní koncerty W. A. Mozarta, které sám řídí od klavíru. 

Ve svém nabitém kalendáři Dumont nezapomíná ani na komorní hudbu. Kromě Pražákova kvarteta často vystupuje také například s Voce Quartet a hudebníky, jako jsou Sayaka Shoji, Marc Coppey, Augustin Dumay či Laurent Korcia. Se svou ženou, sopranistkou Helen Kearns, pak objevuje písňový repertoár. Úzké vazby ho pojí i k soudobé hudbě – aktivně spolupracuje se skladateli Nicolasem Bacri, Pascalem Dusapinem, Sophií Lacaze či Tristanem Murailem.

Lyonský rodák studoval nejprve v rodném městě u klavíristek Pascale Imbert a Chrystel Saussac, poté u Hervého Billauta a na pařížské Conservatoire National Supérieur de Musique pak u Bruna Rigutta. Následně se vzdělával na International Piano Academy Lake Como a v Lieven Piano Foundation. Sám nyní své poznatky předává studentům klavíru na Haute École de Musique de Genève i na mistrovských kurzech v Evropě a Japonsku.

Jiří Vodička, jeden z nejvyhledávanějších českých houslistů, sólista, komorní hráč a v neposlední řadě koncertní mistr České filharmonie, na svůj talent upozorňoval již od dětství, když vítězně prošel mnoha soutěžemi (např. Kocianova houslová soutěž či Prague Junior Note). V roce 2002 získal rovněž cenu pro nejlepšího účastníka houslových kurzů Václava Hudečka, se kterým následně absolvoval desítky koncertů po celé České republice. Ve čtrnácti letech byl mimořádně přijat na vysokou školu, Institut pro umělecká studia v Ostravě, do třídy renomovaného pedagoga Zdeňka Goly; studium uzavřel v roce 2007 magisterským titulem. Soutěžní úspěchy se mu nevyhýbaly ani v dospělém věku, kdy zvítězil například ve světově proslulé soutěži Young Concert Artist (2008). 

Jako sólista spolupracuje s význačnými českými i zahraničními orchestry, například s Českou filharmonií, Prague Philharmonia, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Qatar Philharmonic Orchestra, Neue Westfalen Philharmonie či Wuhan Philharmonic Orchestra. Jeho interpretační činnost je však širší. V roce 2014 natočil pro Supraphon své debutové sólové album Violino Solo, v roce 2024 následovalo dvojalbum kompletního díla pro housle a klavír od Antonína Dvořáka, nahrané s klavíristou Davidem Marečkem, které si vysloužilo prestižní ocenění v zahraničních médiích, včetně časopisů Gramophone nebo Diapason. 

Milovníci crossoverů ho mohou slyšet v rámci světového turné s názvem Vivaldianno, dříve byl členem Smetanova tria (další dvě CD pro Supraphon), jako komorní hráč koncertuje s Ivem Kahánkem, Ivanem Klánským či Miroslavem Sekerou. Bývá pravidelně zván na významné festivaly, například Pražské jaro, Janáčkův máj, Grand festival of China a Choriner Musiksommer. V roce 2020 založil soubor The Trio, který tvoří společně s klavíristou Martinem Kasíkem a violoncellistou Václavem Petrem, a s kterým v roce 2021 vyhrál mezinárodní soutěž Vienna International Competition. Mnohé z koncertů „českého Paganiniho“, jak se Vodičkovi někdy přezdívá pro jeho mimořádnou technickou zdatnost, byly natočeny Českou televizí, Českým rozhlasem nebo německým ARD. K tomu všemu učí na Ostravské univerzitě.

V sezoně 2025/2026 uvedl Jiří Vodička díla světového i českého repertoáru a navázal na úspěšné spolupráce z předchozích let. Vystoupil v dvojroli sólisty i dirigenta s Moravskou filharmonií Olomouc, s Českou filharmonií se v rámci karlovarských Variací představil v Korngoldově Houslovém koncertu. Velkou událostí jara 2026 byla spolupráce s Janáčkovou filharmonií Ostrava, se kterou pod taktovkou Roberta Kružíka nahrál pro vydavatelství Supraphon nové sólové album. V oblasti komorní hudby ho můžeme slyšet také v četných projektech, například v dramaturgicky pestrém cyklu Po stopách Antonína Dvořáka či v dialogu dvou houslistů s názvem Dva mistři, jedno pódium, ve kterém Jiří Vodička vystupuje po boku svého kolegy na postu koncertního mistra České filharmonie Jana Mráčka.

Hraje na vzácný italský nástroj Joseph Gagliano 1774, který dostal do dlouhodobého užívání od bývalého šéfdirigenta České filharmonie Jiřího Bělohlávka.