Český spolek pro komorní hudbu • Harmonie českých filharmoniků

Felix Mendelssohn Bartholdy patří k nejvýznamnějším skladatelům počátku 19. století, doby, kterou v hudebních dějinách nejčastěji označujeme jako raný romantismus. Autor rozmanitých děl všech žánrů měl výjimečný (nejen) hudební talent přirovnávaný k nadání Wolfganga Amadea Mozarta. 

Bartholdyho Předehra pro dechové nástroje, op. 24, vznikla v červenci 1824 pro dvorní orchestr v Bad Doberanu u Rostocku, kam mladý skladatel doprovázel svého otce. Původní partitura s názvem Nokturno se sice ztratila, ale Mendelssohn ji v červenci 1826 znovu opsal. Skladba vznikla pro jedenáct nástrojů – flétnu, dva klarinety, dva hoboje, dva fagoty, dva lesní rohy, trubku a anglický basový roh. V roce 1838 Mendelssohn Předehru přepracoval a poslal nakladateli Simrockovi novou verzi Ouverture für Harmoniemusik (Předehru pro dechový orchestr) pro dvacet tři dechových nástrojů a bicí i s úpravou pro čtyřruční klavír. K vydání tiskem však tehdy nedošlo, skladba byla publikována až v roce 1852, pět let po Mendelssohnově smrti. 

Nikolaje Rimského Korsakova známe jako ruského skladatele vrcholného romantismu a také jako námořníka, který díky rodinné tradici strávil tři roky života na moři. V seznamu jeho děl, který zahrnuje zejména opery nebo orchestrální kusy, najdeme i několik nástrojových koncertů s orchestrem – Serenádu pro violoncello a orchestr, op. 37, Mazurku a Fantasii pro housle a orchestr, Klavírní koncert cis moll, op. 30, a tři koncerty pro dechové nástroje s doprovodem dechové vojenské kapely. Dechovými nástroji byly klarinet, hoboj a pozoun. Okolnost, že Korsakov komponoval hudbu pro vojenské kapely, byla dána tím, že od roku 1873 vykonával funkci inspektora námořních kapel. Navštěvoval námořní vojenské kapely po celém Rusku, mimo jiné pořádal koncerty a pro kapely psal původní tvorbu nebo upravoval díla jiných skladatelů.

Koncert B dur pro trombon a dechový orchestr vznikl v roce 1877 jako vůbec Korsakovova první kompozice v oboru sólového koncertu. Součástí druhé a třetí věty jsou kadence, ve kterých sólista předvede své umění. Úvodní trombonový motiv je typický použitím rozloženého durového trojzvuku následovaného chromatickým melodickým postupem. Nenašel o téměř dvacet let později právě zde Richard Strauss inspiraci pro úvodní motiv lesního rohu v symfonické básni Enšpíglova šibalství? 

Za jednu z ústředních postav americké klasické hudby 20. století je vedle Gershwina, Ivese, Bernsteina nebo skupiny minimalistů považován rodák z Brooklynu Aaron Copland. Styl autora koncertní, scénické i filmové hudby odkazuje k neoklasicismu s výraznými jazzovými názvuky. Vycházel z myšlenky psát hudbu přístupnou široké veřejnosti, což se projevilo i v baletu s názvem Apalačské jaro, jehož premiéra proběhla v roce 1944. „Je prostá, zpěvná, poměrně nekomplikovaná a lehce lidová. Přímá a přístupná,“ popsal hudbu tohoto baletu sám Copland. 

Apalačské jaro napsal skladatel na objednávku choreografky Marthy Graham, která od 30. let dvacátého století objednávala baletní partitury u různých skladatelů. Tematicky se nová díla často vztahovala k americkým dějinám a kultuře. Balet s Coplandovou hudbou na námět básně Harta Cranea se odehrává v malé apalačské osadě v Pensylvánii 19. století a odkazuje k tzv. shakerům, tehdy činné křesťanské sektě věřící v Kristovo druhé zjevení. Brzy po premiéře v roce 1945 získal Copland za hudbu prestižní Pulitzerovu cenu. Původní partitura je psána pro třináctičlenný komorní orchestr, autor dílo později upravil do orchestrální suity. Dnes si poslechneme výběr z orchestrální suity upravené pro dechový soubor renomovaným americkým aranžérem Robertem Longfieldem v roce 2015. Součástí výběru je i věta se shakerskou melodií Simple Gifts. 

Autorem závěrečné kompozice dnešního koncertu je britský skladatel Andrew Downes, od jehož úmrtí uplynuly 2. ledna 2025 dva roky. Řadu let pedagogicky působil na birminghamské konzervatoři, jeho dílo zahrnuje všechny žánry klasické hudby. V povědomí hudební veřejnosti figuruje Downes zejména jako autor skladeb pro dechové nebo žesťové soubory, například ansámbly lesních rohů. Významně je spojen také s Českou filharmonií. Na její objednávku zkomponoval Koncert pro čtyři lesní rohy a orchestr premiérovaný v roce 2002. Filharmonici provedli nebo nahráli i jeho další díla, například v roce 2015 vyšla nahrávka symfonií pod taktovkou dirigenta dnešního koncertu Ondřeje Vrabce.

Andrew Downes napsal celkem pět symfonií, každou pro jiné obsazení. Symfonie č. 4 je určena dechovému orchestru. Objednala ji doktorka Janice Lee Sperlingová pro Albuquerque Concert Band brzy po premiéře Downesovy Sonáty pro 8 lesních rohů na Univerzitě v Novém Mexiku v roce 1995. Skladatel se v pěti větách inspiroval právě Novým Mexikem, které procestoval u příležitosti provedení Sonáty. Symfonie přináší melodicky i harmonicky působivou hudbu téměř filmového střihu. Například ve třetí větě „Nebeské město“, do které Downes začlenil i sólový part pro indiánskou flétnu, čerpá inspiraci ze starobylého města Pueblo v poušti Nového Mexika. 

Původní Harmonie českých filharmoniků vznikla v České filharmonii v roce 1967 z iniciativy předních hráčů na dechové nástroje, pod patronací šéfdirigenta Karla Ančerla. Základem souboru bylo klasické okteto (dvojice hobojů, klarinetů, fagotů a lesních rohů), doplňované flétnami, popřípadě dalšími nástroji, převážně žesťovými. Název „Harmonie“ vystihuje právě takový typ souboru výhradně dechových nástrojů, který vznikl v období klasicismu jako samostatné těleso hrající dechový repertoár. Přeneseně se termín „dechová harmonie“ používá i k označení nástrojové sekce symfonického orchestru. 

Během své činnosti, kterou ukončila v roce 1995, Harmonie českých filharmoniků vydala u Supraphonu celou řadu desek, později CD s dechovým repertoárem od baroka po současnost, včetně mnoha premiér ze soudobé české tvorby. Diskografie souboru zahrnuje kompletní dílo pro dechové nástroje Ludwiga van Beethovena, serenády a divertimenta Wolfganga Amadea Mozarta, skladby Leoše Janáčka, Františka Vincence Kramáře-Krommera, Antonína Dvořáka, Karla Janečka, Ivo Jiráska, Jiřího Pauera, Jaroslava Rybáře a dalších. Za nahrávku Mozartových serenád a divertiment obdržel soubor v roce 1972 cenu „Wiener Flötenuhr“. Ansámbl byl také koncertně činný, a to v Rudolfinu i mimo něj. Vystupoval pravidelně na mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro, ale i na festivalech v Salcburku a v Lucernu.

Na tuto tradici navazuje obnovený soubor stejného jména, jehož členové jsou také výhradně hráči České filharmonie. Vznikl v sezoně 2018/2019 v rámci projektu Komorního orchestru České filharmonie jako jeho čistě dechová varianta.

Již v jedenácti letech se Ondřej Vrabec rozhodl pro hudební dráhu, kterou dnes po více než čtvrtstoletí úspěšně rozvíjí hned v několika rolích – je dirigentem, sólohornistou České filharmonie, komorním hráčem i pedagogem.

Absolvent Pražské konzervatoře a Akademie múzických umění v Praze si studium doplnil četnými mistrovskými kurzy (London Master Classes, Hornclass, Francouzsko-česká hudební akademie). Nejcennějším impulzem pro formování uměleckého přístupu mu byla dlouhodobá koncertní spolupráce s elitou světové dechové školy (Sergio Azzolini, Maurice Bourgue), s níž se setkával na kurzech komorní hudby v Brandýse a Dobříši. Zúčastnil se též řady soutěží, ze kterých si odnesl mnohá ocenění.

Přestože na první židli skupiny lesních rohů České filharmonie usedl ještě před složením maturity v sedmnácti letech, toto rozhodnutí neohrozilo ani jeho kariéru sólového hráče. Její úspěšnost dokládá mimo jiné spolupráce s množstvím prestižních domácích i zahraničních orchestrů a významných dirigentů. Publiku se představil též v sólových recitálech a věnuje se i komorní hře, a to v rámci ansámblů jako Brahms Trio Prague, PhilHarmonia Octet nebo Czech Philharmonic Horn Club. Jako hostující sólohornista je pravidelně zván do zahraničních těles (Seoul Philharmonic, Antwerp Symphony Orchestra, Tonkünstler Wien).

Ke kariéře hornisty zvládá Ondřej Vrabec také úspěšnou kariéru dirigenta. Od sezony 2022/2023 je šéfdirigentem Karlovarského symfonického orchestru a hostoval již u většiny českých profesionálních orchestrů – vedl například historicky první turné Pražské komorní filharmonie do Jižní Koreje (2011) a do Číny (2012–2013). Ve své domovské České filharmonii zastával funkci asistenta šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka. Stanul také na stupínku některých zahraničních těles (Japan Philharmonic, Danish National Symphony Orchestra, Státní filharmonie Oradea) a představil se na mezinárodních festivalech (Pražské jaro, Anima Mundi, Mitte Europa). Po mnoho let byl stálým členem mezinárodního týmu dirigentů prestižních festivalů soudobé tvorby, Ostrava Days a NODO.

Realizoval řadu studiových i živých snímků pro Český rozhlas a mnoho CD titulů, které získaly ocenění významných hudebních periodik jako například BBC Music Magazine, Gramophone či Pizzicato. Podnítil a premiéroval také množství nahrávek soudobých kompozic pro lesní roh a nejrůznější instrumentální obsazení, z nichž většina mu byla věnována.

Nabyté hráčské dovednosti dále předává svým studentům na Akademii múzických umění v Praze i v rámci mistrovských kurzů, které často vede nejen u nás, ale také v Japonsku, Kanadě či Velké Británii. Hraje výhradně na prvotřídní lesní roh české výroby LHR 883 „Tribute“, který vyvinul společně s manufakturou Josef Lídl.