S Korngoldovým cyklem se tematicky pojí cyklus melodramů Arnolda Schönberga. Začátkem roku 1912 zprostředkoval berlínský koncertní agent Emil Gutmann Schönbergovi žádost herečky, zpěvačky a recitátorky Albertiny Zehme (1857–1946) o zhudebnění básní belgického symbolistického básníka Alberta Girauda Pierrot lunaire, které vyšly tiskem roku 1884 v Bruselu. O rok později byl v Berlíně vydán jejich volný německý překlad Otto Ericha Hartlebena, který se stal podkladem Schönbergova stejnojmenného díla, jež zaujímá ve světové literatuře mimořádné místo. Originální Giraudovy verše jsou v rýmech, Hartlebenův překlad je ve volném verši, Schönberg tím byl osvobozen od jakékoli vazby na pevnou formu a nově postupoval také v pojetí sólového hlasu; respektoval tím žádost objednavatelky, aby text byl spíše mluvený, „neboť zpívaný text by jí nedovoloval silné vyjádření citů“. Schönberg dílo označil jako melodram, text však není pouze recitován, notový zápis má stanovenou tónovou výšku a rytmické hodnoty. Doprovod tvoří malý instrumentální ansámbl, v němž má každý nástroj symbolickou roli, například flétna je přiřazena k Měsíci, pikola podtrhuje groteskní prvky textů. Schönberg a jeho okruh se zabývali číselnou symbolikou, „třikrát sedm básní“ tvoří tři tematické okruhy. První se vztahuje k umělci, Měsíc je jeho metaforou. V druhé části vystupuje temná stránka smrti, s centrem v „Rudé mši“ (č. 11); třetí část je evokací commedia dell’arte s ironickou nadsázkou. Ta se projevuje v celém cyklu i užitím citátů – na symfonickou báseň Richarda Strausse Život hrdinův („Dandy“), Wagnerova Parsifala („Modlitba k Pierotovi“), zazní i jeho „tristanovský“ spoj, či na Rossiniho Lazebníka sevillského („Stesk po domově“).
První provedení se uskutečnilo 16. října 1912 v Berlíně, část publika se bouřila, jiná část si však přála dílo okamžitě vyslechnout znovu; 2. listopadu téhož roku zaznělo dílo ve Vídni. Pražská premiéra se konala 24. února 1913 v Německém spolku pro komorní hudbu za Schönbergova řízení ve stejném obsazení jako předchozí dvě s Albertinou Zehme, ansámbl tvořili Eduard Steuermann (klavír), Jakob Malinjak (housle, viola), Hans Kindler (violoncello), Hans W. de Vries (flétna, pikola) a Karl Essberger (klarinet, basklarinet). Dílo vyvolalo skandál, „jaký anály pražského koncertního života nejspíš nepamatují“, psal Felix Adler v deníku Bohemia. „Těm příliš pobouřeným se musí především neustále opakovat, že Arnold Schönberg je vážný umělec. [...] Jsou to cesty do nové země hudby, hledání stezek, k jejichž následování nelze nikoho nutit, ale také se nesmí odpírat úcta tomu, kdo se vzdá snadno dosažitelných vavřínů.“ Ano, „krásná“ tato nová hudba není, přiznává Adler, a klade otázku, zda vůbec k fantastickým, bizarním básním Alberta Girauda lze napsat „krásnou“ hudbu. „Schönberg pro ně hledal adekvátní výraz plným právem.“ Z české strany považoval za nutné obhájit tvůrčí svobodu Karel Stecker: „Umělec má právo, abychom naň hleděli s respektem, i když s ním nesouhlasíme“. Připomněl verše „Svaté kříže jsou verše, na nichž básníci němě vykrvácejí, oslepení supy“ a dodal: „Chápeme, že Schönberg zhudebnil právě tato básníkova slova.“ Čeští umělci provedli Pierrota lunaire poprvé 15. února 1934 na koncertě Hudební skupiny Mánesa, recitátorkou/zpěvačkou byla Božena Kozlíková.
